3 Tdo 1171/2006
Datum rozhodnutí: 06.12.2006
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1171/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. prosince 2006 dovolání obviněného G. X., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 6 To 287/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 120/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 6 To 287/2006 v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o trestu, zrušuje.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 33 T 120/2005, byl obviněný G. X. uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zákona, za který byl odsouzen podle § 150 odst. 1 tr. zákona za použití § 57 odst. 1, 2 tr. zákona k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona k trestu propadnutí věci, a to 4.683 ks džínových kalhot označených neoprávněnou ochrannou známkou.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný od přesně nezjištěné doby do 19. 4. 2004 jako jediný jednatel společnosti R. S. T., s. r. o., v pronajatém skladu v P., areál tržnice S., a. s., skladoval za účelem prodeje džínové kalhoty označené neoprávněně ochrannou známkou registrovanou majitelem K., spol. s r. o., přičemž bylo nalezeno 4.683 ks těchto kalhot.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2006 Městský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 6 To 287/2006 odvolání obviněného podle § 256 zamítl.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 dovolání, ve kterém napadá výrok o uloženém trestu vyhoštění s tím, že dle jeho názoru mu byl uložen takový trest, který zákon nepřipouští nebo takové rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení hmotně právní otázky pro uložení takového trestu. Odkaz na příslušné ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu obsahující taxativní výčet zákonných dovolacích důvodů podané dovolání neobsahuje, nicméně z formulace dovolání lze usoudit, že dovolatel má na mysli uplatnění dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.

Součástí podaného dovolání je i žádost dovolatele o odklad výkonu trestu vyhoštění. K tomuto požadavku dovolatele však není připojen příslušný návrh soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. řádu.



V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyslovuje názor, že žádný ze soudů v dosavadním řízení nevedl dokazování směrem ke zjišťování okolností vedoucích k možnosti uložení trestu vyhoštění a že soud uložil trest vyhoštění, aniž by své rozhodnutí nějakým relevantním způsobem odůvodnil. Dovolatel proto považuje v této části rozhodnutí obou soudů za nepřezkoumatelné.



V této souvislosti dovolatel namítá, že na území České republiky se zdržuje cca 7 let, přičemž zpočátku se zde zdržoval na základě dlouhodobého pobytu a od května 2006 na základě trvalého pobytu. Na území České republiky přemístil svou rodinu a veškeré své aktivity, je rozhodnut zde trvale žít s celou svou rodinou. Dovolatel má za to, že rozhodnutím soudů byl uložen takový trest, který ve svém důsledku nepostihuje jen jeho osobu, ale má excesivní dopady také na jeho rodinu, jejíž členové nebyli z žádné trestné činnosti obviněni, uložený trest by vedl k faktickému rozdělení rodiny dovolatele, přičemž se jedná především o jeho děti, které zde již posledních 7 let vyrůstají a vytvořily si zde silné vazby. Obžalovaný má rovněž za to, že soud svým rozhodnutím ohledně výroku o trestu, kdy neukládal trest odnětí svobody, dal najevo, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nepovažuje za příliš vysoký. Z toho dovozuje, že jeho trestná činnost ve skutečnosti nebyla tak závažná, aby zájem společnosti na ochraně společnosti ve formě uložení trestu vyhoštění převažoval nad ústavně garantovaným právem obviněného na ochranu jeho soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.



V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů v části týkající se uloženého trestu vyhoštění, přičemž neuvádí žádný návrh dalšího postupu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).



Nejvyšší soud konstatuje, že, podané dovolání vykazuje vady, pro které by bylo možno při striktním a formalistickém výkladu trestního řádu dovolání odmítnout, a to především podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť dovolání v rozporu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. řádu neobsahuje výslovný odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, o které se dovolání opírá. Rovněž petit podaného dovolání není možno považovat za dostatečně konkrétní, neboť z něj není zřejmé, zda má dle názoru dovolatele Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozhodnutí přikázat věc soudu prvního či druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo zda má ve věci sám rozhodnout rozsudkem.



Z obsahu podaného dovolání však Nejvyšší soud dovodil, že tento mimořádný opravný prostředek je v souladu se zákonným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť smyslem námitek dovolatele je tvrzení, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. S ohledem na to, že Nejvyšší soud má zájem především na řádném projednání a posouzení věci, dospěl k závěru, že výše uvedené nedostatky dovolání nelze nepovažovat za natolik závažné vady, pro které by bylo na místě podaný mimořádný opravný prostředek odmítnout.



Na základě věcného přezkoumání uplatněných námitek dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je zcela důvodné.

Podle § 57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Podle § 57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

Podle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.

V projednávané věci je podstatou námitek dovolatele právě poukaz na to, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se řádně nevypořádaly s ustanovením § 57 odst. 3 písm. c) tr. zákona.

Z obsahu trestního spisu je zcela zjevné, že soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí o splnění či nesplnění podmínek dle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zákona ani nezmínil, natož aby jakkoli vysvětlil, zda a proč dospěl k závěru, že zde není některá z překážek vylučujících možnost uložení tohoto trestu ve smyslu zmíněného ustanovení trestního zákona. Ačkoli bylo uložení trestu vyhoštění obviněným napadeno již v rámci jeho řádného opravného prostředku, ani odvolací soud se s touto otázkou náležitě nezabýval. Pouhé konstatování v odůvodnění jeho rozhodnutí, že uložení trestu vyhoštění nebrání žádná skutečnost předpokládaná v ustanovení § 57 odst. 3 tr. zákona nemůže obstát a svědčí o tom, že se Městský soud v Praze své povinnosti řádně přezkoumat napadený rozsudek zhostil nedostatečně.

Městský soud v Praze se kromě výše uvedeného strohého konstatování neopřeného o jakákoli skutková zjištění v tomto směru a jejich vyhodnocení vůbec otázkou podmínek obsažených v ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zákona (podobně jako soud prvního stupně) nezabýval. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž neobsahuje žádné skutečnosti, které by vedly ke zjištění, zda nemá obviněný na území České republiky trvalý pobyt, rovněž není uvedena jakákoliv úvaha soudu v tom směru, zda uložení trestu vyhoštění by nebylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, a konečně, co soud vedlo k názoru, že obviněný zde nemá pracovní ani sociální zázemí.

Tyto skutečnosti byl v rámci své přezkumné povinnosti na podkladě podaného odvolání Městský soud v Praze (pokud tak neučinil soud prvního stupně) povinen nejen zjistit a v tomto ohledu popřípadě doplnit dokazování, ale svá zjištění i zcela jasně, konkrétně a přezkoumatelným způsobem do odůvodnění svého rozhodnutí uvést a vysvětlit své závěry jak skutkového, tak i právního charakteru.

Lze tedy uzavřít, že Městský soud v Praze rozhodl o zamítnutí odvolání obviněného směřující proti uložení trestu vyhoštění, kdy neměl (ať již od soudu nalézacího, nebo na základě doplnění dokazování v rámci řízení o odvolání) žádná zjištění potřebná pro posouzení otázky přípustnosti tohoto trestu podle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Jestliže Městský soud v Praze na podkladě výše uvedených vad nezrušil v potřebném rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a nepřikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, ani sám zmíněné vady neodstranil, je námitka obviněného o nepřípustnosti uložení tohoto druhu trestu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. opodstatněná a dovolání obviněného je nutno považovat za důvodné.

Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než zrušit tu část napadeného rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ačkoli dovolatel v petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, považuje Nejvyšší soud za dostačující a z hlediska procesní ekonomie i správnější zrušit toliko část rozhodnutí soudu odvolacího a přikázat věc Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž bude vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu.

S ohledem na skutečnost, že k požadavku obviněného na odklad výkonu trestu vyhoštění nebyl připojen příslušný návrh soudu prvního stupně dle § 265h odst. 3 tr. řádu a s ohledem na to, že o tomto dovolání bylo rozhodnuto bez jakýchkoli průtahů (trestní spis byl Nejvyššímu soudu doručen 27. 11. 2006), jakož i s ohledem na samotný výsledek řízení o dovolání nepovažoval Nejvyšší soud za nezbytné samostatně rozhodovat o odkladu výkonu trestu vyhoštění.

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 6. prosince 2006

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h