3 Tdo 1116/2013
Datum rozhodnutí: 20.11.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1116/2013-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný R. Č. ,proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 68 To 86/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 90/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 2 T 90/2012 , byl obviněný R. Č. uznán vinným ze spáchání zločinu pojistného podvodu ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že

dne 23. 5. 2011 kolem 13:50 hod. na silnici v katastru obce Ž., okres P., ve směru od obce Č. na P., jako řidič záměrně havaroval s osobním motorovým vozidlem zn. BMW 330 D Coupe, majitelky M. H., a to tak, že po projetí pravotočivé zatáčky účelově vjel do pravého příkopu, kde s vozidlem ujel vzdálenost asi 45 m a strhl řízení vpravo, kdy narazil přední stranou vozidla do stromu, v důsledku čehož došlo k poškození přední kapoty, motoru, předního nárazníku, pravého předního blatníku, pravého předního světlometu, pravého zpětného zrcátka, pravého zadního světlometu, pravého zadního blatníku, pravého předního a zadního kola, poškození laku a střechy vozidla, přičemž takto jednal s vědomím, že následky této úmyslně vyvolané dopravní nehody budou majitelkou vozidla uplatňovány jako pojistné plnění v rámci sjednaného havarijního pojištění ze smlouvy uzavřené dne 5. 10. 2010 s obchodní společností Allianz pojišťovna, a. s., kdy na základě šetření této škodní události evidované pojišťovnou pod č. a prohlídky vozidla likvidátorem pojišťovny bylo vyčísleno pojistné plnění ve výši 523.547,- Kč, k jehož vyplacení však nedošlo.

Za to byl podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 68 To 86/2013 , jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 5. 2013 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. Č. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání obviněný namítl, že závěry napadeného rozhodnutí ohledně podmínek pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku jsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními. Soudy obou stupňů z hlediska naplnění kvalifikované skutkové podstaty přejaly částku 523.547,- Kč představující předpokládanou cenu opravy stanovenou likvidátorem pojišťovny. Výši škody obviněný nepovažuje za objektivní a jednoznačnou, když znalec oprávněný k oceňování motorových vozidel stanovil její výši v rozmezí 200.000,- Kč - 250.000,- Kč, a původní odhad výše škody Policie ČR činil dokonce pouze přibližně 100.000,- Kč. Z hlediska naplnění subjektivní stránky ve vztahu k následku obviněný uvedl, že výši škody stanovenou likvidátorem nemohl nijak ovlivnit. Podle obviněného navíc nebyla v celém rozsahu způsobena v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že havarovaný vůz měl poškození, která s nehodovým dějem nijak nesouvisela a nemohla tedy vzniknout v příčinné souvislosti s ním. Škoda zahrnující i tato poškození však uplatněna byla, aniž na to měl jakýkoliv vliv, neboť nebyl vlastníkem vozidla, neopravoval jej, ani u pojišťovny neuplatňoval škodu. Je mu tak přičítána odpovědnost za následek, který prokazatelně nezpůsobil. Obviněný rovněž uvedl, že soudy obou stupňů vůbec neaplikovaly § 39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle§ 265k odst. 1 tr. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 265h odst. tr. ř. požádal o zvážení možnosti odložení výkonu trestu v souvislosti s důvody dovolání.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) k dovolání uvedla, že obviněný uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku vyhověl jen zčásti, neboť pod něj nelze podřadit výhradu, jejímž prostřednictvím zpochybnil kvalifikovanou výši hrozícího škodlivého následku s tím, že jeho výše, spojená s předpokládanou cenou opravy havarovaného vozidla v přisouzené částce 523.547,- Kč, není objektivní a jednoznačná. Naproti tomu obviněný podle státní zástupkyně argumentoval ve vztahu k dovolacímu důvodu relevantně, pokud namítl, že ze zjištěného skutkového stavu věci vyplynulo, že havarovaný vůz měl poškození, která nesouvisela s nehodovým dějem a nemohla vzniknout v příčinné souvislosti s ním. Státní zástupkyně k tomu uvedla, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinnou dostatečně významnou. Tak tomu bylo i v daném případě, pokud v příčinné souvislosti s přisouzeným způsobem úmyslného vyvolání dopravní nehody došlo k uplatnění nároku na pojistné plnění, k jehož uspokojení však pojistitel po zjištění skutečného průběhu uvedené pojistné události již nepřistoupil. A tedy za stavu, že se prvotní a hlavní příčinou hrozící škody v podobě potenciálně vylákaného neoprávněného pojistného plnění stal jiný než v rámci pojistného vztahu deklarovaný způsob vzniku pojistné události, není pochyb o tom, že vztah příčinné souvislosti mezi přisouzeným jednáním a jeho hrozícím škodlivým následkem byl dán. V této souvislosti nelze obviněnému přisvědčit ani ve výhradě, že škoda zahrnující i další poškození byla uplatněna, aniž by na to měl jakýkoliv vliv. Na podkladě skutkových zjištění o úmyslném způsobení předmětné dopravní nehody soudy zcela správně uzavřely, že obviněný takto postupoval s vědomím, že se následky takto záměrně vyvolané dopravní nehody stanou předmětem uplatněného pojistného plnění v rámci sjednaného havarijního pojištění. Státní zástupkyně konečně odmítla i výtku obviněného, že soudy neaplikovaly § 39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku o obecných zásadách pro ukládání trestu, která ve své podstatě směřovala proti uložení trestu odnětí svobody v nepřiměřené výši. Bez ohledu na chybějící konkretizaci takové námitky státní zástupkyně uvedla, že ji za dovolací důvod nelze považovat s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

Obviněný R. Č. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Uplatněnému dovolacímu důvodu především neodpovídá námitka obviněného, že soudy obou stupňů vůbec neaplikovaly § 39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný tuto námitku nepodpořil žádnou související argumentací. Shodně s názorem státní zástupkyně tak lze uzavřít, že námitka směřuje výlučně proti přiměřenosti uloženého trestu, a jako taková není podřaditelná pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.

Naopak zbývající námitky obviněného byly uplatněny v souladu s deklarovaným dovolacím důvodem, Nejvyšší soud je však považuje za zjevně neopodstatněné.

Přestože obviněný u námitky, že se svým jednáním nepokusil způsobit značnou škodu ve výši 523.547,- Kč (jak byla vyčíslena pojišťovnou), nýbrž škodu v rozmezí 200.000,- Kč - 250.000,- Kč (jak byla stanovena znalcem), svojí konkrétní argumentací směřoval spíše proti provedenému dokazování, její podstata zůstala v tom, která skutková zjištění jsou právně relevantní pro posouzení výše škody jakožto následku zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný považuje za určující výši škody, kterou způsobil na předmětném vozidle. S tímto názorem však nelze souhlasit. Jak Nejvyšší soud již opakovaně judikoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 28/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 7 Tdo 996/2007-I), objektem trestného činu pojistného podvodu jsou majetková práva pojišťoven vztahující se k tzv. soukromému pojištění. Proto, pokud je zákonným znakem tohoto trestného činu škoda na cizím majetku [§ 210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku], rozumí se tím škoda na majetku pojišťovny, neboť u tohoto trestného činu jsou předmětem útoku peněžní prostředky pojišťovny, k jejichž vyplacení ve formě pojistného plnění směřovalo jednání pachatele, a nikoli majetek, jehož se týkala předstíraná pojistná událost. Spočívá-li trestný čin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku v tom, že pachatel úmyslně vyvolal pojistnou událost, je škodou způsobenou tímto trestným činem částka, kterou pojišťovna neoprávněně vyplatila ve formě pojistného plnění, nikoli hodnota pojištěného majetku. V daném případě k vyplacení pojistného plnění nedošlo, a proto je při stanovení výše škody třeba vycházet z kalkulace nákladů na opravu, jak byla likvidátorem pojišťovny vyčíslena dne 30. 5. 2011. Právě tato částka by totiž byla pojišťovnou v rámci pojistného plnění vyplacena, pokud by nedošlo k zachycení pojistné události kontrolním systémem pojišťovny. Pro stanovení výše způsobené škody naopak nemá právní význam závěr soudního znalce spočívající v tom, že po vyřazení položek souvisejících se škodou na vozidle, která nevznikla fingovaným jednáním obviněného, po odpočtu adekvátního rozsahu práce a po zohlednění cenového rozdílu opravy v neznačkovém servisu, by náklady na opravu dosahovaly částky přibližně 200 až 250 tisíc korun. Je tomu tak nejen proto, že pojišťovna by byla povinna hradit i za opravu vozidla provedenou ve značkovém servisu, ale především proto, že nebýt kontrolního systému pojišťovny, uhradila by i opravu věcně nesouvisejících škod na předmětném vozidle. Předmětem útoku tak bylo celé potenciální pojistné plnění, které by pojišťovna poskytla.

S tím souvisí rovněž další námitka obviněného, podle které není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a škodou již dříve existující na předmětném vozidle. Jak již bylo výše uvedeno, objektem trestného činu pojistného podvodu jsou majetková práva pojišťoven vztahující se k soukromému pojištění. Není tak namístě hledat příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a dřívějším poškozením vozidla (obviněnému lze dát za pravdu, že příčinná souvislost tu není dána), nýbrž je třeba zjišťovat příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného spočívajícím v tom, že při vědomí předchozí škody na vozidle záměrně havaroval, a zamýšleným následkem tohoto jednání v podobě vyplacení pojistného plnění pojišťovnou v rámci sjednaného havarijního pojištění. S ohledem na předchozí charakter poškození vozidla volil obviněný takový způsob provedení fingované dopravní nehody, že výsledná poškození na vozidle - zahrnující předchozí i fingovanou nehodou nastalé poškození - nebyla bez podrobného znaleckého zkoumání odlišitelná ani odborně způsobilým likvidátorem pojišťovny. V důsledku toho by pojišťovna plnila za veškerou škodu existující na vozidle, jak vyplývá z kalkulace nákladů na opravu vozidla. Není tak pochyb o tom, že mezi jednáním obviněného a zamýšleným následkem je příčinná souvislost zachována (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 309/2013).

Pokud jde o subjektivní stránku, resp. obviněným namítanou absenci zavinění k zamýšlenému následku, pak ani zde není možné s obviněným souhlasit. Není pochyb o tom, že vědomostní i volní složka zde zahrnovala nejen škodu související s fingovanou dopravní nehodou, ale i škodu, která na vozidle byla již před touto nehodou. Z hlediska charakteru poškození vozidla před nehodou je totiž zřejmé, že obviněný o tomto poškození věděl. Z jednání obviněného je potom nepochybné, že jeho jednání směřovalo k uplatnění veškeré škody na vozidle prostřednictvím havarijního pojištění. Obviněný totiž neučinil nic, čím by upozornil na přítomnost dřívější škody na vozidle, a byl proto srozuměn s tím, že i tato škoda bude pojišťovnou do pojistné události zahrnuta. Pokud soudy v předcházejícím řízení učinily závěr, že obviněný ve vztahu ke všem těmto okolnostem jednal úmyslně, přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nelze jim v zásadě nic vytknout. Lze k tomu pouze poznamenat, že s ohledem na § 17 písm. a) tr. zákoníku by u těžšího následku v podobě značné škody ve smyslu § 210 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku postačovalo zavinění z nedbalosti.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. listopadu 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký