3 Tdo 1151/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 265e tr. ř.



3 Tdo 1151/2015 -35
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 30. září 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným S. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2014, č. j. 4 To 15/2014-2500, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 6/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2013, č. j. 49 T 6/2012-2290, byl obviněný S. (dříve T.) T. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen tr. zákoník /) na skutkovém základě podrobně popsaném ve výroku o vině. Za to byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev, na dobu pěti let.

Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. j. 4 To 15/2014-2500 , tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 9. 2014 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný S. T. následně dovoláním s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně zdůraznil, že mu dosud nebylo řádně doručeno usnesení odvolacího soudu. Připustil, že v procesním spisu je založen doklad, jímž se potvrzuje převzetí příslušné zásilky, ovšem trvá na tom, že podpis příjemce na tomto dokladu není jeho podpisem. Evidentně se totiž neshoduje s žádným jiným z jeho podpisů, obsažených na různých dokumentech obsažených ve spisu. Dovolateli není známo, kdo mohl zásilku převzít místo něho. O tom, že odvolací soud v jeho věci již rozhodl, se dozvěděl teprve od své obhájkyně dne 23. 4. 2015. Z toho dovozuje, že dovolání podal včas.

Po věcné stránce vytkl soudům obou stupňů nesprávnou aplikaci trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, na posuzovaný případ. Nesouhlasí s jejich závěrem, že tento právní předpis byl pro něho příznivější než úprava obsažená v trestním zákoně č. 140/1961 Sb., účinném do 31. 12. 2009, tj. v době, kdy páchal projednávanou trestnou činnost. Soudy podle jeho mínění porovnaly obě právní úpravy - z hlediska celkového dopadu na jeho postavení v řízení - pouze mechanicky a nekomplexně. Zejména nezohlednily ustanovení § 40 trestního zákona č. 140/1961 Sb. o podmínkách mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, které byly v daném případě podle dovolatele naplněny již tím, že významně přispěl k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení. Úpravu téhož institutu, obsaženou v ustanovení § 58 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., považuje dovolatel za výrazně rigidnější. Proto je přesvědčen, že daný případ měl být právně posuzován dle právní úpravy dřívější, což by vedlo k výraznému snížení trestu, který mu byl uložen. Dále dovolatel namítl, že soudy neprovedly veškeré jím navrhované a předložené důkazy, které jeho vinu oslabovaly či zcela vylučovaly. Trvá na tom, že jednal ve prospěch jiných osob a pouze plnil jejich pokyny. V žádném případě však neměl v úmyslu nepřiznat daň z přidané hodnoty a tím zkrátit rozsah splnění své zákonné povinnosti. V tomto směru selhala účetní společnosti METAL DEALER, s. r. o., Ing. G., které odevzdal veškeré potřebné doklady za účelem vypracování daňového přiznání za IV. čtvrtletí roku 2007 a která tak neučinila, ačkoli to bylo její povinností na základě uzavřené smlouvy o vedení účetnictví ze dne 16. 11. 2005. Účetní ho nepoučila ani o možnosti podat dodatečné daňové přiznání. Kromě toho dovolatel spoléhal na příslib majitelů firmy FÉMKER Kft, v jejichž prospěch de facto pracoval, že mu na zaplacení daně poskytnou potřebné peněžní prostředky. Na jeho straně tak nelze spatřovat naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. A konečně, soudy podle dovolatele nedostatečně přihlédly hned k několika polehčujícím okolnostem svědčícím v jeho prospěch a naopak nesprávně akcentovaly okolnosti přitěžující, které by mu však při použití dřívější právní úpravy nebylo možno přičítat. V důsledku toho mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest.

S ohledem na výše rekapitulované důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2014, č. j. 4 To 15/2014-2500, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2013, č. j. 49 T 6/2012-2290, a to oba co do výroku o trestu , a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán dne 26. 6. 2015 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Do zahájení neveřejného zasedání dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný S. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost dovodil Nejvyšší soud na základě ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť je jím napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Dále bylo zapotřebí zabývat se posouzením toho, zda obviněný podal dovolání včas, tj. v zákonné dovolací lhůtě.

Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. V souladu s ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.

Podle § 265e odst. 2 tr. ř., jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. V návaznosti na tom je nutno zdůraznit, že zákon (§ 265e odst. 4 tr. ř.) bez výjimky , tj. bez ohledu na okolnosti, za nichž k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání došlo, vylučuje její navrácení. Zákonodárce tak zdůraznil povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a svůj záměr neprodlužovat nežádoucím způsobem období, v němž by mohla být stabilita napadeného pravomocného rozhodnutí ještě zákonným způsobem zpochybněna. Dovolací lhůta je navíc poměrně dlouhá, takže zákon obviněnému poskytuje dostatečné časové rozpětí, aby vyvinul účinnou procesní aktivitu a dovolání stihl podat prostřednictvím obhájce včas.

Z předloženého spisu dovolací soud zjistil, že obviněný byl v době, kdy trestní řízení pravomocně skončilo rozhodnutím odvolacího soudu, zastoupen obhájkyní JUDr. Alenou Porostlou na základě ustanovení soudem ze dne 27. 12. 2010, a to z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. (č. l. 141 spisu).

Dále ze spisu vyplývá, že napadené usnesení soudu druhého stupně bylo ustanovené obhájkyni doručeno dne 1. 12. 2014, a obviněnému již dne 30. 10. 2014 (viz doklady o doručení na č. l. 2505 verte spisu). Poslední den lhůty k podání dovolání by tak v případě obviněného připadl na pondělí 2. 2. 2015 . Dovolatel však v této lhůtě dovolání nepodal. Učinil tak až prostřednictvím nově zvolené obhájkyně Mgr. Eriky Baloghové dne 23. 6. 2015 (č. l. 2648 spisu).

Předmětná věc je specifická tvrzením dovolatele, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci, proti němuž směřuje mimořádný opravný prostředek, ve skutečnosti osobně nikdy nepřevzal a o jeho existenci se dozvěděl až 23. 4. 2015 od Mgr. Baloghové. Doručovanou písemnost místo něho musela zřejmě převzít jiná osoba, což má vyplývat z podpisu na příslušné doručence, již při zběžném pohledu odlišného od autentických podpisů dovolatele. V návaznosti na tom dovolatel soudí, že za těchto okolností lhůta pro podání dovolání zůstala v jeho případě zachována a že tedy lze přistoupit k jeho věcnému projednání.

Tento názor však Nejvyšší soud nesdílí.

Po seznámení s písemnostmi opatřenými podpisem obviněného (dovolatele), nacházejícími se v různých částech spisu, Nejvyšší soud především nenabyl přesvědčení, že dovolatelem zpochybňovaný podpis faktického příjemce zásilky s doručovaným opisem usnesení odvolacího soudu (č. l. 2505 verte spisu) je do té míry odlišný od jeho jiných podpisů (např. na č. l. 204 nebo 2407 spisu), že je tím bez důvodných pochybností verifikováno jeho tvrzení, že ji on sám nikdy nepřevzal. Pro rozhodnutí o otázce včasnosti podání dovolání však považoval Nejvyšší soud za významnější jiné své zjištění, a to že dovolatel udělil dne 8. 4. 2015 plnou moc k zastupování již zmíněné advokátce Mgr. Erice Baloghové, kterou mimo jiné výslovně vymezil tak, že ji zplnomocňuje k podání žádosti o odklad výkonu rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2013, č. j. 49 T 6/2290, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2014, č. j. 4 To 15/2014-2500 (č. l. 2602 spisu). Přes zjevnou písařskou chybu podání spočívající ve vadném označení odvolacího soudu, lze z obsahu plné moci jednoznačně dovodit podstatnou skutečnost, že dovolatel byl seznámen s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2014, č. j. 4 To 15/2014-2500 , nejpozději právě dne 8. 4. 2015, nikoliv tedy až 23. 4. 2015, jak tvrdí ve svém dovolání (bod I/). To však podal prostřednictvím obhájkyně teprve dne 23. 6. 2014 , tedy s odstupem více než dvou měsíců ode dne 8. 4. 2015. Lze tedy s jistotou uzavřít, že zákonná lhůta podle § 265e tr. ř. mu uplynula marně ještě před podáním nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku.

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět. Protože v případě dovolání obviněného S. T. dospěl k závěru, že bylo podáno opožděně, v souladu s výše citovaným ustanovením zákona je odmítl , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu