3 Tdo 1170/2015
Datum rozhodnutí: 07.10.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1170/2015 -24

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. října 2015 o dovolání, které podal obviněný B. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 6 To 103/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 85/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2014, sp. zn. 11 T 85/2012 , byl obviněný B. K. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se skutek z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 117/2013 ze dne 20. 6. 2013, jež byl obviněnému doručen dne 28. 6. 2013 a nabyl právní moci dne 9. 7. 2013, právně kvalifikovaný jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, za sbíhající se skutek z trestního příkazu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 4 T 80/2013 ze dne 17. 9. 2013, jež byl obviněnému doručen dne 24. 9. 2013 a nabyl právní moci dne 3. 10. 2013, právně kvalifikovaný jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, a za sbíhající se skutek z rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 7 T 38/2012 ze dne 20. 8. 2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 343/2013 ze dne 16. 1. 2014, právně kvalifikovaný jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku, zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, byl podle § 199 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 4 T 80/2013 ze dne 17. 9. 2013, jež nabyl právní moci dne 3. 10. 2013, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 7 T 38/2012 ze dne 20. 8. 2013, jež nabyl právní moci dne 16. 1. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozenému J. V., bytem O.-P., I. S., částku ve výši 17.050,- Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozenýJ. V., bytem O.-P., I. S., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 6 To 103/2015 , jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu obviněného nově odsoudil za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a sbíhající se skutek z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 117/2013 ze dne 20. 6. 2013, jež byl obviněnému doručen dne 28. 6. 2013 a nabyl právní moci dne 9. 7. 2013, právně kvalifikovaný jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, za sbíhající se skutek z trestního příkazu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 4 T 80/2013 ze dne 17. 9. 2013, jež byl obviněnému doručen dne 24. 9. 2013 a nabyl právní moci dne 3. 10. 2013, právně kvalifikovaný jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, a za sbíhající se skutek z rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 7 T 38/2012 ze dne 20. 8. 2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 343/2013 ze dne 16. 1. 2014, právně kvalifikovaný jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku, zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku, podle § 199 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku dále uložil obviněnému peněžitý trest v celkové výměře 30.000,- Kč, skládající se z 300 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 100,- Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Současně zrušil výroky o trestech z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 117/2013 ze dne 20. 6. 2013, který nabyl právní moci 9. 7. 2013, z trestního příkazu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 4 T 80/2013 ze dne 17. 9. 2013, jež nabyl právní moci dne 3. 10. 2013, a z rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 7 T 38/2012 ze dne 20. 8. 2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 343/2013 ze dne 16. 1. 2014, jež nabyl právní moci dne 16. 1. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný B. K. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť podle jeho názoru spočívá rozsudek Krajského soudu v Ostravě na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K tomu uvedl, že nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jeho odvolací námitkou, že nemohl odcizit uvedené motorové vozidlo, neboť v předmětné době, kdy bylo odcizené vozidlo podle zajištěných videozáznamů převáženo, byl přítomen ohledání místa činu v objektu bistra na ulici H., kde došlo ke vloupání. K tomu navrhoval doplnění dokazování výslechem příslušníků Policie ČR provádějících ohledání místa činu a odkázal na spis vedený policejním orgánem pod č. j. KRPT-35456-13/TČ-2011-070713. Obviněný je přesvědčen, že skutkové závěry soudů nemají oporu ve vykonaných skutkových zjištěních a jeho vina nebyla skutečně prokázána. Ohledně jeho pachové stopy zajištěné na volantu a sedadle řidiče odcizeného vozidla obviněný namítl, že existence pachové stopy nemůže být důkazem beze všech pochybností usvědčujícím konkrétního pachatele ze spáchání zcela konkrétního trestného činu. Rovněž namítl, že s ohledem na skutkové závěry soudů měla být odpovídajícím způsobem upravena skutková věta, a k takto vytýkanému jednání měla být učiněna přiléhavá právní kvalifikace.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 trestního řádu přezkoumal zákonnost o odůvodněnost rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 6 To 103/2015-431 v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, a napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) sdělil, že s ohledem na povahu uplatněných námitek se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný B. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Ostravě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace byla výlučně založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného B. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 7. října 2015

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu