3 Tdo 1146/2006
Datum rozhodnutí: 14.12.2006
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1146/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2006 o dovolání podaném obviněnou M. K.,proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 To 29/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 1/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci odsuzující části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 4 T 1/2005, byla obviněná M. K. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se měla dopustit skutkem popsaným ve výroku rozsudku pod body 1) až 10). Za tento trestný čin byl obviněné podle § 250 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Výroky podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o povinnosti obviněné nahradit poškozeným způsobenou škodu, popř. o jejich odkázání s uplatněným nárokem na náhradu škody či jeho části na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 To 29/2006, kterým podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e) odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celé jeho odsuzující části. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud za částečné modifikace skutku znovu ve věci rozhodl, že obviněná je vinna trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., který spáchala tím, že ve snaze získat pro sebe prospěch ve formě provize z finančních prostředků, které zajistí k investování na kapitálovém trhu pro dosud neztotožněného muže vystupujícího pod jménem K., a to i za cenu, že svým jednáním způsobí škodu na majetku níže specifikovaných poškozených, od přesně nezjištěné doby v roce 1997, nejpozději od srpna 1997, do září 2001, v P., ačkoli nebyla členem burzy ani makléřem zastupujícím členy burzy ani zaměstnancem některé z takových společností ani legálně nespolupracovala s žádnou firmou, jíž bylo uděleno povolení k obchodování s cennými papíry, tvrdila poškozeným, že je schopna zajistit zhodnocení jejich finančních prostředků přibližně o 60 % ročně (slibované zhodnocení se lišilo v závislosti na datu jednání s poškozenými a výši vylákaných finančních prostředků), pokud jí je svěří, neboť ona sama úspěšně investuje na burze a je externí spolupracovnicí makléřské firmy S. I., a. s., a v návaznosti na tato nepravdivá tvrzení s poškozenými uzavírala písemné smlouvy označené jako dohody o poskytnutí finančních prostředků za účelem zhodnocení , ve kterých se zavázala v konkrétní lhůtě zúročit předaný peněžitý vklad a poškozeným vyplatit ve sjednaném termínu úroky z něj, přičemž základní investiční vklad měl být poškozeným vrácen na jejich písemnou žádost nejpozději do jednoho měsíce až deseti týdnů, vždy v závislosti na výši vložené investice; poté od poškozených inkasovala finanční hotovost, kterou obratem předávala v různých pražských restauracích muži vystupujícímu pod jménem K., zcela bezdůvodně se spoléhajíc na to, že tento muž, jenž ji o převzetí peněz nikdy nevystavil potvrzení, neposkytl jí žádné záruky návratnosti předané finanční hotovosti, neprokázal jí objektivním způsobem, že je spolupracovníkem společnosti obchodující s cennými papíry, zajistí investování peněz poškozených na burze prostřednictvím společnosti S. I., a. s., a takto jednala, ačkoli z vlastních prostředků nebyla vůbec schopna sjednané závazky, v případě, že jí peníze nebudou K. v dohodnutém termínu vráceny, splnit; přičemž dohody o poskytnutí finančních prostředků za účelem zhodnocení s poškozenými uzavírala opakovaně, vždy v okamžiku, kdy mělo dojít k výplatě sjednaných úroků, kterýmžto postupem vzbudila v poškozených zdání, že jejich peníze jsou úspěšně investovány a oddálila tím jejich žádosti o vrácení předaných finančních prostředků a současně u některých z poškozených docílila toho, že původně vložený hotovostní vklad navýšili o další hotové finanční prostředky; celkově tak vylákala od poškozených 22 994 823 Kč, z nichž jim postupně zpět vyplatila 14 715 864 Kč, takže za uvedené období na jejich majetku způsobila škodu v celkové výši nejméně 8 278 959 Kč , přičemž tohoto jednání se dopustila jednotlivými útoky podrobně popsanými pod body 1) až 10) výroku rozsudku.

Za tento trestný čin byl obviněné podle § 250 odst. 4 tr. zák., za použití § 40 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře tří let a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dohledem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo vysloveno, že obviněná je povinna zaplatit jako náhradu škody poškozené I. B. částku 261 476 Kč, poškozenému Ing. V. H. částku 124 963 Kč, M. H. částku 761 000 Kč, Ing. A. Ř. částku 400 000 Kč, Ing. J. V. částku 4 053 000 Kč, F. Z. částku 300 000 Kč, Ing. M. L. částku 100 000 Kč a Ing. V. N. částku 115 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození I. B., Ing. V. H. a Ing. J. V. odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. H. odkázán s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek nabyl právní moci dne 24. 5. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání v rozsahu odsuzujících výroků (o vině a trestu) a v rozsahu výroků o uložení povinnosti k náhradě škody . Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka vyslovila přesvědčení, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s námitkami, které uplatnila již ve svém řádném opravném prostředku (odvolání). Soudu vytkla, že jeho skutkové a z nich vyplývající právní závěry jsou založeny na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a skutečnostech, které z provedeného dokazování nevyplývají, popř. na domněnkách soudu, jež nemají v provedeném dokazování (§ 2 odst. 5 tr. ř.) žádnou oporu. Tyto vady měly podle dovolatelky dopad zejména na správnost posouzení otázky jejího zavinění jako základní podmínky trestní odpovědnosti. Trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. je přitom trestným činem úmyslným, což znamená, že úmysl obviněné (dovolatelky) v některé z forem předpokládaných v ustanovení § 4 tr. zák. měl být řádně a nade vší pochybnost prokázán. To se však v posuzovaném případě nestalo. Dovolatelce především nebyla prokázána vědomost o tom, že svým jednáním může naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, tzn. že (jak nesprávně uvedl odvolací soud) uvedením poškozených v omyl obohatila jiného a způsobila na majetku takových osob škodu. Odvolací soud zde sice zásadu in dubio pro reo aplikoval správně, když vycházel z toho, že si obviněná peníze poškozených neponechávala a předávala je další osobě, ale na druhé straně zcela v rozporu s touto zásadou a zjištěnými skutkovými okolnostmi dospěl k závěru o spolupachatelství, které zahrnovalo její zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Závěr soudu o snaze dovolatelky uvedenou osobu krýt, je podle ní rovněž nesprávný. Ve skutečnosti se již v přípravném řízení snažila o to, aby policie zjistila totožnost osob, kterým předávala získané peníze. V souvislosti s otázkou posouzení jejího zavinění zároveň uvedla, že ona sama se stala de facto obětí těchto osob. Pokud následně došlo k omylu poškozených, bylo to podle ní z toho důvodu, že sama jednala ve skutkovém omylu. O uvádění samotných poškozených v omyl se pak vůbec nemohlo jednat za situace, kdy dovolatelka ještě nevěděla a nemohla vědět o budoucích problémech spojených s výplatou peněz ze strany již konstatovaných dosud nezjištěných třetích osob. Podle dovolatelky do určité doby předmětné transakce probíhaly bezproblémově, což znamená, že nemohla jednak vědět a jednak ani být srozuměna s tím, že poškozeným může způsobit škodu, jež je v případě trestného činu podvodu následkem předpokládaným trestním zákonem.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru dovolání navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, popř. aby přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl .

Obviněná v rámci svého dovolání zároveň podala též žádost o odklad výkonu trestu dle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. s poukazem na péči, kterou musí vzhledem k jeho zdravotnímu stavu poskytovat svému nezletilému dítěti - dceři S. K.

K dovolání obviněné se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která na podkladě rozboru dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že pod výše uvedený dovolací důvod nelze podřadit tu část dovolání, v níž obviněná soudům vytkla, že se neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů. V uvedeném směru se totiž podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání částečně uplatnila na procesním a nikoliv hmotně právním základě. Tato část dovolání proto použitému dovolacímu důvodu neodpovídá.

Podle státní zástupkyně byl však výše uvedený důvod dovolání uplatněn relevantně v té části, v níž dovolatelka namítla, že bylo nesprávně posouzeno její zavinění, a že ve skutečnosti jednala ve skutkovém omylu. Její námitky však státní zástupkyně neshledala opodstatněnými. S poukazem na obsah napadeného rozsudku konstatovala, že odvolací soud se otázkou zavinění dovolatelky podrobně zabýval a v tomto směru modifikoval i skutkovou větu výroku rozsudku. Při právním posouzení zavinění obviněné (dovolatelky) pak vycházel především z toho, že obviněná záměrně uváděla poškozené v omyl tím, že je nepravdivě informovala o důležitých okolnostech týkajících se způsobu investování, zajištění návratnosti vložených finančních prostředků i vlastního pracovního spojení se společností S. I., a. s. Současně musela být srozuměna, že svým jednáním poškozeným způsobí škodu, neboť inkriminované transakce se měly uskutečňovat na základě neformálně uzavřené dohody s dosud nezjištěným mužem jménem P. K., o němž věděla, že není majitelem, společníkem ani zaměstnancem společnosti S. I., a. s. Dovolatelka si při svém vzdělání navíc musela být vědoma, že nejde o žádnou pracovní smlouvu, která musí mít předepsané náležitosti, kdy za právnickou osobu ji musí uzavřít fyzická osoba, která je k tomu oprávněna. Přesto poškozeným tvrdila, že je zaměstnankyní uvedené investiční společnosti, a tudíž jim poskytovala zcela nepravdivou informaci. Některým poškozeným pak tvrdila, že přímo spolupracuje s touto společností. Takovou informací je ovšem uváděla rovněž v omyl. Věci nikdy neuvedla na pravou míru a poškozeným nesdělila, že jejich peníze ve skutečnosti obratem předává bez jakéhokoliv potvrzení v restauračních zařízeních muži, o němž nemá žádné objektivním způsobem ověřitelné informace, především v tom směru, že podniká na finančním trhu, a to legálním způsobem. Podle státní zástupkyně je zřejmé, že za daných okolností dovolatelka zcela neopodstatněně spoléhala na to, že tento muž předané peníze zhodnotí a ve sjednaných termínech vrátí. Poškozené navíc utvrzovala v tom, že půjde o naprosto legální a bezpečné zhodnocení jejich finančních prostředků. Podle státní zástupkyně nebylo v posuzovaném případě vyvráceno, že následek, který dovolatelka realizací inkriminovaných obchodů způsobila, byl nechtěný, avšak s ohledem na soudy zjištěný skutkový stav věci byl správně učiněn závěr, že již v okamžiku jednání s poškozenými musela být se způsobením takového následku srozuměna. O tomto srozumění pak svědčí především to, že nepočítala s žádnou konkrétní možností, která by případně mohla škodlivému následku zabránit. Podle státní zástupkyně je zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k porušení zájmu chráněného trestním zákonem možno dovodit i v případech, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku (v daném případě získání provize) a eventualita následku uvedeného v trestním zákoně by mu byla nepříjemná. Svůj právní názor formulovala státní zástupkyně na str. 5 svého vyjádření tak, že věděl-li pachatel, že v důsledku jeho jednání může stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat následek uvedený v trestním zákoně, přičemž nepočítal se žádnou konkrétní skutečností, která mohla takovému vývoji zabránit, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu takového rizika od svého záměru ustoupit, byl s takovým následkem srozuměn. To znamená, že v nyní posuzovaném případě se podle názoru státní zástupkyně nemohlo ze strany obviněné (dovolatelky) jednat o skutkový omyl, jak v podaném mimořádném opravném prostředku namítala.

Své vyjádření k dovolání obviněné proto státní zástupkyně uzavřela návrhem, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněná M. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), pak zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně nutno vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad specifikovaných v ustanovení § 265b tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatelky, jimiž polemizuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.) a se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a zjišťovaly skutkový stav věci. Dovolatelka v uvedeném směru totiž neuplatnila žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhala revize skutkových závěrů soudů, které jsou popsány v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu a upřesněny a rozvedeny zejména na str. 11 až 13 tohoto rozhodnutí.

Naproti tomu byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelkou uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítla, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s otázkou jejího úmyslného zavinění (§ 4 tr. zák.) ve vztahu k naplnění všech znaků tzv. objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., když a v rámci svých závěrů o dovolatelčině nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., nevzal v úvahu skutečnost, že dovolatelka jednala v situaci, kdy sama byla třetími osobami uváděna v omyl. Jednání ve skutkovém omylu přitom podle dovolatelky její úmyslné zavinění vylučovalo, což znamená, že ji nebylo možno činit trestně odpovědnou za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

V obecné rovině je především zapotřebí uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatím tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). Jde o trestný čin úmyslný (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky jeho objektivní stránky (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Ke způsobení následku předpokládaného v kvalifikované skutkové podstatě (tj. zde v odstavci čtvrtém § 250 tr. zák.) pak může vzhledem k ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. dojít i z nedbalosti. Dále je třeba poznamenat, že ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. o trestném činu podvodu se za naplnění zákonného znaku uvede někoho v omyl považuje takové jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Půjde tedy o rozpor mezi představou podváděné osoby a realitou, tzn. že podváděná osoba (zpravidla v důsledku poskytnutí nepravdivých informací pachatelem) buď nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedení v omyl se může týkat i okolností, jež mají nastat teprve v budoucnosti.

K námitkám dovolatelky vztahujícím se k absenci intelektuální složky zavinění, považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že úmyslné zavinění vždy předpokládá, že si pachatel je alespoň v obecných rysech vědom existence skutečností spadajících pod zákonné znaky trestného činu, a že toto vědomí nevybočuje z rámce daného těmito znaky. Podle právní nauky jde o skutkový omyl tehdy, jestliže pachatel měl nesprávnou představu o skutečnostech podmiňujících jeho trestní odpovědnost; buď je neznal (tzv. skutkový omyl negativní), anebo je naopak mylně předpokládal (tzv. skutkový omyl pozitivní). Důsledek tzv. negativního skutkového omylu pak spočívá v tom, že pokud pachatel nevěděl o nějaké skutečnosti požadované pro naplnění zákonných znaků trestného činu, bylo by pak vyloučeno jeho vědění (jako intelektuální složka zavinění) a tedy i jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, nelze odvolacímu soudu vytknout, že skutek, jak byl na podkladě provedených důkazů zjištěn a popsán ve výroku jeho rozsudku, právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Podle stručné rekapitulace skutkových zjištění soudu si obviněná (dovolatelka) počínala v podstatě tak, že od poškozených získávala peníze pod příslibem jejich zhodnocení (cca 60% ročně) za okolností, kdy jim předstírala, že sama úspěšně investuje na burze a je externí spolupracovnicí makléřské firmy S. I., a. s., čímž poškozené utvrzovala v přesvědčení, že se o své investice nemusí obávat. Ve skutečnosti však finanční hotovost inkasovanou od poškozených, s nimiž o tom uzavírala příslušné písemné smlouvy, předávala za dohodnutou provizi v různých pražských restauracích nezjištěnému muži vystupujícímu pod jménem P. K. , o němž měla za to, že je osobou spolupracující se společností obchodující s cennými papíry a zajistí investování peněz poškozených na burze. Ve skutečnosti však o tomto muži nic bližšího nevěděla. Jednání mezi ním a obviněnou mělo probíhat toliko na podkladě neformální dohody, přičemž o převzetí peněz nebylo obviněné nikdy vystavováno žádné potvrzení a nebyly jí poskytnuty ani žádné záruky, že peníze poškozených budou skutečně investovány, aby mohly být poškozeným vráceny za podmínek dohodnutých ve smlouvě. Všechny tyto rozhodné skutečnosti obviněná (dovolatelka) znala.

Přestože odvolací soud uvěřil skutkové verzi dovolatelky, že si peníze získané od poškozených ve značných částkách neponechávala pro sebe, ale bez jakéhokoliv potvrzení je předávala v restauračních zařízeních osobě, o které přes význam prováděných transakcí neměla prakticky žádné informace, má Nejvyšší soud za to, že v posuzovaném případě obviněná nejednala ve skutkovém omylu, a že odvolací soud správně dovodil její zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Učiněná skutková zjištění především nevzbuzují pochybnost o tom, že obviněná (dovolatelka) získala peníze poškozených podvodným způsobem na základě nepravdivých tvrzení a informací (tedy uvedením někoho v omyl ). Jestliže za této situace zároveň prováděla pochybné transakce s osobou jí blíže neznámou (jejíž dovolatelkou namítaná existence nebyla nikdy ničím doložena a tedy ovšem ani vyvrácena), za zjevně rizikových okolností, kdy ohledně peněz cizích osob nebyly mezi ní a tímto nezjištěným mužem vyžadovány žádné záruky ani potvrzení, musela být obviněná (dovolatelka) současně přinejmenším srozuměna i s tím, že v důsledku jejího podvodného jednání následně dojde ke škodě na cizím majetku a k obohacení jiného (když soud vlastní obohacení obviněné nezjistil). V posuzovaném případě není zároveň rozhodné, zda dovolatelka inkriminovaným jednáním primárně sledovala pouze vlastní provizi ze získaných (resp. podvodně vylákaných) finančních prostředků, jelikož vůbec nepočítala se žádnou konkrétní skutečností, která by mohla trestně právnímu následku zabránit, naopak jednala i za cenu rizika, že k jeho způsobení dojde. Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání obviněné výstižně poukázala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Závěr odvolacího soudu o zavinění dovolatelky ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. lze z výše rozvedených důvodů považovat za správný a napadené rozhodnutí proto není zatíženo dovolatelkou vytýkanými vadami. Ke způsobení škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.), jež je zákonným znakem trestného činu podvodu v odstavci čtvrtém § 250 tr. zák., přitom postačí i zavinění z nedbalosti, jak na to Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. již shora poukázal.

Za konstatovaného stavu věci Nejvyšší soud proto podané dovolání ani v části, ve které bylo jinak z hlediska důvodu dovolání § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno dovolatelkou obsahově relevantně, neshledal jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst.1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo tedy dovolání obviněné M. K. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Podnětem obviněné, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí, není Nejvyšší soud vázán. Pokud předseda senátu takové (svou povahou fakultativní) rozhodnutí po zvážení předmětného podnětu neučinil, nebylo třeba o něm rozhodnout samostatným výrokem.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler