3 Tdo 1189/2005
Datum rozhodnutí: 21.09.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1189/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2005 o dovolání podaném M. J., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 13/2005 ze dne 21. 2. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 144/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 144/2003 ze dne 9. 11. 2004 byl dovolatel uznán vinným pokusem k trestnému činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), stejně jako další dva spoluobvinění J. T. a Š. K., jehož se dopustili skutkem, který je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za pokus k uvedenému trestnému činu byl odsouzen (stejně jako spoluobvinění) k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který mu (jim) byl odložen na zkušební dobu tří let.

V předmětné věci podal M. J. odvolání, o kterém, rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 13/2005 ze dne 21. 2. 2005 tak, že podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) takto podané odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal M. J. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku namítl, že pokud jde o skutkový stav, nebylo jasně prokázáno, že v dané věci šlo o dohodu mezi spoluobviněnými, což bylo odvozeno pouze z toho, že všichni v minulosti navštěvovali stejnou střední školu a od této skutečnosti se odvinulo i právní hodnocení skutku. Závěr o spolupachatelství tak je vybudován pouze na úředních záznamech policie. Má za to, že nebylo prokázáno ani to, že počítačové moduly nekoupil a následně neprodal spoluobviněnému T., když toto nelze ani prokázat falešností samotné faktury, při snadné představě, že osoba mající k dispozici doklady svědka Kr. se za něj vydávala a prodala předměty, které nezískala legálně. Prokázáno tak bylo pouze to, že šlo o falešnou fakturu, nikoliv to, že příslušný prodej nebyl uskutečněn. Především však dovolatel zdůraznil, že byl uznán vinným jako spolupachatel pokusu k uvedenému trestnému činu, ač tato skutečnost nebyla prokázána. V posuzované věci nebyl však prokázán žádný ze znaků společného jednání vyžadovaný trestním zákonem (§ 9 odst. 2 tr. zák.). Ani nalézací soud v přijatém rozhodnutí neuvádí, že by se jednalo o společné jednání a tato skutečnost plyne pouze z výrokové věty rozsudku soudu prvního stupně, aniž by však fakticky vyplynula z provedeného dokazování. Z rozsudečného výroku také neplyne, že by se měl předmětného jednání dopustit jako spolupachatel pro absenci příslušných zákonných znaků naplňujících spolupachatelství. Poukázal i na to, že soud prvního stupně jej ve skutkové větě citovaného rozsudku označil za toho, kdo nebyl vlastníkem předmětných paměťových modulů, z čehož by vyplývalo, že moduly existovaly, byť je od skutečného A. Kr. nekoupil. Má takto za to, že z uvedené výrokové věty citovaného rozsudku ani ze skutkových zjištění ještě neplyne, že věděl o tom, že spoluobviněný T. požádá o přepravu zásilky (modulů) společnost U. ČR, spol s. r. o. a že také věděl, že předmětná zásilka fyzicky neexistuje a také to, že spoluobviněný T. uplatnil u této společnosti pojistné plnění. Citovaná rozhodnutí obou soudů tak neměla být pro nedostatek důkazů přijata, přičemž skutek popsaný v rozhodnutí soudu prvního stupně odporuje následně přijaté právní kvalifikaci jednání dovolatele. Proto také navrhl, aby obě citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů dovolací soud zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že pokud jde o námitku stran subjektivní stránky shledaného trestného činu (nedostatek společného rozhodnutí všech obviněných), pak není podstatné, zda-li ještě před samotným trestným jednáním obviněných existovala výslovná či tacitní dohoda o celém základu jejich trestného činu. Je však nepochybné, že se postupně podíleli na trestném jednání, když dovolatel opatřil doklady svědčící o existenci souborů paměťových modulů do notebooků Toshiba, ačkoli tyto moduly nikdy neexistovaly (údajný výrobce nikdy neprodal žádný produkt označený takovými výrobními čísly, jaká byla uvedena v dokladech poskytnutých dovolatelem, přičemž faktura, která měla doložit údajnou koupi těchto modulů byla falešná a zněla na prodejce, který s počítačovou technikou neměl nic společného). Na základě uvedeného uzavřel se spoluobviněným T. fiktivní kupní smlouvu na 55 modulů v ceně 10.000,-Kč za kus, přičemž již z těchto skutečností muselo být dovolateli zřejmé, že tyto doklady budou sloužit k nezákonné operaci. Jestliže potom u firmy U. vyřizoval převzetí a odbavení zásilky s obsahem zmíněných paměťových modulů spoluobviněný K. (jako zaměstnanec této firmy) a známý dovolatele, se kterým prokazatelně navštěvoval stejnou střední školu v téže třídě, přičemž odbavení zásilky proběhlo zcela nestandartním způsobem (vyhnutí se kontrolnímu systému firmou obvykle užívanému), pak je zřejmé, že za daného stavu existovalo vzájemné osobní propojení všech spoluobviněných s alespoň rámcovou představou o způsobu, jímž měla být cestou reklamace společnost U. poškozena o uvedenou částku, dosahující téměř 900.000,- Kč. K tvrzení dovolatele, že popis skutku nevyjadřuje znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., uvedl státní zástupce, že mu nelze přisvědčit. To proto, že byl definován úmysl spoluobviněného T. získat cestou reklamačního řízení majetkový prospěch na úkor firmy U. ČR spol. s r. o. při podílu dovolatele na společném jednání všech obviněných, čemuž odpovídá i zjištění o jejich vzájemných osobních vazbách a hrozící škodě. V těchto souvislostech státní zástupce poukázal na poněkud neobratnou formulaci, jíž byl popsán nalézacím soudem předmětný skutek ( po společné dohodě známých spolužáků ze střední školy ) i na to, že bylo nesprávně uvedeno, že dovolatel nikdy nebyl vlastníkem předmětných modulů, když byl takto pominut zásadní významový rozdíl mezi právními termíny vlastnit a mít v držení. Přesto je však státní zástupce přesvědčen, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou tyto nejasnosti dostatečně osvětleny tak, že o skutkových okolnostech, ze kterých soud při svém rozhodování vycházel, není pochybností. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby dovolací soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je podmíněn přítomností vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného projednání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. O první alternativu v dané věci zjevně nejde (a dovolatel v tomto směru ani neargumentuje). Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou dovolatelem v této souvislosti vznesené námitky zčásti právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněné. Především z provedeného dokazování (samotných výpovědí obviněných) je zjevné, že dovolatel se s oběma znal z dob studií na stejné střední škole. Stejně tak bylo obsáhle vedeným dokazováním zjištěno, že zakoupení předmětných modulů dovolatelem bylo fiktivní, stejně jako to, že je prodal spoluobviněnému T. Tyto skutečnosti se odvíjejí především od výpovědi svědka Kr., který dovolatele ani neznal, když z dalšího ve věci vedeného dokazování vyplynulo, že předmětné paměťové moduly ani neexistovaly, když jejich údajný výrobce nikdy neprodal takové, které byly označeny výrobními čísly uvedenými v dokladech poskytnutých dovolatelem. K relevantní námitce dovolatele stran toho, že popis skutku neodpovídá následné právní kvalifikaci jeho jednání tak, jak k ní dospěly soudy, lze uvést, že takováto námitka je zjevně neopodstatněná. Lze přitom souhlasit se závěrem státního zástupce, že popis předmětného skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je poněkud neobratný (z důvodů shora uvedených), přesto však tato skutečnost neměla na právní kvalifikaci popsaného skutku zásadní vliv. Z důvodů obsažených v rozhodnutích obou soudů se totiž zjevně podává, že obvinění se mezi sebou znali a z jejich jednotlivého a zjištěného počínání je zjevná osobní provázanost s nepochybně alespoň rámcovou, avšak dostatečnou představou o způsobu, jakým měla být společnost U. ČR spol. s r. o. poškozena, a to co i do výše škody. Z provedeného dokazování takto neobstojí námitka dovolatele stran absence subjektivní stránky pokusu k předmětnému trestnému činu ve vztahu k absenci společného rozhodnutí se trestné činnosti vůbec dopustit a to s odkazem na již uvedené či na důvody obsažené v rozhodnutích přijatých oběma soudy a to i přes určitou formulační nedůslednost obsaženou ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.

S poukazem na uvedené ta Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka