3 Tdo 1184/2006
Datum rozhodnutí: 14.12.2006
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1184/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2006 o dovolání podaném obviněnou R. N.,proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 5 To 10/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 3/2003, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V trestní věci obviněné R. N. zrušil Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 11. 2005, č. j. 37 T 3/2003-921, podle § 37a tr. zák. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002, č. j. 34 T 6/2001-2417, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 To 68/2003, a to ve výroku o vině skutky popsanými v bodě II/ a zároveň v navazujícím výroku o trestu. Týmž rozsudkem pak obviněnou pod bodem II/1 uznal vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a pod bodem II/2 trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první tr. zák. ve spojení s ustanovením § 143 tr. zák., kterých se dopustila skutky podrobně popsanými v tzv. skutkové větě výroku. Podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. a § 37a tr. zák. byl obviněné uložen úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 2 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v délce čtyř roků a šesti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru peněžnictví spořitelní a úvěrní, a to jako podnikateli fyzické osobě, statutárnímu orgánu, právnické osobě a jako členu statutárního orgánu právnické osoby na dobu čtyř roků.

Proti předmětnému rozsudku obviněná odvolání nepodala. V její neprospěch však podal odvolání státní zástupce, který tímto řádným opravným prostředkem napadl toliko výrok o trestu. O jeho odvolání rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 5 To 10/2006, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl, že se obviněná R. N. za trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1 odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 aleinea první tr. zák. ve spojení s ustanovením § 143 tr. zák., jakož i za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák., kterým byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 T 123/2003, odsuzuje podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 37a tr. zák. k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byla obviněná pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru peněžnictví, a v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu čtyř roků. Podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. jí byl uložen též peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 T 123/2003. Rozsudek nabyl právní moci dne 1. 3. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná R. N. následně dovolání, kterým zároveň napadla i výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, když podle názoru dovolatelky bylo proti ní vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka poukázala na genezi předmětné trestní věci s tím, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se měla dopustit dvanácti dílčími útoky (skutky) časově vymezenými od října 1998 do 1. 12. 1998. Do tohoto období přitom spadají rovněž oba dílčí skutky, jimiž byla uznána vinnou v nyní posuzovaném případě. Jedná se tedy o pokračující trestný čin, pro který však dovolatelka již byla provomocně odsouzena rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. 34 T 6/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 To 68/2003. Uvedená okolnost podle názoru dovolatelky zakládá překážku podle níž bylo další trestní stíhání pro týž trestný čin nepřípustné. Dovolatelka namítla, že podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. totiž nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno. Ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2002, přitom podle dovolatelky nelze vzhledem k jeho hmotně právním dopadům (§ 89 odst. 3 tr. zák., § 16 odst. 1 tr. zák.) aplikovat bez komplexního posouzení (srovnání) otázek trestnosti činu podle úpravy účinné v době jeho spáchání a úpravy pozdější. V uvedené souvislosti dovolatelka s poukazem na zásadu ne bis in idem zdůraznila, že ke spáchání všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu došlo před 1. 1. 2002. Podle jejího přesvědčení mělo být proto její trestní stíhání podle § 223 odst. 1 tr. ř. zastaveno vzhledem k jeho nepřípustnosti podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněná v závěru dovolání navrhla, aby dovolací soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí, a poté aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. toto rozhodnutí či jeho vadnou část zrušil a za podmínek § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se její trestní stíhání z důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavuje.

Obviněná v rámci svého dovolání současně navrhla, aby pro případ, že by ve věci nebylo postupováno podle § 265h odst. 3 tr. ř., předseda senátu dovolacího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, popř. přerušil výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání.

K dovolání obviněné se za podmínek ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), podle něhož je třeba nejprve předeslat, že právní názor vyjádřený dovolatelkou v jejím mimořádném opravném prostředku je nesprávný a odporuje běžné právní teorii i soudní praxi, která se přidržuje několika rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaných v podobných věcech. V posuzovaném případě rozhodl o této právní otázce shodně též Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 5 To 53/2005. Argumetace uplatněná v dovolání přitom podle státního zástupce směřuje de facto právě proti tomuto mezitímnímu rozhodnutí odvolacího soudu, které ovšem nelze napadnout mimořádným opravným prostředkem podle hlavy XVII. trestního řádu. Primární vadou podaného dovolání podle státního zástupce však je, že dovolání směřuje proti výroku o vině, který však nebyl předmětem přezkumu v rámci řízení o odvolání. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl odvoláním v neprospěch obviněné (dovolatelky) pouze státní zástupce, který rozsah přezkumu omezil výlučně na výrok o trestu. To znamená, že dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu v tom směru, kde sám žádné rozhodnutí nečinil a nepřezkoumával ani rozhodnutí soudu nalézacího. Za těchto okolností shledal státní zástupce dovolání obviněné (bez ohledu na jeho faktickou nedůvodnost) nepřípustným a navrhl, aby je dovolací soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyslovil státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.



Obviněná R. N. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení § 265a tr. ř. a dospěl k níže uvedeným závěrům:

Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. je, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§ 265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně, v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl a mohl.

Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 T 3/2003 Nejvyšší soud zjistil, že v dané věci obviněná R. N. proti rozsudku tohoto soudu ze dne 22. 11. 2005, č. j. 37 T 3/2003-921, odvolání nepodala. Odvoláním podaným v neprospěch obviněné však tento rozsudek napadl státní zástupce (§ 247 odst. 1, § 246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), který uplatněný řádný opravný prostředek zaměřil výlučně proti výroku o trestu a soudu prvního stupně přitom vytkl, že porušil ustanovení § 23 tr. zák., § 31 tr. zák. a § 40 tr. zák. týkající se účelu trestu a trest zároveň neuložil podle § 35 odst. 2 tr. zák. jako souhrnný. Svým odvoláním se domáhal toho, aby byl obviněné uložen společný souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti ve stejné výměře, jak jej uložil již soud prvního stupně.

Odvolání státního zástupce tak vymezilo podmínky budoucího odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§ 258 odst. 2 tr. ř.), tzn. i výrok o trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat.

Shora uvedené zásady mají pak význam i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neboť z nich vyplývá, že dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí č. 20/2004 SbRt.).

Vzhledem k tomu, že v posuzované věci bylo odvolání státního zástupce v neprospěch obviněné podáno jen proti výroku o trestu, byla tím omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) výhradně na předmětný výrok. Poněvadž novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, byl u odvolání výrazně omezen revizní princip, je třeba ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. vykládat tak, že odvolací soud se dalším výrokem, který není odvoláním napaden, zabývá jen tehdy, pokud v přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vadu, která má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním (za předpokladu, že i tento jiný výrok mohl odvolatel napadnout). Bylo by ovšem vybočením z nově upraveného principu vázanosti soudu druhého stupně obsahem podaného odvolání, kdyby tento soud bez dalšího (tj. rovnou) přezkoumával související (navazující) výrok, jestliže by nezjistil vadu ve výroku napadeném, která by svým původem oba výroky spojovala. Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je přitom zřejmé, že odvolací soud shledal - v rozsahu výtek státního zástupce - výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně vadným v tom smyslu, že tento soud nesprávně užil ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a neaplikoval ustanovení o souhrnném trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 T 123/2003. Šlo tudíž o vady, jež se právní kvalifikace skutku, resp. výroku o vině (odvoláním nenapadeného) nijak nedotýkaly.

Ve shora uvedených souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout rovněž rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, ve věci sp. zn. I. ÚS 660/02, v němž je s poukazem na zákon č. 265/2001 Sb. uvedeno, že tato novela trestního řádu výrazně zúžila revizní princip, čímž došlo k omezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, který je, v důsledku principu vymezeného přezkoumání ze strany odvolatele, vázán vymezením rozsahu napadených výroků rozhodnutí a vytýkanými nedostatky, resp. vadami. Podle Ústavního soudu je tato změna rozsahu přezkoumávání u odvolání odůvodněna tím, že obviněný, pokud podá odvolání, má právo sám zvolit rozsah a důvody přezkumu napadeného rozsudku. Ústavní soud zdůraznil, že v důsledku uvedené dispoziční zásady nemůže v rámci opravného řízení dojít k přezkoumání věci, aniž by byl podán opravný prostředek z vůle oprávněných osob. Proto není důvod, aby odvolací soud tato hlediska nerespektoval a bez ohledu na obsah podaných odvolání vždy přezkoumával celé rozhodnutí a celé předcházející řízení, jak tomu bylo (na podkladě revizního principu) před účinností citované novely trestního řádu.

Jelikož v posuzovaném případě podal odvolání jen státní zástupce, je nutno vycházet z toho, že jen tato oprávněná osoba (§ 246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) svým procesním postupem vyvolala přezkumnou činnost odvolacího soudu a současně ji omezila výhradně na výrok o trestu. V takovém případě obviněná R. N., která sama odvolání nepodala, mohla uplatnit své pozdější dovolací námitky pouze proti výroku o trestu, kterým odvolací soud původní výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně změnil (resp. nahradil).

V dané věci však dovolatelka neuplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný zákonný důvod související s rozhodováním odvolacího soudu o uložení trestu (tímto důvodem může být za určitých okolností /vzhledem k nesprávnému hmotně právnímu posouzení/ též dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř.) Obviněná v daném případě opřela svůj mimořádný opravný prostředek o důvod dovolaní uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž její konkrétní výtky směřovaly jednoznačně proti výroku o vině, vyslovila-li názor, že trestní stíhání bylo v posuzovaném případě nepřípustné, a proto mělo být zastaveno. Tyto námitky, jež učinila předmětem podaného dovolání, měla obviněná možnost uplatnit především na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání), když řízení o něm je ovládáno zásadou dispoziční (a v jehož rámci umožňuje trestní řád uplatňovat i tzv. nova). To ovšem obviněná (dovolatelka) neučinila, ačkoliv o možnosti podat proti rozsudku odvolání byla soudem prvního stupně řádně poučena (§ 125 odst. 2 tr. ř.), přičemž práva na uplatnění řádného opravného prostředku se po vyhlášení rozsudku nevzdala (§ 250 odst. 1 tr. ř., č. l. 919 spisu).

Skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích pak Nejvyšší soud vedly k závěru, že pokud dovolatelka (obviněná) nenapadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním (tzn. řádným opravným prostředkem) proti výroku o vině a současně tak neučinil ani státní zástupce, nelze podané dovolání považovat za přípustné. Nejvyšší soud proto v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

O návrhu (resp. podnětu) dovolatelky, aby jí byl odložen, popř. přerušen výkon rozhodnutí, nebylo třeba rozhodnout samostatným výrokem. Za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. je k takovému návrhu oprávněn pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej v daném případě nepodal. Důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal ani předseda senátu Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler