3 Tdo 1150/2015
Datum rozhodnutí: 04.11.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1150/2015 -26

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný O. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 3 To 426/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 231/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 5 T 231/2013 , byl obviněný O. M. na skutkovém základě, že

1) dne 27. 7. 2013 v době okolo 12:00 hod., v K.-M., na ul. Tř. T., před domem, ve stavu intoxikace, verbálně a fyzicky napadl svou matku A. H., tím způsobem, že ji uchopil za vlasy a rukou sevřenou v pěst ji udeřil do hlavy, následkem čehož upadla na zem, kde pokračoval v útoku na její osobu tím způsobem, že jí kopal do oblasti zad, přičemž v průběhu fyzického útoku tuto vulgárně urážel, kterýmžto jednáním jmenované způsobil kontuzi hlavy a hrudní páteře projevující se zejména přetrvávající bolestí hlavy a hrudní páteře, kterážto poranění však jmenovanou neomezila významněji na obvyklém způsobu života,

2) dne 27. 7. 2013 v době okolo 18:45 hod., v K.-M., na ul. Tř. T., před domem, ve stavu intoxikace, nejprve zastavil po chodníku na kole jedoucí B. V., tím způsobem, že ji zastoupil cestu svým tělem a rozpažením svých rukou, a poté, co jmenovanou takto donutil přerušit jízdu, zastavit a sesednout z kola, ke jmenované přistoupil, a aniž by čehokoli požadoval, oběma svýma rukama jmenovanou začal osahávat na prsou a v horní polovině těla, v důsledku čehož byla B. V. donucena k aktivní obraně, kterou realizovala nejprve za pomoci kola, kterým se obviněného O. M. snažila odstrčit, přičemž protože se jí tímto způsobem útok obviněného nepodařilo ukončit, upustila do té doby držené jízdní kolo a aktivně se bránila popsanému jednání obviněného na své intimní partie svýma rukama a také voláním o pomoc, přičemž s ohledem na pokračující útok obviněného pojala úmysl oddělit obviněného od sebe pomocí kola ležícího v té době na zemi, kdy poté, co se k němu sehnula a toto uchopila, učinil tak také obviněný, který se, v zištném úmyslu, pokusil kola zmocnit, avšak toto se mu pro aktivní odpor jmenované, která se s ním o kolo přetahovala, nezdařilo, v důsledku čehož se pokusil zmocnit alespoň kabelky B. V., kterou měla přehozenou přes hlavu, kdy ani toto se mu nezdařilo, jednak pro aktivně kladený odpor jmenované, jednak proto, jak byla kabelka zajištěna průvlekem kolem její hlavy a na ramena a popisovaného jednání zanechal až v důsledku přímé fyzické intervence náhodné kolemjdoucí ženy, která pozorujíce popisované jednání přispěchala jmenované na pomoc a na místo taktéž přivolala hlídku Městské policie v K., která jej krátce po činu zadržela,

uznán vinným ze spáchání ad 1) přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, ad 2) zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d) trestního zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 3. 2014, č. j. 5 T 279/2013-329, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2014, č. j. 7 To 140/2014-434, který nabyl právní moci dne 5. 6. 2014, byl podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku a § 59 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 3. 2014, č. j. 5 T 279/2013-329, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2014, č. j. 7 To 140/2014-434, který nabyl právní moci dne 5. 6. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 3 To 426/2014 , jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o souhrnném trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově odsoudil obviněného O. M. za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečin znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku a za sbíhající se přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d) trestního zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 T 279/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 7 To 140/2014, podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 T 279/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 7 To 140/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Proti právní kvalifikaci jednání popsaného pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu jako přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku namítl, že jeho jednání naprosto scházel sexuální podtext, tedy snaha o uspokojení jeho sexuálního pudu na těle jiné osoby. Současně zpochybnil, že by obdobným způsobem obtěžoval další dvě ženy, když žádná z nich si na policii nestěžovala. Ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu loupeže uvedl, že samotná poškozená nebyla schopna určit, zda se s ní chtěl tahat o kolo nebo jí chtěl odcizit kabelku. Jeho úmysl nebyl jednoznačný ani zřetelný, a pokud poškozené z kabelky vypadla peněženka, kterou chtěl poté vzít, mohlo se jednat o krádež, ale ne o loupež.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 8. 2014 č. j. 5 T 231/2013 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2015, č. j. 3 To 426/2014, zrušil a přikázal věc Okresnímu soudu v Karviné k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) k dovolání obviněného uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Podle státní zástupkyně předmětným jednáním naplnil obviněný znaky skutkové podstaty přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku, když o sexuálním podtextu jeho jednání svědčí i to, co vyplynulo z výpovědi svědkyně D., tedy že obdobně se měl chovat i k dalším dvěma dívkám, na což reagoval neznámý muž, který dal obviněnému políček.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

Obviněný O. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Okresního soudu v Karviné ani Krajského soudu v Ostravě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace byla z převážné části založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Právní relevanci bylo možno přiznat se zřetelem k vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pouze dovolací námitce, že jednání obviněného nemělo být kvalifikováno jako přečin znásilnění podle 185 odst. 1 trestního zákoníku, neboť obviněný nebyl veden záměrem dosáhnout sexuálního uspokojení.

Nejvyšší soud na tomto místě musí konstatovat, že rozhodující soudy dospěly po zhodnocení provedených důkazů k závěru odlišnému. Proto nelze zvolené právní kvalifikaci fyzického kontaktu obviněného s poškozenou ničeho vytknout. Za pohlavní styk se podle judikatury považuje jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby v celé škále známých způsobů včetně pouhého osahávání ženy na prsou, osahávaní pohlavních orgánů apod. (viz blíže např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1835-1837 str.). Takové jednání cílí k pohlavnímu uspokojení pachatele, přičemž je nerozhodné, zda k němu dojde.

K naplnění skutkové podstaty přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku se tudíž nevyžaduje, aby byl pohlavní styk proveden způsobem, srovnatelným se souloží, neboť tato okolnost je okolností, podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 185 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Skutková podstata přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku je naplněna jednáními, která nejsou pohlavním stykem provedeným způsobem, srovnatelným se souloží, jestliže jejich účelem je ukojení pohlavního pudu na těle jiné osoby (k tomu viz např. usnesení NS 7 Tdo 201/2013). Nejvyšší soud ještě podotýká, že podle dřívější právní úpravy (trestní zákon č. 140/1961 Sb.) se takováto jednání obvykle kvalifikovala jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona, platná právní úprava v novém trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. s judikaturním výkladem reflektuje právě sexuální motivaci méně závažných tělesných ataků vůči poškozeným osobám, což je vyjádřeno významnou odlišností výše trestních sazeb základní a kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněná dovolací námitka obviněného nebyla shledána opodstatněnou, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 4. listopadu 2015

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu