3 Tdo 1197/2010
Datum rozhodnutí: 24.11.2010
Dotčené předpisy: § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák.




3 Tdo 1197/2010 -22 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. listopadu 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná M. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 9 To 543/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 120/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. M. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 17 T 120/2009, byla obviněná M. M. uznána vinnou trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), jehož se dopustila tím, že přestože byla dne 27. 1. 2009 ve Z., u hlavního líčení konaného v budově Okresního soudu ve Znojmě ve věci obžalovaného D. W., kterážto věc byla u OS Znojmo vedena pod sp. zn. 2 T 144/2008, před svou svědeckou výpovědí řádně poučena o trestnosti křivé výpovědi a o povinnosti vypovídat pravdu, tak uvedla v rámci svého výslechu mimo jiné nepravdivé okolnosti související s fyzickým napadením, ke kterému došlo dne 22. 3. 2008 v době mezi 03:10 hodin až 03:20 hodin před restaurací B. P., kdy D. W., fyzicky napadl H. B., tím, že ho opakovaně udeřil pěstí do obličeje, který si poškozený B. bránil rukou, čímž mu způsobil zlomeninu základního článku malíku levé ruky bez posunu úlomků a lehké pohmoždění hlavy a pravé paže, kdy při hlavním líčení M. M. uvedla, že k žádnému fyzickému kontaktu mezi D. W. a H. B. nedošlo a k dalšímu dotazu soudce uvedla, že: Pan B. byl slovně agresivní. K žádnému fyzickému kontaktu však nedošlo, došlo pouze ke kontaktu s tou kabelkou, to je vše , přestože sledovala toto fyzické napadení, přičemž trestní řízení bylo vedeno pro podezření ze spáchání trestného činu výtržnictví dle § 202 odstavec 1 trestního zákona a ublížení na zdraví dle § 221 odstavec 1 trestního zákona a otázka zjištění, posouzení míry a povahy násilí, byla podstatná .

Za to byla obviněná odsouzena podle § 175 odst. 2 tr. zák. k tretu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 9 To 543/2009 , a to tak, že odvolání obviněné M. M. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná M. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 78 - 82) opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněná namítla, že popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v napadeném rozsudku je vždy odlišný a je otázkou, zda byla zachována identita skutku, pro který bylo trestní řízení zahájeno, v porovnání se skutkem, o kterém rozhodoval soud. Dále namítla nedostatečné vymezení objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu a poukázala na údajně sporné části její výpovědi, jejichž forma slovní spojení, uvedená v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v napadeném rozsudku, neodpovídá tomu, co dle protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 1. 2009 ve skutečnosti uvedla. Dle jejího názoru se orgány činné v trestním řízení dopustily základního pochybení při vymezení této údajné nepravdivé části výpovědi, a proto nemohly zodpovědně rozhodovat o vině v hlavním řízení. Navíc vyjádřila pochybnost, zda toliko uvedení formulace, že k žádnému fyzickému kontaktu tam nedošlo stačí s ohledem na ostatní části její výpovědi k naplnění skutkové podstaty trestného činu, pro který byla odsouzena.

Obviněná dále rozebírá rozhodnutí soudů obou stupňů a vytýká jim nedostatečně provedený výslech za situace, kdy soud zvažoval, že na ni bude podávat trestní oznámení pro trestný čin křivé výpovědi, neboť tímto jí nedal možnost celou věc řádně vysvětlit. Pokud by byla dovozena správnost napadeného rozhodnutí, dle názoru obviněné by to v praxi znamenalo, že zpravidla po každém ukončení trestní věci budou stíháni svědci, s jejichž výpověďmi se soudy neztotožní, což je zcela nepřípustné. S odkazem na judikaturu současně uvedla, že posouzení svědecké výpovědi jako nevěrohodné ještě neznamená, že se současně jedná i o výpověď nepravdivou, a dále, že posouzení otázky, zda svědek uvedl v jiné věci nepravdu, je třeba vyřešit samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Závěrem vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí v této věci je významné nejen z jejího hlediska, ale i z hlediska obecného zájmu na spolupráci veřejnosti s orgány činnými v trestním řízení.

Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 9 To 543/2009, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že značná část námitek obviněné neodpovídá jí uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navíc jsou tyto námitky částečně obsahově rozporné. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se porušení zásady totožnosti skutku, která je zásadou práva procesního, nikoli hmotného. Irelevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou i úvahy obviněné o tom, že trestní postih svědků, kterým soudy neuvěřily, může být na újmu spolupráci občanů s orgány činnými v trestním řízení. Námitku, podle které v popisu skutku není vymezena objektivní stránka trestného činu, shledal státní zástupce jako pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelnou, současně však uvedl, že ji neshledává důvodnou, neboť jednání obviněné naplnilo veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné M. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 9 To 543/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou M. M. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Stejně tak nemůže Nejvyšší soud jakkoli zasahovat či modifikovat skutková zjištění soudů v řízení, které bylo podkladem pro řízení ve věci projednávané před Nejvyšším soudem.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná M. M. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění (především námitky směřující k vyhodnocení její výpovědi soudem a vyhodnocení její obhajoby), pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Pokud obviněná namítala, že v dané věci nebyla zachována totožnost skutku lze uvést, že deklarovanému dovolacímu důvodu tyto námitky neodpovídají, neboť zásada totožnosti skutku je zásadou práva procesního, nikoli hmotného. Přesto lze konstatovat, že totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě (srovnej rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zolotukhin proti Rusku číslo stížnosti 14939/03).

Z popisu skutku v úvahu přicházejících podkladech (usnesení o zahájení trestního řízení, obžaloba, napadený rozsudek) je zřejmé, že popis jednání (ve všech třech podkladech), které bylo nezbytné ke způsobení následku, je zcela shodný. Samotné slovní vyjádření se může odlišovat, ale stěžejní je skutečnost, že je zachován totožný následek, tj. že obviněná vypovídala nepravdivě.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněné o nesprávné právní kvalifikaci skutku podle ustanovení § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., tedy že se v daném případě nejedná o trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku.

Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo jako svědek nebo znalec před soudem , státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny .

Objektem tohoto trestného činu je zájem na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí soudů vůbec, státních zástupců nebo policejních orgánů, pokud konají přípravné řízení podle trestního řádu.

Jednání, kterým lze naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 175 odst. 2 tr. zák., může mít jak aktivní formu [ úmyslné uvedení nepravdy odst. 2 písm. a) § 175 tr. zák.], tak formu pasivní [ úmyslné zamlčení odst. 2 písm. b) § 175 tr. zák.]. O zatajení okolností půjde i tehdy, jestliže pachatel nebyl na tuto okolnost výslovně tázán. Nevyžaduje se, aby v důsledku křivé výpovědi bylo vydáno nesprávné rozhodnutí. Při obou formách jednání se křivá výpověď musí týkat okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí . Zda jde o takovou okolnost, vždy nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu případu. Nemusí se však jednat o okolnost mající rozhodující význam. Zpravidla půjde o skutečnost, kterou orgán uvedený v tomto ustanovení musí vzít v úvahu při řešení otázky, o níž má rozhodovat (v trestním řízení půjde o všechny okolnosti, které mohou ovlivnit rozhodnutí o vině nebo trestu, o uložení ochranného opatření nebo o nároku poškozeného). K naplnění subjektivní stránky se vyžaduje úmysl . Úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo zjištění. Postačuje úmysl eventuální (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1044 - 1046).

Obviněná spatřuje nesprávnou právní kvalifikaci skutku v otázce posouzení objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi, neboť má za to, že soudy nevymezily části výpovědi nebo části výpovědí, které byly údajně nepravdivé a kterými se obviněná dopustila trestného činu, pro který byla odsouzena, a lze se pouze domnívat, že se trestného činu křivé výpovědi dopustila toliko tím, že uvedla, že nedošlo k žádnému fyzickému kontaktu mezi D. W. a H. B.

Podle skutkové věty rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 17 T 120/2009, obviněná přestože byla před svou svědeckou výpovědí poučena o trestnosti křivé výpovědi a o povinnosti vypovídat pravdu, uvedla v rámci svého výslechu mimo jiné nepravdivé okolnosti související s fyzickým napadením ve věci obžalovaného D. W., konkrétně pak při hlavním líčení uvedla, že k žádnému fyzickému kontaktu mezi D. W. a H. B. nedošlo a k dalšímu dotazu soudce uvedla, že: Pan B. byl slovně agresivní. K žádnému fyzickému kontaktu však nedošlo, došlo pouze ke kontaktu s tou kabelkou, to je vše , a to přestože osobně toto fyzické napadení sledovala, a otázka zjištění, posouzení míry a povahy násilí, měla podstatný význam pro rozhodnutí, resp. pro posouzení viny obviněného D. W. (č. l. 46).

Z usnesení policejního orgánu Oddělení hospodářské kriminality Znojmo, Územní odbor Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, ze dne 15. 6. 2009, jímž bylo zahájeno trestní stíhání obviněné pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivý znalecký posudek podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., se podává, že obviněná po řádném poučení svědka uvedla, že k žádnému fyzickému kontaktu tam nedošlo (tedy mezi osobami D. W. a H. B.) , a to i přesto, že skutečnost, že k fyzickému napadení došlo, byla dostatečně dokladována při soudním jednání ve věci obžalovaného D. W. (č. l. 1).

Skutek obviněnou namítaný byl pak popsán v obžalobě ze dne 7. 7. 2009 tak, že přestože byla obviněná před svou svědeckou výpovědí poučena o trestnosti křivé výpovědi a o povinnosti vypovídat pravdu, tak při hlavním líčení uvedla, že k žádnému fyzickému kontaktu mezi D. W. a H. B. nedošlo , přestože sledovala toto fyzické napadení (č. l. 29).

Z protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 1. 2009 ve věci obviněného D. W., vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 144/2008, se podává, že obviněná M. M. byla řádně poučena podle § 97, § 100 a § 101/ odst. 1 tr. ř., tedy o povinnosti svědčit, svém právu odepřít výpověď a o povinnosti vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet, stejně jako o trestních následcích křivé výpovědi (č. l. 71 spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 2 T 144/2008). Obviněná uvedla, že poučení rozuměla a ve věci bude vypovídat. V rámci své výpovědi popsala události inkriminovaného večera a uvedla, že k žádnému fyzickému kontaktu tam nedošlo (míněno mezi D. W. a H. B.).

Ze zvukového záznamu č. 17/2009 pořízeného dne 27. 1. 2009 u hlavního líčení a uloženého jako příloha spisu sp. zn. 2 T 144/2008, se pak podává, že obviněná byla po řádném poučení coby svědkyně dotázána samosoudcem, zda mezi obžalovaným (D. W.) a H. B. došlo k fyzickému kontaktu, celkově třikrát. Na první dotaz týkající se fyzického kontaktu mezi D. W. a H. B. odpověděla, že k žádnému fyzickému kontaktu mezi nimi nedošlo. Pro upřesnění byla samosoudcem dotázána znovu a znovu odpověděla, že k fyzickému kontaktu nedošlo. K třetímu dotazu samosoudce, zda v rámci konfliktu mezi D. W. a H. B. došlo i k fyzickému kontaktu mezi nimi, odpověděla, že nikoli, a že k jedinému fyzickému kontaktu došlo toliko s kabelkou další přítomné osoby, která touto uhodila D. W. do hlavy.

Ze zvukového záznamu plyne jednoznačný závěr, že obviněná dostala několikerou příležitost vyjádřit se a popsat okolnosti fyzického kontaktu mezi D. W. a H. B. Dotazy samosoudce byly jasné a srozumitelné.

Skutkové okolnosti zjištěné v rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 144/2008, ve věci obviněného D. W., vedly okresní soud k závěru, že mezi ním a H. B. prokazatelně došlo k fyzickému kontaktu, kdy obviněný D. W. fyzicky napadl H. B. a způsobil mu zranění, která si vyžádala lékařské ošetření s délkou léčby po dobu šesti týdnů. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 2 T 144/2008, se podává, že soud vyhodnotil svědeckou výpověď obviněné M. M. jako nevěrohodnou, zcela nepravdivou a podanou účelově ve snaze pomoci obviněnému D. W. a pomstít se bývalému zaměstnavateli - poškozenému H. B. (str. 4 rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 2 T 144/2008).

Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněná svým jednáním naplnila veškeré zákonné znaky skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopíratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku. Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněná jako svědek před soudem a policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, uvedla nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky uvedeného trestného činu spolehlivě naplňují.

Se zřetelem na popis trestné činnosti obviněné jak je uveden shora pak Nejvyšší soud nemohl dovolací námitky obviněné přijmout, jelikož veškeré předpoklady pro posouzení předmětného skutku jakožto trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. byly v projednávané věci evidentně splněny. Soudy pečlivě zhodnotily všechny skutečnosti, jež byly z hlediska úvah o právní kvalifikaci jednání obviněné a to i pokud jde o obviněnou zpochybňovanou objektivní stránku relevantní; Nejvyšší soud jejich právní úvahy sdílí a má je za přiléhavé.

Obviněná se uvedeného trestného činu dopustila evidentně v úmyslu přímém podle ustanovení § 4 písm. a) tr. zák., neboť nelze mít pochyb o tom, že svým cíleným jednáním chtěla porušit zájem chráněný trestním zákonem. Je vhodné poznamenat, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).

V posuzovaném případě je závěr o úmyslném zavinění obviněné podložen těmi skutkovými zjištěními soudů, podle nichž jako svědek v trestní věci obviněného D. W. záměrně a vědomě uváděla v rámci svých výslechů v přípravném řízení a v hlavním líčení po řádném zákonném poučení o trestněprávních následcích křivé výpovědi nepravdivé skutečnosti, které měly významný vliv na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a jejichž účelem bylo dosažení příznivějšího postavení pro obviněného D. W. v uvedené trestní věci, případně zamezení jeho odsouzení.

Žádné pochybnosti nevznikají ani pokud jde o naplnění zákonných znaků vztahujících se k objektivní stránce trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Objektivní stránka trestného činu je charakterizována způsobem spáchání trestného činu a jeho následky; zahrnuje především tzv. obligatorní znaky, kterými jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Tyto předpoklady byly v projednávané věci splněny.

Ve vztahu k jednání obviněné je z hlediska objektivní stránky podstatné to, že v rámci svých svědeckých výpovědí jak před policejním orgánem, tak i následně před soudem opakovaně uváděla lživé skutečnosti týkající se fyzického napadení H. B. obviněným D. W., s cílem pomoci obviněnému D. W. a pomstít se bývalému zaměstnavatelovi poškozenému H. B., přičemž její tvrzení jakožto osoby v postavení svědka mělo zásadní vliv na zjištění skutkového stavu věci a na konečné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o případné vině obviněného D. W. trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (příčinná souvislost a následek).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Znojmě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Znojmě plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud jde o výpověď obviněné. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněné a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se pak s těmito závěry ztotožnil.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné M. M. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a