3 Tdo 1143/2014
Datum rozhodnutí: 21.01.2015
Dotčené předpisy: § 21 odst. 1 tr. zákoník, § 209 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1143/2014 -17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2015 o dovolání podaném Ing. J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 50 To 95/2014 ze dne 7. května 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 32 T 130/2013, t a k t o:

I . Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 50 To 95/2014 ze dne 7. května 2014 a rozsudek Okresního soudu Plzeň město sp. zn. 32 T 130/2013 ze dne 29. ledna 2014 zrušují .

II . Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III . Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu s e Okresnímu soudu v Plzeň - město přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň město sp. zn. 32 T 130/2013 ze dne 29. ledna 2014 byla dovolatelka uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, který byl spatřován ve skutečnosti, že dne 21. 5. 2012 v P. sepsala jako obchodní zástupkyně České pojišťovny, a. s., s R. H. Oznámení pojistné události , ke které došlo dne 14. 3. 2012 a přesvědčila jej, že lze čerpat plnění z pojistné smlouvy, vedené na jeho jméno pod číslem na životní pojištění Diamant , přestože věděla, že R. H. tuto pojistnou smlouvu nikdy neuzavřel ani nepodepsal, když poškozeného přesvědčila, že pojistná smlouva, která byla uzavřena bez jeho vědomí, je platná, pokud bude tvrdit, že ji podepsal, když plnění z této smlouvy pak uplatňoval cestou obžalované na České pojišťovně, a. s., ale následně dne 1. 10. 2012 učinil dobrovolné čestné prohlášení o tom, že tuto pojistnou smlouvu nikdy neuzavřel ani nepodepsal, a zároveň se vzdal nároku vyplácení peněz z této smlouvy, čímž nakonec nedošlo k vyplacení pojistného plnění ve výši 7.000,- Kč na úkor České pojišťovny, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1. Za výše uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž jeho výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb. (zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí) v trvání jednoho roku.

O odvolání Ing. J. V. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. 50 To 95/2014 ze dne 7. května 2014 tak, že podané odvolání podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala Ing. J. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého (mimořádného) opravného prostředku uvedla, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky jí přisuzovaného trestného činu a vyjádřila přesvědčení, že pokud by byly provedeny jí navrhované důkazy a byl by řádně dokončen znalecký posudek z oboru písmoznalectví, nemohla by být uznána vinnou trestným činem podvodu. K pojistné smlouvě svědka H. uvedla, že pouze plnila pokyny České pojišťovny a revidovala smlouvy, když poté svědka pouze informovala o možnostech plnění z této smlouvy. Poukázala na skutečnost, že Česká pojišťovna do dnešního dne pojistnou smlouvu nestornovala, pouze ji vede jako ukončenou z důvodu neplacení pojistného, nikdy ji však neprohlásila za neplatnou od počátku. Vysvětlila okolnosti, za kterých hovořila se svědkem H. o uzavření smlouvy a proč se domnívala, že tuto smlouvu uzavřel. Uvedla, že uplatnění pojistného plnění bylo nápadem svědka H. a nikoli jejím, zranění svědka nebylo vidět a kdyby jí o něm neřekl, tak by se o něm nedozvěděla. Vyjádřila přesvědčení, že soudy celou věc nesprávně posoudily, když dovodily, že svědek H. nemohl uzavřít smlouvu o pojištění D., neboť mu to jeho finanční situace nedovolovala, stejně tak tvrzení, že svědek H. nevěděl, že je za něj hrazeno pojistné, což nemá oporu ve spise, když naopak ze spisu plyne, že mu byla zaslána upomínka za dlužné pojistné. Vyjádřila svůj názor, proč svědkyně H. a M. vypovídaly tak, jak vypovídaly. Shrnula, že zásadní pro posouzení věci je skutečnost, zda svědek H. předmětnou smlouvu podepsal či nikoli a nebyl důvod neprovést důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Poukázala též na skutečnost, že právě z neutěšených majetkových poměrů svědka H. lze vyvodit závěr, že ač pojistnou smlouvu podepsal, s ohledem na vysoké pojistné plnění se rozhodl následně nárok na výplatu pojistného plnění neuplatňovat, když dlužné pojistné v částce 11.000,- Kč značně převyšovalo pojistné plnění. S ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. 50 To 95/2014-359 a podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí a podle § 265m odst. 1 tr. řádu obžalovanou Ing. J. V. zprostil obžaloby, popř. podle § 265 l odst. 1 tr. řádu po zrušení napadeného rozhodnutí přikázal věc soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že ačkoliv z popisu skutku není patrno, jakým způsobem přesně k jednání dovolatelky došlo, z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně vyplývá mechanismus jejího jednání, přičemž toto je jednak prokazováno usvědčujícími výpověďmi svědků H. a M., které zapadají do kontextu celého případu tak, jak je dále prověřován orgány činnými v trestním řízení. Zdůraznila, že dovolatelka na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatňuje argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z jejího odvolání. K tomu je třeba uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněné se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Kromě toho se dovolatelka v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že obviněná uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatelka však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v její prospěch. Tím se tedy domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně tak uzavřela, že výhrady uplatněné dovolatelkou není možno mít za důvodné s tím, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na skutečnosti uvedené výše navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl , protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu se tak sice jeví, že námitky uplatněné dovolatelkou směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů, přesto jim však lze přiznat určité opodstatnění. To proto, že mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, které na jejich základě učinil nalézací soud, existuje rozpor, který nese již znaky nesouladu extrémního.

Předně je třeba uvést, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je R. H. označen jako poškozený, přičemž jednáním dovolatelky měla být zcela zřejmě poškozená Česká pojišťovna, a. s., když i podle skutkového děje, jak byl nalézacím soudem zjištěn, R. H. o všech rozhodných skutečnostech věděl a právě k jeho obohacení mělo de facto vyplacením pojistného plněním na úkor České pojišťovny, a. s., dojít. Takováto konstrukce skutkové věty tedy neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním.

Též lze přisvědčit dovolatelce, že důležitým (zejména pro posouzení míry jejího zavinění) je to, zda svědek H. skutečně předmětnou smlouvu podepsal, či aspoň odkdy o tom, že takováto smlouva uzavřena byla, věděl. Přitom je ze spisu zřejmé, že ještě před dnem 21. 5. 2012, kdy se měla dovolatelka jí přisuzované trestné činnosti dopustit, mu byly Českou pojišťovnou, a. s. (čl. 10 a následující), zasílány dokumenty týkající se předmětné smlouvy, zejména Potvrzení o uzavření pojistné smlouvy a Upomínka dlužného pojistného. Ze spisu se také podává, že k zániku předmětné smlouvy došlo dnem 20. 11. 2012 pro neplacení pojistného (čl. 184), což má vliv na skutečnost, zda by v reálu vůbec k vyplacení nějakého pojistného plnění svědku H. došlo.

Za daných okolností bude pak namístě provést znalecké zkoumání k tomu, zda byl podpis na smlouvě svědka H. skutečně jeho podpisem, ujasnit okolnosti, za jakých došlo k ukončení předmětné smlouvy a pečlivě zvážit všechny okolnosti případu na základě takto učiněných skutkových zjištění, a to i s ohledem na uvažovanou výhodnost či nevýhodnost uzavřené smlouvy svědkem H. z pohledu jejího plnění s odkazem na finanční aspekt věci, tedy na jedné straně splátky pojistného oproti uvažovanému nároku na pojistné plnění.

Rozhodnutí soudu prvního stupně i napadené rozhodnutí soudu odvolacího je tedy zatíženo takovou vadou, že dovolací soud musel v rámci rozhodnutí o dovolání obě tato rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit. Zrušil také podle § 265k odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu Plzeň - město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, s přihlédnutím k závěrům, které učinil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, je soud povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněné (zákaz reformace in peius).

Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka