3 Tdo 1201/2015
Datum rozhodnutí: 07.10.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 1201/2015 -23
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 7. října 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Z. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2014, č. j. 11 To 301/2014-587, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 87/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 7. 2014, č. j. 1 T 87/2014-534, byl obviněný Z. Ch. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě, že blíže nezjištěnou dobu nejméně od počátku roku 2013 do 19. 2. 2014, kdy byl po posledním útoku vykázán Policií České republiky na dobu 10 dní z bytu, ve společně obývaném bytě v patře domu v ulici B. v P., kde žil se svou družkou I. H., se zvyšující se četností a intenzitou bez zjevné příčiny tuto verbálně výrazy uvedenými ve spise napadal, často pod vlivem alkoholu, opakovaně ji ponižoval z důvodu jejích pravidelných návštěv u psychiatra v souvislosti s diagnózou roztroušené sklerózy, bezdůvodně na ni žárlil, osočoval ji, že je mu nevěrná, opakovaně vyhrožoval poškozené smrtí tím způsobem, že jí sděloval, že ji vyhodí z okna bytu v patře, a svým jednáním tak v poškozené vzbudil důvodnou obavu o život a zdraví, dále ji negativně psychicky ovlivňoval častými, opakovanými, urážlivými SMS zprávami, výhrůžkami, že její dceři zlomí páteř, dcery opakovaně označoval hanlivými výrazy uvedenými ve spisovém materiálu, což mělo za následek, že dcery ji přestaly v důsledku chování obviněného navštěvovat, dále poškozenou citově vydíral tím způsobem, že jí sdělil, že v případě, že poškozená celou věc oznámí na Policii ČR, připraví jeho nezletilou dceru z předchozího vztahu o otce, a ve dvou případech se pokusil o demonstrativní sebevraždu s tím, že poškozené sdělil, že jej má na svědomí, načež postupně a se zvyšující se intenzitou začal I. H. fyzicky napadat tak, že ji v několika případech udeřil otevřenou dlaní do obličeje, kdy v jednom případě byl úder veden velkou intenzitou a poškozená upadla na zem, zde ji obviněný začal lámat ruku nasazením páky, nejméně jednou poškozenou uchopil za vlasy a dal jí facku, kdy následně se poškozená uhodila hlavou o zeď, v několika případech ji silou uchopil za paže a odhodil ji tak, že upadla na zem nebo na postel, kdy při posledním útoku, po předchozí hádce dne 19. 2. 2014 v brzkých ranních hodinách, poté, co poškozená chtěla vztah již poněkolikáté ukončit a vyzvala jej, aby opustil její byt, tuto silou uchopil za ruce a hodil s ní na postel, kdy poškozená vstala, utíkala ke dveřím bytu a volala o pomoc, obviněný se slovy drž hubu tuto silou odhodil zpět na postel, kde ji zaklekl a začal ji dusit polštářem přitlačeným silou přes celý obličej, čímž jí zabránil v dýchání na tak dlouhou dobu, že byla přesvědčena, že zemře, kdy se dušení bránila škrábáním, kopáním a mlácením rukou, následně obviněný polštář z obličeje poškozené sundal, podíval se na ni a usmál se, a poté ji opět začal dusit stejným způsobem se slovy já ti tu hubu zavřu , kdy následně se poškozené H. podařilo vysmeknout, následně toho zanechal, poškozená lapala po dechu a prosila jej, ať ji nechá být, načež obviněný přešel ke stolu, kde vzal prázdnou láhev od vína a na otázku H., co chce dělat, že ji chce snad zabít, odpověděl, že ano, kdy poškozená v obavě o svůj život se snažila obviněného uklidnit, klidně s ním hovořila, dali si cigaretu, kávu, předstírala, že je vše v pořádku a ráno odešla do práce, odkud zavolala policii, přičemž poškozená v důsledku jednání obviněného utrpěla krevní podlitiny na vnitřních stranách obou paží, vpravo o velikosti 19 x 10 cm, vlevo tři podlitiny o velikosti 6 x 4 cm, 5 x 2 cm a 4 x 1 cm, dva drobné podkožní výronky v oblasti obou zápěstí o rozsahu několika milimetrů a drobnou kožní oděrku nad horním rtem o délce 1 cm a pod pravým okem o velikosti 2 mm, kdy obviněný byl v důsledku svého jednání dne 19. 2. 2014 vykázán ze společného obydlí na dobu 10ti dnů, přičemž obviněný Z. Ch. tímto svým jednáním vystavil poškozenou I. H. tělesnému a duševnímu strádání . Za to byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

K odvolání obviněného Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně svým rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 11 To 301/2014-587, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté obviněnému nově uložil podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25. 9. 2014 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v odvoláním napadeném nezrušeném výroku o vině právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný Z. Ch. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadou spočívající v tzv. extrémním rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, který obecně odůvodňuje - s ohledem na ústavně garantované právo na spravedlivý proces - zásah do skutkového základu napadeného rozhodnutí i v rámci dovolacího řízení. Trvá na tom, že byl odsouzen za jednání, jehož se ve skutečnosti nedopustil. Nikdy totiž poškozenou fyzicky nenapadl. Naopak to byla ona, kdo neustále vyvolával mezi nimi hádky a poté vždy volala na policii a vykazovala ho ze společně obývaného bytu. Jestliže na něho podala trestní oznámení, dovolatel si její počínání vysvětluje jako snahu se ho zbavit, aby mohla začít nový život s jiným mužem. Soudům obou stupňů vytkl, že křivému obvinění ze strany údajné poškozené bez dalšího uvěřily, ačkoli bylo podporováno pouze svědectvími její dcery D. H. a sestry E. R., které však nikdy žádnému incidentu mezi ním a poškozenou přítomny nebyly a k celé věci uváděly pouze zprostředkované informace od poškozené. Žádné jiné relevantní důkazy, které by potvrzovaly její verzi, v řízení provedeny nebyly. Nebylo prokázáno, že by dovolatel poškozenou dusil polštářem. Zjištěna u ní nebyla ani žádná újma na zdraví. Soudy podle dovolatele pochybily rovněž v tom, že provedly dokazování v nedostatečném rozsahu, když mimo jiné zamítly i všechny jeho návrhy na jeho doplnění.

Z výše uvedených důvodů proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2014, č. j. 11 To 301/2014-587, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci.

Opis dovolání obviněného byl předsedou soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 20. 1. 2015. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 10. 2. 2015 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný Z. Ch. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě dovolatel ve vztahu k výroku o vině trestným činem (zločinem) týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil de facto výhradně na námitkách vůči rozsahu ve věci provedených důkazů a zejména vůči způsobu jejich hodnocení oběma soudy. Setrval na své obhajobě, uplatňované po celé trestní řízení, podle níž poškozenou družku I. H. nikdy fyzicky nenapadl a v tomto směru se stal pouze obětí účelového křivého obvinění z její strany. Soudy podle přesvědčení dovolatele tuto jeho verzi provedeným dokazováním nevyvrátily. Důkazy interpretovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhal revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při právním posouzení inkriminovaného jednání). Jeho námitky pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkány tyto zásadní procesní vady, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měly nebo mohly mít podstatný význam pro konečné hmotně právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu lze (výjimečně) připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum.

Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení netrpí.

Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté přesvědčivě a logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Z odůvodnění jeho rozsudku je dostatečně patrné, že závěr o vině dovolatele sice založil především na výpovědi poškozené I. H., ovšem nikoli na základě jejího neobjektivního a nekritického hodnocení bez návaznosti na další ve věci provedené důkazy, jak se ve svém mimořádném opravném prostředku snaží prosazovat dovolatel (viz str. 4 až 8 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací dovolatele jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) řádně odůvodnil (viz pasáž na str. 2 dole až 4 shora napadeného rozsudku). Rovněž on dostatečně vysvětlil, proč nepřisvědčil konstantní obhajobě obviněného, spočívající v popírání žalovaného jednání, a proč shledal napadený výrok o vině za prokázaný bez důvodných pochybností. Ani Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.

K procesní námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování Nejvyšší soud připomíná, že v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ani v § 89 odst. 2 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., případně § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí soudů obou stupňů v předmětné trestní věci splňují. Soudy konkrétní návrhy obviněného na doplnění dokazování neopomenuly. Soud prvního stupně podrobně rozvedl důvody, pro které k němu nepřistoupil, v části na str. 8/9 odůvodnění rozsudku. Soud odvolací pak svůj postoj k namítané nedostatečnosti rozsahu provedených důkazů zaujal ústavně konformním způsobem na str. 2 až 4 shora odůvodnění svého rozhodnutí.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného Z. Ch. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu