3 Tdo 1109/2011
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 250 tr. zák.




3 Tdo 1109/2011 -18 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 o dovolání podaném obviněnou L. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2011, č. j. 12 To 52/2011-229, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 19/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 2 T 19/2010, byla obviněná L. K. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) na tom skutkovém základě, že dne 21. 1. 2009 v K., v ulici G. K., v budově SBD O., v úmyslu získat majetkový prospěch na úkor jiného, převedla členská práva a povinnosti v bytovém družstvu SBD O., k družstevnímu bytu o velikosti 1+1/B v bloku v K., ulici F., za úplatu ve výši 800.000,- Kč na J. L., ač vlastnicí členského podílu byla její matka L. P., které za tímto účelem dala podepsat plnou moc k převodům uvedených práv a povinností, přičemž jí uvedla, že se jedná o plnou moc k vyzvednutí důchodu, neboť L. P. v té době byla hospitalizována v nemocnici, a tímto jednáním způsobila L. P. škodu ve výši 800.000,- Kč . Za to byla podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010) jí byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 7. 2010, sp. zn. 26 T 55/2010, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2011, č. j. 12 To 52/2011-229, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 4. 2011 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná L. K. následně dovolání , které zároveň směřovalo i proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatelka nejprve zrekapitulovala skutkové okolnosti posuzovaného případu tak, že jí byla Z. L. (dříve H.) nabídnuta možnost finančního zisku, když ta jí sdělila, že má příležitost se značným ziskem prodat byt, ale nejprve musí předchozímu vlastníkovi doplatit zbytek jeho ceny, a proto potřebuje půjčku. O tuto půjčku požádala právě dovolatelku s tím, že o zisk z prodeje bytu se spolu následně rozdělí. Současně navrhla plán, jak může nemajetná dovolatelka získat peníze, aby jí mohla požadovanou půjčku poskytnout. Podle jejích instrukcí pak dovolatelka vylákala od své matky L. P., v té době hospitalizované v nemocnici, podpis plné moci, když jí tvrdila, že zmocnění využije k vyzvednutí důchodu. Ve skutečnosti však uzavřela v zastoupení své matky dohodu o půjčce s J. L. Zda od jmenovaného skutečně nějaké peníze obdržela, nebylo soudy spolehlivě zjištěno. Sama dovolatelka tvrdí, že nikoli, neboť peníze měla převzít přímo Z. L.. Podstatné však podle dovolatelky je, že došlo k naplnění té části dohody mezi ní a svědkem L., podle níž byla půjčka zajištěna zajišťovacím převodem nemovitosti . Díky tomuto smluvnímu ujednání pak J. L. dosáhl převodu práv k družstevnímu bytu na sebe a svoji manželku.

Z výše uvedeného pak dovolatelka dovozuje nesprávné právní posouzení jejího jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Zdůraznila, že skutek v podobě, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, se ve skutečnosti nestal. Namítla, že především neuzavřela s J. L. smlouvu o převodu členských práv ke stavebnímu a bytovému družstvu, ale pouze dohodu o půjčce, která obsahovala ujednání o zajišťovacím převodu těchto práv pro případ včasného nevrácení půjčené částky. Soudy se podle dovolatelky navíc vůbec nezabývaly tím, zda J. L. členská práva platně nabyl, jestliže jí v rozporu s výše uvedenou dohodou žádnou finanční hotovost (půjčku) nepředal, což lze dovodit mj. z výpovědi svědkyně P. Právní posouzení věci, jak je učinily soudy, pak podle názoru dovolatelky nemůže obstát ani pro ten případ, že by k přechodu členských práv k družstvu (resp. družstevnímu bytu) z její matky na svědka J. L. skutečně došlo. Dovolatelka totiž především neměla v úmyslu způsobit své matce L. P. škodu tím, že by ji připravila o byt. Předmětný byt, resp. členská práva ve stavebním a bytovém družstvu chtěla použít pouze jako zástavu pro získání půjčky a takto získané peníze dále se ziskem investovat. Počítala s tím, že investice se jí vrátí a pro svoji potřebu využije právě jen dosaženého zisku. V této souvislosti dovolatelka zdůraznila, že nebyl prokázán ani její úmysl obohatit se na úkor poškozené. V rámci vykonaného jednání si totiž nepřipouštěla možnost, že by se snad sama mohla stát obětí podvodu ze strany Z. L. a J. L. Za daných okolností proto mohla být uznána vinnou maximálně trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zák. a nikoliv trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Závěrem svého dovolání obviněná poukázala na to, že pokud byla v dané trestní věci odsouzena a potrestána jako jediná, zatímco stranou pozornosti orgánů činných v trestním řízení zůstalo jednání J. L. a zejména Z. L. jako organizátorky celé akce, pak bylo rozhodnutím soudů dosaženo zcela opačných důsledků, než které sleduje zákon, který zdůrazňuje hlediska individuální a generální prevence a spravedlnosti v obecném slova smyslu.

S ohledem na výše rozvedené důvody proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 12 To 52/2011, i jemu předcházející rozsudek soudu Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 2 T 19/2010, zrušil a rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám tak, že ji uzná vinnou trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zák. a uloží jí přiměřený trest v rámci zákonné sazby za uvedený trestný čin.

Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. předsedou senátu soudu prvního stupně zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 9. 8. 2011. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 10. 8. 2011 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněná L. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatelky, v jejichž rámci sama hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje skutkové zjištění soudů, podle kterého se obohatila tím, že od svědka J. L. převzala finanční hotovost za převod členských práv ke stavebnímu a bytovému družstvu ve výši 800.000,- Kč. Tato námitka se primárně týká procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje - při prosazování vlastní skutkové verze celého případu - k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatelka svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto její námitku proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelkou uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítla, že její jednání nemohlo být právně posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť nejednala v úmyslu způsobit své matce škodu ani obohatit sebe či jiného, když vycházela z toho, že po vrácení půjčky svědek L. převede nabytá členská práva ke stavebnímu a bytovému družstvu zpět na její matku L. P. (poškozenou) a ta tak v konečném důsledku o byt nepřijde.

Tuto námitku však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). Jde o trestný čin úmyslný (§ 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr. zák.), který je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Se zřetelem k povaze projednávaného případu je nutno dále poznamenat, že mezi omylem podváděné osoby, provedenou majetkovou dispozicí, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Pachatelovo úmyslné zavinění pak musí vždy zahrnovat celý výše uvedený příčinný vztah.

V posuzované věci soudy při právním posouzení jednání obviněné (dovolatelky) vycházely mj. ze zjištění, že obviněná v úmyslu získat finanční prostředky převedla členská práva a povinnosti k bytovému družstvu SBD O. vážící se k bytu v domě na ulici F. v K. za úplatu 800.000,- Kč na J. L. a jeho manželku, ač vlastnicí členského podílu byla její matka (poškozená) L. P. Aby mohla tento převod uskutečnit, uvedla poškozenou v omyl tím, že jí předložila k podpisu plnou moc k převodu uvedených práv pod falešnou záminkou, že se ve skutečnosti jedná toliko o plnou moc k vyzvednutí jejího důchodu. Tuto plnou moc pak také při jednání na stavebním a bytovém družstvu v souladu se svým záměrem skutečně použila, přičemž v důsledku toho došlo bez vědomí a ke škodě její matky k uskutečnění výše uvedeného převodu, kdy byt poškozené získal J. L. Za to obviněná (dovolatelka) dostala předem dohodnutou částku ve výši 800.000,- Kč. Podle zjištění soudů obviněná (dovolatelka) nepochybně jednala se znalostí všech rozhodných skutečností, tedy podle § 4 tr. zák. úmyslně.

Za uvedených (soudy zjištěných) skutkových okolností je zřejmé, že obviněná (dovolatelka) byla trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. uznána vinnou právem. Z důvodů již shora naznačených Nejvyšším soudem přitom není rozhodné, zda chtěla či nechtěla způsobit poškozené vzniklým protiprávním stavem škodu trvalou, nebo zda se skutečně domnívala, že někdy v budoucnu, pokud se jí podaří zhodnotit peníze získané od svědka L., mu půjčenou finanční částku vrátí a ten nabytá členská práva k bytovému družstvu převede zpět na poškozenou. Takové jednání ve fázi po dokonání činu by bylo z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. již irelevantní a mohlo by se případně vztahovat jenom k otázkám náhrady způsobené škody.

Dovolatelce tak nelze přisvědčit v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání obviněné L. K. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. srpna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler