3 Tdo 1149/2013
Datum rozhodnutí: 06.11.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř.



3 Tdo 1149/2013-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. listopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 55 To 59/2013 ze dne 4. 4. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 48/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. Š. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 2 T 48/2011 , byl obviněný J. Š. uznán vinným ze spáchání dílem nedokonaného a dílem dokonaného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jedenácti skutky popsanými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, které spočívaly v podstatě v tom, že v době od 17. 5. 2010 do 19. 5. 2010 navštívil postupně jedenáct provozoven kadeřnictví, kde vždy kontaktoval odpovědnou osobu, kterou informoval, že zdarma zajišťuje prezentaci firem na internetu, a přitom jí předložil k podpisu písemnost označenou čl. Obsah internetové prezentace a udělení souhlasu ke zpracování dle této smlouvy , kterou odpovědná osoba podepsala, zamlčel přitom, že se jedná o třetí stranu smlouvy, v níž je na straně první mimo jiné uveden závazek uhradit obviněnému platbu za správu předmětu smlouvy ve výši 1.653.450,- Kč s DPH 20 %, poškozené přitom ujišťoval, že služba je poskytována zcela zdarma a přesto jim následně zaslal poštou dopis s vyrozuměním o registraci a informaci, že následná prezentace a její správa bude zpoplatněna dle smluvních podmínek a k dopisu vždy přiložil fakturu na částku 3.450,- Kč a dále fakturu na částku 150.000,- Kč s upozorněním, že pokud nedojde k úhradě jím vystavených faktur, bude jejich plnění vymáháno právní cestou, resp. v případě uvedeným pod bodem 4) obdržela poškozená rovnou písemnost od společnosti Czech Arbitration Centre s. r. o. P., jíž byla vyzvána k vyjádření se k žalobě podané obviněným, a poté obdržela rozhodčí nález s tím, že má uhradit žalobci celkovou částku 5.700,- Kč, přičemž poškozená z obavy z dalších finančních nákladů vyhověla a zaslala mu částku 6.511,- Kč, z níž jí vrátil později částku 737,- Kč.

Za to byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Opava ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 19 T 7/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené L. D. K., D. D., V. H., a A. L., odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 55 To 59/2013 , tak, že napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově odsoudil obviněného J. Š. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tři a půl roku.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. Š. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že mu krajský soud neumožnil realizovat jeho právo zajišťovat a předkládat důkazy, neboť mu na jeho opakovanou žádost nevrátil v průběhu trestního řízení zajištěné originály všech smluv uzavřených s poškozenými, které chtěl použít ke zpracování dalšího znaleckého posudku. Odvolací soud se nevypořádal ani s jeho návrhem, aby postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. byly k důkazu přečteny úřední záznamy o vysvětleních podaných poškozenými před zahájením trestního stíhání, když jejich obsah je dle jeho názoru v rozporu s výpověďmi v přípravném řízení a potažmo v hlavním líčení. Tím bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces. Obviněný dále namítl, že skutková zjištění, jak byla provedena soudy nižších stupňů, nemají oporu v provedeném dokazování, resp. jsou s ním v rozporu. Tak je tomu podle obviněného především u skutkového závěru o tom, že listina, kterou předkládal poškozeným, se sestávala pouze z jedné strany. To je však v rozporu se závěry znaleckého posudku vypracovaného Ing. Davidem Hermanem, podle kterého zkoumaná smlouva nevykazuje žádné znaky manipulace s jejími listy, ani dodatečné tiskové úpravy, a rovněž závěry znaleckého posudku Kriminalistického ústavu PČR Praha, podle kterého bylo zjištěno, že štítek, kterým byly smlouvy přelepeny, byl odlepen, smlouvy rozešity, přičemž byla provedena výměna druhého listu, a poté byly smlouvy opět zkompletovány. Pokud soudy tyto závěry interpretovaly v jeho neprospěch, dopustily se tzv. deformace důkazu, jak byla popsána v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05. Závěry znaleckých posudků naopak svědčí v jeho prospěch, neboť v případě pravdivosti verze poškozených, že jim k podpisu byla předložena pouze třetí strana, pak by logicky nebyl důvod k rozlepování smluv a manipulaci se stranami. Závěry znaleckých posudků rovněž vyvracejí konstatování poškozených, že na listu papíru, který jim obviněný předložil, byly uvedeny pouze informace o jejich firmě a otevírací době, žádný jiný text tam nebyl, přičemž podpisy na třetích stranách označily poškozené za vlastní, avšak současně se obsah těchto stran neshoduje s papírem , který podepisovaly. Jelikož podle znaleckých posudků k manipulaci v tomto směru nedošlo, měly být tvrzení poškozených správně hodnocena jako účelová a nepravdivá. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., obviněný namítl, že na počátku trestního stíhání neměl déle než jeden měsíc obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Přestože k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání došlo již dne 15. 10. 2010, obhájce mu byl soudem ustanoven až dne 18. 11. 2010, přičemž v důsledku toho bylo o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodnuto dříve, než mu byl obhájce ustanoven. Porušování práva na obhajobu rovněž spočívalo v tom, že o jeho právu na bezplatnou obhajobu bylo rozhodnuto na základě několikrát opakované žádosti až dne 21. 2. 2011, tedy po více než třech měsících od jejího podání. V mezidobí neměl obhájce vůbec nebo byl zastoupen ustanoveným obhájcem, ke kterému neměl důvěru.

Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 55 To 59/2013, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) ve svém vyjádření uvedla, že pokud jde o námitku směřující k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., sice obviněný správně uvedl, že trestní stíhání bylo zahájeno pro skutek, na jehož právní kvalifikaci se vztahuje trestní sazba převyšující pět let, a byl tak dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., avšak z obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že obviněnému byla stanovena lhůta tří dnů od jeho převzetí k tomu, aby si svého obhájce zvolil sám, přičemž tato lhůta uplynula v pondělí dne 8. 11. 2010. Žádost o ustanovení obhájce přitom policejní orgán vyhotovil pouze se sedmidenním zpožděním dne 15. 11. 2010. Na druhé straně státní zástupkyně přisvědčila námitce obviněného, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal bez možnosti odborné právní konzultace s obhájcem a že jeho stížnost byla státnímu zástupci předložena bez respektu k předepsanému postupu podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., podle kterého je třeba s takovým postupem vyčkat až uplyne lhůta všem oprávněným osobám, a rovněž bez respektu k procesním pravidlům, kterými se její běh řídí a která jsou upravena v § 160 odst. 2 tr. ř. a v § 143 odst. 1 tr. ř. Tato zjištění však podle státní zástupkyně nemají žádný materiální dopad v podobě konkrétního ovlivnění průběhu a zejména výsledku předmětného trestního řízení, k čemuž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 528/2002. Ve vztahu k námitce, která se týká tvrzených průtahů při vyřizování žádosti obviněného o bezplatnou obhajobu, uvedla , že se rozhodně nejedná o porušení práva na obhajobu ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jak vyplývá např. z rozhodnutí č. 48/2004 Sb. rozh. trestních. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v jeho rámci namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými závěry, spočívající v tom, že odvolací soud obviněnému neumožnil předložit další znalecký posudek, státní zástupkyně uvedla, že se nejedná o situaci tzv. opomenutých důkazů. Soudy naopak při posuzování obhajoby obviněného vycházely za podmínek § 2 odst. 5 tr. ř. z takového stavu věci, o němž nebylo důvodných pochybností. V opozici se závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Davidem Hermanem, přibraným obhájcem obviněného, se totiž nacházely procesní výpovědi všech slyšených svědků a zejména všech dvanácti poškozených svědkyň. Veškeré pochybnosti v tomto směru byly poté rozptýleny znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu v Praze, jímž byla zjištěna manipulace se smlouvami, která spočívala ve výměně jednotlivých listů, kdy původní listy byly rozešity, a byla provedena výměna prostředních listů a poté byly smlouvy opět zkompletovány. Nelze se tak přiklonit k názoru obviněného, že závěry znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze potvrzují jeho verzi skutkového děje o tom, že poškozené měly při udělení souhlasu ke zpracování internetové presentace k dispozici celý text smluvních ujednání. Soudy proto nepochybily při hodnocení výsledků provedeného dokazování, když dospěly k závěru, že obhajoba obviněného byla vyvrácena. Odvolacímu soudu pak nelze ani vytýkat, že při uzavřeném řetězci vzájemně se podporujících důkazů neshledával potřebu doplnění důkazního stavu věci o další obdobné závěry z oboru kriminalistiky. Státní zástupkyně proto neshledala důvody k zásahu do skutkového stavu věci, vyvolané stavem extrémního rozporu mezi výsledky provedeného dokazování, poznamenané fenoménem tzv. opomenutých důkazů a skutkových závěrů tvořících podklad výroku o vině obviněného.

Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Obviněný J. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o lidských právech a svobodách, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 zák. č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod). Proto se též porušení práva na obhajobu považuje za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem užší a není naplněn jakýmkoliv porušením práva na obhajobu, nýbrž se musí jednat o takové případy porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, které jsou ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Nejvyšší soud totiž již vícekrát judikoval, že za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat jakékoliv formální porušení procesních předpisů o přítomnosti obhájce, nýbrž pouze taková, která svoji materiální intenzitou skutečně do práva na spravedlivý proces relevantně zasahují. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl po určitou část řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr., dále popř. jen R 48/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008, ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 270/2012, aj.).

V daném případě se z trestního spisu podává, že policejní orgán vydal dne 15. 10. 2010 pod č. j. KRPM-9670-78/TČ-2010-140981 usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 276). Toto usnesení bylo obviněnému doručeno v pátek 5. 11. 2010 (č. l. 283 verte), čímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání. Obviněný byl v usnesení upozorněn, že v souladu s § 36 odst. 3 tr. ř. musí mít obhájce již v přípravném řízení, přičemž policejní orgán stanovil lhůtu pro zvolení obhájce v délce tří dnů, tj. do nejbližšího následujícího pracovního dne. V pondělí 8. 11. 2010 podal obviněný prostřednictvím elektronického pošty stížnost proti uvedenému usnesení (č. l. 284). Ve stejný den samostatným podáním policejnímu orgánu sdělil, že žádá o přidělení právního zástupce, jelikož si ho sám nemůže dovolit. S ohledem na hospodárnost požádal o přidělení advokáta Mgr. Daniela Procházky, který jej v té době zastupoval již v jiné věci. Rovněž uvedl, že v případě potřeby může na základě výzvy poskytnout Okresnímu soudu v Šumperku údaje potřebné k posouzení jeho finanční situace. Tato žádost obviněného byla doručena na centrální podatelnu Policejního prezidia dne 9. 11. 2010, příslušnému policejnímu útvaru potom až v pátek 12. 11. 2010 (č. l. 291). V pondělí 15. 11. 2010 předložil policejní orgán žádost o ustanovení obhájce Okresnímu soudu v Šumperku, současně s tím předložil i žádost obviněného o přidělení obhájce (č. l. 308). Téhož dne předložil policejní orgán státnímu zástupci stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 296). Opatřením Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 11. 2010, č. j. 0Nt 631/2010-7, byl obviněnému ustanoven obhájce JUDr. Antonín Vašek, obviněný byl na téže listině poučen podle § 33 odst. 2 tr. ř., že pokud osvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Dále byl poučen, že návrh na rozhodnutí podle § 33 odst. 2 tr. ř. se podává včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, a to v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce a v řízení před soudem soudu, který koná řízení v prvním stupni (č. l. 309). Dne 22. 11. 2010 rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl (č. l. 297). Přípisem ze dne 24. 11. 2010 zaslat policejní orgán opatření Okresního soudu v Šumperku, č. j. 0Nt 631/2010-7, o ustanovení obhájce spolu s opisem usnesení o zahájení trestního stíhání JUDr. Antonínu Vaškovi, kterému byly tyto písemnosti doručeny dne 29. 11. 2010 (č. l. 310). Dne 25. 11. 2010 podal obviněný u policejního orgánu stížnost, v níž uvedl, že obdržel od Okresního soudu v Šumperku ustanovení obhájce JUDr. Antonína Vaška, a to přesto, že požádal o přidělení právního zástupce, jelikož si ho nemůže dovolit, a navrhl i případnou advokátní kancelář, která jej již zastupuje v jiné právní věci. K tomu dále požádal o sdělení a vysvětlení, proč nebyla jeho žádost ze dne 8. 11. 2010 předána Okresnímu soudu v Šumperku k vyřízení (č. l. 300). Stížnost obviněného ze dne 25. 11. 2010 byla podle svého obsahu posouzena státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Šumperku jako žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu, přičemž státní zástupce obviněnému sdělil, že postup policejního orgánu přezkoumal a zjistil, že žádost obviněného je nedůvodná, jelikož jeho žádost ze dne 8. 11. 2010 byla policejním orgánem soudu předložena (č. l. 307). První výslech obviněného byl proveden dne 7. 1. 2011 za účasti obhájce (č. l. 311). Okresní soud v Šumperku rozhodl usnesením ze dne 21. 2. 2011, č. j. 0 Nt 501/2011-30, že obviněný má podle § 33 odst. 2 tr. ř. nárok na bezplatnou obhajobu, neboť osvědčil, že nemá dostatek finančních prostředků, aby si hradil náklady obhajoby.

Na základě uvedeného Nejvyšší soud zjistil, že obviněný skutečně neměl v řízení obhájce v období od zahájení trestního stíhání, tj. ode dne 5. 11. 2010, až do okamžiku ustanovení obhájce JUDr. Antonína Vaška opatřením soudu ze dne 18. 11. 2010, tato prodleva byla však způsobena překážkami spíše administrativního charakteru a nemohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. Jejím jediným praktickým dopadem zůstala skutečnost, že obviněný podal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání bez konzultace s obhájcem. S ohledem na další průběh trestního řízení, kdy již byl obviněný po celou dobu obhájcem zastoupen, a rovněž při vědomí výsledku trestního řízení, nelze v této okolnosti spatřovat takové porušení práva obviněného na obhajobu, které by mohlo zakládat uplatněný dovolací důvod, potažmo porušení práva na spravedlivý proces. Rozhodujícím tak zůstává, že orgány činné v trestním řízení v mezidobí, kdy obviněný neměl obhájce, neprováděly žádné úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, u nichž by absence právního zastoupení obhájcem mohla mít pro obviněného jakýkoliv negativní důsledek (srov. R 48/2003).

Pod uvedený dovolací důvod potom nelze podřadit ani námitku obviněného, že o jeho žádosti o bezplatnou obhajobu bylo rozhodnuto po delší době, když v mezidobí byl zastoupen obhájcem, ke kterému neměl důvěru. Námitky k osobním a profesním kvalitám obhájce a způsobu vykonávání obhajoby, stejně jako tvrzení o nedůvěře mezi obhájcem a obviněným, totiž stojí mimo rámec citovaného dovolacího důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 6 Tdo 880/2003). V této souvislosti lze navíc uvést, že v předmětné době (před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu) ze shromážděných důkazů nevyplývalo, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, a orgány činné v trestním řízení tak v tomto smyslu nemohly rozhodnout bez návrhu obviněného. Obviněný však současně v původním podání ze dne 8. 11. 2010 existenci rozhodujících skutečností neosvědčil, a proto byl okresním soudem pouze poučen, že návrh je třeba podat včetně příslušných příloh, a jakým způsobem lze návrh podat. K vydání rozhodnutí o nároku na bezplatnou obhajobu podle § 33 odst. 2 tr. ř. proto došlo až v okamžiku, kdy obviněný důvodnost návrhu osvědčil.

Námitky obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tak nemohly být shledány Nejvyšším soudem jako opodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Pokud tedy obviněný namítl, že soudy pochybily při posuzování skutkového stavu věci, když se při interpretaci závěrů znaleckých posudků vztahujících se ke zkoumaným smlouvám dopustily deformace důkazu, a když současně při jejich správné interpretaci měly být výpovědi poškozených správně hodnoceny jako účelové a nepravdivé, pak jeho argumentace nesměřovala proti právnímu posouzení skutku, nýbrž se snažil jejím prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost, a naplňují tak zákonné požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů taktéž rozhodně extrémně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i souhrnně ze zákonného rámce. Nutno zdůraznit, že tyto dovolací námitky obviněného v zásadě opakovaly argumentaci odvolací, se kterou se beze zbytku vypořádal odvolací soud. Nejvyšší soud dodává, že soudy oprávněně vycházely při zjišťování skutkového stavu věci z procesně bezvadných a v zásadě se doplňujících důkazů. Dílčí výhrady obviněného proti závěrům znaleckých posudků nemají na podstatu věci žádný vliv. Za základ skutkových závěrů totiž soudy vzaly výpovědi všech jedenácti poškozených svědkyň, které byly dále podpořeny výpovědí svědka V., který byl přítomen jednání obžalovaného s jeho manželkou svědkyní V., znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu Praha a výpověďmi znalců Švandy a Korynty. Přehlédnout rovněž nelze nekonzistentní postoj obviněného, který nejprve předložil znalecký posudek Ing. Hermana, kterým dokládal, že s předmětnými smlouvami nebylo vůbec manipulováno (č. l. 641), a teprve po přibrání Kriminalistického ústavu Praha ke zkoumání smluv přišel obviněný s informací, že se smlouvami manipuloval, nicméně dle jeho tvrzení tak činil ještě před podpisem smluv ze strany poškozených (č. l. 671). Pokud na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že bylo prokázáno, že obviněný vědomě uvedl dvanáct poškozených v omyl tím, že jim nedostatečně vysvětlil rozsah poskytovaných služeb, záměrně je klamal tím, že služby jsou bezplatné, žádnou řádnou smlouvu o poskytování služeb s nimi neuzavřel, a přesto všem zaslal faktury na částky uvedené ve skutkové větě rozsudku, pak těmto skutkovým závěrům nelze nic vytknout. Tyto závěry byly následně odpovídajícím způsobem promítnuty do skutkové věty odsuzujícího rozsudku, přičemž takto popsané jednání obviněného bylo správně kvalifikováno jako dílem nedokonaný a dílem dokonaný zločin podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

Neopodstatněná je rovněž námitka obviněného, že mu soudy neumožnily realizovat jeho právo zajišťovat a předkládat důkazy na svou obhajobu, když mu odmítly vydat originály zajištěných smluv, které hodlal nechat použít pro další znalecké zkoumání. S tímto návrhem obviněného se soudy dostatečně vypořádaly, když zřetelně v odůvodněních svých rozhodnutí vysvětlily, proč považují skutkový stav za zjištěný bez důvodných pochybností, a proč je provádění dalších důkazů k této otázce zcela nadbytečné.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. listopadu 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký