3 Tdo 1125/2016
Datum rozhodnutí: 09.11.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 1125/2016 -79

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovoláních, která podali obviněný S. B., a obviněný M. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 6 To 105/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 63/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných odmítají .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 1. 2016 , sp. zn. 4 T 63/2015 , byli obvinění S. B. a M. L. uznáni vinnými ze spáchání pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku [body 1 7, 10 34, 36 46], ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku [body 8, 9, 41], spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku [1, 2, 4 6, 11, 12, 14, 17, 19 30, 33 35, 37 40, 42, 44 46], spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to byl obviněný S. B. podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci. Obviněný M. L. byl podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti tří měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci. Podle § 228 odst. 1 byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit uvedeným poškozeným náhradu škody. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byli někteří poškození odkázáni se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 226 písm. c) trestního řádu byl obviněný S. B. zproštěn v bodě 47 obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal tento obviněný. Podle § 229 odst. 3 trestního řádu byla poškozená E. L. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněných a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2016 , sp. zn. 6 To 105/2016 , jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu u obou obviněných a dále ve výroku o náhradě škody, ohledně obou obviněných (v případě obviněného S. B. z důvodů uvedených v § 261 trestního řádu) pokud jde o poškozené A. N., J. D., A. S. a K. K., a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného S. B. odsoudil podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci. Obviněného M. L. odsoudil podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným uložena povinnost zaplatit poškozeným A. N., J. D., A. S. a K. K. společně a nerozdílně náhradu škody. Podle § 256 trestního řádu bylo odvolání obviněného S. B. zamítnuto.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláními . Obviněný S. B. v něm uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný uvedl, že si je vědom, že Nejvyšší soud do výroku o uložení trestu z důvodů týkajících se přiměřenosti trestu zásadně nezasahuje, v jeho případě však byl trest uložen v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že koliduje s ústavní zásadou proporcionality trestní represe, když jde o případ tzv. exemplárního trestání. Poukázal na to, že na stejném skutkovém základě dospěly oba soudy k mimořádně odlišným závěrům ohledně trestu. Zatímco nalézací soud uložil trest na samé spodní hranici trestní sazby, odvolací soud až na jejím dvou a půl násobku. Obavy z uložení exemplárního trestu přitom obviněný pociťoval již od samého počátku trestního řízení. Nalézací soud podle obviněného správně zohlednil, že oba obvinění byli usvědčeni především na základě jeho výpovědi, že při páchání trestné činnosti vystupovali oba obvinění vůči poškozeným slušně a nepoužili jakékoliv násilí, jsou osobami dosud netrestanými a on sám se k trestné činnosti doznal, lituje svého jednání, částečně hradí škodu a snaží se odstranit škodlivý následek své trestné činnosti. Obviněný dále namítl, že nesouhlasí s hodnocením svého jednání jako mimořádně zavrženíhodného, jak uzavřel odvolací soud, jelikož takové hodnocení neodpovídá odborné literatuře ani judikatuře, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 793/2010. Obviněný je přesvědčen, že použití přívlastku mimořádně je projevem emocí a zaujetí odvolacího soudu, což je patrno již z průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem. Odvolací soud pak neprojevil sebemenší snahu poznat či ověřit autentičnost vnitřní motivace a způsobilosti obviněného k vlastní nápravě. Obviněný závěrem požádal o odklad výkonu uloženého trestu ve smyslu § 265o odst. 1 trestního řádu do doby, než bude dovolací řízení skončeno.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby napadený rozsudek zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že mu uloží trest nekolidující s ústavní zásadou proporcionality trestní represe.

Obviněný M. L. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l ) trestního řádu. Obviněný uvedl, že soudy učiněné skutkové závěry jsou nedostatečné pro rozhodnutí o rozsahu jeho trestné činnosti, přičemž existuje extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Přestože sám při hlavním líčení vyloučil účast na dvaceti jedna útocích, nalézací soud jej uznal vinným na základě výpovědi spoluobviněného S. B. Výpověď spoluobviněného je ovšem podle dovolatele nepravdivá a postrádá věrohodnost. Vyplývá to ze skutečností, že v případě útoku pod bodem 33 obviněný B. popřel spáchání trestné činnosti, na místě přesto byla nalezena jeho daktyloskopická stopa, a v minulosti se navíc měl obviněný B. dopustit obdobné trestné činnosti. Podle dovolatele se obviněný B. dopouštěl trestné činnosti s jinou osobou, patrně s panem J. B., když oba byli pro obdobné jednání prověřováni. Ve prospěch dovolatele dále svědčí i rozpory v popisu pachatelů ve výpovědích poškozených. Spáchání trestné činnosti konečně podle obviněného vylučuje i jeho pracovní doba v zaměstnání v té době. Nalézacímu soudu dovolatel dále vytknul, že neprovedl jím navržený důkaz výslechem svědka B. a ve svém rozhodnutí tento svůj postup ani nezdůvodnil. Ve vztahu k náhradě škody namítl, že soudy přiznaly nároky poškozených pouze na základě jejich tvrzení, aniž by požadovaly prokázání jejich výše. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, obviněný namítl, že uložený trest považuje za nepřiměřený. Mělo by být zohledněno, že trestnou činnost inicioval obviněný B., a on mu pouze sekundoval. Obviněný B. si také ponechal převážnou část získaných peněz. Dovolatel pak podle svého mínění spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, doznal se k jednání, kterého se dopustil, opakovaně projevil lítost a omluvil se poškozeným.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu napadený rozsudek a přikázal podle § 265l odst. 1 trestního řádu odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněných byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného S. B. uvedl, že jeho námitky směřovaly výlučně proti údajné přílišné přísnosti uloženého trestu. Nevytýkal přitom porušení žádného konkrétního ustanovení trestního zákoníku o ukládání trestu, a to dokonce ani porušení žádného z obecných ustanovení. Pouze obecně vytýkal nezohlednění některých polehčujících okolností a vedl polemiku o tom, zda jeho jednání spočívající v dlouhodobém a soustavném okrádání seniorů bylo mimořádně zavrženíhodné nebo pouze zavrženíhodné, přičemž v této části dokonce spekuloval o zaujatosti soudu. Částečně své námitky dokonce formuloval jako skutkové. Podle státního zástupce se proto jeho dovolací námitky míjely s oběma formálně deklarovanými dovolacími důvody. V souvislosti s dovoláním M. L. státní zástupce uvedl, že obviněný sice formálně namítá, že učiněná skutková zjištění nelze subsumovat pod skutkové podstaty trestných činů, kterými byl uznán vinným, fakticky však neuvádí jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění a zákonných znaků předmětných trestných činů. Dovolatel se tak pouze domáhá podstatné změny skutkových zjištění, když na základě polemiky s hodnocením soudů prosazuje vlastní skutkovou verzi. Soudní rozhodnutí netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech, když odvolací soud dostatečně vyložil, proč považoval za nadbytečný výslech svědka B. Rovněž ve vztahu k výroku o náhradě škody obviněný pouze tvrdí, že její výše nebyla dostatečně prokázána. Námitky uplatněné v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu se týkají stejně jako u obviněného B. výlučně nepřiměřené přísnosti trestu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání obviněných odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Obvinění S. B. a M. L. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání obviněného S. B. je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání obviněného M. L. je pak přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l ) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 10 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného M. L. byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Nejvyšší soud pouze nad rámec svého přezkumu zdůrazňuje, že obviněný M. L. nebyl usvědčen v celé šíři skutkového výroku rozhodnutí soudu I. stupně pouze výpovědí spoluobviněného S. B., ale i svou vlastní výpovědí z přípravného řízení a v neposlední řadě nepřímými důkazy objektivní povahy, jednoznačně podporujícími věrohodnost výpovědi spoluobviněného B., totiž zanechanými svými pachovými stopami na místě některých útoků, jejichž spáchání popřel, jak přesně specifikoval na str. 25 svého rozhodnutí odvolací soud.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný M. L. tento dovolací důvod uplatnil se zřetelem k povaze dovolacích námitek ve druhé alternativě, avšak se zřetelem ke shora řečenému výkladu naplněn být nemohl.

Oba obvinění uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Tento dovolací důvod je dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Oběma obviněným byly uloženy tresty v rámci zákonných trestných sazeb. V rámci takto jednoznačně vymezeného dovolacího důvodu nelze uplatňovat námitky ohledně údajné nepřiměřenosti uložených trestů, či argumentaci o exemplárním potrestání s nedostatečným zohledněním polehčujících okolností. Odvolací soud se při ukládání trestů pohyboval v zákonných mantinelech a své výroky řádně zdůvodnil.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněných dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 9. 11. 2016

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu