3 Tdo 1163/2003
Datum rozhodnutí: 29.10.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1163/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2003 dovolání obviněných O. K., L. M. a S. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 6 To 9/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 96/95, a rozhodl t a k t o :

Dovolání O. K., S. N. a L. M. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu

o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2001 byli obvinění O. K., S. N. a L. M. uznáni vinnými:

1) O. K. trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona,

2) S. N. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona,

3) L. M. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona, vše ve znění zák. č. 290/93 Sb.,

za které byli odsouzeni:

obžalovaný O. K. podle § 234 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaný S. N. podle § 234 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaný L. M. podle § 234 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že

1. obvinění O. K. a S. N. společně

dne 19. 3. 1995 v přesněji nezjištěnou dobu ve večerních hodinách ve Z. J., v provozovně restaurace T., v úmyslu zmocnit se částky 106.000,- Kč, kterou měl odcizit J. K. a o které předpokládali, že ji nebo její část může mít v držení R. B. a A. B., vyvedli z restaurace R. B., kterého před restaurací fyzicky napadli a požadovali na něm vydání uvedené peněžní částky a poté, co jim uprchl, násilím vyvlekli z restaurace A. B., kterou přinutili nastoupit do terénního vozidla S. N. zn. DAIHATSU FEROZA, kterým ji odvezli na polní cestu ve Z.-P., kde ji vytáhli z vozu, váleli ji v kaluži, poté co byli vyrušeni náhodným kolemjdoucím, opětovně A. B. přinutili nastoupit do vozu, odvezli ji do místa jejího bydliště ve Z.-O., kde O. K. vyrazil dveře jejího bytu, společně vnikli dovnitř, tam ji S. N. hodil na postel, vysvlékl ji, ostříhal jí vlasy, bil ji po těle a následně škrtil ručníkem a požadoval po ní vydání peněz a poté, co mu ukázala místo, kde měla uschováno 700,- Kč, se těchto peněz zmocnili a poškodili zařízení bytu a tímto způsobili další škodu ve výši 21.719,- Kč;

2. obvinění O. K. a L. M. společně

dne 18. 3. 1995 kolem 11.30 hodin ve Z.-O. před domem násilím za použití pout, přinutili J. K. vstoupit do osobního vozidla zn. Škoda bílé barvy, poté ho odvezli do míst zvaných U k. b. v k. ú. B., kde mu vyhrožovali střelnou zbraní a za použití násilí bitím do různých částí těla jej nutili k vydání částky 106.000,- Kč, kterou měl údajně odcizit, a poté se zmocnili jeho osobních věcí v hodnotě 3.610,- Kč, které posléze zničili a finanční částky ve výši 3.780,- Kč.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali všichni obvinění odvolání, kterým se zabýval dne 20. 3. 2003 ve veřejném zasedání Vrchní soud v Olomouci. Ten svým rozsudkem sp. zn. 6 To 9/2003

I. z podnětu odvolání O. K. a S. N. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu ve vztahu k oběma obžalovaným zrušil ve výrocích, kterými byli pro výkon uložených trestů odnětí svobody zařazeni podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Sám pak podle § 259 odst. 3 tr. řádu v tomto směru rozhodl tak, že O. K. a S. N. podle § 39a odst. 3 tr. zákona pro výkon uložených trestů odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem. V ostatních výrocích ohledně O. K. a S. N. zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. z podnětu odvolání L. M. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu ohledně tohoto obžalovaného zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově v tomto směru rozhodl tak, že obviněného L. M. uznal při stejném popisu skutku vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, a sám mu uložil podle § 234 odst. 1 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roky. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně s O. K. na náhradě škody poškozenému J. K. částku ve výši 6.890,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený J. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Prostřednictvím své obhájkyně podali všichni tři obvinění ve lhůtě uvedené v § 265e tr. řádu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterých napadají především výroky III., IV. a V. výroku odvolacího soudu, přičemž se výslovně odkazují na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Napadají i výrok o trestu, kde namítají nepřiměřenost trestu.



V odůvodnění svých obsahově téměř totožných dovolání vznášejí námitku, že soud prvního stupně nerespektoval v předchozím řízení pokyny obsažené v dřívějším rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ohledně doplnění dokazování. Dále oběma soudům vytýkají nedostatečná skutková zjištění ohledně původu peněz poškozených, některá skutková zjištění (odcizení svršků poškozenému K.) zpochybňují, stejně jako zpochybňují věrohodnost výpovědí poškozených. Pokud jde o výrok o trestu, považují všichni tři obvinění uložený trest za nepřiměřený z hlediska účelu trestu.



V petitu svých dovolání navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí (zjevně míněno rozhodnutí odvolacího soudu) a řízení mu předcházející v plném rozsahu a aby věc přikázal soudu (nespecifikují kterému) k novému projednání a rozhodnutí.

K podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten označuje námitky vůči skutkovým zjištěním, věrohodnosti výpovědi poškozených, rozsahu provedeného dokazování i námitky týkající se uložených trestů za námitky neslučitelné s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani s jiným ze zákonných dovolacích důvodů.



Pokud jde o námitku týkající se absence zákonného znaku trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, shledává tuto námitku sice za námitku odpovídající použitému dovolacímu důvodu, ale označuje ji za zjevně neopodstatněnou. Připouští, že by mohla být prvotní fáze jednání obviněných právně kvalifikována i jako trestný čin vydírání podle § 235 tr. zákona, taková změna soudního rozhodnutí by však musela směřovat v neprospěch obviněných a je tedy s ohledem na ustanovení § 265p odst. 1 a § 265s odst. 2 tr. řádu vyloučena, neboť jednání obviněných by muselo být posouzeno jako další trestný čin, přičemž právní kvalifikace dosud použité by zůstaly zachovány. S ohledem na to, že část námitek dovolatelů se nekryje s uplatněným dovolacím důvodem a část námitek je zjevně neopodstatněná, navrhuje, aby všechna tři dovolání byla odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest. Obvinění jsou rovněž osobami oprávněnými k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda dovolateli uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak však z odůvodnění dovolání vyplývá, tento důvod dovolatelé spatřují v nedostatečném rozsahu dokazování, v nesprávném hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozených, v nedostatečně zjištěné pohnutce jednání obviněných a v nedostatečném zjištění okolností podstatných pro rozhodnutí soudu o druhu a výši trestu. Veškeré tyto námitky tedy směřují proti provádění a hodnocení důkazů v rámci skutkového zjištění soudu. Obvinění tedy nevytýkají primárně konkrétní pochybení v právním posouzení skutku, na kterém by mělo být rozhodnutí soudu založeno, tedy nesprávnou právní kvalifikaci již stabilizovaného skutkového základu, nebo jinak vadné hmotně právní posouzení věci, nýbrž prosazují odlišné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů při zjišťování skutkového stavu. Domáhají se tedy cestou dovolání nepřípustného přezkoumání skutkových zjištění dovolacím soudem ve třetím stupni.

V této souvislosti je nutno připomenout, že případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Zákon tak v citovaném ustanovení jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotně právní. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení.

Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. řádu v dovolání formálně odkázat na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, přičemž však na druhé straně také musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům, předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu. V posuzovaném případě použité námitky dovolatelů uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají a nelze tedy míti za to, že jsou dovolání podána z důvodů odpovídajících ustanovení § 265b tr. řádu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že žádné z podaných dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněných O. K., S. N. a L. M. odmítají. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. října 2003

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h