3 Tdo 1172/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 1172/2015 -41
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 30. září 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným K. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č. j. 6 To 76/2015-1010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 275/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 1. 2015, č. j. 2 T 275/2014-851, byl obviněný K. R. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě ad I/ výroku o vině, a dále přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě ad II/ výroku o vině. Trestná činnost obviněného spočívala podle tzv. skutkové věty výroku v tom, že:

I/ dne 20. 7. 2014 kolem 6:30 hodin řídil po vědomém požití většího množství alkoholických nápojů, kdy v jeho krvi bylo nejméně 1.55 g/kg alkoholu, osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW M3, patřící společnosti Ril Time, s. r. o., se sídlem J., Ú., tedy se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení vozidla, a v P. po ulici H. směrem od ulice N. P. k ulici W. u domu, nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, řídil vozidlo rychlostí min. 83 km/hod v místě, kde byla povolena rychlost 50 km/hod, a vlivem požitého alkoholu nezvládl řízení vozidla, uvedl je do smyku a narazil do při pravém okraji vozovky zaparkovaného vozidla tov. zn. Mercedes Benz C 180, patřící A. R., dále narazil do zaparkovaného vozidla tov. zn. Renault Laguna, patřící Š. G., tímto střetem došlo k nárazu vozidla Renault Laguna do před ním stojícího vozidla tov. zn. Volvo S80, patřící společnosti Autanova Plus, s. r. o., se sídlem Vyžlovská 1368/8, Praha 10, vozidlo Volvo S80 bylo střetem posunuto a narazilo do před ním stojícího vozidla tov. zn. Renault Espace, patřící společnosti Taxi Partner, s. r. o., se sídlem Vrchlického 41/9, Praha 5, vozidlo Renault Laguna bylo navíc nárazem do vozidla Volvo odhozeno vpravo na chodník, kde pravá strana vozidla narazila do zdi domu, patřící Zemědělskému svazu České republiky se sídlem P., H., a do sloupu veřejného osvětlení ve vlastnictví společnosti Eltodo Citelum, s. r. o., se sídlem Novodvorská 1010/14, Praha 4, přičemž došlo k poškození uvedených vozidel, zdi domu a sloupu veřejného osvětlení, a tím škodě na cizím majetku ve výši 817.250,- Kč, dále došlo při dopravní nehodě ke zranění chodců nacházejících se na chodníku, zraněno bylo šest osob, kdy poškozený V. S., utrpěl mnohočetné zlomeniny kostí pánevního kruhu s lehkým posunem úlomků, tedy zranění, které lze ze soudně lékařského hlediska posuzovat jako těžké ublížení na zdraví, poškozená S. L. M., utrpěla vícečetné zlomeniny zygomatico-maxillárního komplexu vpravo (zlomeniny jařmového oblouku vpravo, zlomeninu zevní stěny a spodiny očnice vpravo), zavzdušnění očnice vpravo, zlomeniny nosních kůstek, lehký otřes mozku, tržnou ránu s podkožním krevním výronem nad obočím vpravo a tržnou ránu v pravé spánkové krajině, tedy zranění, které lze ze soudně lékařského hlediska posuzovat jako těžké ublížení na zdraví, poškozený W. B., utrpěl otevřenou dvojitou zlomeninu dolní čelisti, tedy zranění dosahující intenzity těžkého ublížení na zdraví, poškozená J. C., utrpěla lehké pohmoždění hlavy v levé temenní krajině, pohmoždění dolních žeber vpravo a pohmoždění jater dosahující k pouzdru, tedy zranění dosahující dle znalce z odvětví soudního lékařství intenzity ublížení na zdraví, poškozený J. D., utrpěl nalomení hlavičky kosti lýtkové vpravo, velkou příčnou tržnou ránu pod pravým kolenem nezasahující ke kosti velikosti 15 cm, tržnou ránu lokte vpravo velikosti cca 5 cm zasahující do podkoží a řeznou ránu čelní krajiny hlavy velikosti cca 6 cm zasahující ke klenbě, tedy zranění dosahující intenzity ublížení na zdraví, poškozený R. T., utrpěl vícečetné řezné ranky od skla na hřbetech předloktí oboustranně a pohmoždění, tedy zranění které nelze ze soudně lékařského hlediska hodnotit ani jako ublížení na zdraví, pouze jako ublížení na těle; svým jednáním porušil ust. § 4 písm. a), b), § 5 odst. 2 písm. b) a § 18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů;

II/ dne 20. 7. 2014 kolem 6:30 hodin v P. po ulici H. směrem od ulice N. P. k ulici W., poté, co jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. BMW M3, způsobil pod vlivem alkoholu dopravní nehodu, při níž způsobil škodu na majetku ve výši 817.250,- Kč a zejména zranil šest osob, z toho poškozeného V. S., poškozenou S. L. M. a poškozeného W. B. těžce, utekl z místa nehody, kdy osobní vozidlo na místě nehody zanechal a neposkytl žádnému z poškozených zraněných potřebnou pomoc, ačkoliv mu v tom nic nebránilo, a přestože byl s tím, že způsobil více osobám mnohačetná zranění, srozuměn, svým jednáním porušil ust. § 47 odst. 4 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů .

Za to byl obviněný podle § 147 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému odnětí svobody v trvání padesáti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání šesti let. Poškozené J. C. - P., A. R., a J. D., soud výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak obviněný a do výroků o náhradě škody též poškození J. D. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Regionální pobočka Praha. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně o nich rozhodl usnesením ze dne 1. 4. 2015, č. j. 6 To 76/2015-1010, tak, že z podnětu podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody. Poškozené J. C. - P., a Mgr. A. R. pak podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok pod bodem ad I/), odvolání poškozeného J. D. podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl jako podané osobou neoprávněnou (výrok pod bodem ad II/) a poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, Regionální pobočku Praha, odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok pod bodem ad III/). Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 1. 4. 2015 (§ 140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v odvoláním napadených a nezrušených výrocích právní moc i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný K. R. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) poukázal na judikaturu Ústavního soudu a rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž lze i v rámci dovolacího řízení výjimečně zasáhnout do skutkového základu napadeného rozhodnutí, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. O takovou situaci jde podle dovolatele i v nyní posuzovaném případě. Soudy po jeho výtce nehodnotily důkazy způsobem předpokládaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a svým postupem nerespektovaly ani zásadu uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř., podle níž jsou orgány činné v trestním řízení povinny objasňovat skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného se stejnou důsledností. Soudu prvního stupně dovolatel vytkl, že nevzal v úvahu některé důkazy, ačkoliv byly obsaženy ve spise, aniž by k tomu měl racionální důvody. Zřejmě se ani dostatečně neseznámil se spisovým materiálem, když závěr o tom, že dovolatel řídil dne 20. 7. 2014 motorové vozidlo po vědomém požití většího množství alkoholu, založil výhradně na svých nepodložených domněnkách a dedukcích. Prováděné dokazování cíleně zaměřil na prokázání dovolatelovy viny. Tím ovšem porušil ústavní princip obsažený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a z nich plynoucí zásadu in dubio pro reo. Pokud odvolací soud tento postup v rámci provedeného přezkumu akceptoval jako správný, navíc bez toho, aby sám znovu provedl obhajobou navržený důkaz zhlédnutím videozáznamu z prodejny McDonalds, sám se svým rozhodnutím ocitl mimo rámec ochrany ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Dovolatel trvá na tom, že shromážděný důkazní materiál ve skutečnosti nepotvrzuje, že by v době dopravní nehody řídil vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti ve smyslu § 274 tr. zákoníku, a nevyvrací ani jeho obhajobu v tom směru, že byl po nehodě otřesen do té míry, že nevnímal křik zraněných chodců na chodníku. Nelze mu tak klást za vinu, že jim úmyslně neposkytl jako řidič dopravního prostředku pomoc, jak má na mysli ustanovení § 151 tr. zákoníku.

S ohledem na výše rekapitulované důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 v celém rozsahu a poté aby buď podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl svým rozsudkem sám, nebo aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, popřípadě Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 tr. ř. o dovolání rozhodl ve veřejném zasedání.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán dne 13. 8. 2015 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 26. 8. 2015 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný K. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, a současně podle § 256a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť napadené rozhodnutí mimo jiné zakládá procesní stav, jakoby odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na tvrzení, že soudy při neakceptování jeho obhajoby a v rozporu se zásadou in dubio pro reo nesprávně vyhodnotily obsah provedeného dokazování zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž před inkriminovanou dopravní nehodou žádné alkoholické nápoje nepožil, přičemž z místa činu následně utekl, aniž by tušil, že při ní došlo ke zranění několika osob (sám byl totiž otřesen úderem do hlavy a jejich křik a sténání proto nevnímal), dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného jednání. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.

Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté dostatečně přiléhavě a logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Důsledně se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí o vině obviněného (dovolatele) a ve svém rozsudku vysvětlil, proč jeho obhajobě, spočívající v popírání žalovaného jednání v podobě, jak mu bylo kladeno za vinu podanou obžalobou, neuvěřil (viz str. 4 - 18 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně - pokud jde o výrok o vině - neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) náležitě odůvodnil (viz příslušné pasáže na str. 5 dole až 7 napadeného usnesení). Nejvyšší soud nezjistil, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a jejich rozhodnutí byla ve vytýkaném směru projevem nepřípustné libovůle.

K procesní námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování je namístě připomenout, že v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ani v § 89 odst. 2 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí soudů v předmětné trestní věci, jak bylo uvedeno výše, splňují. Konkrétní námitka obviněného, že odvolací soud k návrhu obhajoby znovu nezhlédl kamerový záznam z prodejny McDonalds, postrádá z hlediska ústavněprávní doktríny tzv. opomenutých důkazů jakékoli opodstatnění. Soud tento důkaz neopomenul, sám jej hodnotil a zaujal k němu vlastní stanovisko, zcela odlišné od přesvědčení soudu prvního stupně a především pro obviněného jednoznačně příznivější (viz str. 7 odůvodnění usnesení).

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného K. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu