3 Tdo 1110/2013
Datum rozhodnutí: 11.12.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



3 Tdo 1110/2013-83
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o dovolání, které podal obviněný JUDr. M. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 55 To 16/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 144/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného JUDr. M. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 6 T 144/2011 , byl obviněný JUDr. M. D. uznán vinným jednak trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb ., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), kterého se dopustil jednáním popsaným podrobně pod bodem I. výroku o vině, jednak třemi trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. , kterých se dopustil jednáním popsaným pod body II., III. a IV. výroku o vině, dále trestným činem porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. , kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem V. výroku o vině, a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. , kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem VI. výroku o vině.

Za to byl odsouzen podle § 160 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a bezpečnostních sborech na dobu 10 (deseti) let.

Současně byl obviněný JUDr. M. D. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin zkreslování údajů o hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1, věta druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal.

Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněných Bc. M. V., a npor. Ing. M. K. Rozsudkem byl dále zproštěn obžaloby npor. J. Š.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený Ministerstvo vnitra České republiky, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 6 T 144/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání. Odvolání podali také obžalovaní Bc. M. V. a npor. Ing. M. K., stejně jako státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a to v neprospěch obviněných npor. J. Š. a npor. Ing. M. K. a obviněného JUDr. M. D.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 55 To 16/2012 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem I., V. a VI. ve vztahu k obviněnému JUDr. M. D. a v celém rozsahu ve vztahu k obviněným Bc. M. V. a npor. Ing. M. K., a podle § 259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu zrušení vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Podle § 258 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného JUDr. M. D. i ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému JUDr. M. D. podle § 158 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. za tři trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele, které zůstaly ve výroku o vině pod body II., III. a IV. nedotčeny, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

Současně byl obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a bezpečnostních sborech na dobu 5 (pěti) let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných JUDr. M. D. a npor. J. Š. zamítnuto.

Uvedených tří trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se obviněný dopustil dle skutkových zjištění tím, že:

obžalovaný plk. JUDr. M. D. jako příslušník Policie ČR v L., P., v průběhu měsíce ledna 2009 jako vedoucí Územního odboru vnější služby L. uložil svému bývalému podřízenému npor. Bc. M. V., vedoucímu Dopravního inspektorátu, aby zajistil, že přestupce M. S., náměstek hejtmana L. kraje pro resort dopravy, který dne 31. 12. 2008 v A., při jízdě se svým vozidlem překročil nejvyšší povolenou rychlost o 49 km/h a dopustil se tak přestupku, o čemž M. S. obžalovaného JUDr. M. D. prostřednictvím SMS okamžitě informoval, nebude projednáván ve správním řízení a obžalovaný Bc. M. V. na základě tohoto pokynu instruoval své podřízené a záznam ze zařízení na měření rychlosti motorových vozidel (tzv. radaru) nechal založit mezi nečitelné, a to vše s cílem umožnit M. S., aby se vyhnul postihu ve správním řízení, ačkoli oba věděli, že M. S. se přestupku dopustil, záznam z měření je způsobilý pro identifikaci přestupce a že obžalovaný plk. JUDr. M. D. není k takovému pokynu vůči npor. Bc. M. V. oprávněn, a dále obžalovaný Bc. M. V. instruoval své podřízené, kteří se na měření rychlosti podíleli, aby o tom mlčeli, přičemž jednali v rozporu s ust. § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (skutek pod bodem II.);

JUDr. M. D. jako ředitel Okresního ředitelství Policie ČR L. na Okresním ředitelství Policie ČR, P., L. v průběhu měsíc září a říjen 2008 uložil npor. Ing. M. K., vedoucímu Oddělení obecné kriminality SKPV, provést šetření ke zjištění totožnosti uživatelů účastnických telefonních čísel, kdy byl srozuměn s tím, že tak npor. Ing. M. K. musí učinit pod falešnou legendou a npor. Ing. M. K. opakovanými úkony - dožádáními č.j.8-15/2008-0RLI/SKPV a č. j. 8-16/2008-0RLI­SKPV a lustracemi v databázích Policie ČR - zjišťoval zneužívaje svých zákonných oprávnění na Útvaru zvláštních činností SKPV osobní údaje za účelem zjištění totožnosti uživatelů účastnických telefonních čísel pod falešnou legendou údajného zjišťování pachatelů krádeží motorových vozidel na L. a zjištěné údaje předával obžalovanému plk. JUDr. M. D., ačkoli oba věděli, že se jedná o soukromou záležitost a že zjištěné údaje budou užity k soukromým účelům a že budou předány dalším neoprávněným osobám, což obžalovaný JUDr. M. D. učinil a získané údaje následně sdělil podnikateli T. P., když tyto osobní údaje shromažďovala Policie ČR ve svých informačních systémech na základě ustanovení § 42g a násl. zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, v tehdy platném znění, přičemž obžalovaní tímto jednáním porušili mj. Závazný pokyn policejního prezidenta č. 55/2007, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování osobních údajů při plnění úkolů Policie České republiky (o ochraně osobních údajů) a ustanovení § 42k a § 52 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, v tehdy platném znění (skutek pod bodem III.);

jako ředitel Okresního ředitelství Policie ČR L. dne 28. 11. 2008 v době od 13,32 do 13,59 hodin během cesty z J. n. N. do L. na telefonický pokyn od tehdejšího poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky R. D., aby zjistil, zda je proti M. S., vedeno nějaké nově zahájené trestní stíhání, kdo případ otevřel a kdo ho zpracovává, neboť tuto informaci potřebuje okamžitě pro politickou činnost v souvislosti s volbou hejtmana, jeho zástupců a Rady L. kraje, a poté obžalovaný JUDr. M. D. telefonicky požádal J. Š., vedoucího Oddělení hospodářské kriminality SKPV, který mu sdělil, že kromě trestního stíhání pod č.j. ORLI-3661/TČ-80-2007 jiné řízení vedeno není, a JUDr. M. D. na Okresním ředitelství Policie ČR L., P., L. tuto informaci posléze dále ověřil v databázích Policie ČR a telefonicky R. D. sdělil, přičemž tímto jednáním porušil ustanovení § 42k a § 52 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, v tehdy platném znění, a Závazný pokyn policejního prezidenta č. 55/2007, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování osobních údajů při plnění úkolů Policie České republiky (o ochraně osobních údajů) (skutek pod bodem IV.).

II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 55 To 16/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1051 1065 + doplněk zaslaný dovolacímu soudu), v rámci něhož výslovně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný v rámci dovolání v podstatné části opakuje svou argumentaci uplatněnou v rámci řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu. Obviněný namítl, že dovoláním napadá výrok o vině i trestu . Dále uvedl, že ve věci rozhodoval podjatý předseda senátu nalézacího soudu v L. , kdy příkladem uvedl, v čem jeho podjatost spatřoval a taktéž to, že na toto upozorňoval nejen odvolací soud, ale nebylo na to adekvátně reagováno. Vedení trestního řízení a rozhodování ve věci tudíž nesplňovalo požadavky na zákonný a spravedlivý proces tak, jak má na mysli čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a dále pak § 2 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti napadá písemné zápisy z jednání soudu, které nejsou v souladu se zvukovým záznamem, přesto z nich bylo při odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vycházeno, kdy některé důležité výpovědi v protokolu o konání hlavního líčení zcela absentovaly (jeho výpověď ze dne 19. 10. a závěrečná řeč z 26. 8. 2011). Přestože bylo toto namítáno, odvolací soud se k tomuto nijak nevyjádřil. Obviněný dále uvedl, že rozhodnutí jak nalézacího tak odvolacího vykazuje celou řadu nedostatků, kdy jde o nedostatky či pochybení, která nebo které lze podřadit pod zákonné ustanovení § 258 odst. 1 tr. řádu , které mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku, zejména na právní posouzení skutku a na správné hmotně právním posouzení jeho jednání. Odvolací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a to jak u případu č. 2, kde nikde není prokázáno, že by něco podřízenému M. V. ve věci nařídil, zejména, aby nekonal podle služebních předpisů, z čehož vyplývá, že není naplněna subjektivní stránka trestného činu. V této souvislosti obviněný brojí proti použitým důkazům, zejména zajištěných hovorů z odposlechu, které nemají textové dokumenty, a výsledků prostorového sledování, které jsou procesně nepoužitelné. U případu č. 3 se zcela záměrně přehlíží skutečnost, že obviněný je ve věci poškozený, a proto zde není naplněna objektivní stránka trestného činu, neboť zaslaná SMS se týkala jeho osoby a on má právo věc předat k přešetření odpovědnému orgánu, což učinil, kdy ani zde není naplněna subjektivní stránka jeho jednání, neboť se nic nedozvěděl. Navíc zde odvolací soud pominul skutečnost, že se jedná o operativní provokaci Inspekce PČR, což je důkazně doloženo a bylo doloženo a předáno odvolacímu soudu. U skutku č. 4 taktéž namítl nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť nebylo doloženo, že by lustroval v systémech PČR. Jednání, kterých se dle obžaloby dopustil, nejsou sto naplnit materiální znak trestného činu, tedy nebezpečnost jednání pro společnost, zejména pak u případů č. 3 a 4. Obviněný uvedl, že jednou z nejdůležitějších částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku ve smyslu ustanovení § 125 tr. ř. je právě soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci, což však v projednávané věci absentuje, neboť nebyl brán zřetel na písemné důkazy, které byly odvolacímu soudu obhajobou předloženy, zejména důkazy o pohnutkách, že není možné o nikom šířit nepravdivé informace, kdy je evidentní, že jeho jednání bylo motivováno osobám poškozených pomoci, když tyto jsou napadeny právě nepravdivými nařčeními, které jsou vážným zásahem do jejich práv chráněných zákonem. Z takto utvořeného důkazního stavu věci nevyplývá spolehlivá míra jistoty o tom, že by vina obviněného byla jednoznačně zjištěna a naopak lze říci, že závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu vůbec nesplňují kriterium tzv. rozumných pochybností a už vůbec naplnění jednotlivých znaků trestného činu, zejména stupeň nebezpečnosti pro společnost, kdy u skutků č. 3 a 4 absentuje jak objektivní, tak subjektivní stránka.

Obviněný namítl zásadní výhrady ke skutkovému stavu věci a některým právním úvahám nalézacího a odvolacího soudu . Předložil své výhrady k prováděným odposlechům, kdy vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o jejich zákonném provedení a namítl i absenci odůvodnění tohoto závěru v rozsudku odvolacího soudu. Dále namítl, že nebyla dodržena lhůta pro ukončení trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř., kdy trestní řízení proti jeho osobě bylo zahájeno až po šesti měsících a ještě v jiné věci, než byly dne 20. 8. 2008 zahájeny úkony podle § 160 odst. 3 tr. ř. a povoleny odposlechy ze dne 25. 8. 2008. Má za to, že záznamy telekomunikačního provozu tak nelze u případů č. 2, 3 a 4 použít. Obviněný dále brojí proti prostorovému sledování kanceláře v L., P., které bylo povoleno na základě povolení státního zástupce ze dne 18. 11. 2008, nicméně zdůvodnění takovéhoto kroku, kdy důvodem bylo získání klíčového důkazu, který by byl jiným způsobem neopatřitelný, je v rozporu s ustanovením § 158d odst. 4 tr. ř., kdy má obviněný za to, že se jednalo o prostor, který nesmí být sledován. Dále zařízení k prostorovému zvukovému sledování do místnosti umisťovala civilní bezpečnostní agentura. Nelze tak souhlasit se závěry soudů o tom, že vše bylo povoleno v souladu se zákonem, kdy v rozsudku není nikde uvedeno, že byl tento úkon povolen podle zákona a zda zajištěné záznamy ze zvukového sledování jsou použitelné jako zákonný důkaz. Obviněný též poukázal na to, že celý spis v době projednání nalézacím soudem obsahoval 4800 stran, ale soud projednal spisový materiál pouze do č. l. 1600, navíc pouze ty jeho části, které navrhovala obžaloba, tedy nebyly projednány písemnosti, které požadovala či navrhovala obhajoba. Navíc při nahlédnutí do spisu dne 24. 8. 2010 bylo zjištěno, že spis je přečíslován, což nebylo provedeno do seznámení se se spisem, ke kterému došlo v únoru 2010. Odvolací soud se nijak nevyjádřil ani k námitce, že zápisy prováděné z jednání soudu nebyly v souladu se zvukovým záznamem, kdy zcela záměrně nebyly přepsány odpovědi na otázky podané obhajobou u uvedených svědků.

Dále se obviněný vyjádřil k jednotlivým skutkům. Ke skutku č. 2 (jednání popsané pod bodem II. výroku) uvedl, že celá záležitost je zjištěna z odposlechu telefonu a prostorového zvukového sledování jeho kanceláře, které však byly soudem povoleny v jiné věci, kdy navíc zajištěné hovory nemají podle § 88 odst. 6 tr. ř. zajištěné místo záchytu takzvané buňky - textový dokument. Jsou procesně nepoužitelné, kdy na tuto skutečnost v průběhu projednávání věci u odvolacího soudu byl obhajobou upozorněn státní zástupce, aby toto doplnil v průběhu řízení, což nebylo z jeho strany splněno. Rozsudek neprokazuje subjektivní stránku jednání, tedy úmysl uložit nebo nařídit založit přestupek M. S. do nečitelných a řešit jej nestandardním způsobem mimo rámec zákona. Jde pouze o hypotézy a domněnky z odposlechu a prostorového sledování. Ve věci navíc nebyli vyslechnuti svědci, které požadovala obhajoba, konkrétně svědci M. B., K. M., V. V., L. T., a nebyly zajištěny písemné důkazy z jednání štábu vnějšího odboru ze dne 6. 1. 2009. Odvolací soud dále vůbec neřešil obsah výpovědi S., který uvedl, že mu věc předal spoluobviněný V., nikoli obviněný. O přestupku vědělo velké množství lidí, navíc je správní řízení vedeno liniově a s vedením Okresního ředitelství PČR nemá nic společného, tudíž tu absentuje jak objektivní, tak subjektivní stránka jednání obviněného.

Ke skutku č. 3 (jednání popsané pod bodem III. výroku) obviněný uvedl, že i zde absentuje subjektivní stránka, kdy nalézací a odvolací soud nesprávně hodnotily důkazní stav. Kdyby provedly veškeré důkazy, zjistily by, že mu byla SMS poslána Inspekcí PČR jako operativní provokace. Uvedené záznamy jsou datumově opravovány ve spise, kdy dokonce dva záznamy z 2. 10. 2008 ze spisu zmizely úplně. Není pravda, že by si obviněný nechával něco v soukromém zájmu prověřovat, samotné projednávání věci u nalézacího soudu nic takového nepotvrdilo a není zřejmé, jak k tomuto závěru soudy dospěly. Jeho jednání bylo v souladu se služebními předpisy zejména § 69 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., zákon o Policii České republiky (dále jen zákon o Policii ), není zde žádné protiprávní jednání.

Ve vztahu ke skutku č. 4 (jednání popsané pod bodem IV. výroku) obviněný uvedl, že i zde bylo vše zjišťováno z odposlechů zajištěným v jiné trestní věci, tedy procesně nepoužitelných důkazů. Ve věci bylo dne 9. 2. 2009 zahájeno řízení na neoprávněné nakládání s osobními údaji, kdy rozsudek ze dne 4. 10. 2011 je již pouze na zneužívání pravomoci veřejného činitele, kdy vše je dokazováno stejnými důkazy jako při zahájení řízení dne 9. 2. 2009, ale ve věci opět chybí subjektivní stránka jednání, resp. úmysl někomu způsobit vážnou újmu na jeho právech chráněných zákonem anebo úmysl něco zneužít. I zde nebyli vyslechnuti navrhovaní svědci a byly opomenuty obhajobou navrhované důkazy. Je nelogické, že zatímco on byl uznán vinným, spoluobviněný Š. byl obžaloby zproštěn. Poukazuje dále na časové nesrovnalosti i na skutkové okolnosti prokazující, že nebylo technicky možné, aby při cestě, resp. řízení vozidla mohl učinit to, co je mu kladeno za vinu. Obviněný závěrem poukázal na to, že ve věci bylo vycházeno ze zákona o Policii, který je účinný od 1. 1. 2009, nicméně k jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, došlo dne 28. 11. 2008, tedy za účinnosti zákona předchozího.

V rámci podaného doplnění k dovolání pak obviněný dovolacímu soudu předložil znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace fonoskopie a oboru kybernetika, specializace automatické rozpoznávání řečníka, identifikace a verifikace řečníka, analýza hlasu Ing. Z. Š., Ph.D., s tím, že tento potvrzuje manipulaci s odposlechy, kdy nejsou u skutku č. 2 a 4 zajištěny místa záchytu podle § 88 odst. 6 tr. ř., dále kopii sdělení Okresního státního zástupce v Liberci o tom, že dne 28. 11. 2008 došlo k vynesení informace z Okresního státního zastupitelství v Liberci státní zástupkyní JUDr. Romanou Strnadovou na volbu hejtmana a jeho náměstků, dále potvrzení MUDr. F. H. ze dne 13. 9. 2013 o tom, že v době, kdy mělo dojít ke spáchání skutku č. 4, tj. 28. 11. 2008 byl na lékařském vyšetření mimo areál policie, a dále záznamy ze dne 11. 9. 2008 a 2. 10. 2008 potvrzující, že se jedná o operativní provokaci IPČR.

Na podkladě uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 55 To 16/2012, a věc vrátil soudu nalézacímu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby jej v celém rozsahu sám zprostil obžaloby.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Státní zástupce uvedl, že v textu dovolání chybí zákonný odkaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje proti rozsudku nalézacího soudu, kdy obviněný toliko doplňuje jím podaný řádný opravný prostředek ve věci. Významná část argumentace je zaměřena na důvody podstatné pro rozhodnutí o odvolání, nikoliv na důvody podstatné pro rozhodnutí o dovolání. Je velmi nesnadné nalézt v rozsáhlém textu dovolání konkrétní argumenty, jimiž dovolatel (patrně) hodlá napadat konkrétní přesně vymezenou právní kvalifikaci skutku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 52 ročník 2009 na str. 767) nebo jiné konkrétní hmotně právní posouzení. Pokud obviněný namítá, že z popsaných důvodů je rozsudek založen na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, není patrno, o jaká konkrétní hmotně právní ustanovení toto tvrzení opírá, a zda se snad nemá jednat o teprve následně uvedenou argumentaci zákonem o policii. Touto částí jeho obhajoby se navíc zabýval nalézací soud na str. 29 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud na str. 14 odůvodnění svého rozsudku. Se zde uvedenými úvahami obou soudů vyjádřil souhlas. Ohledně prostorového sledování je z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 13 a 14 patrno, že prostorové odposlechy byly označeny N. a týkaly se pouze bodu I., tedy výroku, který odvolací soud zrušil a který dosud není v právní moci. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je pak patrno, že odvolací soud v již pravomocných výrocích pod body II. až IV. vůbec nepovažoval za podstatné žádné odposlechy, neboť v těchto výrocích byla vina obviněného prokázána ostatními důkazy. Je zřejmé, že obviněný napadá především způsob a rozsah dokazování provedeného nalézacím soudem, tedy ve skutečnosti jen nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními o svém zavinění, což zjevně nenaplňuje žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Další jím vznesené argumenty nenasvědčují tomu, že by mohly být důvodem dovolání.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 55 To 16/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným JUDr. M. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), resp. l ) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Je třeba poukázat na skutečnost, že obviněný v rámci dovolání v podstatné části opakuje svou argumentaci uplatněnou v rámci řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, kdy některé z uvedených námitek nelze v rámci dovolacího řízení uplatňovat, resp. se jedná o námitky, s nimiž se mohl vypořádat toliko soud odvolací. Obviněný kupříkladu namítl, že dovoláním napadá výrok o vině i trestu . Dále uvedl, že ve věci rozhodoval podjatý předseda senátu nalézacího soudu v Liberci , kdy příkladem uvedl, v čem jeho podjatost spatřoval a taktéž to, že na toto upozorňoval nejen odvolací soud, ale nebylo na to adekvátně reagováno, kdy v uvedeném spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Dále namítl, že jde o nedostatky či pochybení, která nebo které lze podřadit pod zákonné ustanovení § 258 odst. 1 tr. řádu , kdy na podporu svých tvrzení uplatnil částečně námitky ve své podstatě směřují vůči skutkovým a právním závěrům učiněných soudem nalézacím. Takto formulované námitky však nelze pod relevantní dovolací důvody podřadit, neboť se jedná o námitky, jimiž se může zabývat toliko soud odvolací v rámci řízení o odvolání.

Zbývající námitky obviněného částečně směřují do oblasti skutkových zjištění, a zejména pak důkazní situace, čímž se míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů, včetně způsobu jejich opatření (jedná se o námitky stran provedených odposlechů, prostorového sledování, výpovědí svědků, kdy namítl, že tyto nebyly řádně zaprotokolovány; spadá sem i námitka neprovedených důkazů - výpovědí jím navrhovaných svědků a předložené písemné důkazy) a vadná skutková zjištění z nich vyplývající (námitky stran toho, zda své podřízené instruoval, nedostatečná časová šetření u skutku pod bodem III., otázky kde se v době spáchání skutku pod bodem IV. nacházel, resp. nedostatečná šetření stran jeho návštěvy lékaře, porušení služebních předpisů), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že použitými důkazními prostředky nelze jeho vinu prokázat, neboť část těchto důkazů, zejména pak provedené odposlechy a výsledky prostorového sledování, jsou důkazy procesně nepoužitelné) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se žádného protiprávního jednání nedopustil a zejména u případů pod bodem III. a IV. bylo jeho jednání motivováno snahou osobám poškozeným pomoci, které byly napadeny nepravdivými nařčeními, kdy jednal podle ustanovení zákona o Policii).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný JUDr. M. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Námitkami procesního charakteru, které nesplňují podmínky podřaditelnosti pod uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou pak námitky obviněného, v rámci nichž namítal postup a jednání soudce soudu prvního stupně v rámci vedení hlavního líčení, projednání věci u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ačkoli vzhledem k pracovním a osobním vazbám obviněného měla být věc delegována k jinému soudu, nesoulad písemných zápisů z jednání soudu, která nebyla v souladu se zvukovým záznamem, stejně jako přepisy výpovědí jeho i svědků a jeho závěrečné řeči, tedy námitky stran opravy protokolů, a námitky stran přečíslování spisů. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007), kdy některé z výše uvedených námitek lze jako námitky procesního charakteru zhodnotit jen s velkou mírou benevolence.

Jelikož část argumentace obviněného se ve své podstatě vztahuje k rozhodnutí nalézacího soudu a částečně se jedná o námitky procesního charakteru, jsou námitky nesprávného právního posouzení věci ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu v rámci podaného dovolání nesnadno rozpoznatelné.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný brojí zejména proti užití důkazů ve formě provedených odposlechů. K těmto námitkám se již dostatečným způsobem vyjádřil odvolací soud v rámci řízení o řádném opravném prostředku a s jeho závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. K použitelnosti odposlechů v projednávané trestní věci se odvolací soud vyjádřil na str. 11 až 13 napadeného rozsudku, kdy uvedl že odposlechy byly prováděny na základě řádného rozhodnutí o povolení odposlechů při splnění zákonných podmínek a byly splněny i podmínky dané ustanovením § 88 tr. ř., tedy jejich užití jako důkazu v řízení o jiném trestném činu. Odposlechy byly jako důkaz odvolacím soudem zváženy u skutku pod bodem I., který však byl odvolacím soudem zrušen, mimo jiného proto, že s ohledem na námitky obviněného stran možné manipulace se zvukovými záznamy je nutno provést v tomto směru dokazování, resp. přibrat k posouzení této otázky znalce. Teprve pak bude namístě posoudit použitelnost takového důkazu. Ve vztahu ke skutkům pod body II., III. a IV. a užití odposlechů pak odvolací soud zcela správně uvedl, že k těmto nelze přihlížet, neboť podle § 88 odst. 1 TŘ (ve znění účinném od 1. 1. 2010) přichází odposlech a záznam telekomunikačního provozu v úvahu jen tehdy, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin. Jestliže se řízení od 1. 1. 2010 vedlo pro trestný čin, který již nebyl zvlášť závažným zločinem, mělo to mimo jiné ten následek, že v takovém řízení nebylo možné použít jako důkaz záznam telekomunikačního provozu (str. 12 napadeného rozsudku odvolacího soudu). V projednávané věci tak použití odposlechů pro zahájení trestního řízení možné zcela jistě bylo, nicméně provádění tohoto důkazu v rámci řízení u obviněného, který nebyl obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu, pak nikoli. K prokázání viny pak bylo třeba ostatních důkazů. Odvolací soud na str. 13 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že pokud jde o skutek pod bodem II. je vina obviněného prokázána i bez přihlédnutí k obsahu záznamů zvukových odposleších , ve vztahu ke skutku pod bodem III. i bez použití odposlechů . Je tedy zřejmé, že odvolací soud, a potažmo nalézací soud, k provedeným odposlechům nepřihlížel, kdy vina obviněného byla prokázána jinými důkazními prostředky, zejména výpověďmi svědků.

Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání pod body II., III. a IV. nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., resp. u všech tří trestných činů není naplněna subjektivní stránka, u skutku pod bodem II. pak absentuje i objektivní stránka, kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená je uplatněna způsobem neregulérním. Je totiž založena částečně na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, částečně na jeho vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací, částečně je zcela neopodstatněná.

Obviněný nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutky zjištěnými soudy nižších stupňů a jejich právním posouzením, resp. není z obsahu dovolání jasně patrno, jakých hmotněprávních ustanovení se dovolává. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, třídit a doplňovat námitky tak, aby byly pod dovolací důvody podřaditelné, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se uvedeného trestného činu ani v jednom ze tří případů nedopustil.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného JUDr. M. D. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 11. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a