3 Tdo 1174/2015
Datum rozhodnutí: 04.11.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 253 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1174/2015 -28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2015 o dovolání podaném M. H. , roz. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. 1. 2015, sp. zn. 68 To 281/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 4/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 2 T 4/2011, byla M. H. uznána vinnou trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1 alinea první trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž jí takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení dle svých sil a možností nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.

O odvolání M. H. proti výše citovanému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 68 To 210/2013, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

O dovolání M. H. proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 147/2014, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 68 To 210/2013, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 2 T 4/2011, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Přerově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud v Přerově následně rozsudkem ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 2 T 4/2011, uznal M. H. vinnou trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1 alinea první tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž jí takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení dle svých sil a možností nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

O odvolání M. H. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 1. 2015, sp. zn. 68 To 281/2014 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že M. H. uznal vinnou trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1 alinea první tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž jí takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení dle svých sil a možností nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala M. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněná M. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve podotkla, že v průběhu řízení nebyl prokázán důležitý znak skutkové podstaty lichvy, a to hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními. Přitom za vzájemná plnění v tomto smyslu je nutno považovat poskytnutou cenu na jedné straně a cenu, za níž by byla schopna druhá strana bytovou jednotku prodat, na straně druhé. Dále uvedla, že soud měl pro dokazování tržní ceny nemovitosti k dispozici dva znalecké posudky, tyto však uvádějí zcela odlišné hodnoty, a proto si měl vyžádat revizní znalecký posudek. Soud nadto o tržní ceně bytu rozhodl pouze podle jednoho ze dvou kontrastních znaleckých posudků a nevěnoval pozornost dalším předloženým důkazům k prokázání obvyklé hodnoty obdobných bytů. Rovněž podotkla, že její námitky se netýkají pouze skutkových zjištění, nýbrž právního výkladu pojmu hrubý nepoměr vzájemných plnění . Hrubý nepoměr je totiž nutné posuzovat vzhledem k ceně, kterou by svědkyně M. byla schopna za prodej svého bytu sjednat sama, případně k ceně, jaká byla v té době obvyklá. Posouzení důležitého znaku skutkové podstaty, tedy hrubého nepoměru , tak záviselo na dokazování, které však nebylo uskutečněno. K tomuto uzavřela, že napadené rozhodnutí trpí právní vadou, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, a to naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu lichvy, konkrétně hrubého nepoměru vzájemných plnění . Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. 1. 2015, sp. zn. 68 To 281/2014, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 2 T 4/2011, zrušil a sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že obviněnou zprostí obžaloby v celém rozsahu.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve rozvedl podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se závěrem, že tomuto dovolacímu důvodu nemohou odpovídat námitky, kterými se obviněná domáhá opravy skutkových zjištění učiněných soudy, ani námitky stran hodnocení důkazů, když Nejvyšší soud je vázán konečným skutkovým zjištěním, učiněným soudy prvního a druhého stupně. Dále uvedl, že podstatou dovolání obviněné je námitka spočívající v údajné nedůslednosti dokazování, s čímž je úzce spjato přesvědčení obviněné, že nebyl prokázán hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními , jakožto jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy. K tomu rovněž poznamenal, že ve věci byly zajištěny a provedeny všechny důkazy, soudy je řádně a logicky vyhodnotily a dostály tak zásadám spravedlivého procesu. Obviněná se navíc mýlí, pokud namítá, že se soudy nevypořádaly s existencí dvou znaleckých posudků s odlišně stanovenou cenou bytu. Z odůvodnění rozhodnutí totiž zcela jasně vyplývá, jakými úvahami se soudy řídily a na základě čeho dospěly ke svým rozhodnutím. Rovněž je nesprávný názor obviněné, že mělo být zjišťováno, za jakou cenu by poškozená J. M. byla schopna byt prodat. Takovou cenu přitom zjistit nelze a při akceptování názoru obviněné by se věc dostala do roviny spekulací. Soudy tak správně uzavřely, že objektivně zjištěná obvyklá cena bytové jednotky poškozené byla 650.000,- Kč. Státní zástupce dále připomněl, v čem spočívá skutková podstata trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 alinea první tr. zák., přičemž podotkl správnost postupu soudů, které dospěly k závěru, že došlo k naplnění znaku tzv. hrubého nepoměru vzájemných plnění , když poškozená získala finanční hotovost více jak čtyřikrát nižší, než byla skutečná hodnota bytu. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.

Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud v tomto dále připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný.

Obviněná ve svém dovolání právně relevantně uplatnila námitku stran naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 tr. zák., a to hrubého nepoměru mezi vzájemnými plněními . Jak uvedl Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 147/2014, trestného činu lichvy ve smyslu § 253 odst. 1 alinea první tr. zák. se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Pachatel tedy zneužívá některého z naznačených stavů, které poškozeného omezují v rozhodování, k tomu, aby pachateli samému nebo jiné osobě bylo poskytnuto nebo slíbeno plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Hrubý nepoměr je nutné posoudit z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění. Hodnota vzájemného plnění se stanoví podle stejných zásad, jako se určuje výše škody (§ 89 odst. 11 tr. zák.). Pro posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění přitom záleží jen na hodnotě obou plnění a jejich vzájemném srovnání, nikoli na výši výsledné škody, jelikož toto kritérium zákon jako znak trestného činu lichvy neuvádí.

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 147/2014, dále uvedl, že soudy pochybily, pokud při posuzování, zda skutečně došlo k naplnění všech znaků dovolatelce přisuzovaného trestného činu lichvy, vycházely z ceny, za kterou byl byt následně prodán svědkyni V., a nestanovily cenu bytu v souladu s požadavky § 89 tr. zák., přičemž takovéhoto řádného stanovení by bylo možno docílit (zejména) zpracováním znaleckého posudku k ceně předmětného bytu . Soud prvního stupně tedy následně nechal vypracovat znalecký posudek znalcem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, a to ke stanovení ceny v místě a čase obvyklé k nemovitosti poškozené J. M. tak, aby obvyklá cena vyjadřovala cenu závislou nejen na konstrukci a vybavení, ale i poptávce a nabídce v daném místě a čase, resp. cenu, za kterou by bylo možné předmětnou nemovitost prodat. Znalec, který byl rovněž vyslechnut během hlavního líčení, stanovil cenu na 650.000,- Kč, přičemž v odůvodnění ceny podrobně rozvedl metody zkoumání, které použil. Vyjadřoval se i k ceně uvedené v odborném vyjádření předloženém obhajobou, kterou považoval za výrazně podhodnocenou. Provedeným dokazováním pak bylo zjištěno, že jako protiplnění za převedenou bytovou jednotku na společnost SPOLEČNOST IHNED, s. r. o., bylo poškozené J. M. poskytnuto celkem 161.242,- Kč. Dále bylo prokázáno, že bytovou jednotku (jejíž cena byla znaleckým posudkem odhadnuta na 650.000,- Kč) obratem od společnosti SPOLEČNOST IHNED, s. r. o. koupila J. V. za částku 700.000,- Kč. Hodnota bytu přitom více než čtyřikrát překročila výši plnění poskytnutého J. M. za jeho převod. Soud prvního stupně tedy právem shledal, že výše uvedené hodnoty jsou v hrubém nepoměru ve smyslu § 253 odst. 1 alinea první tr. zák. Dále lze připomenout, že se poškozená J. M. nacházela ve finanční tísni, jelikož čelila exekucím, přičemž tyto skutečnosti byly obviněné známy.

Pokud obviněná namítá (stejně jako již ve svém odvolání) chybný výpočet výše hrubého nepoměru mezi vzájemnými plněními, kdy podle obviněné měla být brána v úvahu cena, kterou by jako cenu prodejní byla J. M. schopna vzhledem ke své povaze sjednat, tak tato námitka je zcela irelevantní. Podstatný je poměr mezi poskytnutou částkou poškozené J. M. a hodnotou bytu určenou na základě znaleckého posudku. K tomuto lze uvést, že podle judikatury Nejvyššího soudu u trestného činu lichvy podle § 253 tr. zák. se hrubý nepoměr poskytnutého nebo slíbeného plnění ve vztahu k tomu, co za to poškozený obdrží, posuzuje z hlediska objektivních směnných hodnot obou plnění v daném místě a čase. Přitom je významná jen hodnota vzájemných plnění a jejich srovnání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1215/2011).

K námitce stran vypracovaných znaleckých posudků lze uvést, že soud druhého stupně se podrobně zabýval východisky a odůvodněním jak předloženého posudku, tak i obhajobou předloženého vyjádření (viz str. 5 rozsudku soudu druhého stupně). Soud druhého stupně se přitom ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který při stanovení ceny vycházel z posudku znalce Ing. Ctibora Hoška, přičemž i v tomto směru své rozhodnutí řádně odůvodnil a rozvedl, proč neposuzoval vyjádření znalce Ing. Martina Adamčíka za objektivní a věrohodné. Jak již Nejvyšší soud uvedl na jiném místě tohoto rozhodnutí, podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Nelze tak přisvědčit námitce obviněné, že při dvou posudcích (vyjádření), které uvádějí rozdílné ceny, měl být vypracován revizní posudek. Na nevypracování dalšího posudku nelze nahlížet jako na tzv. opomenutý důkaz, jelikož soud druhého stupně své rozhodnutí v tomto směru náležitě odůvodnil.

Lze uzavřít, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě zdůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými (právními) úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěru, že obviněná zneužívajíc něčí tísně a nezkušenosti dala jinému poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, přičemž tyto závěry jsou dokazovány nejen svědeckými výpověďmi a znaleckým posudkem, ale i dalšími skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, lze takto konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 alinea první tr. zák. zcela přiléhavá.

Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu proto nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu