3 Tdo 1111/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 185 odst. 1 tr. zákoník, § 185 odst. 3 písm. a), c) tr. zákoník, § 187 odst. 1, 2 tr. zákoník, § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 122 odst. 2 tr. zákoník



3 Tdo 1111/2015-33


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný R. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 2 To 13/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 11/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. S. odmítá .

Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 7 T 11/2014 , byl obviněný R. S. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dál jen tr. zákoník ), kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěných dnech v období let 2006 až 2012 v místě svého bydliště na adrese S., okres S., svoji dceru nezl., jejíž věk znal, v době, kdy o ni byl povinen řádně pečovat, pro svoje sexuální uspokojení, nejméně ve dvou případech osahával na přirození, sahal jí na zadek a opakovaně, v přesně nezjištěném počtu případů, ji na přirození líbal, zneužívaje přitom její důvěry, kterou v něho jako ve svého otce měla, jejího velmi nízkého věku a jemu odpovídající dosavadní neznalosti sexuální problematiky, v důsledku čehož nebyla schopna pochopit smysl jeho jednání a nebyla si vědoma jeho škodlivosti a protiprávnosti, a tudíž se jeho jednání neměla důvod účinně bránit, čímž tak zneužil její bezbrannosti, přičemž v důsledku tohoto jeho jednání se u ní nejméně od konce roku 2013 rozvinula Posttraumatická stresová porucha, kterou s nejistou prognózou ohledně doby jejího uzdravení trpí do současné doby, projevující se zprvu děsivými sny a přetrvávajícím vyhýbavým chováním, emoční labilitou, nepříjemnými úlekovými reakcemi s intenzivním neurovegetativním doprovodem až panikou při hrozícím setkání s obžalovaným, kdy jí buší srdce, pociťuje slabost, propuká v pláč a tenduje k útěku ,

dále zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 3, písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem nedokonaný, ukončený ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 2) výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v průběhu noci ze dne 14. na 15. 6. 2013 během jízdy zájezdním autobusem z Č. do Ch. nezl., jejíž věk znal, v opilosti, pro svoje vlastní sexuální uspokojení, dílem zneužívaje její bezbrannosti a dílem za mylného předpokladu její bezbrannosti, osahával pod oblečením na přirození, a to jednak opakovaně v době jejího spánku, což ji vícekrát probudilo, a jednak opakovaně v době, kdy měl za to, že spí, ač ona spánek ze strachu pouze předstírala, přičemž v důsledku tohoto jednání se u ní rozvinula akutní úzkostně depresivní reakce na stres a následně i Posttraumatická stresová porucha, kterou s nejistou prognózou uzdravení trpí do současné doby, projevující se několikrát do týdne znovuvybavováním nepříjemných vzpomínek, při kterých pociťuje úzkost, rozbuší se jí srdce, chce na to zapomenout, ale nejde to a nemůže usnout ,

zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 3) výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v období od měsíce února 2013 do měsíce dubna 2013 nezl., která se mu zalíbila, což jí sdělil, nejméně lx týdně navštěvoval v místě jejího bydliště na adrese V., okr. J., a o víkendech ji několikrát vzal autem na celodenní výlet, kdy ji měl svěřenou její matkou k dozoru a po kterém ji ve dvou případech nechal v poskytnutém krátkém tričku bez kalhotek přespat u sebe doma ve S., okr. S., přičemž při těchto jejich setkáních ji, ač znal její věk, ve snaze se s ní intimně sblížit, pro svoje sexuální uspokojení, opakovaně líbal na tvář a ústa, nechal se od ní pusinkovat, těsně ji objímal a u toho osahával na prsou, hýždích a v rozkroku, sahal jí i na nohy a v jednom případě, když se u něho koupala, tak za ní do koupelny přišel, sledoval ji při mytí a umyl jí vlasy a záda ,

přípravou zločinu pohlavního zneužití podle § 20 odst. 1 k § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 4) výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v období měsíců červenec a srpen 2013 sestry nezl. a nezl., které se mu zalíbily a sám jim řekl, že jsou hezké, nejméně 1-2x týdně navštěvoval v místě jejich tehdejšího bydliště v obci P., okr. S., nebo u jejich tety I. K. v K., okr. S., choval se k nim přívětivě, dával jim sladkosti, bral si je na klín, poplácával je po zadku a tiskl se k nim, zpravidla nejméně lx týdně je s vědomím jejich matky, která mu je svěřovala k dozoru, bral na "pracovní" výlet autem, na výletech jim nakupoval jídlo a dárky, nezl. pak i platil za administrativní výpomoc při evidenci půjček, které zprostředkovával, přičemž jí i umožnil sedět v autě na předním sedadle, aby jí mohl poplácávat po stehně, a to vše činil, byť znal jejich věk, v úmyslu získat si jejich náklonnost, aby mu nakonec umožnily, aby je pro jeho sexuální uspokojení mohl nejméně osahávat na intimních částech těla, ale k tomu nedošlo, neboť poškozeným začalo být jeho jednání divné a nechtěly s ním už zůstávat samy, a to zejména poté, co nezl. dne 28. 8. 2013 přiměl vůči D. T. předstírat, že spolu měli sex a na téma sexu s ní vedl pro ni nepříjemné řeči ,

přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografii podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 5) výroku o vině spočívající v tom, že po přesně nezjištěnou dobu nejméně od roku 2010 do dne 4. 10. 2013 v místě svého bydliště na adrese S., okr. S., přechovával v elektronické formě desítky obrazových foto snímků zobrazující nahé děti v polohách se sexuálním podtextem a při pohlavním styku, a to nejméně na paměťové kartě zn. Kingston microSDHC 16 OB, v paměti notebooku zn. ACER ASPIRE 1410, v paměti externího disku zn. ICY BOX a v paměti mobilního telefonu zn. HTC EWO 3D s IMEI,

a taktéž přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 6) výroku o vině spočívající v tom, že v přesně nezjištěné době v období ode dne 29. 7. 2013 do 9. 8. 2013 na přesně nezjištěném místě zneužil nezletilou dívku mladší 15 let k výrobě dvou fotografií zachycujících její přirození a nahé hýždě za použití fotoaparátu zn. Olympus HD 10X Super Wide s paměťovou kartou zn. Kingston microSDHC 8 GB .

Za výše uvedené trestné činy a dále za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 3. 2014, č. j. 3 T 47/2014-75, doručeném obviněnému dne 4. 4. 2014, byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 3. 2014, č. j. 3 T 47/2014-75, a jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě.

Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a to: - notebooku zn. ACER ASPlRE 1410,
- externího disku zn. ICY BOX,
- mobilního telefonu zn. HTC EWO 3D s IMEI,
- fotoaparátu zn. Olympus HD 10X Super Wide s paměťovou kartou zn. Kingston microSDHC 8 GB,
- paměťové karty zn. Kingston microSDHC 16 GB Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené nezletilá a nezletilá, obě zastoupeny zmocněncem JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, AK Lidická 405, Jablonec nad Nisou, odkázány s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 7 T 11/2014, podal obviněný R. S. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání v neprospěch obviněného podal i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, které směřovalo do výroku o nároku na náhradu nemajetkové újmy. Odvolání podaly prostřednictvím svého zmocněnce též poškozené nezl. a nezl., a to do výroku o nároku na náhradu nemajetkové újmy.

O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 2 To 13/2015 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadaný rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a poškozených nezl. a nezl. ve výroku o náhradě škody zrušil, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný R. S. je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit poškozené nezl., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100.000,- Kč, a nezl., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 50.000,- Kč, oběma k rukám jejich zmocněnce JUDr. Bc. Milana Čmelíka, advokáta, se sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená nezl. odkázána se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněného R. S. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 2 To 13/2015, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1056-1059), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, který spatřuje v tom, že skutková zjištění soudu nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, kdy při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazu. Jedná se tedy o naprostou důkazní nouzi, kdy ani jeden přímý důkaz, který byl proveden, nesvědčí o jeho vině, a stejně tak nepřímé důkazy netvoří žádný ucelený řetězec.

Obviněný dále namítl, že u obou poškozených nemohlo jít o těžkou újmu na zdraví, neboť ze spisu vyplývá, že tyto měly nadále dobrý prospěch ve škole, nebyly pozorovány žádné změny v jejich chování, které by po tak závažném psychickém traumatu musely být v jejich chování patrné. V této souvislosti napadá závěry provedených znaleckých posudků z oboru dětské psychiatrie s tím, že tento se opírá pouze o teoretické závěry bez doložení jinými důkazy. Ve vztahu ke zločinu znásilnění [skutky pod body 1), 2) výroku o vině] obviněný namítl, že došlo k chybné kvalifikaci skutků, neboť dané skutky jsou popsány jako pohlavní zneužívání. V této souvislosti poukazuje na otázku společenské nebezpečnosti jeho jednání, a to s ohledem na případnou výši trestu. Má za to, že pokud byl uznán vinným ze spáchání skutků, kterých se nedopustil, a to na podkladě chybné kvalifikace, pak je soudem mu uložený trest zcela neadekvátní. Obviněný dále namítl, že soud dospěl k chybným závěrům taktéž ve vztahu k zločinu pohlavního zneužívání [skutek pod bodem 3) výroku o vině], kdy uvedl, že sice poškozenou nezl. u sebe nechal přespat, ale nečinil žádné pokusy se s ní intimně sblížit a vyjma tvrzení obžaloby není jediný důkaz, který by o tom svědčil, kdy ani sama poškozená toto nepotvrzuje. Ve vztahu k přípravě zločinu pohlavního zneužívání a přečinu svádění k pohlavnímu styku [skutky pod bodem 4) výroku o vině] obviněný namítá, že tyto skutky nebyly prokázány. Stran přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií a přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie [skutky pod body 5), 6) výroku o vině] má obviněný za to, že soudy jednoznačně neprokázaly jeho vinu. Namítá dále, že tvrzení, že ten, kdo je vlastníkem počítače, je zároveň osobou, která materiál do počítače instalovala, je velmi zjednodušující, zvláště pak za situace, kdy si tento počítač nekoupil jako nový, ale již starší. V této souvislosti namítá porušení zásady in dubio pro reo. Obviněný taktéž rozporuje závěry znaleckého posudku z odvětví psychologie, který byl na jeho osobu zpracován, kdy uvádí, že tyto nelze hodnotit jako relevantní, jelikož samotný posudek nemůže určit, zda se skutků skutečně dopustil.

Závěrem obviněný uvádí, že vzhledem k výše uvedenému došlo k porušení práva na spravedlivý proces, kdy ze strany soudů došlo k extrémně vadným skutkovým zjištěním ve vztahu k provedeným důkazům, resp. ze strany soudů se nepodařilo přesvědčivě vyvrátit jeho obhajobu a prokazatelně odůvodnit závěry o jeho vině.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 7 T 11/2011, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 2 To 13/2015 zrušil, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 9. 2015, sp. zn. 1 NZO 937/2015.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že ve vztahu ke skutkům uvedeným pod bodem 1) a 2) výroku o vině obviněný sice namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutků, kdy dle jeho názoru popsané skutky měly být posouzeny nikoliv jako znásilnění, nýbrž jen jako pohlavní zneužívání, ale již k těmto námitkám neuvádí žádnou právní argumentaci. Soud prvního stupně správně právně posoudil dané skutky jako znásilnění, kdy obviněný zneužil bezbrannosti poškozených nezl. a nezl. a také popsal, v čem tato bezbrannost spočívala - ve velmi nízkém věku (3 a 9 let) a důvěře dítěte k rodiči v případě dcery obviněného, a ve spánku a strachu u jedenáctileté. Za tohoto stavu nelze takové jednání právně posoudit jinak než jako znásilnění, kdy tomuto posouzení odpovídá i uložený trest.

Státní zástupce dále neshledal ani existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný přesně neuvedl, v čem konkrétně extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními spatřuje. Stran skutků uvedených pod bodem 1) a 2) výroku o vině obviněný namítá, že u poškozených nemohlo dojít k těžké újmě na zdraví v důsledku posttraumatické stresové poruchy, kdy znalecké posudky z oboru dětské psychiatrie nelze absolutizovat a ze spisu vyplývá, že poškozené měly i na dále ve škole dobrý prospěch a k bodu 3) výroku o vině namítá, že spis neobsahuje jediný důkaz o jeho pokusu sblížit se s poškozenou nezl. Státní zástupce odkazuje na vysvětlení soudního znalce k daným posudkům u hlavního líčení, kde znalec vysvětlil podstatu posttraumatické stresové poruchy. K námitce obviněného o neexistenci jediného důkazu jeho pokusu o sblížení se s poškozenou nezl. pak odkazuje na výslech její matky u hlavního líčení, která toto vyvrací a ze které soud prvního stupně vycházel v odůvodnění svého rozsudku.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.


III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 2 To 13/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítal nesprávné hodnocení důkazů (ve vztahu ke skutkům pod body 1/ a 2/ zejména výpovědi poškozených nezl. a nezl. a znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie; ve vztahu ke skutku pod bodem 3/ výpověď poškozené nezl. a svědkyně D. K.; ve vztahu ke skutku pod bodem 4/ výpovědi poškozených nezl. a nezl. a svědkyně O. Z.; dále napadá znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie zpracovaný znalcem Prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D. na jeho osobu) a vadná skutková zjištění (ve vztahu ke skutkům pod body 3/ a 4/ sem spadá obecná námitka, že se vytýkaného jednání nedopustil a skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti; stran skutků pod body 5/ a 6/ se pak zejména jedná o námitku, že nebylo jednoznačně prokázáno, že inkriminované fotografie do počítače umístil on a taktéž, že nebylo prokázáno, že dvě fotografie nalezené v jeho fotoaparátu sám vyrobil), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že v dané věci je zcela evidentní důkazní nouze , tedy že neexistuje jeden jediný přímý důkaz, který by prokazoval jeho vinu, a nepřímé důkazy na sebe nenavazují tak, aby tvořily uzavřený kauzální řetězec, nevzbuzující pochybnosti o jeho vině) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (stran jednání pod bodem 3/ uvedl, že sice poškozenou nezl. nechal u sebe přespat, ale nečinil žádné pokusy se s ní intimně sblížit; stran jednání pod bodem 4/ uvedl, že sestry neosahával na intimních místech; stran jednání pod body 5/ a 6/ uvedl, že předmětného jednání se nedopustil.

Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutků vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod .

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nejsou žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Za relevantní nelze shledat ani námitku obviněného R. S., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s určitou mírou benevolence podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že ve vztahu ke skutkům pod body 1) a 2) výroku o vině nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu znásilnění, konkrétně pak znak těžké újmy na zdraví. Obviněný namítl, že ze spisu vyplývá, že poškozené měly ve škole nadále dobrý prospěch a nebyly na nich patrné žádné známky psychického traumatu. Na podkladě tohoto závěru je přesvědčen, že předmětné skutky byly nesprávně právně posouzeny s tím, že se mohlo jednat nanejvýše o zločin pohlavního zneužití.

Trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku se dopustí ten , kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku , nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a spáchá-li tento čin na dítěti mladším patnácti let a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví , bude potrestán trestem odnětí svobody na pět až dvanáct let.

Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat , je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo .

Podle § 21 odst. 2 tr. zákoníku pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby na dokonaný čin.

Krajský soud v Hradci Králové posoudil jednání obviněného pod bodem 1) výroku o vině jako trestný čin znásilnění, kdy obviněný zneužil bezbrannosti poškozených k pohlavnímu styku, pod bodem 2) výroku o vině dílem dokonaný a dílem nedokonaný, ukončený ve stádiu pokusu.

Objektem trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku je právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Předmětem útoku tohoto trestného činu je kterýkoli člověk , tedy nejen osoba ženského pohlaví. Nezávisí na věku znásilňované osoby, a proto předmětem útoku může být a v praxi také někdy bývá i dítě útlého věku, což vyplývá i z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Za pohlavní styk se považuje jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, vyvolaný pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt, který směřuje k uspokojení sexuálního nutkání . Pohlaví styk zahrnuje širokou škálu činnosti jako např. soulož (coitus) a jiný pohlavní styk provedený srovnatelným způsobem se souloží, kdy se jedná zejména o orální pohlavní styk (felaci či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys), ale obecně do pohlavního styku lze zařadit vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy, osahávání genitálií ženy nebo muže, sání prsních bradavek, osahávání prsou ženy apod.

Bezbranností ve smyslu § 185 tr. zákoníku se považuje takový stav oběti, kdy vzhledem k okolnostem není schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (srov. R 43/1994-II.). V nejširším smyslu je bezbrannost chápána jako celková odevzdanost pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopností na požadavky pachatele jakkoli reagovat. V takovém stavu se nachází člověk, který je např. v bezvědomí, v mdlobách nebo v silném opojení alkoholem (srov. B 5/1979-24) nebo také v hypnotickém spánku, v umělém spánku či hlubokém spánku (srov. R 36/1979), jde tedy o stav, kdy si oběť vůbec neuvědomuje, co se s ní děje a proto nemůže hodnotit situaci, ve které se nachází (srov. přiměřeně B 5/1979-24). Tuto bezbrannost lze označit za celkovou či absolutní. Ve stavu bezbrannosti se však nacházejí i osoby, které vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby dokázaly situaci, ve které se nacházejí dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Často se jedná o osoby trpící duševní chorobou, pro niž nejsou schopny pochopit význam pachatelova jednání, anebo o děti či osoby mentálně zaostalé , které nemají dostatečné znalosti a zkušenost, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku (srov. i R 17/1982, s. 123). V těchto případech se jedná o bezbrannost psychickou, v důsledku které oběť často nechápe, co se od ní vyžaduje , resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není schopná vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky pachatelova jednání.

Zneužití spočívá v tom, že pachatel ví o konkrétní skutečnosti, a právě tuto skutečnost zneužije k tomu, aby dosáhl svého cíle. Spáchání trestného činu podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku na dítěti je zvlášť přitěžující okolností . Jedná se o jinou skutečnost ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku, kdy není tedy třeba, aby pachatel znal věk takové osoby, ale postačí, že vzhledem k okolnostem (zejména její fyzická vyspělost, vzhled, způsob chování a vyjadřování, studium určité školy apod.) a k svým osobním poměrům o uvedené okolnosti vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).

Při pokusu trestného činu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 zneužitím bezbrannosti oběti (stavu podobného spánku) se nejedná o dobrovolné upuštění od pokusu, pokud pachatel od dokonání činu upustil v důsledku toho, že stav bezbrannosti poškozené osoby pominul a tato projevila nesouhlas s pohlavním stykem. Jedná se o překážku, pro kterou pachatel nemohl dokonat čin způsobem, jakým zamýšlel (srov. B 3/1980-21) - srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1835-1842.

Z provedeného dokazování vyplynulo, že nejméně ve dvou případech obviněný za účelem vlastního sexuálního uspokojení svou nezletilou dceru, kdy této v době incidentu byly 3, resp. 9 let, osahával na přirození, sahal ji na zadek a opakovaně, v blíže nezjištěném počtu případů, ji líbal na přirození (bod 1. výroku o vině). Takovéto jednání je kvalifikováno jako pohlavní styk, neboť obviněný tímto způsobem ukájel svůj pohlavní pud, k čemuž zneužil nízkého věku a neznalosti sexuální problematiky poškozené, své vlastní dcery, kterážto k němu coby otcovské autoritě měla důvěru, tedy zneužil její důvěry a svého rodičovského postavení k tomu, aby nezletilou dceru přiměl strpět chování, které se zcela vymyká jakémukoli běžnému kontaktu mezi otcem a dcerou. S ohledem na nízký věk a nevyzrálost její osobnosti stran sexuální problematiky nebyla poškozená schopna pochopit smysl jeho jednání, a tedy se mu jakkoli účinně bránit, čímž tedy zneužil i její psychické bezbrannosti. V případě poškozené se v podstatě jednalo o obdobný případ (bod 2. výroku o vině), kdy jedenáctiletou dívku, kamarádku své dcery, za účelem sexuálního uspokojení opakovaně osahával pod oblečením na přirození, a to jak v době spánku, což ji několikrát probudilo, tak v době, kdy toliko spánek předstírala, neboť měla strach dát najevo, že je vzhůru. I v tomto případě zneužil nízkého věku poškozené a její neznalosti sexuální problematiky, stejně jako jejího přátelského vztahu s jeho dcerou, a namísto toho, aby z pozice dospělého nezletilou chránil, toliko zneužil její psychické bezbrannosti k tomu, aby i ji, stejně jako svou vlastní dceru, vystavil zážitku, který zanechal na její psychice vážné následky. Obviněný tímto jednáním zcela jistě naplnil skutkovou podstatu zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku.

Ve vztahu k námitce nenaplnění znaku těžké újmy na zdraví Nejvyšší soud uvádí, že trestní zákoník vymezuje pojem těžké újmy na zdraví v § 122 odst. 2 dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň: - vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění,
- újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v § 122 odst. 2 písm. a) až i), kterými jsou: a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.
Poruchou zdraví nebo jiným onemocněním je takový změněný zdravotní stav poškozeného, který nastal v souvislosti s jednáním pachatele a jeho projevy jsou nikoli jen nepodstatným zhoršením tělesných (fyziologických) nebo duševních (psychických) funkcí organismu. Za delší dobu trvající poruchu zdraví se považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezují způsob života poškozeného po dobu nejméně šesti týdnů, a poškozený pociťuje velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. R 9/1981-II., R 51/1983) - srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1316-322. V praxi se objevují často případy, kdy těžká újma oběti podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spočívá v posttraumatické stresové poruše , která naplňuje znaky delší dobu trvající poruchy zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.

Pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 3 písm. c) postačí v souladu s § 17 písm. a) zavinění ve formě nedbalosti. Není podstatné, že pachatel neměl v úmyslu přivodit obětem újmu na zdraví, postačí, že vzhledem ke skutkovým okolnostem měl a mohl předpokládat vznik závažného následku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1843-1844).

Obviněný v obecné rovině nikterak nepopírá, že se dopustil předmětného jednání, nicméně rozporuje znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie, které zpracoval MUDr. František Čihák na poškozené, a z kterého nalézací soud vycházel. V rámci znaleckého posudku uvádí, že v případě poškozené se v důsledku jednání obviněného rozvinula posttraumatická stresová porucha, která se projevuje ve vyhýbavém chování, emoční labilitě, nepříjemných úlekových reakcí s intenzivním neurovegetativním doprovodem až panikou při hrozícím setkáním s otcem, kdy jí buší srdce, pociťuje slabost, propuká v pláč a tenduje k útěku. Konstatoval, že prognóza jejího uzdravení je nadále nejistá a prožité události budou mít u ní dlouhodobé následky na jejím emocionálním vývoji. Obdobně se vyjádřil i k poškozené, u které se zprvu projevila akutní úzkostně depresivní reakce na stres a následně posttraumatická stresová porucha spočívající ve vybavování si nepříjemných vzpomínek, pocitu úzkosti, kdy se jí rozbuší srdce, chce na vše zapomenout, ale nejde to a nemůže usnout. I zde znalec konstatoval, že prognóza jejího uzdravení je nejistá . U obou poškozených znalec doporučil kvalifikovanou odbornou péči (str. 23 rozsudku nalézacího soudu). K námitce obviněného, že znalecké posudky nezohlednily nadále dobrý prospěch poškozených ve škole, lze odkázat na výslech znalce při hlavním líčení ze dne 27. 10. 2014, kde vysvětluje podstatu posttraumatické stresové poruchy a uvádí, že ty děti můžou fungovat dobře ve škole, mezi kamarády, při nějaké zajímavé hře. Ty vzpomínky jsou odkloněné. Ona se může chovat zcela nenápadně, nikdo by nevěřil, že je to dítě, které např. vidí červené auto a rozklepe se a není schopno pohybu, má chuť někam utéct . (č. l. 898).

Na základě znaleckých posudků a výpovědí poškozených není pochyb o tom, že obviněný svým jednání způsobil dívkám těžkou újmu na zdraví spočívající v posttraumatické stresové poruše, která se u obou projevuje v různých formách dodnes a prognóza jejich uzdravení zůstává nejistou, v důsledku čehož jsou značně omezeny ve způsobu svého současného života, s nejistými vyhlídkami do budoucnosti. Obviněný tedy bezezbytku naplnil skutkovou podstatu § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví .

Namítá-li obviněný, že jeho jednání pod body 1) a 2) výroku o vině bylo sto naplnit skutkovou podstatu zločinu pohlavního zneužití (§ 187 odst. 1 tr. zákoníku ), resp. jeho jednání je takto popsáno, pak se s takovouto námitkou zcela jistě ztotožnit nelze. Jak bylo vyloženo výše, obviněný zneužil bezbrannosti obou poškozených, kdy tyto buď s ohledem na nízký věk a nedostatek zkušeností v sexuální oblasti nebyly sto pochopit smysl jeho jednání, a tedy se nezmohly na jakoukoli účinnou obranu, případně se ze strachu o tuto ani nepokusily (předstírání spánku). Jinými slovy své odmítnutí nebyly schopny projevit aktivněji a důrazněji, čehož obviněný zneužil. Skutečnost, že poškozené slovně či fyzicky za takovýchto okolností nedaly najevo, že je jim jednání obviněného nepříjemné, tedy, že se tak děje proti jejich vůli, nelze vykládat jako souhlas s takovýmto jednáním. Předmětná absence souhlasu je pak zásadní skutečností znemožňující kvalifikovat posuzované skutky pod body 1) a 2) výroku o vině jako zločin pohlavního zneužití. Zločin pohlavního zneužití totiž předpokládá, že zneužité dítě (pod psychickým nátlakem vyplývajícího z poměru mezi pachatelem a dítětem) dá souhlas k souloži, event. k jinému pohlavnímu zneužití, takže poté s pachatelem při následných sexuálních praktikách spolupracuje a je aktivní (viz R 17/1982, TR NS 41/2008-T 1049, apod.). Nicméně aktivní přístup lze u poškozených zcela jednoznačně vyloučit.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku označil společenskou škodlivost jednání obviněného jako vysokou, čemuž odpovídá i uložený trest. S tímto závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Obviněný se trestné činnosti dopouštěl po dobu několika let na své vlastní dceři, přičemž zneužíval její důvěry k němu coby osobě, která ji měla vychovávat, ochraňovat a pečovat o ni, stejně jako citového, sociálního a ekonomického pouta, které k němu jako ke svému otci měla, čímž naprosto narušil přirozené vazby mezi dítětem a rodičem, a vystavil ji v důsledku svého jednání zážitkům, které negativně ovlivnily její dospívání. Po celou dobu se předmětného jednání dopouštěl s rozmyslem, využívaje svojí autority jako dospělého, a to nejen ve vztahu ke své dceři, ale i dalším poškozeným dívkám, kdy je zřejmé, že si jako oběti vybíral dívky mladší 15 let, tedy osoby ještě psychicky a fyzicky nevyzrálé, s omezenou znalostí sexuální problematiky. Nelze opomenout ani jeho další trestnou činnost, které se taktéž dopouštěl dlouhodobě, ať už se jedná o přechovávání elektronické pornografie s tématikou dětí či dokonce zneužití dítěte k výrobě pornografie. To vše nasvědčuje tomu, že jeho vnímání dětí coby nedospělých jedinců je pokroucené, resp. vymykající se běžnému rámci vztahu mezi dospělými jedinci a dětmi.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění


IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. S. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Petr Šabata předseda senátu