3 Tdo 1164/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,3 tr. zákoník, § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 206 odst. 1,3 tr. zákoník



3 Tdo 1164/2015 -42

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný RNDr. J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 14 To 106/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 4/2014, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 14 To 106/2015, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 2 T 4/2014, zrušují .
Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265 1 odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu ve Svitavách přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 2 T 4/2014, byl obviněný RNDr. J. K. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:

1. jako ř. Obchodní akademie a Vyšší odborné školy ekonomické, T. G. M., S., (dále jen "škola") v podvodném úmyslu obohatit se na úkor tohoto subjektu si v měsíci lednu 2010 nechal současně se svou řádnou mzdou za měsíc prosinec 2009 z prostředků školy vyplatit odměnu ve výši 30.000,- Kč vyplývající z dohody o provedení práce uzavřené mezi RNDr. J. K. a školou, kterou za obě smluvní strany podepsal RNDr. K., a datované ke dni 1. 12. 2009, a to z účtu školy na svůj účet, ačkoli si byl v té době vědom skutečností, že v dohodě deklarované práce, konkrétně "organizace, realizace a hodnocení akcí doplňkové činnosti, tj. ubytování na Domově mládeže pro sportovní a kulturní činnost a rekvalifikace pro Úřad práce S.", zaměstnancem RNDr. J. K. provedeny nebyly a že se jedná o činnosti, jež jsou již zahrnuty v pracovním poměru ř. školy, tedy jmenovanému bylo známo, že žádný právní důvod k vyplacení této finanční částky neexistoval; RNDr. J. K. tak výše uvedeným úmyslným jednáním způsobil škole škodu ve výši 30.000,- Kč ,

2. jako ř. Obchodní akademie a Vyšší odborné školy ekonomické, T. G. M., S., (dále jen "škola") v podvodném úmyslu obohatit se na úkor tohoto subjektu si v měsíci červenci 2010 nechal současně se svou řádnou mzdou za měsíc červen 2010 z prostředků školy vyplatit mimořádnou odměnu ve výši 25.000,- Kč, tedy odměnu poskytovanou Pardubickým krajem jako zřizovatelem školy, a to z účtu školy na svůj účet, když ani dohoda o pracovní činnosti datovaná ke dni 3. 1. 2010 mezi RNDr. J. K. a školou, kterou za obě smluvní strany podepsal RNDr. K., nebyla naplněna, neboť pracovní činnosti v ní deklarované, konkrétně "příprava a zpracování výběrových řízení pro realizaci vzdělávacích programů pro Úřad práce S., které jsou realizovány na Obchodní akademii a Vyšší odborné škole ekonomické S. a práce související se zabezpečením ubytování na Domově mládeže K., S.", nebyly zaměstnancem RNDr. J. K. provedeny, a že se jedná o činnosti, jež jsou již zahrnuty v pracovním poměru ř. školy; RNDr. J. K. tak výše uvedeným úmyslným jednáním způsobil škole škodu ve výši 34.000,- Kč, přičemž 9.000,- Kč z této částky tvořily zákonné odvody zaměstnavatele za zaměstnance ,

3. jako ř. Obchodní akademie a Vyšší odborné školy ekonomické, T. G. M., S., (dále jen "škola") v podvodném úmyslu obohatit se na úkor tohoto subjektu si nechal v měsíci listopadu 2010 současně se svou řádnou mzdou za měsíc říjen 2010 z prostředků školy vyplatit odměnu ve výši 6.000,- Kč, a to z účtu školy na svůj účet; z důvodu následné legalizace vyplacení předmětné finanční částky pak RNDr. K. nechal jako podklad pro vyplacení vyhotovit a datovat ke dni 1. 10. 2010 dohodu o provedení práce mezi RNDr. J. K. a školou, kterou za obě smluvní strany podepsal RNDr. K., s předmětem prací "organizace přípravných prací při realizaci vzdělávacích rekvalifikačních programů", jež zaměstnancem RNDr. J. K. provedeny nebyly a žádný právní důvod k vyplacení předmětné finanční částky z prostředků školy tedy neexistoval; RNDr. J. K. tak výše uvedeným úmyslným jednáním způsobil škole škodu ve výši 6.000,- Kč ,

4. jako ř. Obchodní akademie a Vyšší odborné školy ekonomické, T. G. M., S., (dále jen "škola") v podvodném úmyslu obohatit se na úkor tohoto subjektu si v měsíci prosinci 2010 nechal současně se svou řádnou mzdou za měsíc listopad 2010 z prostředků školy vyplatit odměnu ve výši 30.250,- Kč vyplývající z dohody o provedení práce uzavřené mezi RNDr. J. K. a školou, kterou za obě smluvní strany podepsal RNDr. K., a datované ke dni 1. 12. 2010, a to z účtu školy na svůj účet, ačkoli si byl v té době vědom skutečností, že v dohodě deklarované práce, konkrétně "zajištění a organizace ubytování sportovních a kulturních akcí na Domově mládeže v rámci doplňkové činnosti, zajištění a organizace rekvalifikačních kurzů pro Obchodní akademii a Vyšší odbornou školu ekonomickou pro Úřad práce S. v rámci doplňkové činnosti", zaměstnancem RNDr. J. K. provedeny nebyly a že se jedná o činnosti, jež jsou již zahrnuty v pracovním poměru ř. školy, tedy jmenovanému bylo známo, že žádný právní důvod k vyplacení této finanční částky neexistoval; RNDr. J. K. tak výše uvedeným úmyslným jednáním způsobil škole škodu ve výši 30.250,- Kč .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Obchodní akademii a Vyšší odborné škole ekonomické, se sídlem T. G. M., S.,, škodu ve výši 100.250,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Obchodní akademie a Vyšší odborná škola ekonomická, se sídlem T. G. M., S., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 2 T 4/2014, podal obviněný odvolání, přičemž napadl výrok o vině, trestu i náhradě škody.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 14 To 106/2015 , a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 14 To 106/2015, podal obviněný dovolání (č. l. 2662-2665), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl, že soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, kdy jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností. Dále konstatuje, že nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti neboli pojmové znaky trestného činu, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost a zavinění. Popírá, že by někoho uvedl v omyl. Jeho jednání bylo běžnou praxí, což potvrdili svědci a zřizovatel ji toleroval. Je logické, že se musel na doplňkové činnosti podílet, neboť bez toho, že by vypracoval směrnici, uzavíral dohody a zajišťoval a zejména kontroloval doplňkovou činnost, k této činnosti by nedošlo a žádný zisk by škola nezískala. Rozhodně popřel, že by doplňková činnost školy byla zavedená a prakticky běžela automaticky, kdy by se on nemusel ve věci angažovat, naopak z provedeného dokazování před soudem prvního stupně jednoznačně vyplynulo, že doplňková činnost vykonávaná školským zařízením probíhá tzv. nad rámec standardní funkce školy jako vzdělávacího zařízení. Pokud pak soudy uvedly, že měl v době spáchání činu vědět, že v rámci uzavřených dohod v rámci doplňkové činnosti musí vykonávat práce druhově odlišné od své hlavní pracovní náplně, kdy uvedené vyplývá už ze samotného textu směrnice o doplňkové činnosti, organizačního řádu a zřizovací listiny školy, a dále pak z vyjádření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR ze dne 24. 2. 2012, resp. 7. 6. 2013, pak má obviněný za to, že k vyjádření nelze vůbec přihlížet, neboť bylo vydáno až v únoru 2012 a v době rozhodné, tedy v roce 2009 a 2010, mu nebylo a ani nemohlo být známo. Navíc je zde pravomoc ř. školy upravena velmi obecně. Nadto ani jeden z dokumentů neupravuje odměňování ř. s poukazem na činnost hlavní a vedlejší. Obviněný dále rozporuje závěr, že práce je v doplňkové činnosti zohledněna v platu ř. školy. Uvedený závěr s ohledem na výpovědi svědků a další skutečnosti označil za nepravdivé. Poukazuje i na skutečnost, že ze strany Pardubického kraje a stejně tak i interního auditu byly prováděny kontroly, které jej však nikdy na žádné pochybení neupozornily, stejně jako na skutečnost, že stejným způsobem jako on postupovali i ř. jiných, srovnatelných zařízení, kteří uvedli, že doplňková činnost je ř. vykonávána s ohledem na její charakter nad rámec běžné činnosti ř. Obviněný se domnívá, že s ohledem na okolnosti věci nemohl objektivně vědět, že se dopouští trestného jednání, nevěděl, že jeho jednání je protiprávní. Dále rozebírá svůj vztah ke zřizovateli, tedy k Pardubickému kraji s tím, že se jednalo o běžnou praxi, do níž nijak nezasahoval, kdy má obviněný za to, že zřizovatel nepostupoval v daném případě obezřetně. Je taktéž přesvědčen, že nebylo adekvátně přihlíženo ke svědeckým výpovědím svědčícím v jeho prospěch a naopak jsou účelově vybrána a interpretována jiná svědectví osob, které měly z jeho odvolání z funkce ř. osobní prospěch. Trvá na tom, že nikoho neuvedl v omyl, ani ničího omylu nevyužil, ani nezamlčel žádné podstatné skutečnosti, neboť se podílel na doplňkové činnosti školy, přičemž tato doplňková činnost školy je pouze na vůli ř. školy, měl s tímto spojené další pracovní povinnosti a splnil všechny povinnosti, aby z prostředků získaných z této činnosti si mohl vyplatit odměnu.

Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek zrušil a zprostil jej obžaloby.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) v rámci vyjádření sp. zn. 1 NZO 859/2015, doručeným soudu dne 10. 9. 2015 (č. l. 2669-2671).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, který opravňuje dovolací soud k zásahům do skutkových zjištění. Je možno říci, že dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v § 2 odst. 5 tr. ř., důkazy byly přitom hodnoceny tak, jak stanoví § 2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky. Závěry ohledně skutkových zjištění tak plně korespondují s provedeným dokazováním. Co do skutkových zjištění lze dodat, že okolnost, že obviněný na základě předmětných dohod vykonával stejný druh práce, jako byla jeho pracovní náplň v rámci hlavní činnosti, resp. že nevykonal činnost, za kterou mu měla být vyplacena odměna, je podložena provedeným dokazováním a soudy řádně vysvětlily proč a na základě čeho k tomu dospěly. Soudy přitom za tohoto skutkového stavu učinily závěr, že obviněný jako ř. školy jednal protiprávně, kdy v podrobnostech státní zástupce odkazuje na příslušné pasáže dotčených soudních rozhodnutí.

Státní zástupce se však ztotožňuje s námitkou obviněného stran absence uvedení v omyl či využití omylu jako nezbytného znaku trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. V tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku se sice konstatuje, že obviněný jednal v podvodném úmyslu , není však již zřejmé, koho měl vlastně uvést v omyl, resp. čí omyl měl využít. Z odůvodnění rozsudku pak lze dovodit, že osobou uvedenou v omyl by měla být účetní, které dával obviněný pokyn k proplacení odměny. To je ovšem názor, který podle státního zástupce nemůže obstát. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatuje, že oprávněnou osobou činící za poškozenou školu předmětné majetkové dispozice byl obviněný jakožto její ř., který z tohoto titulu dával pokyny účetní k proplacení odměn. Obviněný přitom jednal s plnou znalostí věci, sám se tedy v žádném omylu nenacházel. Pokud jde o účetní poškozené školy, tak ta sama o své vůli žádné právní úkony neprováděla, pouze realizovala vůli obviněného, když prováděla platby na podkladě jeho pokynů. Nicméně státní zástupce se domnívá, že jednání obviněného vykazuje znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť obviněný si přisvojil peněžní prostředky náležející škole, když je protiprávně použil k výplatě odměn, kdy tyto prostředky mu byly ve smyslu § 206 tr. zákoníku svěřeny, a to s ohledem na jeho postavení ř., kdy měl z titulu své funkce možnost o jejich proplacení rozhodnout, resp. dát k jejich proplacení pokyn. Obviněný sice byl, a to s ohledem na zastávanou funkci, oprávněn jednat za školu, avšak realizace tohoto oprávnění nemohla sloužit ke svévolnému odčerpávání finančních prostředků školy pro vlastní potřebu, jak to činil obviněný. Státní zástupce však současně uvedl, že se daná vada právní kvalifikace na postavení obviněného nijak projevit nemůže. Obviněný byl totiž uznán vinným přečinem podvodu dle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kde byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí 1 5 let, přičemž jeho jednání však s ohledem na absenci omylu vykazuje znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kde je stanovena zcela totožná sazba, tedy v rozmezí 1 5 let. Případná změna právní kvalifikace, ke které by bylo přistoupeno, by tedy s ohledem na jinak zcela totožné skutkové okolnosti případu nemohla mít žádný vliv na postavení obviněného. Otázka rozdílu mezi zpronevěrou a podvodem přitom není otázkou zásadního významu, neboť již byla dovolacím soudem mnohokrát řešena.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak státní zástupce podřadil i námitku, dle které obviněný nevěděl, že jedná protiprávně, což by eventuálně vylučovalo jeho zavinění (srov. § 19 tr. zákoníku). Tuto však neshledal důvodnou, neboť obviněnému jako vysokoškolsky vzdělanému člověku muselo být zřejmé, a to alespoň v hrubých obrysech, že jednání spočívající ve vyplácení odměn za činnosti, jež nebyly provedeny či byly součástí jeho běžné pracovní náplně v rámci hlavní činnosti, není v souladu s právem (bezdůvodné obohacení).

Pod žádný z dovolacích důvodů pak nelze přiřadit zejména ty námitky obviněného, které směřují proti tomu, jak soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění na základě toho učinily, či ty výtky, dle kterých není dokazování kompletní a skutková zjištění jsou neúplná. Bezpředmětné jsou i ty námitky, jejichž prostřednictvím obviněný prezentuje své vlastní představy o skutkovém ději a polemizuje se zjištěními soudů, jakož i ty námitky, dle kterých soudy nepostupovaly nestranně a porušily právo obviněného na obhajobu.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného RNDr. J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť námitku, podle které zde absentuje uvedení v omyl či využití omylu, a tedy není naplněna skutková podstata přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, lze považovat za důvodnou, nicméně je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§ 265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným RNDr. J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného částečně směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků osob ve vedení obdobných institucí, dále výpověď svědků L. Ř. a M. M., vyjádření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR ze dne 24. 2. 2012, resp. 7. 6. 2013, dále směrnice o doplňkové činnosti, organizační řád a zřizovací listina školy) a vadná skutková zjištění (zejména zda doplňková činnost byla nad rámec standardní funkce školy jako vzdělávacího zařízení, jak byla hlavní a doplňková činnost ř. školy upravena a co pod tyto spadalo, a jak bylo upraveno odměňování ř. s poukazem na hlavní a vedlejší činnost, zda byla doplňková činnost již zohledněna v platu či mimořádných odměnách, jaká byla povaha vztahu mezi obviněným a zřizovatelem školy, tj. Pardubickým krajem), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že provedené dokazování není kompletní) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že se jednalo o běžnou praxi, která byla zřizovatelem tolerována, navíc ani při auditech nebyl upozorněn na to, že by jednal nesprávně, naopak při seminářích k této problematice byli jednotliví ř. škol ubezpečováni o legálnosti předmětné praxe; dále obviněný uvedl, že se musel na doplňkové činnosti podílet, neboť bez toho, že by vypracoval směrnici, uzavíral dohody a zajišťoval a zejména kontroloval doplňkovou činnost, k této činnosti by nedošlo a žádný zisk by škola nezískala, kdy tato činnost byla pro něho náročnější a nebyla zahrnuta do jeho povinností jako ř. školy v rámci manažerské činnosti).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze obecně podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítá absenci subjektivní stránky, resp. že nevěděl, že jeho jednání je protiprávní, což by eventuálně vylučovalo jeho zavinění ve smyslu ustanovení § 19 tr. zákoníku (omyl právní).

Nalézací soud uvedl, že obviněný si finanční prostředky vyplatil na podkladě dohod o provedení práce neoprávněně, neboť věděl, že v rámci uzavřených dohod v doplňkové činnosti musí vykonávat práce druhově odlišné od své hlavní pracovní náplně, což vyplývá i ze směrnice o doplňkové činnosti, kterou sám schválil (str. 15 rozsudku). Jeho povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala přímo z jeho postavení ř. školy, kdy byl osobou, která jedná jménem organizace ve všech věcech týkajících se školy, vydává a schvaluje směrnice a za školu uzavírá smlouvy, tedy byl i osobou, která schválila směrnici o doplňkově činnosti. Současně byl i osobou, která rozhodovala o použití prostředků získaných z doplňkové činnosti. Jako osoba v postavení statutárního orgánu organizace tedy byl seznámen s oprávněními vyplývajícími z jeho postavení a jako vysokoškolsky vzdělané osobě mu muselo být přinejmenším zřejmé, že jsou vypláceny odměny za činnost, která jím nebyla provedena. Nalézací soud taktéž uvedl, že obžalovaný věděl, že nemůže se školou jako fyzická osoba uzavírat dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti na stejný druh práce jako je jeho hlavní pracovní náplň, což byla zejména organizace a kontrola činnosti podřízených zaměstnanců ve vztahu k hlavní pracovní činnosti, ale i doplňkové činnosti (str. 14 rozsudku). Uvedené námitce stran subjektivní stránky tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.

Na straně druhé však shledal námitku stran nenaplnění znaku uvedení v omyl u přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku důvodnou. Závěr o trestnosti jednání obviněného soudy založily na podkladě provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu, a to v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu . Za to bude potrestán trestem odnětí svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem.

Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno: konáním, opomenutím nebo konkludentním jednáním . Uvedení v omyl se může stát lstí , ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci , zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Uvést v omyl lze fyzickou i právnickou osobu , ale i úřad státní nebo jiný orgán. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu. Jiným, jehož omylu se využívá, může být fyzická i právnická osoba , ale i úřad státní nebo jiný orgán (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2050-2054).

Z obsahu skutkové věty se podává, že obviněný jednal v podvodném úmyslu obohatit se na úkor poškozené, kdy si nechal současně se svou řádnou mzdou z prostředků poškozené vyplatit i odměnu, přestože zde žádný právní důvod k vyplacení této finanční částky neexistoval. Skutková věta nijak nespecifikuje subjekt, který byl jeho jednáním uveden v omyl, popřípadě konkrétní způsob, jakým tak mělo být vůči konkrétnímu subjektu učiněno. Stejně tak nelze danou skutečnost nalézt v odůvodnění rozsudku. Nalézací soud v této souvislosti toliko uvedl, že pokud obžalovaný přes výše uvedené v rámci doplňkové činnosti uzavřel dohodu o pracovní činnosti a dohody o provedení práce popsané ve skutkové větě rozsudku a dal účetní M. J. pokyn k jejich proplacení, uvedl ji, resp. subjekt vyplácející odměnu v omyl, že má na finanční prostředky nárok (str. 17 rozsudku). Z uvedené formulace lze mít za to, že subjekt uvedený v omyl měla být účetní M. J., které byl dán pokyn k vyplacení odměny, případně snad škola jako subjekt, z jehož účtů byla odměna vyplacena. Účetní však nebyla v pozici subjektu oprávněného k předmětné majetkové dispozici. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry státního zástupce v tom, že takovýto závěr neobstojí.

Má-li být trestný čin podvodu spáchán uvedením v omyl, s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby , musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. R 5/2002-I.). Poškozenou je v projednávané věci Obchodní akademie a Vyšší odborná škola ekonomická. Osobou oprávněnou činit za poškozenou předmětné majetkové dispozice byl ale obviněný sám jako ř. školy. Jak bylo uvedeno výše, ř. školy byl v postavení statutárního orgánu organizace, kdy jednal jejím jménem ve všech věcech týkajících se školy, včetně rozhodování o konkrétním použití finančních prostředků, jak ostatně vyplynulo i z organizačního řádu školy. Pokud byl tedy obviněný osobou s majetkovou dispozicí, tedy osobou, která dala pokyn účetní k vyplacení odměny, ale současně byl i osobou, která měla plnou znalost věci, resp. nebyl osobou uváděnou v omyl, ale naopak osobou iniciující neoprávněné vyplacení odměny, pak zde absentuje znak uvedení jiného v omyl či využití něčího omylu .

Pokud zde absentuje znak uvedení v omyl , pak jednání obviněného nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu podvodu. S ohledem na dosud uvedené závěry soudů a obsah podaného dovolání by v úvahu přicházela právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu . Za to bude potrestán trestem odnětí svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem.

Za cizí věc se tradičně považují zejména cizí hotové peníze. Vzhledem k tomu, že i na peněžní prostředky na účtu je třeba ve smyslu § 134 odst. 1 tr. zákoníku vztáhnout ustanovení o věcech, je nyní možno i peněžní prostředky vložené na účet zpronevěřit. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli , jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu , která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2008-2010). Na rozdíl od podvodu tedy získá pachatel zpronevěry faktickou moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou bez vyvolání či využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností.

V projednávané věci si obviněný přisvojil peněžní prostředky náležející poškozené, kteréžto použil k výplatě neoprávněných odměn, přičemž mu tyto peněžní prostředky byly svěřeny z titulu jeho funkce ř. školy coby statutárního orgánu poškozené, kdy v rámci své pravomoci mohl rozhodnout o jejich proplacení, resp. dát k jejich proplacení pokyn.

Nejvyšší soud shledal nesprávné právní posouzení skutku jako přečinu podvodu. Přestože se kloní k závěru, že skutek měl být kvalifikován jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neztotožňuje se návrhem státního zástupce stran jeho návrhu, aby bylo postupováno podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Uvedené ustanovení dopadá na případy, kdy Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

V případech, kdy je obviněný shledán vinným a odsouzen toliko a pouze za trestný čin, který byl již od počátku nesprávně právně posouzen, resp. odvolacím soudem nebylo pochybení stran právního posouzení napraveno, jedná se o situaci, kdy je obviněný de facto shledán vinným a odsouzen za jiný trestný čin, než který byl v rámci řízení prokazován. Ke změně právní kvalifikace by zde pak docházelo na podkladě úvahy dovolacího soudu učiněné toliko na podkladě spisového materiálu, potažmo obsahu podaného dovolání. Pokud celý dosavadní směr dokazování směřoval k prokázání naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, není takto zjištěný skutkový stav bez dalšího postačující pro závěr, že došlo ke spáchání jiného trestného činu (trestného činu zpronevěry), neboť tento vyžaduje jiný směr dokazování. Z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, se pak podává, že mají-li mít obžaloba a obhajoba rovné postavení, je třeba zásadně změnu právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby (a naopak). Soud by porušil zásadu presumpce neviny, pokud by, veden změněným právním posouzením, "doplňoval" dosavadní skutková zjištění pouhou úvahou, kterou by jednoznačně neopřel o důkaz, zformovaný v průběhu procesu vlivem působení obou procesních stran, z jehož povahy, takto procesně zformované, by i přes změnu právního posouzení plynulo, že je způsobilý zároveň prokázat i nově konstruované právní posouzení .

S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud právní posouzení jednání obviněného nesprávným, přičemž zjištěné vady nebylo možno odstranit v rámci dovolacího řízení.

IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné. Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 14 To 106/2015, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 2 T 4/2014, zrušil, a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 1 odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu ve Svitavách přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2015

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu