3 Tdo 1132/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 88 odst. 1 tr. zák.



3 Tdo 1132/2013-40
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného a o dovolání obviněného Ing. R. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 12 To 186/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 265/2009, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. R. K. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 2 T 265/2009 , byl obviněný Ing. R. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona [tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon )]. Za to byl podle § 224 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce nebo činnosti, jejíž výkon upravuje zvláštní předpis, a které jsou spojené s výkonem odpovědnosti za dodržování plnění povinností v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany, na dobu osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Z. P., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání státního zástupce a obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 12 To 186/2013 , tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. na upraveném skutkovém základě znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že

jako mistr průmyslové čistírny odpadních vod na adrese R., V., okres P. z., společnosti Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., se sídlem P., T., který je ve smyslu Provozního řádu čistírny odpadních vod ICN Czech republic a. s. R. u P. pro trvalý provoz ze dne 25. 3. 2004, Místního provozního řádu dezodorizace čistírny odpadních vod VUAB Pharma a. s. R. u P. pro trvalý provoz ze dne 19. 1. 2007, Místního provozního řádu Plynového hospodářství čistírny odpadních vod ICN Czech republic a. s. R. u P. pro trvalý provoz ze dne 15. 1. 2004, Provozního řádu čistírny odpadních vod VUAB Pharma a. s. R. u P. a. s. dle zákona č. 82/2002 Sb., o ochraně ovzduší a vyhlášky č. 356/2002 Sb., ze dne 29. 1. 2008, osobou odpovědnou za provoz čistírny odpadních vod, vydal dne 22. 5. 2008 pod evidenčním číslem 23/08/MS písemný příkaz k práci J. P., pracujícímu zde jako osoba samostatně výdělečně činná na základě smlouvy o obstarání věci ze dne 16. 10. 2006, konkrétně k opravě příruby na výstupu z nádrže H - 108 do dezodorizačního potrubí za pomoci použití technologie - acetylen, kyslík, bruska, s výslovným uvedením, že se jedná o prostředí bez hořlavých látek, přičemž nedostatečně vyhodnotil rizika spojená s opravou nádrže uvedeným způsobem, resp. při posuzování těchto rizik neuvážil možnost, že výbušná atmosféra může do nádrže vniknout jiným způsobem, v důsledku čehož dne 23. 5. 2008 kolem 08:45 hodin došlo při zahájení těchto prací J. P. po použití úhlové brusky Narex u nádrže H - 108 k iniciaci a následném výbuchu metanu, který se v nádrži H - 108 a v celé délce odplyňovacího potrubí vytvořil, přičemž v důsledku výbuchu bylo částečně odtrženo víko nádrže H - 108 a poškozený J. P. byl odhozen na betonovou plochu vzdálenou 17 metrů, čímž utrpěl poúrazový a pokrvácivý šok, kterému na místě podlehl .

Za to byl obviněný podle § 224 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Z. P. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. R. K. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V dovolání obviněný namítl, že napadený rozsudek je založen na extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na jedné straně a aplikovanými právními závěry soudu na straně druhé, neboť skutková zjištění, ke kterým dospěl po doplnění dokazování odvolací soud, nemají oporu ve spise.

Obviněný především namítl, že ani rozsudek soudu prvého stupně a ani rozsudek soudu odvolacího neobsahuje popis toho, jaký byl skutkový děj předmětné havárie, jaká byla prokázána příčina výbuchu, resp. příčina nahromadění metanu v nádrži H 108, kde v systému metan vznikl, a jak je možné, že se dostal do té části zařízení, která nebyla zahrnuta do tzv. plynového hospodářství. Bez těchto jasných skutkových zjištění nebylo možné podle obviněného přistoupit k právní kvalifikaci zjištěného skutku. Odvolací soud mu v rovině nevědomé nedbalosti vyčítá, že měl předvídat riziko nahromadění metanu v předmětné nádrži, ale již nijak nepopisuje, kde měl posléze hořící metan svůj původ a jaká část systému selhala, když se metan do neplynové části čistírny odpadních vod dostal. Takový závěr odvolacího soudu je zcela bez jakéhokoliv skutkového podkladu, neboť mu klade za vinu, že měl něco předvídat, ačkoli samotný soud nezjistil, co by to mělo být. Pokud tedy odvolací soud uvedl, že došlo k poměrně problematickému nasátí plynů z jiných navazujících částí dané soustavy, a to nikoli vlivem běžného provozu, ale vlivem prokorodování některých částí, měl podle obviněného rovněž uvést, odkud k nasátí plynu došlo, vlivem jaké koroze a kde tato koroze byla nalezena a kdy. Jedině tak by mohl dojít k úvahám, zda obviněný mohl problematické nasátí plynů z jiných navazujících částí dané soustavy předvídat či nikoli. V opačném případě nemohl podle obviněného činit právní závěry o jeho zavinění.

Obviněný dále upozornil na to, že ve věci se jedná o poměrně složitou technickou problematiku, která zřejmě vedla k tomu, že se odvolací soud dopustil celé řady nepřesností a pochybení při skutkových zjištěních, zejména při hodnocení dvou vypracovaných znaleckých posudků, které byly pro jakékoli právní závěry stěžejní. Obviněný především zdůraznil, že oba znalci se na nehodovém ději neshodli, jak mylně uzavřel odvolací soud. Znalec prof. Ditl nijak při svých závěrech nereflektuje, že tzv. příruba na nádrži H 108 nebyla uzavřena, ale byla dostatečně pootevřena, aby mohlo do nádrže vnikat dostatečné množství vzduchu. Prof. Ditl uvažuje o tom, že metan, který hořel, vznikl v nádrži H 108, zatímco znalec doc. Jeníček oponuje tím, že v nádrži H 108 metan vzniknout nemohl, jelikož k tomu nebyly vhodné podmínky. Prof. Ditl sice prezentoval dvě varianty nehodového děje, v žádné se však neshodl s doc. Jeníčkem, jak uvedl odvolací soud. Prof. Ditl v první variantě počítal s tím, že plyny se vytvořily v nádrži H 108, a k nim se při vypouštění vody z nádrže přisál prokorodovaným otvorem na této nádrži z okolí vzduch, a tím vznikla výbušná směs. Ve druhé variantě počítal s tím, že se plyny vytvořily rovněž v předmětné nádrži H 108, ale při napouštění nádrže vodou byly vytlačeny do části systému, která následuje za nádrží H 108, ale protože nebyly v chodu ventilátory, při opětovném vypouštění nádrže došlo ke zpětnému nasátí plynů zpět do nádrže opět s efektem přisátí vzduchu prokorodovaným otvorem na této nádrži H 108. Naproti tomu doc. Jeníček označil za pravděpodobnou příčinu výbuchu možnost přisátí plynu z předcházejících technologických částí provozu, předcházejících uvedenou nádrž. Jedná se o zcela jinou příčinu, než kterou uvedl prof. Ditl, neuvažuje se o zpětném nasátí plynů z nádrže H 108 a již vůbec ne z důvodu uzavření příruby nebo prokorodovaného otvoru v nádrži. Závěr odvolacího soudu, že příčinou výbuchu bylo poměrně problematické nasátí plynů z jiných navazujících částí dané soustavy, a to nikoli vlivem běžného provozu, ale vlivem prokorodování některých součástí, neodpovídá závěrům doc. Jeníčka, který hovořil o tom, že se plyn mohl nasát z předcházejících technologických celků, nikoli navazujících celků. Odvolací soud dále obviněnému klade za vinu, že byla zjištěna koroze na potrubí, které vychází (následuje) za nádrží H 108, a že obviněný na tuto skutečnost nijak nereagoval a nevnímal jí jako zvýšené riziko výbuchu. Podle obviněného odvolací soud zaměňuje korozi na potrubí, které vystupuje z nádrže H 108, a která byla objektivně zjistitelná a poškozený ji šel opravit, a korozi na předcházející části ČOV, která objektivně zjistitelná nebyla, neboť se nacházela uvnitř zcela uzavřené anaerobní nádrže A 103. A právě koroze na potrubí, které spojuje nádrže A 103 a H 108, byla pravou příčinou nahromadění metanu v nádrži H 108, což je zcela v souladu se závěry doc. Jeníčka. Koroze na tomto místě však byla nezjistitelná, a obviněný proto nemohl ani jen tušit, že k tomu došlo. Koroze na výstupním potrubí z nádrže H 108 na přítomnost metanu neměla žádný vliv a nebyla v příčinné souvislosti se vznikem výbušné směsi. Bez koroze na potrubí, které spojuje nádrže A 103 a H 108, by přitom k nahromadění výbušné směsi v nádrži H 108 nedošlo.

Obviněný odvolacímu soudu dále vytkl, že v rozsudku zcela chybí odůvodnění, na základě jakých zjištění dospěl soud k závěru, že obviněný nedbal potřebné opatrnosti a uvedená rizika nedostatečně důsledně vyhodnotil. Není patrné, jakou opatrnost měl obviněný ještě zachovat, co učinil špatně a jaké indicie při svém počínání vyhodnotil nedostatečně důsledně, když mu z hlediska všech předpisů nelze nic vytknout. Nádrž H 108 nebyla zařazena v plynovém hospodářství a jednotlivé technické normy žádná měření k posouzení rizik výbuchu před zahájením prací nevyžadují. Ostatně jak zdůraznil znalec doc. Jeníček, v daném místě se ani konstrukčně nepředpokládá, že tam budou odebírány vzorky, a že by tam bylo nějaké místo, kde by se měření provádělo. Je tedy otázkou, zda by měření na přítomnost metanu bylo vůbec možné provést. Obviněný navíc na práci najal externího pracovníka - poškozeného, přesvědčil se o tom, že je to osoba kvalifikovaná k provedení činnosti na nádrži H 108, a poskytl mu stejné informace o stavu nádrže H 108, jako měl sám. Pokud poškozený jednal neopatrně, nelze to přičítat k tíži obviněného.

Obviněný rovněž namítl, že se odvolací soud dopustil nesprávného posouzení mimotrestních norem tím, že mu přičítá porušení § 3 odst. 4 nařízení vlády č. 406/2004 Sb., o bližších požadavcích na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v prostředí s nebezpečím výbuchu. Obviněný totiž v žádném případě nerozhodoval o tom, jaká část čistírny odpadních vod bude klasifikována jako součást plynového hospodářství a jaká část již bude zahrnuta do tzv. neplynové části. Taková klasifikace byla předmětem posouzení bezpečnostní komise, která u zaměstnavatele fungovala, a je zcela mimo rámec pracovního zařazení obviněného.

Na základě uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 12 To 186/2013, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a věc přikázal v potřebném rozsahu Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Pro případ rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil obviněný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k tomu sdělil, že po seznámení se s obsahem dovolání a obviněným uplatněných námitek a vzhledem k souběžně podanému dovolání nejvyššího státního zástupce v této věci v neprospěch obviněného, se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu rovněž napadl v neprospěch obviněného Ing. R. K. dovoláním nejvyšší státní zástupce , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť podle jeho názoru bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku podaného státním zástupcem proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce uvedl, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu ve vztahu k aplikaci materiálního korektivu podle § 88 odst. 1 tr. zákona vycházejícího z toho, že obviněný sice porušil důležité povinnosti vyplývající z jeho postavení a funkce mistra čistírny odpadních vod a zároveň mu uložené zákoníkem práce a prováděcími právními předpisy, avšak v daném případě došlo k problematickému nasátí plynů do inkriminované nádrže, která není součástí tzv. plynového hospodářství, z jiné části dané soustavy nikoli vlivem běžného provozu, ale vlivem prokorodování některých součástí, přičemž současně odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že poškozený jako osoba samostatně výdělečně činná měl mít potřebnou kvalifikaci a mohlo ho napadnout, že používá úhlovou brusku na rizikovém místě, a měl tak požadovat garance bezpečné práce, k čemuž však nepřistoupil.

Podle nejvyššího státního zástupce odvolací soud při hodnocení míry zavinění pominul skutečnost, že obviněný jako vedoucí provozu čistírny odpadních vod již v době před spácháním projednávaného skutku vydal v rozporu se schváleným provozním zařízením čistírny pokyn k uzavření odvětrávacího zařízení na anaerobním reaktoru H 108 z důvodu předchozího úniku pěny. Vzhledem ke svému vzdělání a praxi si musel být obviněný vědom z toho plynoucí možnosti vzniku nebezpečí výbuchu v důsledku vytváření metanu uvnitř nádrže. Byl to tedy primárně obviněný, kdo svým jednáním zapříčinil změnu povahy reaktoru H 108 oproti původně projektově schválenému provzdušňovacímu zařízení v rámci systému čistírny a vysoce nebezpečné zařízení, jež mohlo při styku s akcelerátory zapříčinit výbuch, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, na přítomnost výbušného plynu v předmětné nádrži měla vliv právě obviněným dříve nařízená úprava odvzdušňovacího potrubí. Rovněž tak si měl být obviněný před vydáním písemného příkazu k provedení práce vědom, že došlo ke korozi odvzdušňovacího zařízení anaerobního reaktoru, a tudíž vyvstala možnost nasátí vzduchu prostřednictvím následně i poškozeným zvětšeného otvoru na odvětrávacím zařízení reaktoru. Měl a mohl tedy předpokládat právě na základě svého dřívějšího rozhodnutí o uzavření anaerobního reaktoru vznik hořlavých a výbušných látek i samotného výbuchu, a to tím spíše, že výslovně určil k provedení úprav pracovní pomůcky zjevně způsobilé k iniciaci exploze. Právě jednání obviněného směřující k nevhodným technologickým úpravám předmětného provozu považuje nejvyšší státní zástupce za okolnost podstatně zvyšující míru zavinění jakožto jedno z kritérií rozhodných pro aplikaci § 88 odst. 1 tr. zákona.

Za nesprávné hmotně právní posouzení označil nejvyšší státní zástupce také skutečnost, že odvolací soud při aplikaci § 88 odst. 1 tr. zákona přihlédl mimo jiné k okolnosti, že poškozený vykonával práce v postavení osoby samostatně výdělečné činné a jakožto osoba kvalifikovaná. Z hlediska míry zavinění je však právní postavení poškozeného nerozhodné. K tomu nejvyšší státní zástupce odkázal na § 101 odst. 5 zákoníku práce, podle kterého se povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovišti. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce přiměřeně odkázal na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 163/2013. Sama okolnost, že poškozený byl příslušným způsobem proškolen, nemůže mít přímý dopad na míru zavinění obviněného, který výslovně poškozeného poučil, že v daném případě se o rizikový prostor nejedná. Volba konkrétního pracovního prostředku zároveň nemůže zvyšovat míru spoluzavinění samotného poškozeného, když obviněný jako osoba odborně povolaná použití těchto prostředků nařídil. Míra porušení povinností ze strany poškozeného je tak podle nejvyššího státního zástupce ve vztahu k vzniklé explozi nepoměrně nižší, nežli míra zavinění obviněného, jenž byl obeznámen s komplexním fungováním složitého nebezpečného provozu čistírny odpadních vod.

Zvýšený stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost nejvyšší státní zástupce rovněž shledal v tom, že v konkrétním případě jednání obviněného směřovalo proti zákonem chráněnému zájmu na dodržování povinností zabezpečujících bezpečný provoz vysoce specializovaného technického zařízení, plnícího rovněž veřejně prospěšné funkce. V neposlední řadě nejvyšší státní zástupce odvolacímu soudu vytkl, že nedostatečně zohlednil také další skutečnosti vážící se k osobě obviněného. Jak totiž ze skutkových zjištění vyplynulo, v obviněným řízené čistírně odpadních vod již přibližně o dva roky dříve došlo k explozi, v jejímž důsledku došlo k vážnému poškození zdraví. Pro toto jednání byl obviněný zároveň i trestně stíhán, a třebaže byl v dané věci pravomocně zproštěn obžaloby, měla vést tato zkušenost u obviněného k vyšší míře předvídatelnosti a opatrnosti při dodržování všech jeho povinností na jemu svěřeném úseku řízení čistírny odpadních vod. U obviněného tak lze podle nejvyššího státního zástupce dovozovat určitou lehkomyslnost k dodržování jeho právních povinností, což rovněž vylučuje aplikaci § 88 odst. 1 tr. ř. Na základě uvedených důvodů vyjádřil nejvyšší státní zástupce přesvědčení, že jednání obviněného mělo být správně posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, a pokud tak soudy neučinily, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž tuto vadu odvolací soud neodstranil, nýbrž podaný opravný prostředek jako nedůvodný zamítl, čímž dále zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 12 To 186/2013, zrušil, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než předpokládaného v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím obhájce vyjádřil obviněný v podání ze dne 9. 10. 2013. Ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s argumenty uvedenými v dovolání, jelikož státní zástupce zde uvedl řadu nepřesností a zkreslení týkajících se zejména prokázaného skutkového stavu, který vyšel v řízení najevo. Pokud totiž státní zástupce dovodil vyšší míru zavinění z toho, že obviněný vydal inkriminovaný příkaz k provedení prací dne 22. 5. 2008, při jejichž provádění došlo k výbuchu, za situace, kdy si musel být vědom, že v důsledku předtím provedené úpravy příruby došlo ke změně charakteru předmětné nádrže v rozporu s projektovou dokumentací, nemají tyto závěry podle obviněného jakoukoliv oporu v provedeném dokazování. K tomu obviněný prezentoval vlastní verzi soudy zjištěného skutkového stavu, která v podstatě kopírovala námitky uvedené v jeho dovolání. K otázce aplikace § 88 odst. 1 tr. zákona obviněný poznamenal, že okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jakožto zvláště přitěžující okolnosti je třeba vždy hodnotit materiálně, přičemž k nim lze přihlížet jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Zásadní nesouhlas vyjádřil obviněný s domněnkou státního zástupce, že u něj lze dovodit určitou lehkomyslnost k dodržování jeho právních povinností. V trestním řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 82/2008 byl obžaloby zproštěn v plném rozsahu. Na prováděné práce si vždy najal kvalifikované, proškolené a oprávněné osoby a vždy postupoval v souladu se všemi provozními řády. Na čistírně odpadních vod přitom pracuje dvanáct let. Pokud tedy soudy dovodily v jednom případě jeho zavinění v rovině nezachování potřebné opatrnosti , nelze z toho v žádném případě usuzovat na nějakou lehkomyslnost při plnění jeho pracovních povinností.

Z těchto důvodů považuje obviněný dovolání nejvyššího státního zástupce za nedůvodné. Jelikož současně neobsahuje uvedení, proti jakým výrokům napadeného rozsudku směřuje, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl nebo podle § 265j tr. ř. zamítl.

Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Obviněný Ing. R. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obě dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), dovolání obviněného bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a obě současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný a nejvyšší státní zástupce svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V případě dovolání obviněného Ing. R. K. byla dovolací argumentace zaměřena jen proti tomu, jakým způsobem soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění z těchto důkazů učinily, když hlavní část jeho argumentace směřovala proti hodnocení znaleckých posudků a výpovědí znalců. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy odvolacího soudu důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud rozhodně nevybočil při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neshledal ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.

Lze souhlasit se závěry odvolacího soudu, že obviněný byl v době výbuchu nádrže odpovědný za dodržování technologických a technických postupů z hlediska platných legislativních a vnitroorganizačních předpisů a rovněž za dodržování příslušných předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Obviněný si byl vědom prokorodování systému spojeného s předmětnou nádrží, i toho, že na nádrži byly provedeny technické úpravy spočívající v úpravě odvzdušňovacího potrubí nádrže. Před zahájením opravy nebyla nádrž vyprázdněna, nacházely se v ní zbytky kapaliny z poměrně složitého vodohospodářského systému, přičemž složení této kapaliny nebylo nijak zjišťováno, stejně jako nebylo zajištěno nadstandardní odvětrání. Nádrž měla být odvětrávána toliko běžným způsobem vztahujícím se k běžnému chodu, nebyl však brán zřetel ani na objektivně existující korozi navazujícího zařízení ani na zamýšlené použití vysoce rizikového zařízení uhlové brusky. Na obviněného bylo nutno klást požadavky zvýšené opatrnosti, měl velice pečlivě zvažovat možná rizika a na jejich základě poté přijmout nezbytné opatření, a to nejen kompletní vypuštění nádrže a zajištění nadstandardního odvětrání, ale také například opakované měření na přítomnost bioplynu ještě předtím, než dojde k použití brusky. Obviněný, vědom si špatného stavu celého zařízení, tak nedbal potřebné opatrnosti a uvedená rizika nedostatečně důsledně vyhodnotil, když vycházel toliko z předpokladu, že by k výskytu výbušné směsi dojít nemělo, což se ukázalo jako předpoklad zásadně mylný. Obviněný však vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům měl vědět, že k uvedenému nebezpečí může reálně dojít, byť míra rizika byla skutečně menší.

Pokud jde o námitky nejvyššího státního zástupce zaměřené proti aplikaci § 88 odst. 1 tr. zákona ve vztahu k § 224 odst. 2 tr. zákona, lze s ním souhlasit v tom, že míru zavinění obviněného nemůže zásadně ovlivnit skutečnost, že poškozený prováděl práce v postavení osoby samostatně výdělečně činné. Naproti tomu zcela rozhodující okolnost uváděná nejvyšším státním zástupcem, která podle něj vylučuje aplikaci § 88 odst. 1 tr. zákona, spočívající v tom, že primární příčinou výbuchu bylo jednání obviněného spočívající ve změně povahy reaktoru (nádrže H 108) oproti původně projektově schválenému provzdušňovacímu zařízení v rámci systému čistírny odpadních vod na vysoce nebezpečné zařízení, jež mohlo při styku s akcelerátory zapříčinit výbuch, nekoresponduje se skutkovými zjištěními učiněnými v předchozím řízení. Ze stabilizovaného skutkového stavu zachyceného po provedeném přezkumném řízení ve výroku a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu naopak vyplývá, že primární příčinu výbuchu nelze zcela jednoznačně určit, když nejpravděpodobnější je přítomnost metanu, který nevznikl v předmětné nádrži, ale byl nasát z okolí, což souvisí s technickým stavem nádrže (str. 7 usnesení), a že naopak existují významné pochybnosti o tom, že opravou provedenou v létě roku 2007 došlo k absolutnímu zaslepení příslušného otvoru, které je třeba vykládat jednoznačně ve prospěch obviněného (str. 6 usnesení). Na tomto základě nelze odvolacímu soudu při úvahách o aplikaci § 88 odst. 1 tr. zákona nic vytknout, pokud se mu míra zavinění obviněného oprávněně jevila jako poněkud nižší, než zákon v rámci kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu předpokládá. Pokud jde o další okolnosti zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněného namítnuté nejvyšším státním zástupcem (veřejně prospěšná funkce čistírny odpadních vod a dřívější trestní stíhání obviněného, které skončilo zprošťujícím rozsudkem), Nejvyšší soud je v daných souvislostech nepovažuje za natolik významné, aby odůvodnily jiný závěr, než k jakému dospěl odvolací soud.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který nejvyšší státní zástupce uplatnil z toho důvodu, jelikož byl přesvědčen, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze argumentačně odkázat na předchozí část odůvodnění vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky nejvyššího státního zástupce nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k obviněnému Ing. R. K. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí obou dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. prosince 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký