3 Tdo 1165/2003
Datum rozhodnutí: 10.03.2004
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1165/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. března 2004 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných Ma. B. a Mi. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 4 To 432/2003, kterým rozhodoval jako soud stížnostní v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 12/2003, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Dovoláním napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou stížnost státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích proti usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 3. 2003, č. j. 3 T 12/2003-382, jímž prvostupňový soud zastavil podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněných z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu, za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Obvinění se měli činu dopustit tím, že jako vlastnictví stavební parcely č. p. 152/1 s obytným domem a stavební parcely č. p. 153/2 s budovou v katastrálním území obce S. uzavřeli dne 7. 2. 2001 v S. nájemní smlouvu s nájemcem J. P. T., na pronájem nebytových prostor v domě v S., za účelem provozování restaurační činnosti na dobu od 7. 2. 2001 do 31. 2. 2011, přičemž dne 2. 4. 2001 obvinění sepsali smlouvu o ukončení nájmu, nájemcem však nepodepsanou, z níž vyplývá, že nájem nebytových prostor končí dne 2. 4. 2001, pro neplacení nájemného a vodného ve smyslu čl. III bodu 2 a čl. IV bodu 1 předmětné nájemní smlouvy. V důsledku toho měl nájemce nebytové prostory předat do 16,00 hodin dne 2. 4. 2001, což bylo stvrzeno i ústně téhož dne v 10,30 hodin. Obvinění zároveň k zamezení vstupu nájemce do předmětných nebytových prostor uzavřeli smlouvu o ostraze majetku a osob s bezpečnostní agenturou K. C., s. s r. o., se sídlem v S., podle níž měl být od 09,00 hodin dne 3. 4. 2001 umožněn vstup do předmětného objektu jen vlastníkům a ostatním osobám pouze na základě požadavku vlastníků, přičemž obviněná Ma. B. dne 3. 4. 2001 kolem 08,00 hodiny vyměnila zámek u vchodových dveří do objektu restaurace a tak znemožnila nájemci jako oprávněné osobě vstup do pronajatých prostor. Přitom nedošlo k dohodě nájemce a obviněných jakožto pronajímatelů o skončení nájmu ve smyslu čl. VII bodu 2 nájemní smlouvy, neboť ke skončení nájmu ze strany obviněných mohlo dojít jen na základě výpovědi podle § 9 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a pronájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o nájmu ). V té návaznosti by měla podle § 12 zákona o nájmu běžet výpovědní lhůta v trvání tří měsíců, jejíž běh by měl začít prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi, protože v nájemní smlouvě nebyla dohodnuta jiná výpovědní lhůta.

Podle dodejek a doručenek, založených v trestním spisu, bylo dovoláním napadené usnesení stížnostního soudu doručeno dne 25. 6. 2003 Okresnímu státnímu zastupitelství ve Strakonicích a téhož dne obviněným, jakož i zmocněnci poškozeného (nájemce) a již dne 24. 6. 2003 bylo doručeno obhájci obviněných.

Nejvyššímu soudu bylo dovolání nejvyšší státní zástupkyně doručeno cestou Okresního soudu ve Strakonicích dne 25. 8. 2003 (podle poštovního razítka dáno uvedeného dne na poštu), podané s odkazem na ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a ve lhůtě stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř., v neprospěch obviněných.

Nejvyšší státní zástupkyně opřela podaný mimořádný opravný prostředek o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř., neboť stížnostní soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., protože bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V písemném odůvodnění podaného dovolání vyslovila nejvyšší státní zástupkyně nesouhlas s některými názory soudů I. a II. stupně a navíc je označila za vnitřně rozporné. Nejvyšší státní zástupkyně proto vzhledem k výše uvedenému a s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř. navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 4 To 432/2003 a dále zrušil i usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 3. 2003, sp. zn. 3 T 12/2003 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Strakonicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněným a jejich obhájci s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obvinění podali ústy svého obhájce písemné vyjádření, jakož i doplnění k němu. Jsou toho názoru, že rozpory, které existují, nejsou zásadního významu pro vlastní rozhodnutí , jež učinil soud prvního stupně a které také bylo shledáno jako rozhodnutí správné i soudem stížnostním. Pro účely trestního řízení je zapotřebí vycházet z ujednání, které je obsaženo v písemné nájemní smlouvě, a to bez ohledu na její platnost či neplatnost. Tato otázka pro řešení viny obviněných není až tak významná. Z předmětné smlouvy je třeba vycházet při řešení trestní odpovědnosti obviněných, zejména z hlediska subjektivní stránky.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.

V této souvislosti Nejvyšší soud konstatoval, že předmětné dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, jelikož napadá rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek, podaný státní zástupkyní proti usnesení, jím bylo trestní stíhání proti obviněným zastaveno.

Nejvyšší soud současně ověřil, zda dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podané v neprospěch obviněných, splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Ani v tomto ohledu žádná pochybení zjištěna nebyla.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané jí z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f/, l/ tr. ř., je opodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je li tu některý z následujících důvodů uvedených pod písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. ř.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit pouze tehdy, pokud nebyly splněny zákonem stanovené procesní podmínky pro rozhodnutí stížnostního soudu o zamítnutí stížnosti, přičemž se jedná o rozhodnutí stížnostního soudu bez věcného přezkoumání ve smyslu § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Podle znění § 148 odst. 1 písm. a) nadřízený orgán (stížnostní soud) zamítne stížnost, není li přípustná. Podle odst. 1 písm. b) tohoto ustanovení nadřízený orgán (stížnostní soud) zamítne stížnost byla li podáno opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která se jí výslovně vzdala nebo která znovu podala stížnost, kterou v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Důvodem dovolání ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto nemůže být zamítnutí řádného opravného prostředku podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. bez dalšího, tzn. shledá li stížnostní soud, že stížnost není věcně důvodná, neboť postup podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. lze použít až po splnění přezkumné povinnosti stížnostního soudu, zakotvené v ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř., tj. teprve tehdy, neshledal li stížnostní soud formální důvody k zamítnutí stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Na rozdíl od ustanovení § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. může stížnostní soud zamítnout stížnost jako nedůvodnou až na podkladě výsledků neveřejného zasedání, konaného o této stížnosti. Ovšem i za této situace lze dovolání opírat o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jestliže byl v řízení předcházejícím věcnému rozhodnutí o řádném opravném prostředku, podaném proti některému rozhodnutí podle § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z obsahu podání nejvyšší státní zástupkyně vyplývá, že důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v tomto směru opírá o výtku stížnostnímu soudu, že podanou stížnost zamítl, ačkoliv v řízení jí předcházejícím nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, tj. pro její zamítnutí.

V daném případě Nejvyšší soud konstatoval následující skutečnosti :

Samosoudkyně Okresního soudu ve Strakonicích trestní stíhání obviněných zastavila, neboť podle jejího názoru nešlo o úmyslý čin. Spoluobvinění si nebyli vědomi protiprávnosti (neoprávněnosti) svého jednání, z kteréhožto důvodu jednali jen (nevědomě) nedbalostně, což k naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák. nestačí. Také materiální stránku předmětného trestného činu považovala za problematickou.

Stížnosti podané v neprospěch obviněných proti shora citovanému usnesení o zastavení trestního stíhání Krajský soud v Českých Budějovicích nevyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí výslovně označil za klíčovou otázku rovněž nedostatek subjektivní stránky předmětného trestného činu, jakož i nedostatek jeho stránky materiální.

Podle názoru dovolatelky soud prvního stupně měl provést hlavní líčení a na základě tam proběhlého dokazování teprve rozhodnout o zastavení trestního stíhání; k tomu ho měl vést už i soud stížnostní.

Z vyjádření obviněných, jak patrno shora, plyne, že jejich trestní stíhání bylo možno zastavit již v rámci postupu samosoudkyně podle § 314c odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že jak prvostupňový, tak stížnostní soud v podstatě vycházely ze shodných skutkových zjištění a závěrů. Výhrady proti těmto skutkovým zjištěním však uplatnila v podaném dovolání nejvyšší státní zástupkyně, když namítala jejich jistou rozpornost.

Podle Rt 37/94 (Sb. s. r. 94, 8; 291) může soud v předběžném projednání obžaloby zastavit trestní stíhání podle § 188 odst. 1 písm. c) z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 tr. ř. jen, když byla věc v přípravném řízení náležitě objasněna z hlediska řešení této otázky. Soud postupuje nesprávně, pokud zastaví trestní stíhání za situace, kdy dokazování ve věci není pro závěr, že je tu některý z důvodů zastavení trestního stíhání, úplné, nebo jestliže jsou mezi důkazy rozpory, které lze odstranit až jejich zhodnocením soudem po jejich provedení v hlavním líčení (rozhodnutí VS Praha sp. zn. 11 To 208/93 ze dne 10. 12. 1993 Rt 37/94). Postupovat takto lze jen v případě, kdy je zřejmé, že ani dalším došetřením věci by se nepodařilo zjistit skutečnosti a shromáždit důkazy, jejichž provedením v hlavním líčení by se mohlo dojít k závěru o nutnosti rozhodnout ve věci odsuzujícím rozsudkem. Takový závěr je možno učinit v tomto stadiu řízení jen, jestliže o skutku, jenž je předmětem obžaloby, nejsou žádné pochybnosti. To především znamená, že je ve věci shromážděn úplný důkazní materiál potřebný pro rozhodnutí; mezi důkazy nejsou rozpory, které by bylo nutno odstraňovat jejich provedením a hodnocením (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 8 Tz 164/99 ze dne 10. 11. 1999).

Ze spisového materiálu Nejvyšší soud z naznačených hledisek zjistil, že prvostupňový soud opřel své rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněných o dostatečné důkazy z přípravného řízení. Bez zajímavosti není ani ta skutečnost, že sám policejní rada po skončení vyšetřování navrhl příslušnému okresnímu státnímu zastupitelství trestní stíhání obviněných zastavit podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Údajná rozpornost skutkových zjištění podepřená zmíněnými důkazy, zejména rozporná tvrzení obviněných a poškozeného, je ovšem podle názoru Nejvyššího soudu jen zdánlivá a jako taková je klíčovou z hlediska subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Obvinění předně vycházeli z faktu, že poškozený předmětnou nájemní smlouvu podepsal. Zároveň však nemohli a ani neměli povinnost vědět, že poškozený netušil, co je přesně jejím obsahem. Platí přece, že každý se má o svá práva postarat především sám, zejména majetková, o něž tu šlo v prvé řadě. Proto tedy oprávněně předpokládali, že ví jaké důsledky pro něj bude mít včasné nezaplacení nájmu ve smyslu čl. III, bodu 2 a čl. VII, bodu 3 této smlouvy. Nezaplacený nájem, jako fakt rozporný rovněž nebyl, neboť poškozený jedné ze svědkyň přiznal, že jej opravdu nezaplatil. Námitka, že příslušná smluvní ujednání stran ukončení nájmu odporují § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor, je z hlediska trestněprávního relevantní právě jen ve vztahu k omylu obviněných. Platí li, že kogentní ustanovení citovaného zákona derogují smluvní ustanovení o výpovědi, přičemž obvinění toto nevěděli a naopak měli za to, že jednali oprávněně podle čl. VII bodu 3 nájemní smlouvy, šlo o jejich omyl o znaku oprávněnosti, který je posuzován stejně jako negativní omyl o normativních znacích skutkové podstaty, tedy jako omyl negativní, skutkový. Dovozený omyl vylučuje úmysl a nedbalost vědomou, dotčena nemusí být nedbalost nevědomá. Ovšem ani ta nestačí k naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. Jde o to, že zde formulovaná skutková podstata není skutkovou podstatou kvalifikovanou, podléhající z hlediska její konstrukce co do subjektivní stránky, režimu § 6 tr. zák.; pokud by tomu tak bylo zmíněná nedbalost by stačila. Odstavec druhý § 249a tr. zák. nabízí skutkovou podstatu základní (srov. slova Stejně bude potrestán . ), pro niž naopak platí výkladové ustanovení obsažené v § 3 odst. 3 tr. zák., připouštějící nedbalost jen, stanoví li tak zákon expressis verbis. Tak tomu ovšem v § 249a odst. 2 tr. zák. není.

Dospěl li tedy okresní soud na základě důkazů z přípravného řízení ke zjištění nikoliv rozpornému o tom, že chybí zavinění u žalovaného trestného činu, nemohl učinit jiný závěr než ten, který učinil. A to v souladu nejen s trestním řádem, nýbrž i s citovaným judikátem.

Krajský soud jakožto stížnostní v postupu soudu prvostupňového, jakož i v jeho rozhodnutí neshledal žádných pochybení. Proto vzhledem k výše řečenému ani Nejvyšší soud nemohl konstatovat v postupu stížnostního soudu, předcházejícím jeho dovoláním napadenému rozhodnutí, důvody tvrzené dovolatelem (§ 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř.).

Nakolik oba soudy nižších stupňů dovozovaly vedle nedostatku subjektivní stránky i nedostatečnou stránku materiální, šlo o úvahy celkem nadbytečné a v jistém ohledu i nesprávné, pokud nedostatečný konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti opíraly o takové skutečnosti, které nelze subsumovat pod znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák. Jmenovitě např. okresní soud v té souvislosti zdůrazňoval pohnutku obviněných, která jako podmínka trestnosti po stránce materiální je irelevantní, neboť zákon ji jako takovou v citovaném ustanovení trestního zákona nepožaduje. Ta by měla význam jen v případě uznání viny obou obviněných, tj. jako okolnost polehčující při úvaze soudu o trestu, který by jim byl ukládán.

Vzhledem k tomu, že výše uvedená zjištění a závěry mohl učinit Nejvyšší soud již na podkladě podaného dovolání a napadeného rozhodnutí soudu druhostupňového, včetně přiloženého spisového materiálu bez nutnosti provést úkony k objasnění věci podle § 265r odst. 7 tr. ř., nezbylo mu než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro jeho zjevnou neopodstatněnost odmítnout.

Učinil tak v neveřejném zasedání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)

V Brně dne 10. března 2004

Předseda senátu :

Mgr. Josef Hendrych

Vypracoval :

JUDr. Vladimír Jurka