3 Tdo 1145/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoník



3 Tdo 1145/2015 -57

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2015 o dovolání podaném Mgr. R. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 55 To 23/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 28/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2014, sp. zn. 5 T 28/2014 byl Mgr. R. H. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

V předmětné věci podal Mgr. R. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 55 To 23/2015 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal Mgr. R. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný Mgr. R. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve namítl, že se soud druhého stupně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a převzal jeho argumentaci stran průkaznosti, že obviněný za pomoci fiktivních faktur za práce a dodávky, které ovšem nebyly provedeny ani dodány, ve značném rozsahu zkrátil daň. O fiktivní doklady se přitom jednat nemohlo, neboť předmětné faktury se vztahovaly k vývoji a programování softwaru Správná volba. Dále soudu vytkl, že při posuzování existence předmětného programu opomenul čestné prohlášení Ing. H., který se na vzniku programu podílel, i výpovědi svědků Ing. K. a Z., kteří ve svých výpovědích potvrdili svůj podíl při programování softwaru. Obviněnému se navíc podařilo dostat ke stěžejnímu důkazu, k hard disku, na němž je celý program Správná volba uložen. Předmětný hard disk následně předal soudu druhého stupně s požadavkem na jeho realizaci, přičemž kdyby soud provedl takto navržený důkaz, byly by všechny ostatní úvahy bezpředmětné a nemuselo se spekulovat o tom, jestli takový program může existovat či nikoli. Obviněný dále podotkl, že akceptuje právo soudů rozhodovat o způsobu provádění dokazování i jeho hodnocení, namítá však, že v tomto případě byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech. Rovněž nesouhlasí se závěrem o nevyvratitelném prokázání viny, když soudy obranu obviněného vyhodnotily jako nepodloženou a svědky svědčící v jeho prospěch označily za nedůvěryhodné. Soud druhého stupně se podle obviněného rovněž nezabýval námitkou ohledně skutečnosti stran stanovení způsobené škody v bodě I. napadeného rozsudku. Z předmětných faktur totiž společnost Q-comp odvedla DPH a státnímu rozpočtu tak nemohla vzniknout jakákoli škoda na DPH. Obviněný shrnul, že napadené usnesení soudu druhého stupně považuje za nesprávné, neboť v předchozí fázi byla porušena jeho základní práva, včetně práva na spravedlivý proces. Obvinění je tak postaveno na zjištění soudů, že program Správná volba neexistuje, resp. neexistuje v rozsahu, který byl obviněným tvrzen, a nemohlo tak dojít k plnění, které bylo fakturováno, což vedlo ke zvýšení firemních nákladů a snížení základu daní. Neprovedením navrhovaného důkazu byl obviněný výrazně zkrácen na svých právech, neboť mu byla upřena možnost prokázat legálnost postupu, pro nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody. Rovněž připomenul, že státní zástupce na závěr veřejného zasedání žádal, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena zpět soudu prvního stupně pro objasnění, zda existoval program, který byl hrazen společností MAXUM, s. r. o., což má dokazovat právě předmětný hard disk. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zvážil veškeré okolnosti daného případu a napadené rozhodnutí zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve připomněla, že podle názoru prezentovaného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011 námitka tzv. opomenutých důkazů spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen výjimečně, a to v případě, že se soudy nižších stupňů navrhovanými důkazy vůbec nezabývaly a taková vada se následně odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotněprávního posouzení přisouzeného skutku. Důkazní situace v případě obviněného však nevyznívá ve prospěch splnění předpokladů pro možný zásah do skutkového stavu věci. Odvolací soud přitom uzavřel, že (doplněný) důkazní stav věci na prvostupňové úrovni se stal dostatečným podkladem pro skutková zjištění, když by obviněným navrhované důkazy nemohly mít na posouzení skutkového stavu věci a rozhodnutí o jeho vině žádný vliv. Navíc bylo důsledně zareagováno na všechny námitky, které se týkaly procesního postupu soudu prvního stupně při provádění dokazování. Soud druhého stupně rovněž přesvědčivým způsobem vysvětlil důvody, pro které se nemohl přiklonit k tvrzením obviněného a proč se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Pokud se obviněný dožadoval doplnění dokazování stran účetních dokladů, které měly souviset s realizací projektu Správná volba, pak se oba soudy s otázkou správnosti a úplnosti opatřených skutkových zjištění náležitě vypořádaly. V další části vyjádření státní zástupkyně rozvedla okolnosti svědčící o neexistenci programu Správná volba, přičemž soudy takový závěr neopřely pouze o výstup znalce z oboru kybernetiky Mgr. Ludmy (jak namítá obviněný). Mimo jiné nemohly přehlédnout, že obviněným tvrzené obchody mezi daňovým poplatníkem MAXUM, s. r. o., a jeho údajnými dodavatelskými společnostmi Q-comp, s. r. o., a KV soft, s. r. o., měly probíhat v hotovostních platbách v řádech desítek milionů korun, aniž by takové peníze prošly firemní pokladnou a aniž by tyto transakce unikly pozornosti firemní účetní, když ani důvody takto tvrzeného platebního styku nebyly logicky vysvětleny. O neexistenci programu Správná volba dále vypovídá způsob stanovení jeho ceny ve smlouvě o převodu tohoto průmyslového práva pouhou dohodou a nikoli řádným znaleckým odhadem, který byl deklarované hodnotě obchodované IT technologie odpovídající. Jeho existence se nedostala ani do povědomí svědků, kteří zajišťovali pro daňového poplatníka společnost MAXUM, s. r. o., služby z oblasti IT. Soudy nemohly ani přehlédnout změnu obhajoby obviněného poté, co bylo provedeným dokazováním vyvráceno jeho tvrzení, že předmětný program byl zajišťován společnostmi NWT, s. r. o., a Q-comp, s. r. o. Konečně, pokud obviněný až ve fázi řízení před soudem druhého stupně předložil k důkazu hard disk, na kterém měl být uložen program Správná volba, pak nelze soudu vytýkat, že se v této souvislosti zabýval otázkou vývoje uplatněné obhajovací taktiky a že na základě ustáleného skutkového stavu věci neshledal provedení navrhovaného důkazu jakkoli přínosným a způsobilým zvrátit skutková zjištění. S odkazem na argumentační kvalitu příslušných hodnotících pasáží rozhodnutí obou soudů nelze považovat za důvodnou dovolací námitku, podle které soud druhého stupně opomenul v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, proč nepovažuje za významné důkazy svědčící ve prospěch obhajoby. S ohledem na provedené dokazování nebylo možné přiznat důvodnost ani námitce stran stanovení výše způsobené škody v bodě I. výroku o vině, kdy státní rozpočet podle obviněného nemohl utrpět žádnou újmu na odvodech DPH. Touto námitkou se navíc zabýval soud druhého stupně (str. 9 rozhodnutí; viz též str. 43 rozhodnutí soudu prvního stupně). Státní zástupkyně shrnula, že pokud se obviněný neztotožňuje se skutkovými zjištěními obou soudů, pak za stavu, kdy nebyl shledán namítaný výjimečný důvod pro zásah do skutkového stavu věci, nelze ani dovolání obviněného spojit s uplatněným, popř. jiným, zákonným dovolacím důvodem. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom směřují výhradně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména s poukazem na svědecké výpovědi Ing. K. a Z., resp. čestné prohlášení Ing. H., případně hodnocení dalších důkazů), dále i neprovedení části důkazů (neprovedení zkoumání předloženého hard disku), přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.

Nejvyšší soud v tomto připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování.

Výpověďmi svědků Ing. J. K. a L. Z. se přitom soud prvního stupně zabýval (viz str. 47, resp. str. 48, a dále pak např. str. 53 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž k prohlášení Ing. H. se soud prvního stupně vyjádřil na str. 53 svého rozhodnutí. Dále lze uvést, že na neprovedení důkazu stran zkoumání předloženého hard disku, na kterém má být program Správná volba, nelze nahlížet jako na tzv. opomenutý důkaz . Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy. Uvedená (procesní) vada má totiž vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku . Nelze však přistoupit na tezi, že by se každý neprovedený důkaz stal tzv. opomenutým . Předně lze podotknout, že soudy věnovaly programu Správná volba dostatečný prostor, přičemž soud druhého stupně jasně a srozumitelně vyložil, z jakého důvodu doplnění dokazování zamítl a proč tuto možnost považoval za nadbytečnou, a to bez předpokladu efektivního přínosu pro rozhodovací proces v trestní věci obviněného (viz str. 9 rozhodnutí). Soud druhého stupně náležitě vyložil, proč se stal důkazní stav věci zjištěný na prvostupňové úrovni dostatečným podkladem pro skutková zjištění. Námitce obviněného, který soudu druhého stupně vyčítá, že se ztotožnil se závěry vyplývajícími z rozhodnutí nalézacího soudu, tudíž nelze přiznat žádnou relevanci. Důvodnost nebylo možné přiznat ani námitce stran způsobené škody v bodě I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v tomto lze plně odkázat jak na podklad pro skutková zjištění v rozhodnutí nalézacího soudu (viz např. str. 43 rozsudku), tak i na odůvodnění soudu druhého stupně (str. 9 usnesení), který se touto námitkou již zabýval a dospěl k přesvědčivým závěrům.

Dále lze uvést, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěru, že obviněný se záměrem zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmu právnických osob nechal zahrnout do nákladů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, tj. do účetní evidence pro daňové účely mezi přijatá zdanitelná plnění fiktivní faktury, kdy fakturované práce a dodávky nebyly vůbec provedeny ani dodány, avšak veškeré fiktivní doklady se zaúčtováním promítly do zvýšení nákladů a snížení základu daní, přičemž tyto závěry jsou dokazovány nejen svědeckými výpověďmi Mgr. R. H., ale i z výpovědí řady dalších svědků, znaleckými posudky a listinnými důkazy, stejně jako dalšími skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, potom lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zcela přiléhavá.

Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání Mgr. R. H. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu