3 Tdo 1179/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 187 odst. 2 tr. zákoník



3 Tdo 1179/2013 -24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o dovolání podaném obviněným J. J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 241/2012 ze dne 9. 4. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 34 T 187/2011, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 241/2012 ze dne 9. 4. 2013.

II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 34 T 187/2011 ze dne 14. 2. 2012 byl dovolatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti osmi měsíců.

V předmětné věci podal J. J. V. (stejně jako příslušný státní zástupce) odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem sp. zn. 6 To 241/2012 ze dne 29. 5. 2012 tak, že z podnětu odvolání podaného státním zástupcem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a dále podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. uložil dovolateli trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvaceti osmi měsíců. Dále mu podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení v povoláních, zaměstnáních či činnostech, v nichž by pod jeho výchovným působením a v jeho péči byly děti mladší 15 let, a to na dobu tří let. Odvolání podané dovolatelem potom podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti citovanému rozsudku podal J. J. V. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 1267/2012 ze dne 12. 12. 2012 tak, že podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ve věci podaná odvolání proto odvolací soud projednal znovu a rozsudkem sp. zn. 6 To 241/2012 ze dne 9. 4. 2013 rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a dále podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. dovolateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvaceti osmi měsíců. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení v povoláních, zaměstnáních či zájmových činnostech, v nichž by pod jeho výchovným působením a v jeho péči byly děti mladší 15 let, a to na dobu tří let. Odvolání podané dovolatelem potom podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal J. J. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v souladu s ustálenou judikaturou jsou za jiný způsob pohlavního zneužití považovány pouze intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, čímž se rozumí např. ohmatávání pohlavních orgánů za účelem sexuálního vzrušení pachatele. Poukázal dále znovu na znalecký posudek z odvětví psychiatrie a sexuologie, v rámci kterého znalkyně MUDr. Petra Sehnalová dospěla k závěru, že se u něj nejenom nejedná o příznaky svědčící patologické sexuální agresivity či sadismu, ale ani o agresivní rysy, a znalkyně nezjistila ani narušenou schopnost dovolatele diferencovat fyziologické od patologických sexuálních objektů a aktivit. Dospěla sice k závěru, že trpí psychosexuální nezralostí s tím, že jde o vývojovou poruchu, nikoliv však o poruchu sexuální preference (deviace), když taková porucha se vyskytuje v pubertě a z forenzního hlediska má malou významnost. Proto závěry soudu o tom, že v jeho případě závěry znaleckého posudku nevylučují možnost spáchání popsaného skutku, neodpovídají závěrům přijatým znalkyní. Popsaného skutku se nedopustil, ale i kdyby se dotýkal poškozené na vagíně, nelze s ohledem na uvedený znalecký posudek dospět k tomu, že tak činil za účelem vlastního pohlavního vzrušení. Výhrady vznesl znovu i k výpovědím poškozené a k závěrům znaleckého posudku z oboru psychologie podaného PhDr. Dobrilou Hrůzovou, ve kterém znalkyně v rámci svého výslechu uvedla, že má za to, že šlo o hlazení po myšce, pipince s tím, že neví, jak byla v rámci výslechu poškozená na policii tázána s tím, že znalkyně předpokládá pohlazení po pipince. Dále znalkyně uvedla, že ex-post zásahy do prvotního sdělení poškozené (ze strany matky, byť šlo o snahu zjistit, co se stalo s následnými interpetacemi) by mohly znamenat riziko zkreslení výpovědí poškozené o vnímaných prožitcích, především z hlediska pojetí správnosti vlastní výpovědi (tedy k přirozenému sklonu dětí jejího věku vypovídat tak, aby to bylo správně , a tedy podle interpretace ze strany autority spíše než podle skutečně prožitého). Přes tvrzení znalkyně PhDr. Hrůzové, že poškozená byla schopna tyto zdrojové vlivy bezpečně odlišit od vlastních zážitků a také na ně bezpečně poukázat a tedy hodnocení specifické věrohodnosti lze vcelku dobře provést, tak přes uvedené je prohloubena důvodná pochybnost o dovolatelově vině. Ze závěrů uvedené znalkyně tak pouze plyne, že ta, ač se přiklání spíše k důvěryhodnosti nezletilé (poškozené), případné pochybnosti však není schopna vyloučit. Doplňující výslech znalkyně pak odvolací soud provedl pouze povrchně (zejména ve vztahu k jeho jednání stran hlazení poškozené, a zda tato hovoří pouze o hlazení či snahu dovolatele vniknout prsty do její vagíny). Dokazování v tomto směru takto nebylo vedeno dostatečně detailně. Znalkyně v rámci svého (doplněného) výslechu potom uvedla, že nelze výpověď poškozené hodnotit jako zcela jednoznačnou, ale s tím, že pravděpodobně šlo o výpověď s dostatečnou specifickou věrohodností, přičemž míru oné pravděpodobnosti označila pouze jako vyšší. Přitom znalkyně ani neuvedla, k čemu by ona dostatečnost měla být vztažena. Za daných okolností a s ohledem na takto konstituovaný skutkový děj měl soud sám přijmout k uvedenému adekvátní právní závěr, a to přinejmenším s přihlédnutím k zásadě v pochybnostech ve prospěch obžalovaného a nemohl přijetí takového závěru ponechat na znalkyni, když on sám se ani nezabýval konkrétním popisem skutku plynoucím z výpovědi poškozené. Dále poukázal i na výpovědi matky nezletilé a nepřesvědčivé okolnosti, za kterých učinila (po delší době a nikoliv spontánně) trestní oznámení. Konečně dovolatel namítl, že neobstojí ani právní závěr soudů spočívající v tom, že by poškozená byla svěřena jeho dozoru nebo, že by zneužíval svého postavení a z něj plynoucí důvěryhodnost. Poukázal na nesprávnou interpretaci pojmu strýček ze školky a z něj dovozovat jeho postavení, když bylo prokázáno, že se dětem v zařízení věnoval pouze nepravidelně a pouze v době, kdy o to byl požádán manželkou, když ani v tomto směru nebylo dokazování nijak doplněno. Uzavřel s tím, že soudy nevzaly v potaz evidentní pochybnosti o jeho vině, když právě pro ně (jejich existenci) měl být obžaloby zproštěn. S poukazem na uvedené proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení (pozn. správně rozsudek) podle ustanovení § 265k odst. 1 trestního řádu a aby podle ustanovení § 265m trestního řádu ve věci rozhodnul tak, že se obžalovaný obžaloby zprošťuje, případně aby podle ustanovení § 265 l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal .

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření upozornil na to, že co se týče zásahu do učiněných skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání, lze takový postup připustit pouze, pokud by šlo o tzv. opomenuté důkazy, důkazy provedené nezákonným způsobem a také tehdy, jestliže existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Má za to, že taková situace (i s ohledem na námitky dovolatele) v posuzované věci nenastala. Odvolací soud přitom odpovídajícím způsobem doplnil dokazování (výslechem znalkyně PhDr. Dobrily Hrůzové) a v důsledku toho tvrzení dovolatele, že se skutku popsaného ve výroku o vině nedopustil, že důkazy byly nesprávně hodnoceny a soudy porušily zásadu in dubio pro reo, neobstojí. Podle názoru státního zástupce tak bylo prokázáno, že dovolatel osahával poškozenou popsaným způsobem, který vylučuje jakékoli letmé, neintenzivní počínání, jež je potřeba vyloučit z dosahu § 187 odst. 1 tr. zákoníku, když jde o jednání sexuálně motivované, přesto, že u dovolatele nebyla shledána porucha sexuální preference, když nelze přehlédnout, že byla u něj konstatována sexuální nezralost. Stran znaku svěření dozoru uvedl, že podle učiněných skutkových zjištění dovolatel na požádání své manželky, provozující příslušné zařízení, nebo i z vlastní vůle, na děti dohlížel, ty jej znaly a takto jej vnímaly. Proto byl v postavení osoby, která o ně (byť neformálně a nikoli výlučně) také pečuje. Uzavřel s tím, že soudy ve věci činné se tak nedopustily pochybení tvrzeného v rámci podaného dovolání, jejich hmotně právní závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty označeného trestného činu odpovídá zákonu, a proto navrhl takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich podkladě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Právně relevantně a současně důvodně však bylo předmětné dovolání podáno z hlediska druhé alternativy uvedeného dovolacího důvodu, protože v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když předcházející řízení bylo zatíženo hmotně právními vadami, které svou povahou odpovídají označenému dovolacímu důvodu, na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku také odkázal a na který dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).

V dané věci totiž, z hlediska popisu napadeného skutku, jak je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že se předmětného trestného činu nedopustil a ve věci učiněná skutková zjištění takový závěr ani neumožňují, případně vzbuzují důvodné pochybnosti, zda ke skutku vůbec došlo. Jinými slovy, za daných okolností měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Přitom je namístě připomenout, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, případně žádného trestného činu neměl, kdy se jedná o skutek, jak byl soudy zjištěn. Zmíněný dovolací důvod přitom neumožňuje namítat nesprávnost učiněných skutkových zjištění ani neúplnost vedeného dokazování. Při odkazu na uvedený výklad by nezbylo než konstatovat, že dovolatel uvádí v podaném dovolání pouze skutkové námitky, které nenaplňují deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud však současně nemohl přehlédnout konstantní judikaturu Ústavního soudu České republiky, který shora popsaný výklad označil za příliš restriktivní, zejména za situace, kdy příslušná rozhodnutí vykazují extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé, resp. v případech, kdy soudy konstatovaná skutková zjištění z provedených důkazů jednoznačně a nepochybně nevyplývají. V takových (výjimečných) případech je Nejvyšší soud povolán i k revizi skutkových zjištění napadeného rozhodnutí (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 578/04, II. ÚS 598/06 a další). V posuzované věci se totiž právě o takový případ jedná, a proto dovolání bylo podáno nejenom právně relevantně, ale i nadále je důvodným. Zmíněný extrémní nesoulad je nutno spatřovat v několika skutečnostech odvíjejících se od učiněných skutkových zjištění. Především je namístě poukázat na to, že jediným (osamoceným) důkazem ve věci provedeným k tíži dovolatele je výpověď nezletilé poškozené. Ta uvedla, že dovolatel ji hladil po holém těle (pod pyžamem), a to i po přirození (po pipince), rozhodně však neuvedla, že by šlo osahávání mezi jejíma nohama na vagíně. To za stavu, kdy byla neposlušná, nechtěla jít spát, lezla na žebřiny, odkud ji dovolatel sundal a dal ji do postele. Uvedla také, že to bylo příjemné. Uvedené skutečnosti potom korespondují s výpovědí dovolatele, který uvedl, že za těchto okolností chtěl nezletilou uklidnit tak, aby ulehla do postele k polednímu odpočinku. Uvedené tvrzení dovolatele pak nebylo v rámci vedeného dokazování nijak vyvráceno, tedy, že nešlo o nic jiného než nezletilou popsaným způsobem (hlazením) uklidnit a nic na tom nemění ani jeho případný (pokud, tak zjevně letmý) dotek jejího přirození. Z učiněných skutkových zjištění tak dosud neplyne naplnění formálních znaků označeného trestného činu, tedy výrazně aktivní a intenzivní (úmyslné) jednání dovolatele, které by také mělo směřovat k jeho sexuálnímu vzrušení. Ostatně uvedené je i obsahem znaleckého posudku z oboru psychiatrie a sexuologie a z něj také vyplývá, že dovolatel netrpí žádnou sexuální úchylkou. Z hlediska tzv. prvotní výpovědi nezletilé je namístě připomenout, že ta o celé události, předtím než byla vyslechnuta, hovořila se svou matkou (ex post), což znalkyně z oboru dětské psychologie označila za ne zcela vhodné, když současně označila výpověď nezletilé sice za dostatečnou s tím, že se jedná o jistou míru pravděpodobnosti, nikoli tedy úplné jistoty. Sama přitom hovoří o pohlazení, nikoli tedy osahávání mezi nohama na vagíně, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě v označeném rozsudku soudu prvního stupně. Jednalo se o zážitek, který se nezletilé líbil, následné hodnocení matky bylo, že je to špatné a pak (slovy znalkyně) a pak už se odvíjely další věci . V uvedených souvislostech potom dále nelze přehlédnout ani to, že dovolatel občas pomáhal i s jinými dětmi, přičemž nikdy podobný případ (jeho obdobného jednání) nebyl zaznamenán a v tomto směru nebyla podána jakákoli stížnost.

Ustanovení § 187 odst. 1 tr. zákoníku alternativně uvádí vedle znaku vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let také znak kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije , což nesporně vede k závěru, že zákon tyto dvě formy jednání staví na stejnou úroveň. I v případě jiného způsobu pohlavního zneužití musí proto jít o tak intenzivní zásah do mravního a tělesného vývoje dětí, který je srovnatelný s vykonáním soulože (např. orální styk či ohmatávání pohlavních orgánů, které směřuje k sexuálnímu vzrušení pachatele viz např. rozh. NS sp. zn. 7 Tdo 235/2004). V daném případě zjevně nebyla uvedená skutečnost prokázána, ale šlo takto o běžné (jednorázové) pohlazení ve zřejmé snaze nezletilou zklidnit. Charakter daného jednání a okolnosti, za kterých k němu došlo, tak nesvědčí pro spolehlivý a jednoznačný závěr, že to vedlo (mělo vést) k sexuálnímu vzrušení dovolatele. Nelze tak než uzavřít, že se závěr o vině dovolatele žalovaným skutkem jeví ve světle provedených důkazů a jejich hodnocení jako nepřesvědčivý, a to i z hlediska důvodných pochybností stran shledání dovolatele vinným označeným trestným činem, kdy se jeví (za daného skutkového stavu) použití již zmíněné zásady, tedy v případě vážných pochybností postupovat ve prospěch obviněného.

Ze shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 241/2012 ze dne 9. 4. 2013. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pak podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o tom, zda dovolatel skutečně naplnil všechny znaky skutkové podstaty označeného trestného činu, a to nejenom naplněním jeho formální, ale i materiální stránky. Přitom v novém řízení v této věci bude postupovat tak, že odstraní vytýkané vady a bude současně vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.), a to i s přihlédnutím k případnému provedení dalších důkazů, pokud by k jejich nezbytnosti dospěl.

O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí pak Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka