3 Tdo 119/2011
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 235 odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 119/2011 -29 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 o dovolání, které podal obviněný R. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 6 To 257/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 132/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 5. 2008, č. j. 51 T 132/2007-114, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák /) na tom skutkovém základě, že dne 14. 2. 2007 v P., ul. P. v sídle společnosti EIVO v souvislosti se zjištěním manka ve skladu požadoval po J. K., podepsat směnku na částku 150.000,- Kč a po M. D., podepsat směnku na částku 200.000,- Kč pod pohrůžkou, že pokud směnky nepodepíší, podá na ně trestní oznámení na Policii ČR, nechá je zadržet a odsedí si to, a poškození mu proto z obavy, že tak učiní, směnky podepsali . Za to byl odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 6 To 347/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 9. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Na základě dovolání obviněného R. K. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesením ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009, podle § 265k odst. 1 tr. ř. předmětné usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zároveň rozvedl, jaké vady a pochybení v postupu a rozhodnutích obou soudů zjistil, a soudu prvního stupně uložil, aby se z těchto hledisek věcí znovu zabýval a vytýkané vady odstranil (k tomu v podrobnostech viz str. 7, 8 citovaného zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu).

Obvodní soud pro Prahu 10 poté ve věci rozhodl novým rozsudkem ze dne 15. 3. 2010, č. j. 51 T 132/2007-171, jímž obviněného znovu uznal vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. na částečně pozměněném (doplněném) skutkovém stavu, že obviněný dne 14. 2. 2007 v P., ul. P., v objektu společnosti EIVO Czech PET, s. r. o., se sídlem P., L., v souvislosti se zjištěním ztrát zboží ve skladu, v úmyslu dosáhnout finanční úhrady této ztráty nejprve donutil M. D., k podepsání směnky na částku 200.000 Kč pod pohrůžkou, že pokud ji nepodepíše, odrazí se to na jeho výplatě, mohlo by se to řešit i jinak a nebude to řešit přes policii, přičemž poškozený směnku podepsal v obavě, že by mohl přijít do styku s policií, neboť měl v té době problémy s drogami a záleželo mu na tom, aby dostal alespoň část výplaty, poté došlo k ukončení jeho pracovního poměru, následně J. K., kterému nejprve sdělil, že dostává výpověď, donutil k podepsání směnky na částku 150.000 Kč pod pohrůžkou, že pokud ji nepodepíše, že má známé na policii, že ji zavolá a dostane ho, přičemž poškozený směnku podepsal, neboť měl strach o sebe a o svou přítelkyni . Za to mu podle § 235 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný znovu odvolání, o němž rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 6 To 257/2010, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu ve věci rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. na zredukovaném skutkovém základě, že obviněný dne 14. února 2007 v P., v ulici P., v objektu společnosti EIVO Czech PET, s. r. o., se sídlem P., L., v souvislosti se zjištěním ztrát zboží ve skladu, v úmyslu dosáhnout finanční úhrady této ztráty, J. K., nejprve sdělil, že dostává výpověď, a donutil jej k podepsání směnky na částku 150.000 Kč pod pohrůžkou, že pokud ji nepodepíše, že má známé na policii, že je zavolá a dostane ho, přičemž poškozený směnku podepsal, neboť měl strach o sebe a o svou přítelkyni . Za to ho podle § 235 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1, odst. 3 tr. zák. odsoudil k peněžitému trestu ve výši 10.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 14 dnů. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 28. 7. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Také posledně citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný R. K. následně dovoláním , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku, i kdyby se skutečně stal, nelze kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., a rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Důkazy, které byly provedeny v dosavadním řízení, a to ani po jeho doplnění, pak podle dovolatele nemohly vést ani ke skutkovým závěrům, které soud učinil a které se staly předmětem právního posouzení. Tím je zároveň dán extrémní nesoulad mezi obsahem dokazování a z něj vyvozenými skutkovými závěry.

Oba soudy činné ve věci se podle dovolatele shodly na tom, že svědci M. D. a J. K. u něj skutečně kradli, což konečně bylo možno dovodit zejména z kamerových záznamů a z výpovědi svědkyně L. M.. Ačkoliv skutečná výše takto způsobené škody provedenými důkazy zjištěna nebyla, lze ji dovodit alespoň v řádových částkách a v takové výši, která přibližně odpovídala tomu, co následně požadoval po svědku J. K. formou podpisu směnky. V této souvislosti dovolatel odkázal na předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci, tj. na usnesení ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009, z nějž má podle něj vyplývat, že při nedostatcích ve zjištění výše škody způsobené jednáním M. D. a J. K. je zapotřebí řídit se zásadou in dubio pro reo a v pochybnostech se přiklonit k verzi předložené dovolatelem. Městský soud v Praze však takový postup nezvolil, ač tak učinit měl.

V další části dovolání obviněný uvedl, že výrok jím užitý na adresu svědka J. K. měl být sice poněkud kvalitativně odlišný, než jaký vyslovil vůči svědku M. D., avšak z pouhého slovního spojení, že má známé na policii a dostane ho, nelze bez dalšího usuzovat na jeho úmysl učinit jakékoli kroky vedoucí k nezákonnému postihu svědka K., resp. na pohrůžku, na kterou by neměl právo. Obsah inkriminovaného výroku totiž svědčí pouze o tom, že svědka upozornil na možné trestněprávní následky jeho jednání. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že názor, podle něhož výzva poškozeného vůči škůdci, aby nahradil škodu, nebo jinak na něj bude podáno trestní oznámení, je vydíráním ve smyslu trestněprávní normy (§ 235 tr. zák.), je ve svobodné společnosti neudržitelný.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a aby buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu znovu projednat a rozhodnout, nebo aby ho sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. obžaloby výrokem podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který nejprve shrnul v něm obsaženou argumentaci a poté vyložil obsah uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že námitky dovolatele směřující proti výroku o vině, které byly v dovolání uplatněny, by mohly mít z hlediska tohoto dovolacího důvodu význam pouze v případě, že by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci. Taková situace však v posuzované věci podle jeho názoru nenastala, neboť z výpovědi svědka J. K. bylo jednoznačně zjištěno, že ho dovolatel obvinil z krádeže a nutil ho k podepsání směnky se směnečnou částkou 150.000 Kč s tím, že jestliže ji nepodepíše, zavolá svým známým na policii a dostane ho, přičemž svědek směnku ze strachu podepsal. Shodné skutkové závěry jsou přitom popsány ve výroku o vině napadeného rozsudku.

K právnímu posouzení skutkového děje pak státní zástupce uvedl, že neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele v případě trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen. V této souvislosti pak připomněl stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené ve shora citovaném usnesení ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009, v němž Nejvyšší soud dovodil, že jestliže obviněný (dovolatel) byl oprávněn požadovat náhradu škody reálně odpovídající sumě uvedené ve směnce a jestliže poškozeným toliko sdělil, že žádá takovou náhradu s poukazem na možnost trestního oznámení, trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. by se nedopustil.

Státní zástupce poukázal na to, že s ohledem na výše konstatovaný závazný právní názor Nejvyššího soudu bylo v dalším řízení doplněno dokazování, přičemž ve vztahu ke svědkovi J. K. soudy zjistily, že jediným jeho najisto postaveným protiprávním jednáním bylo odcizení dvou palet v hodnotě 460 Kč, když i obviněný sám ve své výpovědi uvedl, že směnečnou sumu 150.000 Kč nastřelil . Státní zástupce připustil, že v určitém rozsahu mohly stran jednání jmenovaného svědka zůstat pochybnosti o definitivní výši způsobené škody. Připomněl však, že požadavek Nejvyššího soudu nesměřoval ke zcela přesnému vymezení škody způsobené svědkem, ani k tomu, že pokud takový závěr nebude možný, bude nutné v rámci zásady in dubio pro reo za výši škody považovat zmíněnou směnečnou sumu, ale směřoval k vyřešení otázky, zda byl obviněný vůbec oprávněn požadovat náhradu škody představující sumu uvedenou ve směnce. Vzhledem k učiněným zjištěním soudů je přitom podle státního zástupce zcela zřejmé, že takový reálný vztah dán nebyl.

Jestliže tedy dovolatel obvinil svědka K. z krádeže a nutil ho k podepsání směnky na 150.000 Kč s tím, že pokud ji svědek nepodepíše, zavolá svým známým na policii a dostane ho, přičemž svědek směnku ze strachu podepsal, pak podle názoru státního zástupce takové jednání nelze považovat za oprávněný požadavek na náhradu (skutečně) způsobené škody s alternativním poukazem na možné trestně právní následky, ale za nucení svědka k něčemu, co není povinen (podepsat směnku na částku, k jejíž platbě nebyl právní důvod) a navíc za daných okolností zcela neadekvátními prostředky (vyhrožováním, že zajistí prostřednictvím svých známých na Policii České republiky postih svědka). Právní závěry vyslovené Městským soudem v Praze ohledně trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. ve vztahu ke svědkovi K. jsou proto zcela správné.

Své vyjádření uzavřel státní zástupce návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) rozhodl, že se dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné než navrhované rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný R. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Dále je třeba upozornit na to, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn zabývat se jen těmi výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející částí řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání (v judikatuře viz R 29/2004 SbRt.).

Nejvyšší soud již ve svém předcházejícím rozhodnutí poukázal na to, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod tedy není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.) neodpovídají námitky, jimiž dovolatel napadá způsob, jakým soudy hodnotily důkazy shromážděné v jeho trestní věci, a na tomto základě odvolacímu soudu vytýká, že při svém rozhodování vycházel z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který plně neodpovídal skutečnosti. Jinými slovy, při údajné absenci zjištění výše škody, kterou měl svědek K. (případně i svědek D.) způsobit svým protiprávním jednáním, a při nesprávném hodnocení nevěrohodných výpovědí svědků K. a D. na straně jedné a výpovědi svědkyně M. a výstupů z kamerového systému umístěného ve skladu na straně druhé, měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo . V této části dovolání tedy vytkl soudu druhého stupně, že při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotil provedené důkazy v pochybnostech nikoliv v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži, ač tak učinit neměl. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž požadoval po svědku K. pouze částku odpovídající škodě způsobené na zboží, které jmenovaný ve firmě odcizil, pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., ačkoliv to výsledky provedeného dokazování nedovolovaly.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání v podstatné části uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze odvolacímu soudu vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měl především dospět k závěru, že částka 150.000 Kč na směnce předložené dovolatelem k podpisu svědku J. K. reálně odpovídala výši jinak právem požadovaného plnění, resp. výši majetkové škody způsobené protiprávním jednáním tohoto svědka (údajným rozkrádáním skladovaného zboží). Na tomto místě je nutno zdůraznit, že již soud prvního stupně respektoval požadavky na něj kladené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009, když doplnil dokazování v požadovaném směru a pokusil se objasnit, v jakém rozsahu mohla být obviněnému způsobena škoda na skladovaném zboží, a to konkrétně svědky D. a K.. Přes doplnění dokazování však výše škody v řádu statisíců , jak tvrdil dovolatel, zjištěna nebyla. Ani po vyhodnocení důkazů předložených samotným obviněným soud nedospěl k závěru, že tyto důkazy alespoň nasvědčují takovému jednání jmenovaných svědků, jež by reálně mohlo vyústit ve statisícové škody. Jediné, co bylo možno postavit najisto, byl prodej dvou dřevěných palet, který neoprávněně provedl dne 14. 2. 2007 svědek K., za což obdržel ve výkupu částku 460 Kč. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) toto hodnocením provedených důkazů, resp. skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně výše škody způsobené obviněnému (dovolateli) jmenovanými svědky, plně akceptoval, což zároveň v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil (viz str. 3 rozsudku). Jeho závěr, že dovolatel nebyl oprávněn požadovat po poškozeném J. K. částku, na niž byla vystavena směnka, neboť pro to neměl žádný reálný podklad, tak rozhodně není produktem povrchně zjištěného skutkového stavu věci anebo dokonce toliko projevem nepřípustné libovůle.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkou, že z pouhého slovního spojení, že má známé na policii a že ho dostane , nelze dovozovat jeho úmysl učinit jakékoli kroky vedoucí k nezákonnému postihu svědka K.a, a že z něj nelze dovodit ani pohrůžku jednáním, na které neměl právo (podat trestní oznámení). Podle dovolatele proto není možno přijmout právní závěr, že by J. K. ve smyslu ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák. o trestném činu vydírání pod pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal. Této námitce však Nejvyšší soud z níže uvedených důvodů nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.

Předně je nutno připomenout, že ve svém předcházejícím zrušujícím rozhodnutí ve věci ze dne 13. 5. 2009 (sp. zn. 3 Tdo 476/2009) Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatelův výrok pronesený vůči svědku J. K. o tom, že zavolá policii, kde má známé, a že ho dostane , by za určitých okolností mohl být považován za pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák., zejména pokud dovolatel jednal s cílem získat plnění, na které neměl žádné právo. Současně však zdůraznil, že pokud by dovolatelův právní nárok na náhradu škody existoval, zvláště byla-li mu způsobena trestnou činností , a se svědkem J. K. jako jedním z důvodně předpokládaných pachatelů by hodlal dosáhnout určitého narovnání (resp. uznání dluhu), lze tento výrok chápat i tak, že především J. K. alternativně naznačil, že nedohodnou-li se, bude věc řešena prostředky trestního práva. V této souvislosti pak soudu uložil, aby při novém projednání věci zjišťoval, do jaké míry a zda vůbec lze považovat jednání obviněného R. K. za neoprávněné, a tuto zjištěnou skutečnost pak konfrontoval s výkladem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (str. 5, 6 a str. 8 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Soud tedy měl na doplněném skutkovém základě znovu hodnotit význam dovolatelem proklamovaných pohrůžek trestním postihem a pečlivě zvážit, zda v posuzovaném případě byly natolik intenzivní a nepřiměřené, aby je bylo možno považovat za pohrůžku jiné těžké újmy podle § 235 odst. 1 tr. zák.

Výše uvedené pokyny odvolací soud při svém rozhodování respektoval, když po doplněném dokazování soudem prvního stupně v intencích zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu uzavřel, že obviněný po svědku K. žádal podepsání směnky na částku neodpovídající škodě, která jím mohla být způsobena . K výrokům proneseným vůči svědku K. pak přijal závěr, že ve vztahu k této osobě - ve srovnání s výroky, jimiž obviněný k podpisu směnky donutil svědka D. - byly učiněné pohrůžky kvalitativně závažnější a již naplňující znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. V tomto směru současně napravil pochybení soudu prvního stupně, když stíhaný skutek zúžil jenom na jednání směřující proti svědkovi K. Za situace, kdy obviněný žádal tohoto svědka o podepsání směnky na částku zjevně neodpovídající škodě, která jím skutečně byla nebo alespoň mohla být reálně způsobena, odvolací soud posoudil i slova vůči němu pronesená (tj. že má známé na policii a dostane ho ). Ve světle zjištěných skutkových okolnosti je správně hodnotil tak, že obviněný neměl v daném případě na mysli korektní a oprávněné oznámení protiprávního jednání poškozeného, nýbrž svými výroky vědomě sledoval nátlak na svědka a jeho zastrašení pro případ nepodepsání směnky, neboť mu zřetelně dával najevo, že on sám, případně jeho známí policisté, mají dostatek prostředků k tomu, aby ho jinak ze způsobení údajné škody usvědčili. Popsaný způsob jednání obviněného (dovolatele) lze již považovat za naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy (v podrobnostech k tomu srov. též shora citované předcházející /zrušující/ usnesení Nejvyššího soudu).

Odvolací soud tedy nepochybil, pokud jednání obviněného vůči J. K. právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. V rozhodnutí zároveň odůvodnil, proč přistoupil k uložení velmi mírného trestu (str. 4 napadeného rozhodnutí).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného R. K. bylo dílem podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněných částech nebylo shledáno jakkoli opodstatněným. Proto rozhodl tak, že se toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. února 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler