3 Tdo 1148/2003
Datum rozhodnutí: 21.10.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1148/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2003 dovolání podané obviněným V. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 6 To 109/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 236/2002, a rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. takto :

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 6 To 109/2003,

s e z r u š u j e.

Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Městskému soudu v Praze s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 29 T 236/2002 byl obviněný V. S. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., který podle rozsudku spáchal tím, že dne 12.6. 2002 v době kolem 16.45 hod. na chodbě domu v P., napadnul s nožem v ruce poškozeného Ing. M. K. se slovy, že ho podřízne, zapálí mu dílnu, pošle na něj kamarády, a poté, když poškozený utekl do vyšších pater, požadoval na něm částku 1.000,- Kč s tím, že dokud mu peníze nedá, tak ho nepustí ven, v důsledku čehož poškozený položil na schody 3 jednodolarové bankovky, stokorunovou bankovku a drobné, které si obžalovaný vzal. Za to byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 6 To 109/2003, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 4. 2003 /§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř./.

Citované usnesení Městského soudu v Praze (výrok o zamítnutí odvolání) napadl obviněný V. S. dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především vyjádřil názor, že byla porušena ustanovení trestního řádu o přítomnosti obžalovaného ve veřejném zasedání a tím bylo zkráceno jeho právo na obhajobu. V návaznosti na to uvedl, že, jak plyne z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2003 u Městského soudu v Praze, přítomná obhájkyně na počátku veřejného zasedání sdělila soudu, že je nemocen a požádala o odročení veřejného zasedání. Soud této žádosti nevyhověl, sdělení obhájkyně o jeho nemoci nijak neověřoval a ač se jednalo o první termín veřejného zasedání o odvolání, rozhodoval v jeho nepřítomnosti. Jak je však patrné z kopie propouštěcí zprávy Kliniky otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK, tvořící přílohu dovolání, byl dovolatel od 8. 4. 2003, tedy ode dne konání veřejného zasedání, až do dne 2. 5. 2003 hospitalizován ve Fakultní nemocnici M. v P., kde byl dvakrát operován, poprvé hned 9. 4. 2003. Je tak podle dovolatele zřejmé, že pokud musel být v den konání veřejného zasedání hospitalizován a následujícího dne operován, vylučoval zdravotní stav, v jakém se nacházel v den konání veřejného zasedání, jeho účast u tohoto jednání. Jeho zdravotní stav současně vylučoval, aby v den konání veřejného zasedání doručil soudu jakékoli písemné lékařské potvrzení. O svém stavu telefonicky vyrozuměl svého obhájce a prostřednictvím přítomné obhájkyně svou neúčast omluvil na počátku veřejného zasedání.

S ohledem na výše uvedené důvody proto v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a poté přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se písemně vyjádřil ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že dovolání je třeba přisvědčit (za předpokladu správnosti tvrzení v něm obsažených). Skutečnosti v dovolání popsané korespondují i s odůvodněním napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Soudem uváděné předešlé obstrukční snahy obviněného nemohou omluvit skutečnost, že příčiny nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání soud neověřil a svým postupem jej zkrátil na obhajovacích právech plynoucích z článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), sp. zn. 7 Tdo 371/2003, státní zástupce uvedl, že obviněného nestačí k veřejnému zasedání o odvolání řádně a včas předvolat, musí mu být rovněž reálně umožněno, aby se jednání soudu mohl účastnit. Ani účast obhájkyně u veřejného zasedání nemůže tento nedostatek zhojit. Protože podané dovolání je třeba označit za důvodné, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 6 To 109/2003, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, podle § 265k odst. 2 druhá věta tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný V. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Dovolatel namítá, že byla porušena ustanovení trestního řádu o přítomnosti obžalovaného ve veřejném zasedání a tím bylo zkráceno jeho právo na obhajobu, neboť odvolací soud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, přestože se (dovolatel) prostřednictvím obhájkyně ze zdravotních důvodů omluvil a požádal o odročení jednání. Z tohoto hlediska je třeba považovat uplatněné dovolací námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za relevantní.

Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z (relevantních) důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Podle § 263 odst. 4 tr. ř. lze v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Logický výklad (argumentum a contrario) tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v nepřítomnosti obviněného. Obecně ovšem platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§ 233 odst. 2 tr. ř.), nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že Městský soud v Praze po předložení spisu s odvoláním obviněného Obvodním soudem pro Prahu 5 nařídil na den 8. 4. 2003 veřejné zasedání k projednání předmětného odvolání. K tomuto veřejnému zasedání obeslal mimo jiné obviněného (tomu byla soudní obsílka doručena dne 25. 3. 2003), z referátu ani doručenky není zřejmé, zda jej k uvedenému veřejnému zasedání předvolal nebo o něm pouze vyrozuměl. Na počátku zmíněného veřejného zasedání obhájkyně obviněného sdělila, že předchozího dne do advokátní kanceláře telefonovala manželka obviněného s tím, že je nemocen a tlumočila jeho žádost o odročení veřejného zasedání s tím, že by se tohoto jednání rád osobně zúčastnil. Obhájkyně pak požádala soud o vyhovění této žádosti, přičemž dodala, že manželka obviněného dosud nedoručila doklad o jeho pracovní neschopnosti. Na uvedenou situaci reagoval Městský soud v Praze usnesením, jímž podle § 202 odst. 2 tr. ř. rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. K uvedeným skutečnostem pak odvolací soud zaujal stanovisko i v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že obviněný byl o veřejném zasedání řádně vyrozuměn a jeho údajná zdravotní indispozice nebyla nijak doložena. Přihlédl rovněž k dosavadnímu postoji obviněného k trestnímu řízení a s konstatováním, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání není ani zákonem předepsána ani z jiných důvodů nezbytná, uvedl, že neshledal důvod k odročení jednání.

Odvolací soud však nepostupoval správně, neboť nevzal v úvahu a nevyhodnotil všechny nezbytné předpoklady, za jejichž splnění lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Ponechal totiž bez povšimnutí ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř. a v souvislosti s ním ustanovení čl. 38 odst. 2 věty první Listiny, podle něhož každý má právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, jestliže před rozhodnutím o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného neobjektivizoval namítané skutečnosti týkající se zdravotních důvodů jako překážky v účasti obviněného u veřejného zasedání.

Z obsahu lékařské propouštěcí zprávy předložené obviněným společně s dovoláním vyplynulo, že obviněný byl ode dne 8. 4. 2003 do dne 2. 5. 2003 hospitalizován na Klinice otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK. Přijat byl pro bolestivé zduření pravé tváře k chirurgickému řešení, jemuž se podrobil dne 9. 4. 2003.

Za popsaných okolností je námitka obviněného, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání odvolacího soudu, důvodná. Veřejné zasedání odvolacího soudu bylo dne 8. 4. 2003 konáno v nepřítomnosti obviněného, aniž bylo důsledně respektováno jeho právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Postupem odvolacího soudu bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 4 věta druhá tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení musí trestní věci projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených mj. Listinou základních práv a svobod, a navazující čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Čl. 38 odst. 2 Listiny nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Nestačí obviněného k veřejnému zasedání konaném o jeho odvolání pouze řádně a včas předvolat (jak by odpovídalo formální dikci trestního řádu) příp. jej o tomto jednání vyrozumět, musí mu být dána reálná možnost, aby se jednání mohl účastnit (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02). V posuzované věci se tak nestalo. Odvolací soud jednal v nepřítomnosti obviněného, ač ten se (prostřednictvím obhájkyně) na počátku veřejného zasedání omluvil. Obviněnému přitom v účasti bránila překážka objektivní povahy a výslovně projevil vůli využít svého ústavně garantovaného práva na osobní přítomnost při veřejném zasedání. Na závěru, že bylo porušeno právo obviněného, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, nic nemění ani okolnost, že při veřejném zasedání byla přítomna jeho obhájkyně a že odvolání bylo odůvodněno.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného V. S. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného V. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vypracoval:

JUDr. Vladimír Veselý