3 Tdo 1150/2005
Datum rozhodnutí: 14.09.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1150/2005

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2005 o dovolání, které podal obviněný R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. v O., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 2 To 53/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 178/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 9. 12. 2003, č. j. 1 T 178/2003-180, byl obviněný R. H. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., které měl spáchat skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku. Podle § 242 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 2 To 53/2004, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám nově ve věci rozhodl, že se obviněný uznává vinným trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil skutkem, který byl odvolacím soudem modifikován tak, že nejméně od poloviny roku 1999 do konce roku 2002 v trvalém bydlišti ve V., okres J., a to v pokoji domu, v kůlně u domu, v odstaveném železničním vagónu v blízkosti domu a na dalších místech v okolí domu, vyžadoval po nezletilé dceři své družky M. K., aby mu sahala na obnažené přirození, sála pohlavní úd až do jeho uspokojení, svlékal ji, osahával po celém těle a nejméně v deseti případech s ní vykonal pohlavní styk, přičemž v souvislosti s tímto jednáním jí sliboval různé výhody, umožňoval jí sledovat erotické pořady a filmy a nejméně v jednom případě jí poskytl i alkoholické nápoje a poslušnost a mlčenlivost poškozené žijící s ním ve společné domácnosti si zajišťoval zákazy různých aktivit a drobnými tresty . Podle § 242 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému nově uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. jej soud pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. 2. 2004 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým napadl výrok o vině i výrok o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že i za stavu, kdy si je vědom restriktivního výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí poznamenat, že podle jeho názoru nebyla věc dostatečně objasněna, soud neprovedl navržené důkazy a provedené důkazy nesprávně vyhodnotil.

Dovolatel dále poukázal na to, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku neodpovídá ohledně trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. zákonné právní větě, když skutková věta neobsahuje ani v jednom případě, že by s nezletilou M. K. uskutečnil soulož. Podle dovolatele není v obecné rovině vyloučen souběh trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. s trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., avšak z popisu skutku v napadeném rozsudku nelze dovodit v čem je spatřován zahálčivý a nemravný způsob života. Při formulaci výroku, jak je v rozsudku uveden, podle přesvědčení dovolatele nemůže soudem použitá právní kvalifikace obstát. To podle dovolatele platí i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 2 tr. zák., neboť jen samotná skutečnost, že se jedná o dítě přítelkyně nemůže sama o sobě odůvodnit vztah závislosti.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 9. 12. 2003 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 5. 2. 2004, č. j. 2 To 52/2004-215 se ve výrocích o vině a trestu obžalovaného R. H. z r u š u j e a věc se vrací soudu, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a konstatovala, že ze základních hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Podle státní zástupkyně je v daném případě třeba především odkázat na závěry soudů obou stupňů, že ve věci nebylo zjištěno nic, co by zpochybnilo věrohodnost výpovědi poškozené. V uvedené souvislosti státní zástupkyně připomněla zejména znalecký posudek, který hodnotí tuto výpověď jako vysoce pravděpodobnou. Státní zástupkyně dále uvedla, že skutková věta ve výroku rozsudku plně odpovídá právní kvalifikaci jednání dovolatele, jak je uvedeno ve větě právní, přičemž správně bylo použito i zákonné ustanovení § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle názoru státní zástupkyně je s ohledem na dostupný spisový materiál možno mít za to, že učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Ze všech těchto důvodů lze považovat dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Státní

zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný R. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jím byl obviněný uznán vinným, byl mu uložen trest a ochranné opatření.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěr

může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzovaném případě proto nelze pod výše citovaný dovolací důvod podřadit ty námitky dovolatele, jež směřují proti skutkovému stavu věci zjištěnému soudy, pokud dovolatel tvrdí, že provedené důkazy byly nesprávně vyhodnoceny a nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. V této části svého mimořádného opravného prostředku se dovolatel domáhá de facto revize skutkového stavu věci, ze kterého soudy po vyhodnocení provedených důkazů ve svých rozhodnutích vycházely. Oba soudy rovněž odůvodnily, z jakých důvodů nevyhověly důkazním návrhům obviněného (dovolatele). Dovolání však bylo uplatněno právně relevantně v té části, v níž dovolatel namítl, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku neodpovídá u trestného činu pohlavního zneužívání (§ 242 tr. zák.) tzv. právní větě a u obou trestných činů absentují některé znaky skutkových podstat, a to zneužití závislosti (§ 242 odst. 2 tr. zák.) a svádění k nemravnému a zahálčivému způsobu života (§ 217 odst. 1 písm. b/ tr. zák.).

Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Především je třeba uvést, že u trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. není sice v popisu skutku (tzv. skutkové větě výroku) uveden termín soulož , nýbrž pohlavní styk, který má v podstatě obdobný (širší) význam. Ze skutkových zjištění soudů založených především na výpovědi poškozené M. K. (č. l. 162 164) je přitom zřejmé, že jednou z forem sexuálních kontaktů obviněného (dovolatele) s nezletilou byla i (nejméně v 10-ti případech) vykonaná vaginální soulož. Skutečnost, že dovolatel čin spáchal zneužívaje závislosti nezletilé, soudy správně založily na zjištění, jež ve výroku napadeného rozsudku odvolací soud formuloval tak, že obviněný poslušnost a mlčenlivost poškozené žijící s ním ve společné domácnosti si zajišťoval zákazy různých aktivit a drobnými tresty (srov. výpovědi poškozené M. K. a rovněž její matky P. K., ze kterých soudy vycházely a podle nichž se dovolatel spolupodílel na výchově nezletilé), což znamená, že určitý poměr závislosti mezi dovolatelem a nezletilou v inkriminovanou dobu nepochybně existoval. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. tudíž v posuzovaném případě odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci i popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku. Odvolacímu soudu je ovšem třeba vytknout, že ve svém rozsudku shora naznačeným

otázkám nevěnoval větší pozornost (v rozsahu požadovaném v § 125 odst. 1 tr. ř.) a své právní závěry podrobněji neodůvodnil.

Pokud jde o trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., je ze skutkových zjištění soudů obou stupňů i z formulace tzv. skutkové věty napadeného rozsudku zřejmé, že obviněný (dovolatel) s cílem sexuálně se s nezletilou uspokojovat, jí v inkriminovaném období sliboval různé výhody (včetně tolerování špatných známek ve škole), umožňoval jí sledovat erotické pořady nebo jí sám pornografický film promítal, popř. jí též umožňoval požívat alkohol (str. 6 rozsudku). Z hlediska ustanovení § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. šlo o takové aktivity dovolatele, jež lze podřadit pod pojem svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu, neboť konstatované počínání dovolatele (které mělo navíc opakovaný charakter) mohlo u nezletilé vyvolat zájmy a návyky zcela neodpovídající jejímu věku (zejména pokud jde o předčasný sexuální život, požívání alkoholu, lhostejnost k povinnostem ve škole a pod.). Není přitom podstatné, aby k vyvolání výše uvedeného následku (tj. k faktickému vedení zahálčivého nebo nemravného života nezletilou) skutečně došlo; postačí, jde-li z povahy věci o takové (úmyslné) jednání, které je svou povahou způsobilé nepříznivě ovlivnit osobu mladší osmnácti let. Povaha i délka výše popsaného jednání dovolatele takovému závěru spolehlivě nasvědčuje a právním závěrům napadeného rozhodnutí tak nelze vytknout, že by ustanovení § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. aplikoval za situace, kdy to zjištěný skutkový stav věci nedovoloval.

Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích se Nejvyšší soud neztotožnil s názorem dovolatele, že by skutková zjištění soudů či popis skutku ve výrokové části napadeného rozsudku neodpovídaly znakům skutkových podstat trestných činů pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. Konečně ani sám dovolatel v daném směru své námitky blíže nerozvedl a neuplatnil žádnou podrobnější argumentaci.

Za konstatovaného stavu věci Nejvyšší soud proto neshledal podané dovolání ani v části, ve které bylo jinak dovolatelem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno formálně relevantně, jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného R. H. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler