3 Tdo 1116/2010
Datum rozhodnutí: 27.10.2010
Dotčené předpisy: § 201 odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 1116/2010 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. října 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný JUDr. A. I., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 10 To 199/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 32 T 130/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. A. I. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha východ ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 32 T 130/2009, byl obviněný JUDr. A. I. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), jehož se dopustil tím, že dne 11. 5. 2009 kolem 22.40 hod., poté co požil větší přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů a v krvi měl více než jedno promile alkoholu, neboť dechovou zkouškou provedenou přístrojem Dräger téhož dne v 22.48 hod. bylo zjištěno v jeho dechu 1,70 promile alkoholu, řídil v obci Ř., na okr. P., ulicí O., osobní automobil Kia Sportage, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 201 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Současně byl obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 10 To 199/2010 , a to tak, že odvolání obviněného JUDr. A. I. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný JUDr. A. I. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 67 - 69) opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. maje za to, že pokud by obecné soudy a orgány činné v trestním řízení postupovaly dle zákona a prováděly v souladu se zákonem důkazy a tyto také hodnotily, pak by jednání obviněného mohlo být toliko přestupkem.

Obviněný namítl, že v průběhu přípravného řízení a řízení před soudem nebyly pořízeny důkazy, které by jednoznačně prokazovaly naplnění skutkové podstaty podle § 201 odst. 1 tr. zák., zejména pak, že soudy pominuly základní zásadu trestního řízení, a to v pochybnostech ve prospěch obviněného . Dle obviněného od počátku existovaly pochyby o množství alkoholu v krvi, popř. dechu obviněného v inkriminované době zadržení. Byla-li obviněnému odmítnuta krevní zkouška , pak je na soudu, aby promile alkoholu v krvi vypočítal jiným způsobem. Obviněný požití alkoholu před jízdou přiznal, resp. přiznal vypití 3 4 malých panáků tvrdého alkoholu. Soud měl k dispozici potřebné údaje (množství alkoholu, doba konzumace, výška, váha, věk) pro výpočet množství alkoholu v krvi, nehledě na to, že na výpočet existují tabulky. Dále obviněný zopakoval své námitky týkající se funkčnosti testovacího dechového přístroje Dräger, neboť přístroji nefungovala akustická signalizace. Dle § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. je provedeno lékařské vyšetření, pokud policista k takovému vyšetření řidiče vyzve, či řidič sám o lékařské vyšetření požádá. V dovolatelově případě byl jak vyzván, tak požádán, nicméně policie lékařské vyšetření neprovedla s odvoláním na státního zástupce, jak vyplývá z výpovědi svědka K. Obviněný též zpochybnil závěry vyplývající z výpovědí svědků K. a Ch.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 10 To 199/2010, stejně jako rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 32 T 130/2009, zrušil a podle § 265 l tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti však převážná část uplatněných námitek směřuje ke zpochybnění skutkových zjištění, což není v rámci tohoto dovolacího (a ani jiného) důvodu přípustné. Současně shledal, že v daném případě se ani nejedná o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.

Státní zástupce uvedl, že stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. rozhodnutí č. 54/1968 Sb. rozh. tr.), když podle § 89 odst. 2 trestního řádu může za důkaz v trestním řízení sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. V úvahu připadajícím důkazem ve vztahu k řízení vozidla a podezření na ovlivnění pachatele řidiče alkoholem je především zjištěné přesné množství alkoholu v jeho krvi v době jízdy, a to odběrem a vyšetřením krve, když však stav vylučující způsobilost k výkonu řidičské činnosti lze prokázat i jinými důkazními prostředky, jako např. svědeckými výpověďmi nebo znaleckým posudkem. Za takovýto důkaz je možno považovat i výsledek orientační dechové zkoušky provedené přístrojem umožňujícím kvantifikovat množství požitého alkoholu, jak bylo učiněno i v daném případě, kdy soudy obou stupňů vycházely v naznačeném rozsahu zejména z výsledků zkoušky provedené přístrojem Dräger, z výpovědi obviněného, jenž se sám doznal k požití alkoholu před jízdou, ze způsobu jeho jízdy (vozidlo řízené obviněným při přejezdu hlavní silnice nabouralo do značky) a rovněž z výpovědí zasahujících policistů, kteří potvrdili, že obviněný byl ovlivněn alkoholem. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný k tomuto důvodu nepodává žádnou bližší argumentaci, a současně konstatoval, že jeho existence ani (s ohledem na uložený trest) objektivně nenastala.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného JUDr. A. I. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 10 To 199/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným JUDr. A. I. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi svědků K. Ch., a dále namítá, že nebyly provedeny důkazy prokazující jednoznačně naplnění skutkové podstaty § 201 tr. zák., zejména pak zpochybňuje hodnocení výsledků orientační dechové zkoušky) a vadná skutková zjištění (námitka, že nebylo jasně určeno množství alkoholu v krvi obviněného, včetně nesprávného postupu při zjišťování množství alkoholu v krvi, resp. nedostatečné zjištění), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, námitka týkající se nedodržení postupu, resp. nedodržení metodiky pracovního postupu měření alkoholu v dechu vypracovanou českým metrologickým institutem) a vlastní verzi skutkového stavu věci (především námitka, že požádal o lékařské vyšetření, které mu bylo odepřeno). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný JUDr. A. I. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného o nesprávné právní kvalifikaci skutku podle ustanovení § 201 odst. 1 tr. zák., tedy že se v daném případě nejedná o trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, resp. že se v daném případě jedná toliko o přestupek.

Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo, byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.

Ustanovení § 89 odst. 10 tr. zák. stanovuje, že návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.

Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství alkoholu, je nutno považovat za činnost ve smyslu ustanovení § 201 tr. zák., poněvadž možnost ohrožení chráněných zájmů vyplývá již z povahy vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky. Právě tato povaha motorových vozidel způsobuje, že následky dopravních nehod v silničním provozu jsou zpravidla závažné, přičemž je jim úměrná i zákonem předpokládaná intenzita ohrožení (srov. rozhodnutí č. I/1966 Sb. rozh. tr.).

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud Praha východ (následně v odvolacím řízení Krajský soud v Praze) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, popsaný v rozsudečném výroku a podrobněji rozvedený v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. l tr. zák. Ze skutkových zjištění je evidentní, že obviněný vykonával činnost řízení motorového vozidla, jejíž bezpečný výkon vyžadoval soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na konkrétní dopravní situaci, přičemž tato způsobilost byla u jeho osoby vlivem návykové látky (požitého alkoholu) vyloučena, čímž mohl ohrozit život nebo zdraví nebo způsobit značnou škodu na majetku.

Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat. Zároveň je třeba připomenout, že podle dlouhodobě konstantní rozhodovací praxe se o stav vylučující způsobilost v případě řidiče motorového vozidla jedná tehdy, jestliže hladina alkoholu v řidičově krvi dosáhla alespoň 1,00 g/kg (1 promile). Dle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v krvi výše uvedené hodnoty. Při určení hladiny alkoholu v krvi dovolatele v rozhodné době vycházely soudy z výsledků měření přístrojem Dräger, který stanovil hodnotu alkoholu nejméně okolo 1,70 promile, což značně překračuje hranici 1 promile judikaturou stanovenou pro naplnění jemu přisuzovaného trestného činu (přečinu). Zároveň se jedná o množství, které zcela zřejmě vylučuje bezpečné řízení motorového vozidla.

Dále je nutno připomenout, že Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99 (na které ve vyjádření k dovolání výslovně odkazuje i státní zástupce) vyslovil, že trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák. není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v jeho krvi v době jízdy. Zákon totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi pachatele, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla inkriminovaná činnost - zde jízda řidiče motorového vozidla - uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých řidičem před jízdou, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče apod. Nejvyšší soud zároveň poukázal na to, že není-li k dispozici výsledek rozboru krve řidiče, např. proto, že se odmítne podrobit jejímu odběru, pak vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku, může být jedním ze souhrnu důkazů, byť nikoliv jediným, jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle § 201 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky přitom není možné bez dalšího odmítnout jen z toho důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností. Současně je ovšem nezbytné, aby stupeň ovlivnění alkoholem zjištěný z dechu řidiče odpovídal i dalším ve věci provedeným důkazům, takže by o stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla nebylo možno pochybovat.

V daném případě byla provedena orientační dechová zkouška přístrojem Dräger, a to s výsledkem 1,70 promile alkoholu. Dále obviněný sám přiznal požití alkoholických nápojů před jízdou (jak uvedl 3 - 4 malé panáky vodky). Svědkyně Ch., zasahující policistka, vypověděla, že obviněný při jízdě naboural při přejezdu hlavní silnice do dopravní značky a dále pokračoval v jízdě až do zastavení policejní hlídkou, tedy způsob jízdy naznačoval přinejmenším nesoustředěnost na řízení vozidla. Zasahující policisté taktéž vypověděli, že na obviněném byla znát opilost a byl z něho cítit zápach alkoholu. Nejvyšší soud neshledal na závěru nalézacího (a následně i odvolacího) soudu, který z naznačených důkazů vyvodil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. pro obviněného stav vylučující způsobilost k výkonu řidičské činnosti, žádné nedostatky a zcela se ztotožňuje s právní kvalifikací skutku coby trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák.

Dále se Nejvyšší soud zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný nepodložil uplatněný dovolací důvod žádnou argumentací.

Podle ustanovení 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha - východ, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Ačkoli je odůvodnění rozsudku soudu Okresního soudu Praha - východ celkově strohé, z příslušné části odůvodnění plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se pak s těmito závěry ztotožnil.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného JUDr. A. I. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. října 2010

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a