3 Tdo 1197/2005
Datum rozhodnutí: 21.09.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1197/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2005 o dovolání obviněného Z. D ., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 2 To 1252/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 68/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 1 T 68/2004, byl obviněný Z. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. , kterého se po skutkové stránce dopustil tím, že jako jednatel firmy S. se sídlem ve V. M., uzavřel dne 8. 6. 2001 ve V. M. se společností C. se sídlem v P., smlouvu, kterou firma C. postoupila firmě S. pohledávku ve výši 687.234,80 Kč za firmu R.-A.se sídlem ve V. M. a firma S. se zavázala zaplatit tuto částku firmě C. dle podmínek smlouvy o spolupráci ze dne 4. 6. 2001 nejpozději do konce roku 2006, ač věděl, že splnění tohoto závazku není reálné, neboť firma R.-A., jejímž společníkem Z. D. byl, nebyla v době uzavření smlouvy schopna dlouhodobě plnit své závazky vůči více věřitelům a byl na ni podán návrh na prohlášení konkurzu a firma S. již od roku 1999 žádné obchodní aktivity nevyvíjela a nevykazovala tržby, načež dne 5. 11. 2001 došlo k převodu obchodních podílů všech společníků firmy S. na M. S., takže firmě C. L. se sídlem v P., která je právním nástupcem firmy C., způsobil škodu ve výši minimálně 68.723,- Kč, tedy reálné hodnoty závazků, když k úhradě této částky v rozporu se smluvními podmínkami nedošlo. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti C. L. částku ve výši 68.723,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 2 To 1252/2004, kterým toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 21. 3. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že z porovnání prokázaných skutkových zjištění a potřebných formálních znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. je zřejmé, že na jeho straně není dáno jednání, které by vyvolalo způsobený následek, tj. škodu ve výši 68.723,- Kč. Podle dovolatele vznikl prvotní závazek ve výši 687.969,- Kč tak, že společnost C. na základě smlouvy o spolupráci ze dne 29. 4. 1999 a jejího dodatku ze 14. 5. 1999 zakoupila strojní zařízení (resp. dílenské a servisní vybavení) s tím, že firma R.-A. se zavázala odběrem olejů firmy C. výše uvedený závazek splácet. Po podání návrhu na konkurs firmy R.-A. začaly obě smluvní strany výše uvedený závazek (tzn. pohledávku firmy C.) řešit. Podle dovolatele je třeba považovat za významné to, že již v době zahájeného konkursního řízení nebylo možno s věcmi z majetku firmy R.-A. nakládat, a tedy postoupení pohledávky touto firmou firmě S. mělo být oboustrannou snahou o nápravu daného stavu. Výsledkem takového řešení pak bylo uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 8. 6. 2001 s jednatelem firmy C. ing. A. B. Z výše uvedeného podle dovolatele vyplývá, že základ pro určení výše škody vznikl v roce 1999, tj. v době podnikatelské činnosti firmy R.-A. a odpovídal investici společnosti C., jež měla být uhrazena formou provize za odebrané oleje. Po zjištění, že dohodnutým způsobem není naděje pohledávku za firmu R.-A. dobýt, pak bylo hledáno řešení, které by znamenalo snížení ztráty věřitele, přičemž takovou záchranou měla být existující firma S., která měla tři společníky, a to dovolatele a O. N., oba s 25%mi obchodními podíly a A. D. L. s 50% obchodním podílem. Firma měla k dispozici již postavený autosalon a mohla by po podepsání dohody o spolupráci s výrobcem a prodejcem osobních automobilů M. B., případně jiným výrobcem, zahájit obchodní činnost. Jestliže došlo k prodeji společnosti S. M. S., stalo se tak proto, že většinový společník A. D. L. již v další činnosti pokračovat nechtěl. To znamená, že v době převzetí postoupené pohledávky se v žádném případě nejednalo o úmysl dovolatele uvést věřitele v omyl. Jeho jednání totiž nesměřovalo k získání finančních prostředků, ale bylo motivováno snahou vyřešit původní závazek. Navíc škoda na cizím majetku vznikla již v roce 1999, případně v letech následujících, když investice firmy C. nebyla dohodnutým způsobem (provizí z prodeje olejů) splácena.

Z výše uvedených důvodů dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že není na místě závěr o tom, že by dovolatel sliboval nereálné, spoléhal na neurčitou skutečnost a ke škodě firmy C. uvedl tento subjekt v omyl, čímž mu způsobil škodu nikoliv malou. Podle dovolatele ve skutečnosti tím, že převzal závazek, jen čestně potvrdil, že škodu, jež navíc byla způsobena v době minulé, uznává. O podvodné vylákání finančních prostředků se navíc nemohlo jednat, když dovolatel tyto prostředky již dávno vlastnil, resp. je měl k dispozici. Dovolatel dále poukázal na to, že splatnost postoupené pohledávky v termínu do roku 2006 vylučuje podvodné jednání kvalifikované soudem ještě před tímto termínem a to ani za situace, že firma S. byla dovolatelem prodána. Podle názoru dovolatele není rovněž ničím odůvodněna ani výše škody stanovená soudem jako desetina původně vyčíslené částky, přestože právě tato okolnost má zásadní význam pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost.

Výše uvedenou argumentaci dovolatel shrnul tak, že v jeho případě nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ani po objektivní, ani po subjektivní stránce, když v posledním případě zjevně chybí zákonem požadované úmyslné zavinění (§ 4 tr. zák.). V závěru dovolání pak navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Současně uvedla, že je třeba souhlasit se závěrem soudů obou stupňů, že zákonné znaky trestného činu podvodu, jímž byl dovolatel uznán vinným, byly naplněny, neboť především ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví, bylo správně zjištěno, že společnost S. měla k datu 31. 12. 1999 záporné vlastní jmění, což znamená, že hodnota společnosti byla nulová. Společnost přitom nevyvíjela žádné obchodní aktivity, nebyly vypláceny mzdy, neměla tržby, neplatila za energii, za nákup materiálů ani nájem za pronajaté prostory. Úhrada firmě C. při stavu z roku 1999 tudíž nebyla podle státní zástupkyně reálná. Obviněný (dovolatel) si přitom ekonomické situace firmy S., (která byla dlouhodobě neschopna vykazovat zisk a nevyvíjela činnost) musel být vědom. Skutková zjištění soudů obou stupňů nejsou podle státní zástupkyně s ohledem na dostupný spisový materiál v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný Z. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzovaném případě proto nelze pod výše citovaný dovolací důvod podřadit ty námitky dovolatele, jež směřují proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, tj. tvrdí-li dovolatel, že škoda vznikla již v roce 1999 a že v době převzetí postoupené pohledávky v žádném případě nejednal v úmyslu uvést věřitele v omyl, neboť jeho jednání nesměřovalo k získání finančních prostředků, ale ke snaze vyřešit původní závazek. Dovolatel zde v zásadě poukazuje na existenci jiného skutkového základu, než k jakému dospěly soudy obou stupňů, který tak neodpovídá formulaci skutku, jak je uveden ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně ani skutkovým zjištěním soudů popsaných v odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. str. 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 - 6 usnesení odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem především domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), tzn. že dovolání z převážné části uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Tato část dovolacích námitek však dovolacímu důvodu podle§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.

Dovolání však bylo uplatněno právně relevantně v té části, v níž dovolatel namítl, že splatnost postoupené pohledávky v termínu do roku 2006 vylučovala jeho podvodné jednání před tímto termínem, a to i za situace, kdy došlo k prodeji firmy S., neboť takovým právním krokem se podle dovolatele nevylučuje, že ve stanoveném termínu bude dluh vyrovnán nebo případně jinak zanikne. Jestliže v posuzované věci postupovaly soudy podle názoru dovolatele opačně, bylo tak rozhodnuto v rozporu s požadavkem obsaženým ve skutkové podstatě trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., konkrétně s objektivní stránkou tohoto trestného činu.

Při posuzování opodstatněnosti předmětné části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Především je třeba v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatím tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv malou (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). Jde o trestný čin úmyslný (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky jeho objektivní stránky (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek /resp. též účinek/ a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Za uvedení v omyl ve smyslu citovaného ustanovení zákona se považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. O zamlčení podstatných skutečností půjde tehdy, jestliže pachatel při svém podvodném jednání neuvede jakékoliv skutečnosti podstatné pro rozhodnutí podváděné osoby (zpravidla poškozeného), které by v případě, že by jí takové skutečnosti byly známy, neučinila.

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jakož i z popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku, je zřejmé, že dovolatel jako jednatel firmy S. uzavřel dne 4. 6. 2001 se společností C. smlouvu o spolupráci a dne 8. 6. 2001 smlouvu o postoupení pohledávek, které společnost C. postoupila smluvnímu partnerovi za firmu R. A. v celkové částce 687.234, 80,- Kč. s tím, že partner (tj. firma S.) tuto částku firmě C. splatí odběrem a zaplacením produktů zn. C. do konce roku 2006. Podle zjištění soudů se tak stalo za situace, kdy jednak firma R. A., jejímž společníkem obviněný (dovolatel) byl, nebyla dlouhodobě schopna plnit své splatné závazky vůči více věřitelům (a byl podán návrh na konkurs) a další firma S. již od roku 1999 nevyvíjela žádné obchodní aktivity, nevykazovala tržby, nevyplácela mzdy, neplatila nájem za pronajaté prostory, energii či nákup materiálů. Na tomto skutkovém základě soudy dovodily, že obviněný (dovolatel), který musel neutěšený stav obou společností vzhledem ke svému postavení v nich znát, uzavřel se společností C. předmětné smlouvy, ačkoliv věděl, že splnění závazků ze strany firmy S. nemůže být reálné. Tato situace také skutečně nastala, když k úhradě dohodnuté částky firmě C. v rozporu se smluvními podmínkami nedošlo. Navíc dne 5. 11. 2002 došlo k převodu obchodních podílů všech společníků firmy S. na M. S., která podle zjištění nalézacího soudu nebyla v otázkách převodu firmy nijak blíže orientována a především nehodlala v ekonomické činnosti firmy pokračovat. Konečným důsledkem všech shora uvedených transakcí pak bylo, že ke škodě firmy C. byla hodnota postoupené pohledávky v původní výši 687.234,80,- Kč rozmělněna na pouhých 10%, resp. na částku 68.723,- Kč, jak ji ve svém posudku vyčíslil přibraný znalec z oboru ekonomiky.

Na základě výše uvedené rekapitulace soudy zjištěného skutkového stavu lze pak dovodit, že dovolatel již v době uzavírání předmětných smluv jednal v podvodném úmyslu (tj. uvedl druhou smluvní stranu v omyl), neboť s ohledem na znalost pravého stavu věci musel být přinejmenším srozuměn s tím, že firma S. nebude ke škodě společnosti C. vůbec schopna dostát svým závazkům (§ 4 písm. b/ tr. zák.). Jestliže dovolatel argumentuje tím, že splatnost postoupené pohledávky v termínu do roku 2006 vylučovala podvodné jednání, tj. vědomé uvádění jiného v omyl, je nezbytné poznamenat, že by se tak mohlo stát jedině za předpokladu, jestliže by dovolatel při uzavírání předmětných smluv jednal s vědomím, že firma S., která již od roku 1999 fakticky nevyvíjela žádnou činnost, bude přesto schopna v předpokládaném horizontu své závazky splnit. Skutečnosti, které dovolatel dílem znal a dílem mohl reálně předpokládat, ovšem jednoznačně nasvědčovaly vývoji zcela opačnému, což dovolatel musel samozřejmě vědět. Pokud za tohoto stavu přistoupil k uzavření předmětných smluv, musel být rovněž srozuměn i s následkem svého jednání (způsobení škody jinému), který v daném případě v podobě zjištěné soudy skutečně nastal.

Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích neshledal Nejvyšší soud podané dovolání ani v části, ve které bylo jinak dovolatelem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno formálně relevantně, jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst.1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného Z. D. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. září 2005



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler