3 Tdo 1125/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 178 odst. 1, 2 tr. zákoník, § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoník, § 205 odst. 2 tr. zákoník



3 Tdo 1125/2015 -19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovolání podaném P. B. , roz. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 7 To 500/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 83/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 7 T 83/2013 byla P. B. uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podala P. B. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 7 To 500/2013 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podala P. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

V tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Nejprve podotkla, že Nejvyšší soud je oprávněn výjimečně zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, a to v případech, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále namítla, že došlo k porušení jejího práva na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, když soudy jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností. Skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy a nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Nadto jsou skutková zjištění přesným opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Soudy neměly ani přihlížet k původnímu doznání obviněné, jelikož v něm uvedla skutečnosti, které její doznání činí nepoužitelným. K tíži obviněné nelze přičíst ani vyjádření poškozené P. K. stran kroků po bytě a na schodech, jelikož v tomto ohledu nebylo provedeno znalecké zkoumání z oboru forenzní biomechaniky. Navíc se jedná toliko o domněnku poškozené, ke které by soudy neměly přihlížet. Rovněž uvedla, že hodnocení odborného vyjádření z oboru mechanoskopie soudem prvního stupně, že ve vnitřním mechanismu cylindrické vložky dveří bytu poškozené nebyly zjištěny stopy manipulace speciálním přípravkem, postrádá jakékoli hlubší posouzení a hodnocení. Stejně tak není možné uvažovat o nějakém zvláštním modu operandi obviněné, neboť předmětný způsob vloupání do bytů zcela určitě používá většina pachatelů tzv. bytařů a tento způsob není pro obviněnou nikterak specifický. V rámci hodnocení důkazů nemůže obstát ani tvrzení, že dům se na noc zavíral, resp. že tak pouze obviněná měla bezproblémový přístup do vnitřních prostor domu, čímž by byly vyloučeny další osoby přicházející v úvahu jako potenciální pachatelé. Uspokojivě nebylo objasněno ani umístění odcizených kabelek, tedy kde se tyto nacházely před samotným odcizením a kde byly po odcizení nalezeny. Obviněná rovněž poznamenala, že soudy bez přiměřených důvodů odmítly navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech relevantních skutečností, a to důkazy svědeckou výpovědí P. Š. a K. Š., kterými by bylo prokázáno, že obviněná v době spáchání trestného činu vůbec neopustila byt, ve kterém toho času bydlela. Shrnula konečně, že soudy prvního i druhého stupně ve věci nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti podle § 2 odst. 5 tr. ř. a že hodnocení důkazů z hlediska logiky vybočuje z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. do takové míry, že skutková zjištění stojí v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 7 To 500/2013, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 7 T 83/2013, zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 10. 8. 2015 po seznámení s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom směřují výhradně do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména vyhodnocení svědecké výpovědi poškozené či odborného vyjádření z oboru mechanoskopie, případně hodnocení dalších důkazů), dále i neprovedení části důkazů (neprovedení výslechu P. Š. a K. Š.), přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.

K námitce stran pochybení soudu druhého stupně, který nevyhověl návrhu obviněné na doplnění dokazování, lze uvést, že na neprovedení výslechu K. Š. a P. Š. nelze nahlížet jako na tzv. opomenutý důkaz. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení (č. l. 76 a násl., resp. č. l. 112 a násl.), z odvolání obviněné (č. l. 123 a násl.) a z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 148 a násl.), obviněná prvně navrhla výslech zmíněných svědků až během veřejného zasedání před soudem druhého stupně. Soud následně návrh obviněné na doplnění dokazování jako nadbytečný zamítnul. Nelze ovšem přehlédnout, že pokud by obviněná opravdu trávila čas, kdy se měla odehrát předmětná trestná činnost, s jinými lidmi, kteří by v pozici svědků mohli tento stav dosvědčit, stěží by navrhovala provedení tohoto důkazu až v pokročilé fázi trestního řízení, byť takový postup není nikterak v rozporu se zákonnou úpravou. K výše uvedenému lze navíc shrnout, že tvrzení obviněné ohledně strávení celého večera v bytě s K. Š. a P. Š., v důsledku čehož se nemohla dopustit trestné činnosti, která je jí kladena za vinu, je vyvráceno ve věci provedenými důkazy a uvedené námitce obviněné tak nelze přisvědčit. Nejvyšší soud v tomto směru dále připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněná vytýkala neúplnost provedeného dokazování.

Vzhledem k uvedenému nelze přisvědčit námitkám obviněné stran vyjádření poškozené P. K. týkající se kroků po bytě a na schodech, hodnocení odborného vyjádření z oboru mechanoskopie, či objasnění umístění odcizených kabelek, tedy kde se tyto nacházely před samotným odcizením a kde byly po odcizení nalezeny. Byť se jedná o nepřímé důkazy, tyto (doplněné o další, zejména pak výpověď obviněné z přípravného řízení) tvoří ucelený řetězec a vina obviněné tak byla prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Rovněž není dán důvod přisvědčit námitce obviněné, že její původní doznání nemělo být bráno v potaz. Z protokolu z výslechu obviněné (č. l. 2 a násl.) je patrné, že obviněná se k trestné činnosti, která je jí kladena za vinu, přiznala. Obviněná má sice právo během trestního řízení změnit svou výpověď, to však neznamená, že by původní výpověď obviněné byla pro účely trestního řízení a rozhodování soudů nepoužitelná.

Dále lze uvést, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěru, že obviněná s pomocí špachtle otevřela vstupní dveře u bytu poškozené, vnikla dovnitř a odcizila dvě kabelky s doklady a klíči, načež z kabelek odcizila 500,- Kč, které si ponechala a kabelky zahodila, tedy neoprávněně vnikla do obydlí jiného a překonala překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí a přisvojila si cizí věc tím, že se jí zmocnila a čin spáchala vloupáním (a byla za takový čin v posledních třech letech odsouzena), přičemž tyto závěry jsou dokazovány nejen výpovědí obviněné z přípravného řízení, která se k trestné činnosti přiznala, svědeckými výpověďmi poškozené P. K. a policistů R. P. a K. B., ale i dalšími skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku zcela přiléhavá. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Lze uzavřít, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. tak nedošlo.

Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož pak obviněnou namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Ostatní námitky obviněné jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněné na spravedlivý proces) reagovat.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu