3 Tdo 1136/2010
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 265l odst. 3 tr. ř.




3 Tdo 1136/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 o dovolání podaném I. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 46/2009 ze dne 17. 5. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 3/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 33 T 3/2006 ze dne 21. 1. 2009 byl I. B. pod body 1/ 88/ uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), a to ad 1/ 17/ sám, ad 18/ 88/ formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin a rovněž za sbíhající se trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl I. B. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen zákaz trestu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 102 T 264/2004 a rovněž trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvou roků, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

O odvolání I. B. (P. K. a příslušného státního zástupce) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 6 To 46/2009, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce, I. B. a P. K. I. zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), f) trestního řádu (dále jen tr. ř.) v celém rozsahu a II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal I. B. vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a to ad 1/-17/ sám, ad 19/-20/, 22/-41/, 43/-47/, 49/-75/, 77/-88/ formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. P. K. byl uznán vinným pod body 19/-20/, 22/-41/, 43/- 47/, 49/-75/, 77/-88/ trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin a rovněž za sbíhající se trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl I. B. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen zákaz trestu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně byly zrušeny výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2005, č. j. 6 T 164/2004-71 a souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 102 T 264/2004-222, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2006, č. j. 5 To 587/2006-303, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Pod bodem III. rozhodl vrchní soud podle § 259 odst. 1 tr. ř. tak, že se věc ohledně obou žalovaných ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. pod body 18/, 21/, 42/, 48/ a 76/ vrací soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali I. B. a P. K. dovolání, když I. B. označil za dovolací důvody ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř., P. K. ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolání proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala i nejvyšší státní zástupkyně, a to v neprospěch obviněného I. B., když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) o podaných mimořádných prostředcích rozhodl dne 14. 4. 2010 usnesením sp. zn. 3 Tdo 16/2010 tak, že dovolání obou obviněných odmítl, přičemž dovolání I. B. bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.. Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně přikázal podle § 265 l odst. 2 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci, aby neúplný výrok o vině uvedený pod bodem II. citovaného rozsudku ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 6 To 46/2009 doplnil o uvedení skutkových okolností podmiňujících posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák.

Vrchní soud v Olomouci tento pokyn realizoval rozsudkem ze dne 17. 5. 2010, č. j. 6 To 46/2009-3440, jímž výrok o vině doplnil o část skutkové věty popisující předchozí odsouzení obviněného B. a výkon uloženého trestu, aniž by se toto doplnění jakkoli dotklo právního posouzení skutků, výroku o trestu či výroku o náhradě škody.

Proti tomuto výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal I. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce, a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že nesprávné právní posouzení spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud se nezabýval časovou působností trestních zákonů a své rozhodnutí učinil v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákona účinného od 1. 1. 2010, když dle názoru dovolatele měl být aplikován tento nový trestní zákoník, neboť v něm obsažená právní úprava je pro něj příznivější, když v novém trestním zákoníku došlo ke snížení horní hranice trestní sazby trestného činu podvodu a navíc nový trestní zákoník již neobsahuje pojem zvlášť nebezpečného recidivisty. Vyjádřil přesvědčení, že pokud odvolací soud rozhodoval ve věci samé, pak bylo jeho povinností posuzovat i časovou působnost trestních zákonů použít právní úpravu pro něj příznivější. Závěrem svého podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolání obviněného B. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. 6 To 46/2009, je nepřípustné. To s ohledem na skutečnost, že trestní řád v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. vymezuje katalog rozhodnutí, jež jsou napadnutelná dovoláním jakožto mimořádným opravným prostředkem. Pro případ odsuzujícího rozsudku [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.] se vyžaduje, aby jím byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání. Státní zástupce uvedl, že žádnému z těchto požadavků však napadené rozhodnutí nevyhovuje, když dovolatel jím ani nebyl uznán vinným, ani mu nebyl uložen trest či rozhodnuto jiným způsobem předpokládaným v citovaném ustanovení. Se zřetelem k tomuto zjištění vyjádřil státní zástupce přesvědčení, že dovolání obviněného I. B. není přípustné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnuto. Vyjádřil dále souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V odst. 2 téhož ustanovení je specifikováno, že rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, usnesení o zastavení trestního stíhání, usnesení o postoupení věci jinému orgánu, usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, usnesení o schválení narovnání, nebo rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g) odst. 2 § 265a tr. ř., přičemž v daném případě se jedná o výčet taxativní. Vzhledem k výše uvedenému je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě se o rozhodnutí, proti kterému by bylo dovolání přípustné nejedná, a to bez ohledu na skutečnost, že napadený rozsudek obsahuje nesprávné poučení o možnosti podat proti němu dovolání. Napadeným rozsudkem odvolací soud pouze realizoval v souladu se zákonem pokyn uložený mu Nejvyšším soudem v rozhodnutí o dovolání (usnesení ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 16/2010) a žádný výrok o zvlášť nebezpečné recidivě svým posledním rozhodnutím nečinil, neboť ten byl obsažen již v původním rozhodnutí ze dne 13. 7. 2009. Odvolací soud tedy nerozhodoval ani o vině ani o trestu a tedy napadené (citované) rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci není rozhodnutím ve věci samé a dovolání proti němu je ze zákona nepřípustné. Proto tedy takto podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., jako nepřípustné.

Nicméně jako obiter dictum Nejvyšší soud k argumentaci obsažené v dovolání uvádí, že vrchní soud doplněním skutkové věty pouze v rámci zákonných možností uvedl do souladu skutkovou a právní větu svého rozhodnutí, když výrok o vině (jako celek) byl již pravomocně učiněn v rozhodnutí ze dne 13. 7. 2009 a tento výrok zůstal rozhodnutím dovolacího soudu nedotčen (dovolací soud jej nezrušil), ale pouze nařídil jeho skutkovou větu doplnit tak, aby byla v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními a v souladu s větou právní vyjádřenou ve vztahu k výroku o vině (která ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě obsahovala). V této souvislosti dovolací soud poukazuje i na své rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 17/2006, podle kterého se pozdější pro pachatele příznivější právo při posuzování trestnosti činu podle § 16 odst. 1 tr. zák. (nově § 2 odst. 1 trestního zákoníku) uplatní pouze tehdy, pokud nebylo o vině pravomocně rozhodnuto, v opačném případě citované ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít. Jak již bylo uvedeno výše, v daném případě bylo o vině dovolatele pravomocně rozhodnuto již rozsudkem sp. zn. 6 To 46/2009 ze dne 13. 7. 2009, toto rozhodnutí zůstalo následným dovolacím řízení nedotknuto a nebyl tedy důvod aplikovat ust. § 2 odst. 1 trestního zákoníku.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podané I. B. podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout jako nepřípustné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. října 2010

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka