3 Tdo 1115/2003
Datum rozhodnutí: 04.11.2003
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1115/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2003 o dovolání podaném ing. V. B. a J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 127/2003 ze dne 27. 5. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha -západ pod sp. zn. 2 T 166/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 2 T 166/2002 ze dne 20. 1. 2003 byli oba dovolatelé uznáni vinnými trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.). To proto, že podle výrokové části označeného rozsudku se dopustili jednání (po skutkové stránce) spočívajícího v tom, že J. B. v období od 1.1.1994 do 31.12.1997 a ing.V. B. v období od března l995 do 31.12.1997 v sídle společnosti A. a.s. v Ch. ani jinde, jako odpovědní vedoucí pracovníci uvedené společnosti zaměstnávající jiné pracovníky, nezajistili řádné plnění zákonem stanovených plateb, jimiž je zatížen příjem ze závislé činnosti a takto neodvedli za zaměstnance zálohy na daň z příjmu ze závislé činnosti a to ing. V. B. ve výši nejméně 866.840,-Kč a J. B. ve výši nejméně 4.099.483,-Kč Finančnímu úřadu pro P.-z. Za tento trestný čin jim byl každému uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem.

O odvolání obou jmenovaných, jakož i státního zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu - západ rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 10 To 127/2003 ze dne 27. 5. 2003 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu ve věci rozhodl tak, že oba dovolatele uznal opětovně vinnými trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. To s tím, že ve výrokové části rozsudku po skutkové stránce uvedl, že J. B. v období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1998 a V. B. v období od března 1995 do 31. 12. 1998, jako jednatelé společnosti A. a.s. se sídlem v Ch., neodváděli zákonem stanovené platby, jimiž je zatížen příjem ze závislé činnosti a takto neodvedli Finančnímu úřadu pro P. z. za zaměstnance na daň z příjmu, a to J. B. ve výši nejméně 4.245.055,-Kč a V. B. ve výši nejméně 2.953.969.-Kč.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění včas a prostřednictvím svého obhájce a za splnění dalších zákonem vyžadovaných náležitostí dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem je ten, který je vymezen v ustanovení § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. /správně ovšem § 265b odst. l písm. g) tr. ř./, když jsou přesvědčeni, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí totiž s právní kvalifikací svého jednání před l. l. 1998, když poukazují na to, že skutková podstata trestného činu dle § 147 tr. zák. byla do zákona (rozuměj trestního) vložena až novelou č. 254/1997 Sb. a dovozují, že nemohli být trestně stíháni za dílčí útoky učiněné před účinností novely č. 253/1997 Sb., a to s ohledem na ustanovení § 16 tr. zák. Dále namítli, že ani soud nalézací, ani odvolací se nevypořádaly s nově vloženým ustanovením § 12 odst. 12 tr. ř., podle kterého se skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Toto ustanovení dle názoru dovolatelů narušuje odvolacím soudem zmiňovanou jednotu skutku, když na každou dílčí platbu je nutno nazírat z hlediska ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř., tedy jako na samostatný skutek. Proto také žádný z těchto dílčích samostatných skutků nebyl v období před 1. 1. 1998 trestným činem a odvolací soud se tak důsledně nevypořádal s citovanou novelou a celou věc nesprávně právně posoudil. Dále argumentují dovolatelé i poukazem na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 7 Tz 228/2001, a to stran subjektivní stránky trestného činu, o který v dané věci jde, a to s tím, že obsahem uvedeného rozhodnutí je výklad nepřípustně extenzivní kdy pokud podnikatel zjistí, že není schopen hradit náklady provozu podniku, mzdy svých zaměstnanců a odvody povinných plateb sražených z jejich mezd, musí přizpůsobit hospodaření podniku tak, aby mohl dostát též své povinnosti odvádět za zaměstnance daně a pojistné, případně takové podnikání ukončit . Domnívají se v těchto souvislostech, že v souladu s ústavní zásadou vylučující trestní postih při nemožnosti dostát svému finančnímu závazku /čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických svobodách/ dopadá uvedený trestný čin pouze na případy, kdy zaměstnavatel provede zákonné srážky ve vztahu ke svým zaměstnancům a poškodí je tím, že je neodvede státu. Jedině takto lze z hlediska subjektivní stránky trestného činu spatřovat přímý úmysl, avšak v případě, že zaměstnavatel (společnost) tyto prostředky neměl (a pokud ano tak jimi hradil přednostně platby pojištění), jde o výklad, který se rovná vězení pro dlužníky. Poukázali i na to, že od roku 1998 byl všechny zmiňované platby prováděny řádně, příslušné orgány je však automaticky zahrnovaly do nejstarších nedoplatků, nemohlo se tak jednat (a ani nejednalo) o přímý úmysl. S poukazem na uvedené pak navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 30. 9. 2003. K argumentaci vznesené dovolateli uvedla, že skutečně trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147 tr. zák. byl zaveden do právního řádu České republiky zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998, poukázala však současně na to, že stejné jednání bylo trestně postižitelné i před účinností zmíněné novely, a to jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Protože v daném případě jde o pokračující trestný čin tvořící jeden skutek, je pro posouzení jeho trestnosti rozhodná doba jeho ukončení. Tak i v daném případě je na místě posoudit trestnost skutku, i když jeho část spadá do doby účinnosti předchozí (staré) právní úpravy podle trestního zákona účinného v době ukončení trestného činu, a to i tehdy, je-li pro pachatele méně příznivý. Jedná se tedy o jeden pokračující trestný čin s řadou dílčích útoků, trestný jak po citované novele, tak i před ní, splňující vždy patřičné zákonné znaky, a proto je možné jej kvalifikovat způsobem, jakým učinil i odvolací soud s tím, že takto námitka dovolatelů o tom, že jejich jednání by před 1. 1. 1998 nemělo být posuzováno jako trestné, jednoznačně nemůže obstát. K článku 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických svobodách, příp. čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních lidských práv a svobod potom uvedla, že tato ustanovení na předmětnou věc nedopadají, protože zbavení osobní svobody pro neschopnost dostát smluvnímu závazku se týká pouze takového závazku povinného, který vzniká na základě smluvního vztahu. Povinnost plátce však v daném případě nevzniká na základě smluvního závazku, ale jde o povinnost stanovenou přímo zákonem bez možnosti stran smluvně dohodnout jiná práva a povinnosti než stanoví zákon. K subjektivní stránce jednání dovolatelů pak namítla, že jako plátci měli k dispozici příslušné finanční prostředky (provedením srážek z mezd zaměstnanců), neodvedli je v rozporu se zákonem finančnímu úřadu, ale použili jinak. Vycházeje z délky doby, po kterou tak činili (nešlo o časové prodlení v odvodu příslušných částek), dovodila tak i existenci jejich úmyslu počínat si v rozporu se zákonem, a to nejméně úmyslu nepřímého. Poukázala i na to, že lze souhlasit s názorem, že podnikatel je povinen přizpůsobit své hospodaření tomu, aby svou zákonnou povinnost z hlediska § 147 tr. zák. (odvádět příslušné platby) plnil, pokud toho není schopen, tak své podnikání musí ukončit. S ohledem na uvedené pak navrhla podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací tak zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. To znamená, že skutkový stav, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, je při rozhodování o dovolání hodnocen v tom směru, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny, tedy zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro existenci zmíněného dovolacího důvodu tak bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (nejenom trestního). Vzhledem ke skutečnostem takto řečeným, lze zejména námitku stran uvažovaného naplnění subjektivní stránky označeného trestného činu, ale i námitku spočívající v poukazu dovolatelů na přijetí zák. č. 253/1997 Sb., kterým byl novelizován trestní zákon, když touto novelou byla do trestního zákona vložena nová skutková podstata jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr. zák., považovat za relevantní, stejně jako námitku, zda v předmětné věci šlo o pokračování v uvedeném trestném činu nebo o souhrn jednotlivých dílčích /a tedy samostatných skutků/ z pohledu novely trestního řádu provedené zák. č. 265/2001 Sb. v ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. Především je na místě uvést, že není pochyb o tom, že jednání obou dovolatelů v dané věci splňuje všechna zákonem požadovaná kriteria stran pokračování v trestné činnosti. Podle § 89 odst. 3 tr. zák. totiž platí, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí a v předmětu útoku. Tak je tomu nepochybně i v dané věci, kdy po dobu pěti let dovolatelé se dopouštěli opakovaně a stále znovu jednání, kterým byli posléze uznáni vinnými uvedeným trestným činem, a to za splnění požadavků vymezených již v citovaném ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., a to i s ohledem na již zmíněnou novelu trestního řádu. Ostatně argumentaci s odkazem na novelizované ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. dovolatelé zmínili až v podaném dovolání, byť v jisté souvislosti s vlastními úvahami o pokračování v trestné činnosti. V těchto souvislostech pak dovolatelé mají za to, že jejich jednání /řada dílčích skutků/, kterých se dovolatelé nepochybně dopustili před 1. 1. 1998 je beztrestné s ohledem na to, že až novelou č. 253/1997 Sb. byla vložena do trestního zákona skutková podstata trestného činu podle § 147 tr. zák. Tento názor je však mylný, neboť i před přijetím zmíněné novely bylo takové jednání trestně postihováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku § 255 tr. zák. Jestliže tedy plátce neodváděl zálohy na daň, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění již před nabytím účinnosti zák. č. 253/1997 Sb., kterým byl uvedený trestný čin, jako speciální do trestního zákona zaveden, a v tomto jednání pokračoval i po nabytí jeho účinnosti a jeho jednání lze posoudit jako jeden pokračující trestný čin z hlediska ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., potom všechny dílčí útoky, které splňují patřičné zákonné znaky, je možno kvalifikovat jako jeden trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr. zák., když, jak již řečeno, před účinností zmíněné novely bylo takové jednání postihováno jako trestný čin podle § 255 tr. zák. Pokračování v trestném činu tvoří jeden skutek a pro posouzení jeho trestnosti je rozhodná doba jeho ukončení. Z toho pak plyne,že se posuzuje podle přísnějšího trestního zákona účinného v době ukončení trestného činu i tehdy, když část skutku spadá do doby účinnosti starého trestního zákona pro pachatele příznivějšího, pokud samozřejmě bylo i za platnosti starého zákona trestné. Tak tomu bylo i v dané věci, protože dovolatelé se dopustili jednání, které naplnilo znaky trestných činů uvedených v označených ustanoveních, v takovém jednání po uvedenou dobu i s ohledem na označenou novelu pokračovali. S ohledem na popsané vztahy tak jejich jednání bylo posouzeno právem jako trestný čin podle § 147 odst. l tr. zák., když v tomto směru lze rovněž odkázat na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR (viz rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 456/2002, 4 Tz 63/2000, 3 Tz 155/2000 a další). Lze snad dodat, že z hlediska ukládání trestu je na místě postup, při kterém lze při hodnocení materiální stránky takového činu vzít v úvahu, že určitá část činu byla spáchána za účinnosti dřívějšího (mírnějšího) zákona.

Pochybení dovolací soud neshledal ani v namítaném nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 147 tr. zák. dovolateli samými. V této souvislosti je na místě uvést, že dovolatelé, jako plátci nepochybně měli k dispozici potřebné finanční prostředky /příslušné částky svým zaměstnancům skutečně srazili/ a v rozporu se zákonem je neodvedli příslušné instituci. Stejně tak je třeba poukázat i na délku doby, po kterou nebyly hrazeny za zaměstnance příslušné částky, kdy dobu pěti let nelze mít za takovou, která by znamenala pouhé časové prodlení v odvodu příslušných peněžních prostředků, stejně tak její výše, která dluh na těchto platbách představuje. Způsob hospodaření i takovéhoto poplatníka musí být primárně v souladu se zájmy společnosti bez toho, že by byl využíván jednostranně pro jeho prospěch, když i v tomto směru lze odkázat na již shora označenou konstantní judikaturu. Lze tak jednoznačně dovodit v posuzovaném jednání dovolatelů jejich minimálně nepřímý úmysl z hlediska ustanovení § 4 písm. b) tr. zák., když nepochybně věděli, že v důsledku svého jednání spočívajícího v neodvedení již uskutečněných srážek v příslušné době a jejich užitím na jiné účely právě ve zjištěné době a rozsahu, může znamenat, že tato částka nebude odvedena vůbec a pro případ, že se tak stane s tím byli srozuměni.

K námitce dovolatelů, že trestnost jejich jednání je vyloučena i proto, že není možné nikoho zbavit osobní svobody jen pro neschopnost dostát smluvnímu závazku ( čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod, event. čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) na daný případ nedopadá. Je třeba si uvědomit, že uvedená ustanovení ústavně právního charakteru se týkají jen takového závazku povinného, který vzniká na základě smluvního vztahu, přičemž povinnost plátce odvádět za poplatníka daň z příjmů ze závislé činnosti, pojistné na sociální a zdravotní pojištění stejně i příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je stanovena přímo zákonem bez možnosti stran smluvně dohodnout jiná práva a povinnosti než uvádí zákon.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání, jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vypracoval:

JUDr. Vladimír Jurka