3 Tdo 1164/2005
Datum rozhodnutí: 13.10.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1164/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2005 o dovoláních podaných V. H. a L. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 32/2005 ze dne 18. 4. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 53 T 19/2001, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 32/2005 ze dne 18. 4. 2005 v části označené II. týkající se viny a na ni navazujících uložených trestů a rozhodnutí o náhradě škody z r u š u j e .

Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l trestního řádu se Vrchnímu soudu v Olomouci p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, byl každý z dovolatelů uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.) ve znění zák. č. 265/2001 Sb., pro skutky podrobně popsané ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl každému z nich uložen trest odnětí svobody, který jim byl podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu nad nimi po zkušební dobu. Současně byl každému z nich uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech na dobu pěti let a bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obvinění, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 2 To 32/2005 ze dne 18. 4. 2005 a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že každého z obviněných uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák, a to pro skutky podrobně popsané ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin každému z nich uložil trest odnětí svobody, který jim podmíněně odložil a současně každému z nich uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech na dobu čtyř roků a rozhodl též o vznesených nárocích na náhradu škody. Konečně odvolací soud podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil oba obviněné obžaloby pro skutek popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku a poškozeného odkázal v této souvislosti s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí. V podaném dovolání V. H. uvedl, že odsuzující výrok odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a skutek, jak je v odsuzujícím výroku popsán, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. po objektivní a zejména subjektivní stránce a je tak dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby citovaný rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím soudem v uvedeném směru zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. V doplnění svého dovolání označeném jako jeho upřesnění pak namítl, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé v čem mělo konkrétně spočívat jeho (i spoluobviněného K.) obohacení, když v popisu příslušného skutku v něm ani naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu není obsaženo. Stejně tak v něm není obsaženo ani uvedení v omyl , tedy konkrétní způsob předstíráním jakých skutečností měl někoho uvádět v omyl. To s tím, že samotným odebráním a nezaplacením zboží nemůže být tento znak naplněn. Stejně tak v popisu skutku není vyjádřena subjektivní stránka shledaného trestného činu, když pouhá vědomost o tíživé finanční situaci společnosti k jejímu naplnění nestačí. Má takto za to, že skutek, tak jak je popsán v odsuzujícím výroku odvolacího soudu, neodpovídá zákonným znakům trestného činu podvodu, což ve svém důsledku znamená, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 250b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na to, že napadený rozsudek vykazuje i jiné nesprávné hmotně právní posouzení usuzuje dovolatel i z toho, že vyšetřovatel Policie České republiky Krajského úřadu vyšetřování O., odbor Ol., pracoviště V. vydal usnesení sp. zn. KVSM-145/30-99 ze dne 12. 7. 2001, v jehož rámci trestní stíhání dovolatele (a také L. K.) pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zastavil podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., když trestného činu se měli oba dopustit srovnatelným způsobem a jde tak v daném případě o pokračování trestné činnosti ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. Z této skutečnosti oba soudy v posuzované věci neodvodily odpovídající procesní postup, když trestní stíhání mělo být ve svém celku zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. při správné aplikaci trestního zákona a řádu účinného do 31. 12. 2001.

V důvodech svého dovolání uvedl L. K., že v posuzované věci je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu podvodu, kterým byl shledán vinným. To proto, že nebylo nijak prokázáno, že úmyslně někoho uvedl v omyl za účelem svého obohacení, když tvrzení odvolacího soudu, že totiž bez přiměřeného důvodu spoléhal na to, že společnosti bude prodloužen kontokorentní úvěr, nemůže obstát. V této souvislosti poukázal na to, že kontokorentní úvěr byl pravidelně prodlužován po dobu nejméně sedmi let po sobě a nebyl žádný důvod se domnívat, že nebude prodloužen i v době, kdy o to byla Č. s. a.s. opětovně požádána. Poukázal i na nedobrou finanční situaci společnosti, která byla prakticky permanentní (zejména s ohledem na narůstající náklady spolu s podmínkami pro podnikání) a po celou dobu své existence společnost bojovala o pokud možno svůj hladký chod. Pokud jemu (i jeho spoluobviněnému H.) bylo kladeno za vinu odebírání zboží ze zištných důvodů, není zřejmé z jakých důvodů k takovému závěru odvolací soud dospěl, stejně jako to jakým způsobem se měli vůbec obohatit. Úmysl počínat si způsobem, ke kterému dospěl odvolací soud, pokládá za neprokázaný s tím, že on i jeho společník měli dobrý důvod se domnívat, že jim bude prodloužen kontokorentní úvěr tak, jako v předchozích sedmi letech a pokud by se tak stalo, mohli řádně uhradit své závazky a podnikat dále. Poukázal i na to, že okamžitě poté, co jim bylo oznámeno rozhodnutí o neobnovení kontokorentu, přestali odebírat jakékoliv zboží a rozhodli o tom, že podají návrh na prohlášení konkurzu. To vše vyvrací tvrzení soudu, že uvedli někoho v omyl za účelem vlastního obohacení. Poukázal v této souvislosti i na nesprávný postup banky (Č. s. a. s.) s prostředky vloženými na její účet za prodej zásob společnosti A. spol. s. r. o. Poukázal i na okolnosti, které je vedly k prodeji společnosti (pouze její zásoby), když její prodej uskutečnily pouze pro neobnovení kontokorentu a podání návrhu na konkurz. Stejně jako V. H. i on poukázal na již shora citované usnesení příslušného vyšetřovatele s tím, že se jednalo o zcela srovnatelné skutky. Uzavřel s tím, že obecně situaci úpadce nelze kriminalizovat pouze proto, že zanechali dluhy, ale pouze tehdy, je-li jednoznačně prokázáno, že jsou naplněny všechny znaky příslušného trestného činu, v daném případě podvodu. K tomu však v dané věci nedošlo, když v posuzované věci chybí jakýkoliv prvotní úmysl obohatit se tím, že by někoho uvedli v omyl. S poukazem na uvedené proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil v části napadené dovoláním a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky s tím, že při posouzení míry kvalifikovanosti obou mimořádných opravných prostředků je zřejmé, že převážná část odůvodnění dovolání podaného L. K. neodpovídá věcnému naplnění použitého dovolacího důvodu, jestliže tento poukazuje na důkazní nepodloženost všech znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu podvodu. Pokud poukázal na absenci subjektivní stránky uvedeného trestného činu, tak jde o námitku věcně přezkoumatelnou. V případě dovolatele V. H. nelze přehlédnout, že svojí stěžejní námitkou vnitřního rozporu výroku o vině reagoval způsobem plně kompatibilním se zákonným předpokladem nesprávného právního posouzení skutku a jeho dovolání je tak způsobilé být předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Námitky uplatněné v dovolání stran neaplikování trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001 na trestné činy spáchané za podmínek § 89 odst. 3 tr. zák. jsou však procesní povahy a pro případnou nápravu v tomto směru neslouží žádný ze zákonem taxativně uvedených důvodů. K relevantně uplatněným námitkám pak uvedla, že je nelze považovat za důvodné. Poukázala na vědomost dovolatelů o jejich nikoliv přechodné, tíživé finanční situaci jejich společnosti a na skutečnost, že přes tuto vědomost na sebe přebírali další finanční závazky s příslibem, že svým závazkům i přesto dostojí. To bylo soudem správně posouzeno tak, že tím poškozené uváděli v omyl a ti by za této vědomosti v další obchodní spolupráci nepokračovali. Ze skutkových zjištění tak vyplynulo, že dovolatelé jednali s připuštěním možnosti, že svým závazkům nedostojí a způsobí tak obchodním partnerům škodu. K otázce obohacení dovolatelů potom uvedla, že veškeré finanční prostředky takto získané použili na udržení chodu firmy, což nepochybně činili ve vlastním zájmu a to snahou vyvést firmu z finančních potíží a tedy ve směru vlastní finanční zainteresovanosti. Dodala, že zmiňované usnesení vyšetřovatele (shora citované) vycházelo z jiných okolností jejich jednání a postrádá tak namítanou souvislost. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby takto podaná dovolání Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno poukázat na to, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje to, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V této souvislosti je třeba uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Jde přitom o trestný čin úmyslný (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky jeho objektivní stránky (tedy podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, případně též účinek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Za uvedení v omyl ve smyslu citovaného ustanovení zákona se považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. V posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že oba obvinění jako statutární zástupci-jednatelé společnosti Ar. spol. s r. o. vědomi si své tíživé finanční situace (své společnosti), která jim neumožnila uhradit závazky ve lhůtě splatnosti, v době od 26. 8. 1998 do 6. 11. 1998 odebírali od dalších společností (specifikovaných co do názvu i do provedené fakturace) zboží, které ani do 19. 2. 1999, kdy byl na jejich společnost vyhlášen konkurz, neuhradili a způsobili tak škodu v celkové výši 609.141,70 Kč. Protože odebrané zboží neuhradili v termínu splatnosti ani později, odvolací soud konstatoval, že tím způsobili následek (účinek) přepokládaný ustanovením § 250 odst.3 písm.b) tr.zák., tedy škodu značnou. Takto učiněná skutková zjištění soudu svědčí o tom, že dovolatelé jednali způsobem předpokládaným v ustanovení § 250 tr.zák., když jiného uvedli v omyl, což umožňuje závěr o příčinné souvislosti mezi podvodným jednáním dovolatelů a získáním zboží, které by jinak poskytnuto nebylo. Odvolacím soudem však byla nedůsledně zkoumána a vyhodnocena otázka, zda dovolatelé od počátku skutečně jednali v úmyslu dodané zboží neuhradit buď vůbec, anebo je přinejmenším neuhradit v dohodnuté lhůtě. Prokázání právě úmyslu směřujícího k obohacení sebe nebo jiného a způsobení škody je přitom nezbytné pro vyřešení otázky týkající se naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Jestliže by totiž v době odebírání jednotlivých druhů zboží od příslušných firem nebyly jednoznačně a bezpečně dovolatelům známy skutečnosti vedoucí k tomu, že takové zboží nebude řádně a sjednaným způsobem uhrazeno, o trestný čin podvodu podle § 250 tr.zák. by se nejednalo (srov. např. R 56/1994 Sb. tr. r.). To i v případě, že byli dovolatelé schopni v rozhodné době své závazky splnit, avšak jejich splnění z různých důvodů odkládali či dodatečně pojali úmysl zboží neuhradit. V posuzované věci oba dovolatelé popřeli svůj úmysl odebrané zboží neuhradit, když důvodně spoléhali na to, že jim bude poskytnut (stejně jako v předchozích sedmi letech) kontokorentní úvěr Č. s. a. s. a svým závazkům tak budou moci dostát. Tato skutečnost vyplývá i z provedeného dokazování, když o zmíněný úvěr požádali a teprve dne 30. 10. 1998 jim Č. s. a. s., Okresní pobočka P., dopisem sdělila, že žádost nedoporučila k realizaci. Teprve po tomto datu mohli dovolatelé vědět, že prostředky k úhradě odebraného zboží nebudou mít a tato vědomost je měla vést k tomu, aby po tomto datu již žádné zboží neodebírali a to při vědomí, že pokud by tak činili a slibovali jeho úhradu, uvedli by dodávající firmy v omyl a způsobili jim škodu. Z provedeného dokazování však v uvedených souvislostech bylo zjištěno, že dovolatelé objednávali v řadě případů zboží ještě předtím než jim bylo sděleno Č. s. a. s. (Okresní pobočkou P.), že jejich žádost o poskytnutí úvěru nebude doporučena k realizaci. Jak již řečeno, teprve v této chvíli věděli, že i s ohledem na špatný finanční stav své firmy nebudou moci své závazky plnit a pokud nadále odebírali zboží, uváděli jeho dodavatele úmyslně v omyl a jeho neuhrazením mu způsobili škodu. Jestliže by v řízení před soudem bylo zjištěno, že dovolatelé získali jednotlivé zboží za okolností, kdy si museli být vědomi své insolventnosti a v důsledku toho i své budoucí neschopnosti dostát závazkům ve stanovené lhůtě, šlo by nepochybně o skutečnosti relevantní z hlediska jejich zavinění a to nejméně ve formě eventuálního úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Tyto skutečnosti by však musely být vyloženy jednak v odůvodnění rozhodnutí a především obsaženy (a to v souladu se zjištěným skutkovým dějem) ve formulaci skutků popsaných ve výrokové části rozsudku (tzv. skutková věta), neboť popis skutku a jeho následky (vlastní obohacení, způsobení škody, ale také uvedení jiného v omyl) musí být vždy v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo výše zmíněnými vadami vytýkanými dovolateli, když popis skutků ve výroku rozsudku tohoto soudu ani dosud učiněná skutková zjištění nedovolují učinit spolehlivý závěr o tom, že dovolatelé v soudem zjištěném rozsahu co do skutkových zjištění svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Protože Nejvyšší soud České republiky shledal podané dovolání z hledisek ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v relevantně uplatněné části důvodným, postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 32/2005 ze dne 18. 4. 2005 zrušil v jeho části II., neboť vzhledem ke zjištěným vadám týkajících se viny obou dovolatelů, nemůže napadený rozsudek v uvedené části obstát z hlediska viny a přirozeně ani z hlediska uložených trestů k této části napadeného rozsudku se vztahujících. Dovolací soud dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci potom přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Vrchní soud v Olomouci tak znovu rozhodne o podaných řádných opravných prostředcích, přičemž se bude věcí zabývat i v intencích právního názoru Nejvyššího soudu České republiky (§ 265s odst. 1 tr. ř.) zejména v tom směru, že zjistí jakým způsobem a s jakým konečným výsledkem bylo v kritické době rozhodováno (a rozhodnuto) o žádosti dovolatelů o poskytnutí kontokorentního úvěru Č. s. a. s., kdy bylo již nepochybně jisté, že úvěr jim poskytnut nebude (a také proč), a stejně tak i to za jakých okolností a jakým způsobem jim byl úvěr zmíněnou bankou poskytován v předchozích sedmi letech. Bude také na místě prověřit namítanou nesprávnost postupu Č. s. a. s. v souvislosti s uložením finančních prostředků dovolateli na jejich účet a následnou dispozici těmito prostředky touto bankou v rámci příslušné smlouvy mezi ní a dovolateli (jejich společností). Teprve po přesném zjištění uvedené skutečnosti bude moci soud analyzovat jednotlivé dodávky zboží vztahující se ke konkrétnímu datu a dovodit spolehlivě přítomnost či absenci úmyslu dovolatelů uvést jednotlivé dodavatele zboží v omyl a způsobit jim škodu a sebe takto obohatit. Pokud odvolací soud poté ve věci znovu rozhodne rozsudkem, vyjádří naznačené skutečnosti v jeho skutkové větě a v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. i v jeho odůvodnění náležitě vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a jaké skutkové i právní závěry na tomto základě dovodil. Pro stručnost lze pouze na závěr uvést, že námitky týkající se již citovaného usnesení vyšetřovatele Policie České republiky jsou procesního charakteru takového druhu, který nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, a proto se jimi ani dovolací soud nezabýval, když tyto námitky neučinily dovolatelé ani předmětem řízení před soudem odvolacím.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka