3 Tdo 1185/2006
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1185/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 o dovolání, které podal obviněný P. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 5 To 52/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 3/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 37 T 3/2003, byl obviněný P. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první tr. zák. ve spojení s ustanovením § 143 tr. zák. a trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. Uvedených trestných činů se obviněný měl dopustit skutkem spočívajícím v tom, že v měsíci říjnu a listopadu 1998 v O. v zištném úmyslu společně s R. N., tehdy pracovnicí úvěrového útvaru Č. n. z., s. a ú. d., nyní v konkurzu, předstírali úmysl sjednat úvěrové smlouvy o poskytnutí úvěru ve výši 10.000,- Kč a 20.000,- Kč pro J. H., při uskutečnění svého zištného úmyslu R. N. přijala od obžalovaného P. R. žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 19. 10. 1998 a 2. 11. 1998 včetně potvrzení o výši příjmu J. H., která si obžalovaný P. R. opatřil na mzdové účtárně Ž. a d. B., a. s., za použití vypůjčeného občanského průkazu J. H., jemuž obžalovaný uvedl, že se potvrzení bude vztahovat pouze k ručení na úvěr, přičemž R. N. věděla, že tyto žádosti vyplnil a podepsal obžalovaný P. R. jménem svého spolupracovníka J. H. jako žadatele o úvěr bez jeho vědomí na základě její rady a podle těchto podkladů připravila ve dnech 4. 11. 1998 a 24. 11. 1998 na jméno J. H. smlouvy o úvěru, splátkové kalendáře, zajistila výdajové pokladní doklady ze dne 4. 11. 1998 o vyplacení úvěrových finančních prostředků ve výši 20.000,-- Kč a ze dne 24. 11. 1998 ve výši 10.000,-- Kč fiktivnímu žadateli o úvěr J. H., vyplnila přihlášku za člena družstva na jméno J. H. a dvě směnky vlastní sloužící k zajištění obou úvěrů na částky 24.300,-- Kč a 12.156,-- Kč, kdy tyto písemné doklady a směnky předložila obžalovanému P. R., který je podepsal napodobeným podpisem J. H. bez jeho vědomí, uvedené finanční prostředky R. N. sama vyzvedla v pokladně Č. n. z., s. a ú. d. a předala je obžalovanému P. R., přičemž z těchto finančních prostředků si ponechala jako odměnu pro vlastní potřebu částku nejméně 9.000,-- Kč, čímž obžalovaný P. R. společně s R. N. způsobili Č. n. z., s. a ú. d., škodu ve výši 30.000,-- Kč.

Podle § 140 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 60a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen a zároveň nad ním vysloven dohled. Podle § 60a odst. 2 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání čtyř roků. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. H. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti předmětnému rozsudku podal v neprospěch obviněného do výroku o vině i trestu státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 5 To 52/2005, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným týmž skutkem, který kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první tr. zák. ve spojení s ustanovením § 143 tr. zák. V souladu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák. pak odvolací soud posoudil trestnost činu obviněného podle trestního zákona ve znění zák. č. 265/2001 Sb., když použití tohoto pozdějšího zákona shledal pro obviněného příznivějším s ohledem na novelizaci ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., nově s účinností od 1. 1. 2002 stanovující rozsah jednotlivých kategorií škod. Podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání směřující proti výroku o vině trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první tr. zák. ve spojení s § 143 tr. zák. a zároveň i proti výroku o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že především bylo prokázáno, že vůbec neměl ponětí, co to je směnka a k čemu slouží, ani to, že podepisoval směnku ve smyslu cenného papíru. Dovolatel poukázal na skutečnost, že jeho způsob života a jeho inteligence na hodnocení významu směnky nestačila; podepsal pouze listinu, kterou mu předložila R. N. Dovolatel připustil, že mu bylo sice jedno, co podepisuje, neboť chtěl dostat slíbený úvěr, o kterém byl přesvědčen, že jej bude schopen splatit, přičemž význam směnky neznal a z tohoto hlediska vlastně nevěděl, co podepisuje.

Dovolatel dále namítl, že není zřejmé, proč směnka, která není přímým platidlem, nýbrž toliko prostředkem sloužícím k zajištění splnění peněžitého závazku, je postavena na roveň peněz. Vystavení směnky nemá totiž vliv na trvání závazku ze smlouvy, který směnka zajišťuje. V českém právním řádu přitom směnka není platebním prostředkem, vyjma eskontu, o který však v dané věci nešlo. Podle názoru dovolatele proto zajišťovací směnka nemůže požívat ochrany stejného druhu jako peníze, bankovky, šeky a další cenné papíry. Ustanovení § 143 tr. zák. tak je, jde-li o směnku, zcela vágní ve vztahu k objektu trestného činu, protože nediferencuje mezi směnkou jako platidlem za účelem splnění závazku a směnkou jako nástrojem pro získání hotových peněz. Ačkoliv zákon v § 143 tr. zák. rozdílný charakter směnek výslovně nerozlišuje, může dojít i k tomu, že je citované ustanovení aplikováno i na směnky, které jsou jen závazkem, nikoli přímým platidlem. Tím dochází k hypertrofii trestní represe, která se negativně (tj. nepřiměřeně přísně) projevila i v tomto konkrétním případě. Aplikace ustanovení § 143 tr. zák. soudem zde podle dovolatele představuje známky přepjatého formalismu, neboť odvolací soud měl přihlédnout právě k charakteru konkrétní směnky a z okolností případu dovodit, že v dané věci není naplněn znak cenné papíry ve smyslu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první tr. zák. ve spojení s ustanovením § 143 tr. zák., neboť předmětné směnky nemohly být jako platidlo použity, když jejich vystavením a uplatněním nebyl splněn závazek, pouze se zjednodušilo jeho vymáhání. Ochrana směnek tak byla v posuzovaném případě postavena na roveň ochrany měny, což je podle dovolatele nepřípustným rozšiřováním trestní represe, kterou zřejmě zákonodárce ani nezamýšlel.

Jestliže by dovolací soud přesto dospěl k závěru, že znak cenné papíry ve smyslu § 143 tr. zák. naplněn byl, pak skutečnost, že nešlo o směnku, jejímž vystavením by se zároveň platilo , se podle dovolatele musí nutně promítnout do stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem odvolací soud tyto skutečnosti nehodnotil a nepromítl je do výroku o vině ani do výroku o trestu. To mělo rovněž za následek, že odvolací soud nezohlednil v rámci hodnocení okolností případu a poměrů pachatele dovolatelovy námitky též ve vztahu k ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Podle dovolatele je napadené rozhodnutí odvolacího soudu vadné i v tom smyslu, že tzv. právní věta výroku rozsudku je v rozporu ze soudy zjištěným skutkovým stavem, když podle právní věty měl směnky udat jako pravé, ačkoliv z popisu skutku je zřejmé, že jen podepsal listiny (směnky), které mu R. N. předložila. Tyto padělané listiny ovšem udala R. N., a to tím, že je předložila svému zaměstnavateli jako směnky zajišťující závazek z úvěrů, ačkoliv věděla, že jsou padělané. Pachatelkou trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první tr. zák. ve spojení s § 143 tr. zák. proto podle dovolatele byla R. N. Jeho jednání mohlo být hodnoceno toliko jako účastenství ve formě pomoci, pokud by bylo prokázáno, že věděl o tom, že paděláním podpisu zároveň padělá směnku jako cenný papír.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2005, č. j. 5 To 52/2005, zrušil dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel zároveň podal návrh na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu ČR a k dovolání připojil petici občanů označenou jako žádost o přešetření soudního rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci konaného 16. června 2005 proti P. R.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že především nelze přisvědčit námitce nedostatku subjektivní stránky (tj. že dovolatel nevěděl, co vlastně podepisuje). Dovolatel měl již předcházející zkušenost s vyřizováním úvěru a musel vědět, že návratnost půjčených peněz se zabezpečuje různými způsoby, zejména ručitelstvím dalších osob nebo vystavením směnek, takže mohl předpokládat, že směnky plní podobnou funkci jako ručení. Podle státního zástupce si stěží lze představit, že by dovolatel neměl vůbec žádnou představu o tom, že směnka existuje a jakou má funkci. Z tohoto důvodu je třeba závěr soudu o naplnění subjektivní stránky označit za správný. Podle státního zástupce nelze přisvědčit ani dovolatelově výhradě proti povaze směnky jako zajišťovacího instrumentu, která podle dovolatele není cenným papírem toho druhu, k jehož ochraně je určeno ustanovení § 140 tr. zák. ve smyslu § 143 tr. zák. Státní zástupce zdůraznil, že dovolatel akcentuje pouze jednu z funkcí směnky (zajišťovací), avšak opomíjí skutečnost, že se jedná také o jeden z bezhotovostních platebních prostředků, který požívá ochrany i jako cenný papír. Dovolatelem prezentovaný výklad, jímž tento charakter směnky zpochybňuje, podle státního zástupce protiřečí současnému teoretickému i praktickému chápání směnky a není s ním možno souhlasit. Z téhož důvodu je podle státního zástupce bezpředmětná výtka dovolatele, že odvolací soud nepřihlížel ke zvláštní povaze jím podepsaných směnek při úvaze o společenské nebezpečnosti jeho jednání a při rozhodování o trestu. Za důvodnou nelze podle státního zástupce považovat ani tu výhradu dovolatele, že popis skutku ve výroku rozsudku není v souladu s tzv. právní větou výroku, protože padělaných směnek užila R. N. a nikoliv on. Toto tvrzení dovolatele především neodpovídá skutečnosti, neboť sám podepsal směnky jménem svého spolupracovníka a bez jeho vědomí, a poté je předal R. N., aby jimi odůvodnil poskytnutí úvěru. K získání finančních prostředků od této instituce jich použil výslovně obviněný, nikoli R. N. jako pracovnice uvedené záložny, která si z nich přisvojila pouze menší část. Navíc to byl také dovolatel, který předmětné peněžní prostředky utratil pro vlastní potřebu.

Své vyjádření k dovolání obviněného shrnul státní zástupce tak, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.

Obviněný P. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1 odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nejvyšší soud považuje zároveň za nezbytné připomenout, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudu druhého stupně, když samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání včetně dovolacích důvodů nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky dovolatele, jež se týkají procesní stránky věci (tj. hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu věci /dovolatel např. namítá, že neznal význam směnky a neuvědomoval si, co vlastně podepisuje, šlo mu jen o získání úvěru, a že předmětný trestný čin vlastně spáchala jen R. N./), jestliže zároveň relevantně nenamítal extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a jeho následným právním posouzením. K tomu lze připomenout například nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, podle něhož by totiž bylo nutné považovat rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V projednávané věci však o takový případ zjevně nejde, neboť napadené rozhodnutí je založeno na pečlivém rozboru provedených důkazů a soud svůj postup také v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě odůvodnil.

Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu, jestliže odvolacímu soudu vytýká, že mu za použití moderačního ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. neuložil trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Skutečnosti vztahující se k okolnostem případu či poměrům pachatele jsou primárně otázkami skutkových zjištění a odvolací soud se s nimi podrobně vypořádal na str. 11, 12 svého rozhodnutí, kde vyložil, na základě jakých úvah k aplikaci § 40 odst. 1 tr. zák. nepřistoupil a proč soud prvního stupně toto ustanovení použil vadně.

Naproti tomu považoval Nejvyšší soud podané dovolání z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní v té části dovolání, v níž dovolatel namítl, že zajišťovací směnka nemůže požívat ochrany stejného druhu jako peníze nebo některé cenné papíry, a že v posuzovaném případě nelze z charakteru konkrétní směnky dovodit, že měla povahu bezhotovostního platebního prostředku či tuzemského cenného papíru ve smyslu ustanovení § 143 tr. zák. Dovolání bylo uplatněno právně relevatně též pokud dovolatel poukázal na to, že tzv. právní věta výroku rozsudku není v souladu s popisem skutku, neboť padělané listiny (směnky) neudal dovolatel, nýbrž svému zaměstnavateli je předložila R. N. S tím pak dovolatel spojoval hmotně právní závěr o tom, že jeho jednání mohlo být za určitých okolností právně kvalifikováno jen jako účastenství na trestném činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první tr. zák. (ve spojení s § 143 tr. zák.) ve formě pomoci (§ 10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.).

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je v obecné rovině zapotřebí uvést, že trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který padělá nebo pozmění peníze v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, anebo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé. Podle § 143 tr. zák. se ochrana podle § 140 tr. zák. poskytuje též penězům jiným než tuzemským, tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům (§ 1 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů). Směnka, jež je v teorii definována jako dlužnický cenný papír, vydaný v zákonem stanovené formě (k tomu viz zejména § 1 a násl., § 75 a násl. zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového (dále jen Zákon směnečný a šekový ), kterým se určitá osoba (směnečný dlužník) zavazuje majiteli směnky zaplatit v určitém místě a čase peněžní částku na směnce uvedenou. Vzhledem k tomu, že směnka má povahu cenného papíru, který může být mimo jiné také používán jako bezhotovostní platební prostředek (např. tzv. domicilované směnky), požívá podle § 143 tr. zák. ochranu v obojím uvedeném smyslu. Protože v posuzovaném případě šlo o padělání tzv. směnek vlastních, je třeba dále poznamenat, že směnka vlastní má náležitosti směnky uvedené v § 1 zákona směnečného a šekového, s tou odchylkou, že místo bezpodmínečného příkazu zaplatit určitou peněžitou sumu obsahuje bezpodmínečný slib výstavce zaplatit (viz § 75 cit. zák.).

K posuzování podmínek, za nichž je vyhotovení a použití falešné směnky trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 tr. zák. za použití § 143 tr. zák., je třeba zároveň poukázat též na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. RNs T 710/2004, publikované ve Svazku 7/2004, Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/ C. H. Beck).

Nejvyšší soud již vyslovil právní názor, že za trestný čin padělání a pozměňování peněz lze považovat i úplné vyhotovení falešné směnky (např. s uvedením jména osoby, která ve skutečnosti není směnečníkem, s falešným podpisem výstavce apod.) a předání takové směnky další osobě např. k zajištění plnění ze závazku. Zároveň bylo připomenuto, že ochrana směnky před paděláním má však oproti ochraně peněz určitá specifika vyplývající zejména ze skutečnosti, že zákon stanovuje pouze nutný obsah směnky, ale nikoli to, jak má směnka vypadat. Proto na rozdíl od peněz nemá směnka předepsanou technickou podobu a zpravidla ani žádné ochranné prvky. Za padělání směnky je proto možné považovat jen některé její kvalifikované napodobeniny. Dále je nutno vzít v úvahu, že i kdyby padělání směnky a její užití jako pravé naplňovalo formální znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 tr. zák. za použití § 143 tr. zák., je třeba z hlediska materiální podmínky trestnosti (§ 3 odst. 2 tr. zák.) posuzovat, zda tím pachatel výrazněji ohrozil směnečně právní vztahy (např. zda bylo možné směnku převést indosamentem), či zda ji užil (podpůrně) jako prostředek ke spáchání jiného trestného činu.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že inkriminované směnky, na kterých obviněný P. R. padělal podpis výstavce, se nacházejí na příslušných formulářích Č. n. z., s. a ú. d. (které obviněnému opatřila tehdejší pracovnice jeho úvěrového útvaru R. N.). Jde přitom o směnky vlastní, které obsahují všechny potřebné náležitosti uvedené v § 1 a § 75 zákona směnečného a šekového. Ze směnek je přitom patrno, že byly vystaveny na řad a nejsou opatřeny žádnou samostatnou doložkou, jež by vylučovala možnost jejich převoditelnosti indosamentem (rubopisem). O tom, že se v posuzovaném případě nejednalo o nějaké nekvalitní či bezvýznamné napodobeniny směnek pak svědčí skutečnost, že inkriminované padělané směnky byly způsobilé nejen k podvodnému získání peněz z prostředků bývalé Č. n. z., ale též vyvolat směnečné právní vztahy, neboť Krajský soud v Ostravě ohledně předmětných směnek vydal směnečný platební rozkaz (ve věcech pod sp. zn. 4 Sm 325/2001 a Sm 87/2001, viz č. l. 26, 27 spisu). Jestliže cílem dovolatele bylo použít padělané směnky jako zajišťovací institut k podvodnému vylákání dvou úvěrů (tedy nikoliv jako platebního prostředku) je z hlediska použité právní kvalifikace skutku nerozhodné, neboť jak uvedeno shora zákon poskytuje směnkám ochranu nejen jako bezhotovostním platebním prostředkům, ale též jako cenným papírům, aniž by obě podmínky musely být splněny zároveň. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný padělal tuzemské cenné papíry v úmyslu udat je jako pravé, a tím naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první tr. zák. ve spojení s ustanovením § 143 tr. zák., lze jeho rozhodnutí považovat za věcně správné. Odvolacímu soudu nelze současně vytknout ani to, že dostatečně nevzal v úvahu materiální stránku trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.), neboť zjištěné skutkové okolnosti, ze kterých odvolací soud vycházel, umožňují dovodit, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost nebyl v daném případě nepatrný.

Pokud dovolatel vyslovil názor, že pachatelem uvedeného trestného činu padělání a pozměňování peněz byla toliko R. N. (ohledně které bylo soudy rozhodováno samostatně) a dovolatelovo jednání mělo být hodnoceno nejvýše jako účastenství na trestném činu ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., je třeba konstatovat, že s touto otázkou se odvolací soud důsledně vypořádal na str. 10 napadeného rozhodnutí. Správně vyložil především to, že obviněný P. R. a R. N. jednali (v rozsudku popsaným způsobem) ve společném úmyslu obohatit se ke škodě peněžního ústavu. Jednání každého z nich se přitom skládalo z jednotlivých dílčích aktů, které ve svém souhrnu naplňovaly skutkovou podstatu obou trestných činů. Nebylo přitom podstatné, zda padělané směnky předložila svému zaměstnavateli R. N., pokud je dovolatel opatřil falešným podpisem (tj. podpisem J. H.) v úmyslu, aby byly použity jako zajišťovací institut k vylákání úvěrů, které by sám jinak nezískal. Ze strany dovolatele tedy nešlo o účastenství na trestném činu jiného pachatele, nýbrž o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kdy ke spáchání činu došlo společným jednáním dovolatele a další osoby. Dovolateli tudíž nelze přisvědčit, že skutková zjištění soudu popsaná ve výroku napadeného rozsudku jsou v rozporu s tzv. právní větou výroku a tedy i s použitou právní kvalifikací skutku.

Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného P. R. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Pokud dovolatel vyslovil názor, že ustanovení § 143 tr. zák. znamená nepřípustné rozšiřování trestní represe, poskytuje-li ochranu též směnkám, jejichž vystavení nezpůsobuje zánik závazku, a z tohoto důvodu navrhl přerušit řízení a věc předložit Ústavnímu soudu ČR, nepovažoval Nejvyšší soud tento podnět za důvodný. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí především vyložil, že ne ve všech případech padělání směnek (jako cenných papírů) půjde o trestný čin (§ 140 odst. 2 tr. zák. vzhledem k ustanovení § 143 tr. zák.), když v některých případech mohou chybět jak formální, tak zejména materiální znaky trestného činu. Takové zjištění je pak zpravidla závislé na konkrétních okolnostech posuzovaného případu. Skutečnost, že v projednávané věci dovolatele P. R. soudy nižších stupňů ani Nejvyšší soud absenci formálních a materiálních znaků trestného činu nedovodily, nebylo možno považovat za relevantní důvod, aby Nejvyšší soud ať již sám nebo z podnětu dovolatele bez dalšího postupoval podle § 64 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Petice občanů, kterou obviněný připojil ke svému dovolání, nelze považovat za jeho součást (srov. § 265d odst. 2 tr. ř. per analogiam). Především k ní ovšem nelze přihlížet vzhledem k ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř. a čl. 18 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud se proto tímto podáním nezabýval.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler