3 Tdo 1160/2005
Datum rozhodnutí: 14.09.2005
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 tr. zák., § 3 odst. 4 tr. zák., § 215a odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 1160/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2005 o dovolání podaném obviněným F. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 3 To 171/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 430/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 3 T 430/2004, byl obviněný F. S. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že v období od 1. 6. 2004 do svého zadržení dne 14. 10. 2004, zejména v místě svého bydliště v J. H. v bytě na sídlišti V. i jinde, ze žárlivosti soustavně urážel, zastrašoval, ponižoval i fyzicky napadal svoji manželku M. S., zejména tím, že ji ostříhal dohola, zbil ji páskem či berlí, vyhrožoval jí fyzickým napadením a napadal i slovně, udeřil ji pěstí do obličeje a vylil ji do obličeje kávu, v důsledku čehož jí postupně přivodil řadu zranění a zejména pak delší dobu trvající psychický stres . Podle § 215a odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. V rámci téhož rozsudku byl obviněný pro další část žalovaného jednání, kterého se měl dopustit od prosince 2003 do 1. 6. 2004, podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 3 To 171/2005, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 5. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž v odsuzující části napadl současně i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel soudu prvního stupně nejprve vytkl, že ho uznal vinným skutkem časově ohraničeným daty 1. 6. 2004 až 14. 10. 2004, ačkoliv sám v popisu skutkových zjištění uznává, že k prvnímu incidentu mezi obviněným (dovolatelem) a poškozenou došlo 1. 8. 2004 a k poslednímu, záležejícímu v pouhém slovním napadení, dne 21. 9. 2004. Dovolatel zrekapituloval průběh opakovaných incidentů s poškozenou a vyslovil přesvědčení, že některá z těchto jednání, k nimž došlo v době od 1. 8. 2004 do 21. 9. 2004 nevykazují znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 215a tr. zák., a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Dovolatel zdůraznil, že motivem jeho jednání byla nevěra poškozené téměř po dvacetiletém manželství, a že se v důsledku počínání poškozené nacházel v dlouhotrvajícím stresu, když se navíc musel starat o obživu rodiny a pečovat o děti, neboť poškozená nikde nepracovala, opouštěla společnou domácnost a žila se svým milencem. Pod pojmem týrání ve smyslu ustanovení § 215a tr. zák. je podle dovolatele třeba rozumět takové jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. V posuzovaném případě se však poškozená ve své procesně relevantní výpovědi klonila spíše k tomu, že inkriminované fyzické ataky subjektivně pokládala za přiměřený trest za své chování. K tomu aby se jednalo o výše uvedený trestný čin, by podle názoru dovolatele bylo navíc třeba, aby týraná osoba byla v jistém stupni závislosti na pachateli, např. i omezena v možnosti zajistit si pomoc jiných lidí apod. O nic takového se v posuzovaném případě podle dovolatele nejednalo, neboť se poškozená bez jakéhokoliv omezení stýkala se svými příbuznými, jednotlivé incidenty podle okolností oznamovala policejním orgánům, podle svého uvážení opouštěla společnou domácnost, a to i za účelem návštěv milence. Dovolatel připustil, že svým jednáním vůči poškozené, pokud fyzickým násilím intenzivněji zasáhl do její osobní integrity, se dostal do kolize s trestním právem. Ve skutečnosti však jednáním uskutečněným ve dnech 1. 8. 2004, 27. 8. 2004 a 4. 9. 2004 naplnil nejvýše znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., resp. jeho pokusu. Takové právní posouzení skutku však soudy obou stupňů neakceptovaly, podle dovolatele zřejmě proto, že to znamenalo povinnost zastavit jeho trestní stíhání pro nepřípustnost, vzhledem k důvodu uvedenému v ustanovení § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. V uvedené souvislosti dovolatel konstatoval, že drakonické posouzení jeho manželských konfliktů s poškozenou svědčí o mimořádně nízké míře pochopení orgánů činných v trestním řízení pro problémy multikulturního manželství s poškozenou a pro dlouholetou snahu dovolatele o přizpůsobení se životním zvyklostem neromského prostředí jeho manželky. Smyslem trestního řízení je podle názoru dovolatele především ochrana zájmů poškozeného a nikoliv demonstrace autority orgánů činných v trestním řízení. Svoji argumentaci dovolatel shrnul tak, že pokud soud prvního stupně jej uznal na základě popsaných skutkových zjištění vinným trestným činem podle § 215a tr. zák., porušil hmotné právo v citovaném ustanovení trestního zákona. Pochybení odvolacího soudu pak podle něj záleží v tom, že vady vytýkané rozhodnutí soudu prvního stupně neodstranil a nenapravil. V závěru dovolání proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2005 sp. zn. 3 To 171/2005, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. 3 T 430/2004, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že podstatu shora rekapitulovaných výhrad dovolatele obsahovalo již jeho odvolání, kterým se náležitě zabýval soud druhého stupně. Na jeho závěry, jak jsou vyjádřeny v napadeném usnesení, lze podle státního zástupce přitom bez výhrad odkázat. Podle státního zástupce dovolatel svoje jednání bagatelizuje a pokouší se prosadit takový náhled na své chování jako by se jednalo o zcela oprávněnou a v zásadě přiměřenou reakci na zjištěnou nevěru manželky. S takto prezentovaným - podle státního zástupce téměř středověkým - názorem dovolatele na vzájemné chování a poměr práv a povinností však nelze souhlasit. Státní zástupce konstatoval, že bylo objektivně zjištěno, že obviněný F. S. po delší dobu vulgárními, ponižujícími a urážlivými slovními výpady i nepokrytým fyzickým násilím vynucoval na manželce ukončení mimomanželského citového vztahu, přičemž inkriminované jednání přesahovalo dobu popsanou ve skutkové větě, když skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. byla vtělena do trestního zákona teprve v průběhu protiprávního chování dovolatele. Státní zástupce zdůraznil, že je třeba souhlasit s názorem soudů obou stupňů v tom, že týráním není možno rozumět toliko fyzické útoky jak tvrdí dovolatel, neboť je obecně známo, že rovněž psychické násilí může zanechat na poškozeném daleko trvalejší a hůře napravitelné stopy než fyzické narušení jeho tělesné integrity. Podle názoru státního zástupce netrpí napadené rozhodnutí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.

Obviněný F. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž bylo zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzovaném případě proto nelze pod výše citovaný dovolací důvod podřadit ty námitky dovolatele, jež směřují proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, jak je soud prvního stupně formuloval ve výroku rozsudku a která oba soudy rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí (str. 3, 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2, 3 usnesení odvolacího soudu). Dovolání však bylo uplatněno právně relevantně v té části, v níž dovolatel namítl, že soudy zjištěnému skutkovému stravu věci neodpovídá následné hmotně právní posouzení skutku v odsuzující části rozsudku, byl-li skutek po právní stránce kvalifikován jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák.

Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Především je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě . Pod pojmem týrání ve smyslu citovaného ustanovení zákona je přitom třeba rozumět takové jednání pachatele, které ve vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou (srov. § 89 odst. 8 tr. zák.) nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném domě či bytě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo schopno vyvolat stav, kdy postižená osoba pociťuje těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popř. též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Použití fyzického násilí může mít v takovém případě vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.), popř. (dojde-li k zákonem předpokládanému následku /účinku/) i na právní závěr o souběhu trestného činu podle § 215a tr. zák. s některým dalším trestným činem. Trestný čin podle § 215a tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. § 3 odst. 3 tr. zák.). Úmysl pachatele (§ 4 tr. zák.) musí přitom zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tzn. zákonem předpokládané jednání, následek a příčinný vztah mezi takovým jednáním a následkem.

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jakož i z popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku, je zřejmé, že obviněný (dovolatel) po dobu několika měsíců svoji manželku M. S. ve společně obývaném bytě na sídlišti V. v J. H. ze žárlivosti týral nadávkami, výhrůžkami násilím a konečně i užitím přímého násilí (zejm. ostříháním dohola, bitím řemenem či údery holí), čímž jí přivodil jednak různá zranění a jednak vyvolal delší dobu trvající psychický stres poškozené. Zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně nad rámec popisu skutku ve výrokové části rozsudku upřesnil tak, že v důsledku dlouhodobého stresu se poškozená zhroutila a byla dne 3. 10. 2004 převezena službou rychlé záchranné pomoci na interní oddělení nemocnice v J. H., kde ošetřující lékařka na základě provedeného vyšetření doporučila převoz poškozené do Psychiatrické léčebny v J.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích nelze oběma soudům vytknout, že inkriminovaný skutek po právní stránce posoudily jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák., neboť obviněný (dovolatel) svým jednáním naplnil znaky příslušné skutkové podstaty jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Jeho úmysl (§ 4 tr. zák.) lze pak dovodit z konkrétních skutkových okolností (způsobu vykonaného jednání) i z pohnutky činu (tj. žárlivosti a snahy dosáhnout ukončení vztahu své manželky k jinému muži).

Dovolateli tudíž nelze přisvědčit, že by skutková zjištění soudů či popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neodpovídaly soudy použité právní kvalifikaci, nýbrž pouze znakům trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (popř. jeho pokusu), pro který by pak nebylo jeho trestní stíhání přípustné z důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. (§ 163 odst. 1 tr. ř.).

Za konstatovaného stavu věci Nejvyšší soud proto neshledal podané dovolání ani v části, ve které bylo jinak dovolatelem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno formálně relevantně, jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného F. S. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler