3 Tdo 1144/2005
Datum rozhodnutí: 14.09.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1144/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2005 o dovoláních podaných T. D., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P.-B., a P. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici S. p. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 Tmo 4/2005 ze dne 4. 4. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 35 Tm 10/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání podaná T. D.

i P. H. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 35 Tm 10/2004 ze dne 31. 1. 2005 byl T. D. pro skutky podrobně popsané v bodě 1 až 5 citovaného rozsudku uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), pro skutek podrobně popsaný v bodě 6 citovaného rozsudku trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a pro skutek podrobně popsaný v bodě 3 citovaného rozsudku trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Naproti tomu byl obviněný D. z dalšího skutku uvedeného v citovaném rozsudku podle § 226 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) obžaloby pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. zproštěn. Citovaným rozsudkem bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Týmž rozsudkem byl P. H. pro skutky v něm podrobně popsané pod bodem 2 až 4 uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., pro skutek podrobně popsaný pod bodem 6 téhož rozsudku byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., pro skutek podrobně popsaný pod bodem 3 citovaného rozsudku byl uznán vinným trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a konečně pro skutek podrobně popsaný pod bodem 5 citovaného rozsudku byl shledán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Naproti tomu byl obviněný H. z dalšího skutku uvedeného v citovaném rozsudku podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. zproštěn. Dále bylo citovaným rozsudkem rozhodnuto též o vznesených nárocích na náhradu škody.

V předmětné věci podali T. D. a P. H. a také příslušná státní zástupkyně (v jejich neprospěch) odvolání. O takto podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp.zn. 10 Tmo 4/2005 ze dne 4. 4. 2005 a to tak, že z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil v odsuzující části ohledně všech obžalovaných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ohledně T. D. a P. H. rozhodl tak, že T. D. shledal pro skutky přesně popsané v bodech 1 až 6 tohoto rozsudku vinným spolupachatelem podle § 9 odst. 2 tr. zák. trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., z toho pod bodem 6 též dle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák. a pro skutek přesně popsaný po bodem 3 tohoto rozsudku spolupachatelem dle § 9 odst. 2 tr. zák. trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Za uvedené trestné činy jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, když pro výkon takto uloženého trestu jej zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil trest vyhoštění v trvání deseti let a rozhodl o vznesených nárocích na náhradu škody. P. H. odvolací soud citovaným rozsudkem uznal vinným pro skutky přesně v něm popsané pod body 2 až 4, 6 spolupachatelem podle § 9 odst. 2 tr. zák. trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a z toho v bodě 6 tohoto rozsudku též podle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák., dále jej uznal vinným pro skutek přesně popsaný pod bodem 3 tohoto rozsudku spolupachatelem podle § 9 odst. 2 tr. zák. trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a konečně pod bodem 5 citovaného rozsudku jej pro skutek v něm podrobně popsaný uznal vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za uvedené trestné činy jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil trest vyhoštění v trvání deseti let a rozhodl o vznesených nárocích na náhradu škody. Jinak napadený rozsudek ponechal nezměněn.

Proti shora citovanému rozsudku podali T. D. i P. H. dovolání a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí. Za dovolací důvod oba shodně označili ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku T. D. namítl, že s přihlédnutím k okolnostem případu mohl soud postupovat podle ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. s tím, že v jeho věci užití trestní sazby na předmětné trestné činy (jimiž byl shledán vinným) je pro něj nepřiměřeně přísné a že účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání a tedy takovým, který by bylo možné vyměřit i pod dolní hranici trestní sazby zákonem stanovené. V této souvislosti poukázal, že je osobou, na kterou je třeba hledět jako na osobu, která nebyla dosud postižena pro trestný čin, žil v řádné rodině a prostředky na obživu si obstarával legálně. Má za to, že předmětnou trestnou činnost je nutné vnímat i přes její závažnost jako ojedinělé vybočení z dosud řádného života a případný mírnější trest (byť i nepodmíněný) by v jeho případě splnil svůj výchovný účel. V této souvislosti poukázal na judikaturu a v rámci jednotlivých a jím citovaných rozhodnutí má za to, že splňuje podmínky pro mimořádné snížení výměry trestu pod zákonnou spodní hranici příslušné trestní sazby. V tom, že soudy nevolily v jeho věci postup podle § 40 tr. zák. spatřuje oprávněnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pro také navrhl, aby dovolací soud zrušil citovaný rozsudek odvolacího soudu a to ve spojení s citovaným rozsudkem soudu prvního stupně.

P. H. v důvodech svého mimořádného opravného prostředku namítl, že oba soudy se nedostatečně vypořádaly se skutkovým stavem věci a následně i s jeho právním posouzením. V této souvislosti poukázal na to, že soudy nesprávně interpretovaly jeho prvotní doznání trestné činnosti, stejně jako výpovědi jeho spoluobžalovaných zejména před soudem prvního stupně. Co se týče skutku obsaženého pod bodem 6 citovaného rozsudku odvolacího soudu uvedl, že byl spoluobviněnými vyzván k jeho spáchání, avšak neučinil tak, přičemž soudy v této souvislosti vycházely pouze z nepřesvědčivých výpovědí jednotlivých poškozených, když šlo o starší ženy a svou roli tak mohla sehrát i slabší paměť a jejich aktuální emoce. Za daného stavu dokazování pak měla být v tomto případě uplatněna zásada in dubio pro reo. Podle jeho názoru ostatně nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák., kdy spoluobžalovaní Č. a D. zřejmě neměli v úmyslu svým útokem způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví, když nemohli předpokládat, že se tak stane, když jejich prvotním úmyslem bylo zmocnit se kabelek poškozených jejich vytržením z rukou (ramene) poškozených, kdy za obvyklých okolností (věk a tělesná konstrukce poškozených) k jejich zranění nedochází. Skutek se navíc stal za tmy a tělesnou konstrukci i věk poškozených bylo obtížné rozeznat. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby dovolací soud citované rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

K podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). K dovolání podanému T. D. uvedl, že při úvahách o aplikaci ustanovení § 40 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody je třeba vycházet z primární charakteristiky tohoto ustanovení, když se nejedná o normu kogentní povahy, nýbrž jde o ustanovení fakultativní, jenž poskytuje soudu možnost v odůvodněných a výjimečných případech prolomit zákonem stanovenou dolní hranici trestní sankce a uložit trest kratšího trvání. Úvaha soudu v tomto směru závisí na jeho vlastním uvážení, které vychází z hodnocení komplexu skutečností, které se váží k trestnému jednání pachatele a jeho osobním poměrům. Za stavu, kdy soud shledal, že se dovolatel dopustil tzv. kvalifikovaného trestného jednání § 88 odst. 1 tr. zák. uložení trestu pod dolní hranici příslušné trestní sazby je možné pouze se zřetelem k osobě pachatele, a tedy okolnosti týkající se jeho osobních poměrů musí být zcela výjimečné. V případě dovolatele tomu tak nebylo a nelze v tomto směru argumentovat jeho částečným doznáním, případně tím, že jako hlavní pachatel se choval pouze částečně či neměl největší podíl na újmě poškozených. Jeho dosavadní beztrestnost, jako jediná polehčující okolnost pak nemůže být tím, co by soudy mělo vést k uložení trestu ve výměře, jíž se dovolatel domáhá. S ohledem na uvedené potom státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky takto podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

K dovolání podanému P. H. státní zástupce uvedl, že argumentace uplatněná v podaném dovolání se omezuje na výhrady vůči způsobu hodnocení důkazů soudy se zjevnou snahou dosáhnout takto pro sebe příznivějšího meritorního rozhodnutí. Hodnocení provedených důkazů však nelze považovat za hmotně právní hodnocení věci a tento procesní postup soudu nelze podřadit ani pod jiné dovolací důvody uvedené v zákoně. Ke skutku popsanému pod bodem 6 výroku o vině v napadeném rozsudku (přestože popřel svou účast na něm) namítl, že ti kteří tento skutek spáchali, neměli úmysl způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví. V této souvislosti státní zástupce poukázal na ustanovení § 6 písm. a) tr. zák., ze kterého plyne, že k okolnosti podmiňující užití vyšší trestní sazby se přihlédne, jde-li o těžší následek i tehdy, jestliže jej pachatel zavinil i z nedbalosti, pokud zákon nevyžaduje zavinění úmyslné. U trestného činu loupeže podle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák. tomu tak není, kdy v dané věci subjektivní vztah pachatelů ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené v podobě vědomé nedbalosti zřetelně plyne z povahy prokázaného útoku i z charakteru poškozených. Útok na ně vedli s vědomím, že se jedná o staré ženy pobývající v lázních a tedy s ohledem na tuto skutečnost i s vědomím o jejich zdravotním stavu. Závěrem potom státní zástupce poukázal i na to, že skutkové závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí nejsou v očividném nesouladu s opatřenými a provedenými důkazy. S poukazem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, odmítl.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z pohledu argumentace vedené T. D. a zčásti i argumentace vedené P. H. lze mít za to, že jejich námitky jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněné. K dovolání podanému T. D. je na místě uvést, že je pouze na úvaze soudu, zda shledá, že v té které věci jsou dány podmínky pro to, aby aplikoval ustanovení § 40 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. V předmětné věci se i odvolací soud zabýval všemi skutečnostmi a hledisky rozhodnými pro uložení druhu trestu a jeho výše. Ze skutečností ve věci nepochybně zjištěných potom nelze soudům vytknout, že v případě dovolatele v rámci úvah o uložení trestu neaplikovaly ustanovení § 40 tr. zák. Nelze totiž přehlédnout, že dovolatel byl shledán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák. a tedy tzv. kvalifikovaným trestným jednáním a shledal tak podmínky naplňující ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici příslušné trestní sazby lze v takovém případě odůvodnit pouze výjimečnými okolnostmi vztahujícími se k osobě pachatele. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzované věci takové okolnosti nejsou dány, nepochybil, když za takové okolnosti nemusí být považováno částečné doznání dovolatele či míra aktivity jeho trestné činnosti a ani jeho dosavadní beztrestnost. K dovolání podanému P. H. je třeba zmínit, že valná část jeho argumentace se omezuje pouze na výhrady k provedenému dokazování a hodnocení jeho výsledků soudy. K tomu lze dodat, že uplatněný dovolací důvod není tím, na jehož základě je možné se v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že s odkazem na ně lze přijmout adekvátní právní závěry. Tak tomu je i v dané věci, kdy soudy v důvodech přijatých rozhodnutí vysvětlily z jakých důkazů ve věci vycházely a jak také provedené důkazy hodnotily. V tomto směru se totiž zabývaly jednotlivými výpověďmi spoluobžalovaných i jejich změnami, vysvětlily kterým z nich a proč uvěřily a srovnaly je i s výpověďmi poškozených o průběhu jejich přepadení. To i s poukazem (ve vztahu k jednotlivým výpovědím spoluobžalovaných) na jejich rodinné či přátelské relace vedoucí zjevně ke snaze zmírnit rozsah či intenzitu jejich trestné činnosti. Přestože dovolatel uvedl, že skutku popsaného pod bodem 6 výroku o vině napadeného rozsudku se nedopustil, namítl, že u pachatelů, kteří jím byli shledáni vinnými (trestný čin loupeže podle § 234 odst. 2 písm. b/ tr. zák.) nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu. Podle § 6 písm. a) tr. zák. však platí, že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se přihlédne, pokud jde o těžší následek i tehdy, jestliže jej pachatel zavinil z nedbalosti, pokud zákon nevyžaduje zavinění úmyslné. Tato skutečnost však v ustanovení § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák. vyjádřena není. Přitom shledané jednání pachatelů uvedeného trestného činu nepochybně nese znaky jednání minimálně vědomé nedbalosti při současné jejich vědomosti, že totiž šlo o staré ženy. Nelze tedy než uzavřít, že takto relevantně uplatněná námitka v rámci podaného dovolání je současně zjevně neopodstatněná, když k ostatním námitkám směřujícím vůči skutkovým zjištěním lze uvést, že ty nelze podřadit ani pod uplatněný dovolací důvod, neboť právě učiněná skutková zjištění co do svého rozsahu i obsahu umožnila soudům přijmout adekvátní právní závěry.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka