3 Tdo 1104/2011
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 219 tr. zák., § 141 odst. 1 tr. zákoník




3 Tdo 1104/2011 -19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 31. srpna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 7 To 1/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, pod sp. zn. 52 T 6/2010, a o návrhu předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, na přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř., a to rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 7 To 1/2011, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .

II. Podle § 265h odst. 3 tr. ř. se návrh zamítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 52 T 6/2010 , byl obviněný J. L. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zabití podle § 141 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku , účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), kterého se dopustil tím, že v L. V. dne 4. 12. 2009 v době mezi 13:00-14:00 hod. v obývacím pokoji společného bytu o velikosti 2+1 nacházejícího se v 5. patře panelového domu v ulici N., po předchozí společné konzumaci alkoholických nápojů ve stavu lehké opilosti, kdy měl v krvi kolem 1,00 g/kg etanolu, za přesněji nezjištěných okolností, v úmyslu usmrtit napadl za použití kuchyňského nože o délce čepele 11 cm, svého otce J. L., který měl v krvi 2,04 g/kg etanolu, který ho však dlouhodobě pod vlivem alkoholu psychicky vydíral demonstrativními pokusy o sebevraždu a výčitkami a zasadil velkou intenzitou významnou část z počtu 83 bodných ran nalezených na těle poškozeného, z nichž některá méně závažná si mohl tento způsobit sám, do oblasti krku, hrudníku, břicha, zad, hýždí, levé horní končetiny a horní části levé dolní končetiny, následkem čehož poškozený utrpěl mnohočetná bodná poranění těchto oblastí a nejméně 10 z nich mělo smrtelný charakter, kdy 4 rány levé horní končetiny měly charakter průbodů, 29 ran proniklo do tělních dutin, 1 rána končila v oblasti stěny průdušnice, 1 v oblasti stěny hrudní srdečnice, 7 v srdci, 1 v levé plíci, 4 v pravé plíci, 2 ve slezině, 4 v oblasti stěny břišní srdečnice a 2 v oblasti levé ledviny s poškozením životně důležitých orgánů jako je srdce, srdečnice a obě plíce, čímž došlo k masivnímu vnějšímu a vnitřnímu krvácení do pravé i levé pohrudniční dutiny a dutiny břišní, proto poškozený v důsledku hemoragického šoku na místě na následky utrpěných zranění zemřel .

Za to byl odsouzen podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 5 (pěti) let. Současně bylo obviněnému podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 99 odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné ústavní psychiatrické léčení.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 52 T 6/2010, podal odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, které směřoval do výroku o vině i trestu v neprospěch obviněného J. L.

O dovolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 7 To 1/2011 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 52 T 6/2010, zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný J. L. uznává vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona , účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), a to na základě skutkového stavu spočívajícím v tom, že v L. V. dne 4. 12. 2009 v době mezi 13:00 - 14:00 hod. v obývacím pokoji společného bytu o velikosti 2+ 1 nacházejícího se v 5. patře panelového domu v ulici N., po předchozí společné konzumaci alkoholických nápojů ve stavu lehké opilosti, kdy měl v krvi kolem 1,00 g/kg etanolu, za přesněji nezjištěných okolností, v úmyslu usmrtit napadl za použití kuchyňského nože o délce čepele 11 cm, svého otce J. L., který měl v krvi 2,04 g/kg etanolu, a kterému zasadil velkou intenzitou významnou část z počtu 83 bodných ran nalezených na těle poškozeného, z nichž některá méně závažná si mohl tento způsobit sám, do oblasti krku, hrudníku, břicha, zad, hýždí, levé horní končetiny a horní části levé dolní končetiny, následkem čehož poškozený utrpěl mnohočetná bodná poranění těchto oblastí a nejméně 10 z nich mělo smrtelný charakter, kdy 4 rány levé horní končetiny měly charakter průbodů, 29 ran proniklo do tělních dutin, 1 rána končila v oblasti stěny průdušnice, 1 v oblasti stěny hrudní srdečnice, 7 v srdci, 1 v levé plíci, 4 v pravé plíci, 2 ve slezině, 4 v oblasti stěny břišní srdečnice a 2 v oblasti levé ledviny s poškozením životně důležitých orgánů jako je srdce, srdečnice a obě plíce, čímž došlo k masivnímu vnějšímu a vnitřnímu krvácení do pravé i levé pohrudniční dutiny a dutiny břišní, proto poškozený v důsledku hemoragického šoku na místě na následky utrpěných zranění zemřel .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 32 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo obviněnému podle § 99 odst. 2 písm. b) a § 99 odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné ústavní psychiatrické léčení.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 421 - 428) opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodnost tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že na základě jednoho shodného procesu dospěly dva soudy k naprosto odlišnému právnímu zhodnocení skutku, a domnívá se proto, že vyřešení této právní otázky má nad rámec dovolacího důvodu i zásadní význam a je třeba se jím zabývat.

Obviněný vyslovil souhlas se závěry soudu prvního stupně, který jeho jednání posoudil jako zvlášť závažný zločin zabití podle nového trestního zákoníku, neboť svého otce usmrtil v důsledku jeho předchozího zavrženíhodného jednání, kdy z jeho strany docházelo k dlouhodobému týrání celé rodiny, zejména psychického týrání jeho matky, které sám vnímal velmi negativně, neboť k ní má velmi silné citové pouto, a v průběhu činu byl i silně rozrušen, což způsobila zejména duševní porucha prokázaná znaleckými posudky, kdy s ohledem na svůj stav nebyl schopen s otcem nepříznivou rodinnou situaci řešit. Současně odmítl změnu právní kvalifikace učiněnou odvolacím soudem, kdy uvedl, že názor odvolacího soudu, že pokud by byl skutečně otcem v podnapilém stavu natolik vydírán, aby to v něm vzbuzovalo nesnesitelný pocit křivdy a ponížení, zcela jistě by se vyvaroval jakékoliv další společné konzumace alkoholu, je čistou spekulací, neboť v rámci trestního řízení nedošlo a v podstatě ani nemohlo dojít k prokázání skutečného stavu věci, a tudíž argument, že jeho pohnutka vyplývající z dlouhodobého zavrženíhodného jednání jeho otce byla v příkrém rozporu se skutečností, není ničím opodstatněna. Ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie vyplynulo, že není schopen řešit problémy emotivního rázu, a tedy otci vždy z obavy, že se na něho či na matku bude zlobit a bude zlý, vyhověl. Obviněný dále namítl, že není pravda, že by v průběhu trestního řízení vypovídal nepravdu, jedná se o pouhou spekulaci odvolacího soudu, kdy uvedl, že v jeho případě byla prokázána mentální retardace a snížený intelekt. Je přesvědčen, že si předseda senátu na jeho osobu vytvořil nesprávný názor během velmi krátkého výslechu před odvolacím soudem, kdy nebyl s to odpovědět na otázku, proč si nepodal odvolání, když se cítí nevinen, pravdou však je, že ani nebyl schopen otázku pochopit.

Výklad pojmu zavrženíhodné jednání odvolacím soudem považuje obviněný za restriktivní, vztahuje-li tento pojem pouze na rozhodný okamžik spáchání činu, kdy k danému uvedl, že v průběhu dokazování před soudem prvního stupně bylo dostatečně prokázáno, že ze strany otce docházelo k týrání jeho matky, ke které má velmi silné citové pouto, a tudíž soud prvního stupně správně právně zhodnotil, že ze strany otce docházelo k dlouhodobému, nikoli jen v posledních hodinách jeho života, zavrženíhodnému jednání vůči celé rodině, zejména pak k matce. Závěr, že ze strany otce se nejednalo o psychický útisk jiného člena rodiny, neboť sousedé neslyšeli hádky a rámus a nebylo podáno žádné oznámení na policii, je v naprostém rozporu se skutkovým stavem, kdy vyplývalo zejména z lékařské zprávy jeho matky, že byla dlouhodobě týrána, a to, že nebylo podáno žádné oznámení na policii, naopak prokazuje, jak velká byla obava jeho matky z otce, když nebyla schopna se na kohokoli obrátit se žádostí o pomoc. Vzhledem k tomu, že s otcem a s matkou sdílel společnou domácnost a celý život byl svědkem bezohledného chování otce k matce, kdy vzhledem ke svému postižení nebyl schopen tomuto jednání zabránit a matku ochránit, vnímal to vždy velmi negativně.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 7 To 1/2011, zrušil a potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 52 T 6/2010-377, nebo aby věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že vysloví závazný právní názor, kterým bude soud druhého stupně vázán.

Současně podal obviněný návrh na přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody z napadeného rozsudku.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 15. 8. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 7 To 1/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. L. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze podřadit námitku obviněného o nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu vraždy dle § 219 tr. zák., a nikoli jako trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Za to bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let.

Zvlášť závažného zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Za to bude potrestán trestem odnětí svobody na tři léta až deset let.

Na místo kvalifikace jednání obviněného užité v obžalobě jako trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák., soud prvního stupně kvalifikoval jednání obviněného jako zvlášť závažný zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku.

Skutková podstata trestného činu zabití je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku. V důvodové zprávě se k tomu uvádí, že tato privilegovaná skutková podstata bude postihovat nižším trestem případy, při nichž pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Nové ustanovení tak obsahuje dvě kategorie privilegujících okolností ve vztahu k úmyslnému usmrcení , a to jednak jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt ) a jednak jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace ), které nevyžaduje silné rozrušení. Dosavadní řešení, při kterém jsou tyto případy postihovány jako trestný čin vraždy, vždy neodráží míru nebezpečnosti pachatele či morální zavrženíhodnosti jeho jednání, ale blíží se odpovědnosti za výsledek, tzn. za smrt člověka. Pachatelé tzv. situačních vražd, jež jsou mnohdy dílem tragického okamžiku, museli do přijetí nového trestního zákoníku počítat s trestním postihem podstatně tvrdším, než např. bezohlední pachatelé trestných činů vydírání, útisku, pohlavního zneužívání, týrání svěřené osoby, kuplířství či obchodování s lidmi. Pomineme-li aplikaci ustanovení o obecných polehčujících okolnostech či mimořádný postup ukládání trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, je zřejmé, že základní skutková podstata trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. nebyla způsobilá postihnout rozdíly mezi úmyslným usmrcením, k němuž došlo na základě tzv. viktimologického zavinění, kdy poškozený sám svým zavrženíhodným jednáním vytvářel kriminogenní situaci, ale nebyla ani s to vystihnout mnohdy zásadní rozdíly ve skutkových okolnostech co do plánovitosti vraždy či naopak spontánnosti smrtícího útoku. Z těchto důvodů trestní zákoník zavedl tuto novou skutkovou podstatu trestného činu zabití (novelizovanou ještě před jeho účinností zákonem č. 306/2009 Sb.), která na tyto výtky dostatečně reaguje.

Trestný čin zabití je trestným činem úmyslným (srov. § 15 tr. zákoníku). Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka, ale na rozdíl od vraždy pachatel jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt), anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), což jsou souhrnně řečeno subjektivní stavy na straně pachatele, které ho z pohledu trestního postihu výrazně privilegují. Z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli . Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu , a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli . Silné rozrušení může u pachatele vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle či prudce. Silné rozrušení může mít i povahu náhlé nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod. Strach , úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Jde v zásadě o nelibé emotivní reakce na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, které jsou zpravidla spojeny s neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví). Jinými omluvitelnými hnutími mysli mohou být např. soucit , žal nebo smutek .

Zabití je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace) v tom případě, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Konkrétně může jít např. o usmrcení osoby, která dlouhodobě fyzicky nebo psychicky týrala pachatele, anebo ho po určitou dobu zavrženíhodným způsobem sexuálně nebo jinak zneužívala. Může však jít i o jednorázové jednání poškozeného ve formě útoku nebo vyvolání nebezpečí směřujícího vůči zájmům chráněným trestním zákonem, pokud má požadovanou intenzitu, např. při překročení mezí nutné obrany nebo krajní nouze ze strany pachatele. Při zabití v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání není třeba, aby pachatel jednal v silném rozrušení nebo v jiném podobném stavu, neboť zákon zde vyžaduje pouze, aby jednání pachatele bylo vykonáno v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného , přičemž na vlastním stavu mysli pachatele, která byla ovlivněna předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného, z hlediska jeho rozrušení v době činu nezáleží (srov. slovní spojení v silném rozrušení ze strachu, nebo jiného omluvitelného hnutí mysli a rozlučovací spojku anebo ). Bude tedy jako zabití posuzováno i jednání pachatele, který nebude v rozhodné době v silném rozrušení a dokonce bude v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného jednat s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, což je i pochopitelné, neboť pachatel se v takových případech často obává poškozeného, který vůči němu jednal zavrženíhodným způsobem, a proto se na čin připraví tím, že si ho rozmyslí nebo ho předem uváží. Je však třeba zdůraznit, že míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití , jímž je lidský život. Ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku tedy musí být vykládáno spíše restriktivně. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech. Může se tak jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost (např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dále útisk, vydírání, sexuální zneužívání, závažné porušování domovní svobody, tzv. sousedský teror, závažné případy pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací). Na druhé straně běžné verbální útoky ve formě nadávek, spílání, zneuctění (dehonestace) apod., ale ani obvyklé fyzické napadání a spory (políčky, strkanice, povalení na zem atd.) nelze za zavrženíhodné jednání ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku považovat . Je samozřejmé, že mezi předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného a úmyslným usmrcením ze strany pachatele musí být dána zřejmá a nepochybná příčinná souvislost , přičemž provokující jednání poškozeného musí být podstatnou a zásadní pohnutkou pachatele trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 142. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1325 1329).

Nalézací soud uvedl, že má tedy za to, že jednání obžalovaného lze subsumovat právě pod výše uvedené, kdy tento svého otce - ­poškozeného usmrtil v důsledku roky trvajícího psychického týrání a vydírání nejen jeho osoby, ale i matky (str. 8 odůvodnění rozsudku soudu nalézacího). Dále se vyjádřil též k pohnutce obviněného, kdy uvedl, že pohnutkou je to, co bezprostředně pohne pachatele ke spáchání trestného činu, v tomto konkrétním případě však byla zjištěna pohnutka mimořádná, řadící předmětné jednání obžalovaného mezi privilegované skutkové podstaty . V této souvislosti nalézací soud taktéž rozebral osobnost obviněného a míru jeho příčetnosti, kdy na str. 7 8 rozsudku konstatoval, že na jednání obžalovaného se také podílela jeho porucha osobnosti, jelikož trpí organickým postižením mozku s dysartrií (dětskou mozkovou obrnou s neurologickým korelátem), centrální kvadrusymptomatologií s převahou vpravo, jeho osobnost je disharmonická, nevyzrálá, málo diferencovaná a simplexní, a to na bázi poškození centrální nervové soustavy s převažujícími rysy impulsivity, emoční instability, snížené frustrační tolerance, emočního oploštění, ztížené sociability a rysy schizoidními. Jednání obžalovaného bylo realizované v afektu, skutek nebyl předem plánován a jednalo se o situačně podmíněný čin. Obžalovaný neváhal realizovat náhlý impuls, kterým pro něj byla skutečnost, jež není v běžných situacích tolik afektivně nabitá a použít tak nebezpečného nástroje, jako je předmětný nůž . Vyjádřil se současně k možným polehčujícím okolnostem, kdy konstatoval, že není možné opomenout celkovou situaci v rodině obžalovaného, resp. poškozeného. Jak to vyplývá z provedených důkazů, obžalovaný i jeho matka byli otcem (poškozeným) dlouhodobě týráni a psychicky vydíráni, když navíc obžalovaný takovéto jednání otce zvláště vůči matce velmi těžce nesl, jelikož byl na ni značně emočně fixován (str. 8 odůvodnění rozsudku soudu nalézacího).

K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze jednání obviněného překvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.

V projednávaném případě je tedy stěžejním to, zda byl skutek obviněným spáchán v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného otce obviněného ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nikoli a přiklonil se tak k závěru učiněnému odvolacím soudem, který jednání obviněného posoudil jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud v rámci řízení o řádném opravném prostředku konstatoval, že závěr prvostupňového soudu, že obžalovaného k deliktnímu jednání pohnulo dlouhodobé, pod vlivem alkoholu psychické vydírání ze strany poškozeného, a to demonstrativními pokusy o sebevraždu a výčitkami a že toto vydírání lze označit za předchozí zavrženíhodné jednání, je v příkrém rozporu se skutečným stavem věci (str. 5 napadeného rozsudku).

Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že se obviněný v inkriminovanou dobu nacházel v obývacím pokoji společně obývaného bytu s poškozeným - svým otcem, se kterým popíjel alkoholické nápoje, a po předchozí konzumaci alkoholu se nacházel ve stavu lehké opilosti, kdy měl v krvi kolem 1,00 g/kg etanolu. Poškozeného v tomto stavu napadl kuchyňským nožem o délce čepele 11 cm a velkou intenzitou mu zasadil 83 bodných ran, jež sice některá byla méně závažná a mohl si je poškozený způsobit sám, ale nejméně 10 z nich mělo smrtelný charakter. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a patologické anatomie přitom vyplynulo, že uvedená poranění mohla vzniknout částečně v poloze vestoje, některá v sedě, většina nejzávažnějších však zřejmě vleže na zádech. Významná část poranění nalezených na těle poškozeného musela s největší pravděpodobností být způsobena druhou osobou, a to v době, kdy se již poškozený nalézal ve fázi rozvinutého šokového stavu v důsledku prudkého poklesu tlaku a ztráty vědomí.

V rámci šetření byly pořízeny znalecké posudky týkající se osoby obviněného. Z psychiatrického znaleckého posudku vyplynulo, že obviněný měl v době činu zachované rozpoznávací schopnosti a jeho ovládací schopnosti byly snížené na polovinu. To bylo v prvé řadě způsobeno v důsledku impulzivního afektu na bázi organického onemocnění mozku, kterým obviněný trpí. Sekundárně pak z důvodu konfliktní situace, požitého alkoholu, sníženého intelektu a jeho vleklého ambivalentního vztahu k otci. Co se týká motivace obviněného, tato byla ovlivněna jeho dispozicemi k impulsivitě v zátěžových situacích, z dlouhodobě kumulovaných konfliktních vztahů s otcem, přičemž podnětem k násilí obviněného mohl velmi pravděpodobně být verbální stimul ze strany poškozeného.

Jak bylo zdůrazněno výše, k naplnění znaku předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného ve smyslu ustanovení § 141 tr. zákoníku se vyžaduje takové zavrženíhodné jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti, kdy současně musí mít požadovanou intenzitu, což znamená, že míra závažnosti chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k významu objektu trestného činu zabití, kterým je právě lidský život.

Odvolací soud naplnění těchto znaků neshledal. Daný závěr odůvodnil zejména tím, že výpověď obžalovaného oproti závěru nalézacího soudu žádné zásadní informace nezbytné pro aplikaci § 141 tr. zákoníku neposkytuje , není dost dobře zřejmé, v čem toto vydírání dovozované nalézacím soudem zejm. z vyjádření psycholožky konkrétně mělo spočívat , a pokud by obžalovaný skutečně měl být otcem dlouhodobě vždy, když se tento nacházel v podnapilém stavu, natolik "vydírán" (či jinak řečeno frustrován, týrán nebo ponižován), aby to v něm vzbuzovalo nesnesitelný pocit křivdy a ponížení, zcela jistě by se vyvaroval jakékoliv další společné konzumace alkoholu s ním , namísto toho, aby s ním krátce předtím, než došlo k zasazení bodných ran, v klidu popíjel alkohol, který dokonce sám odešel nakoupit (str. 5 napadeného rozsudku). Poukázal též na skutečnost, že si obviněný, přestože trval na své nevině, proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal odvolání. Dále uvedl, že nalézacím soudem do skutkové věty obžaloby dodatečně vtělená pohnutka je nepřípadná, nepřiléhavá a zavádějící , a konstatoval, že fyzické vydírání, charakterizované tím, že někdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, lze spolehlivě vyloučit , přestože rodina obviněného mohla určitým způsobem trpět opileckými projevy poškozeného , nejednalo se z jeho strany o psychický útisk jiného člena tohoto svazku, který by dosahoval intenzity šikany, týrání či jiného obdobného, pro naplnění znaku zločinu zabití nezbytného, zavrženíhodného jednání ; jeho výčitky, namířené hlavně proti svému "zpackanému" životu, rozhodně nemohly nějak výrazně zasáhnout osobní čest a pověst obžalovaného, příp. jeho matky (str. 5 6 napadeného rozsudku). Odvolací soud citoval obviněného, který sám uvedl, že s oběma rodiči jsem vycházel dobře, neměl jsem problémy ani s tátou , což dle odvolacího soudu vylučuje, že by obžalovaný trpěl nad rámec obecně známého, standardního soužití s alkoholikem a že by jej právě toto soužití vyprovokovalo k tak brutálnímu činu (str. 6 napadeného rozsudku). Odvolací soud tak vyloučil, že by případné výtky či obdobné chování měly obviněného, kterýžto jim za léta soužití s poškozeným uvykl, zaskočit natolik, aby jej opravňovaly k takovému útoku.

Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje. Nezpochybňuje, že soužití s poškozeným nebylo pro obviněného a jeho rodinu bez komplikací, nelze však současně přehlédnout skutečnost, že nebylo zjištěno, že by si před spácháním nyní projednávaného jednání obviněný či jeho matka na rodinnou situaci stěžovali, kdy obviněný sám uvedl, že s otcem žádné problémy neměl.

Na str. 6 napadeného rozsudku odvolací soud dále rozvedl, z jakých důvodů shledal, že obviněnému v souvislosti s privilegovanou skutkovou podstatou zločinu zabití, na rozdíl od některých z polehčujících okolností podle § 33 tr. zák., nemůže prospívat znak zavrženíhodné jednání poškozeného ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Konstatoval, že impulsivní jednání obviněného muselo něco podnítit, přičemž připustil, že se na tom mohl podílet i ambivalentní vztah obviněného k otci, nicméně na začátku byl ale velmi pravděpodobně verbální stimul, nějaká výhrůžka nebo atak, vulgární slovo, což při oslabených možnostech sebeovládání obžalovaného tohoto dále provokovalo (str. 6 napadeného rozsudku). Dle odvolacího soudu je razance předmětného jednání typická pro impuls, bodání bez rozmyslu s velkou razancí, s velkým afektivním nábojem a velkým vybitím, což přesně odpovídá z obecného úhlu pohledu situačně podmíněnému deliktu vyvolanému jinak malichernou pohnutkou.

Odvolací soud současně shledal, že v případě obviněného nelze k jeho tíži přičíst okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě spáchání trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem, neboť není dost dobře možné rozlišit a oddělit všechny údery, které utrpěl poškozený, a je třeba vzít v potaz i skutečnost, že se obviněný dopustil situačně podmíněného deliktu, a to v afektu a nepochybně v reakci na nevhodné chování poškozeného. Jednal přitom zjevně v určitém silném rozrušení, pod tlakem závislosti nebo podřízenosti a pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezpůsobil, jež má na mysli ustanovení § 33 písm. a), c) a d) tr. zák. a jež se, byť nedosahují potřebné a zákonem předpokládané intenzity a nezbytné kvalifikovanosti, v některých momentech formálně přibližují podmínkám uvedeným v ustanovení § 141 tr. zákoníku (str. 7 napadeného rozsudku). Odvolací soud tak připustil, že obviněný trestný čin spáchal při podstatně snížených ovládacích schopnostech , kdy zohlednil i jeho celoživotní zdravotní handicap, přesto však neshledal naplnění podmínek pro aplikaci § 141 tr. zákoníku. Daný závěr zohlednil při ukládání trestu, kdy obviněnému vyměřil trest pod spodní hranicí zákonné trestní sazby dle § 32 odst. 2 tr. zák. s tím, že další snížení však s ohledem na neodčinitelný následek zahrnující též fakt, že obětí byl otec obžalovaného, i na způsob provedení činu není možný .

Nejvyšší soud tedy dospěl ve shodě s Vrchním soudem v Praze k závěru, že skutek byť byl v určitém rozsahu i reakcí na konflikty mezi obviněným a poškozeným nebyl obviněným spáchán v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, ale z důvodů a motivů jiných, které ho neprivilegují, tudíž je nutné ho posoudit jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. (s ohledem na pravidlo podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku).

Nejvyšší soud dále rozhodl o návrhu předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, na přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř., a to napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 7 To 1/2011. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, důvody pro takový postup spatřovala v argumentaci uváděnou v dovolání vzhledem ke kvalifikaci jednání obviněného a obsah trestního spisu s tím související.

Podle § 265h odst. 3 tr. ř. platí, že dospěje-li předseda senátu soudu prvního stupně na podkladě dovolání a obsahu spisů k závěru, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí, předloží bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na takový postup Nejvyššímu soudu, který o jeho návrhu rozhodne usnesením nejpozději do čtrnácti dnů po obdržení spisů, a nebylo-li v mezidobí již dokončeno řízení u soudu prvního stupně, vrátí mu spisy k dokončení řízení. Podle § 240 tr. ř. rozhodne Nejvyšší soud o takovém návrhu v neveřejném zasedání.

Důvod pro odložení výkonu rozhodnutí byl v posuzovaném případě spatřován v žádosti obviněného, která argumentuje jednak podáním dovolání vůbec a dále s poukazem na nevyhovující zdravotní stav jak fyzický, tak psychický , s tím, že výkon ochranného ústavního psychiatrického léčení, který mu byl taktéž uložen, bude do okamžiku rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání plně dostačující.

Podle názoru Nejvyššího soudu v pouhém podání dovolání jako takovém nelze spatřovat důvod k odložení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř., neboť přijetím tohoto názoru by důvod k navrhovanému úkonu byl dán vždy. Dovolání jako mimořádnému opravnému prostředku by tak zároveň byl v rozporu se zákonnou úpravou v podstatě přiznán suspenzivní účinek. Možnost, že Nejvyšší soud dovolání odsouzeného vyhoví, lze v této fázi řízení vyloučit snad jen za existence některých zjevných a zároveň neodstranitelných vad v podaném dovolání, zejména těch vad, na jejichž základě lze dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) a c) tr. řádu. Jinak je vždy třeba počítat s možností zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním a vykonávaného v době jeho podání. Proto k návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně na odklad nebo přerušení výkonu tohoto rozhodnutí nepostačuje paušální odkaz na kasační pravomoc Nejvyššího soudu, kterou lze obecně uplatnit z podnětu dovolání. Jde totiž o závažný zásah do vykonatelnosti pravomocného rozhodnutí, proto musí být podložen dostatečně vážnými důvody. Návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu je tedy nezbytné opírat o takové konkrétní okolnosti, které vyplývají z podaného dovolání nebo z obsahu příslušného spisu a vyvolávají pochybnost o vhodnosti dalšího výkonu napadeného rozhodnutí, zejména jestliže lze důvodně předpokládat úspěšnost dovolání s ohledem na jeho argumenty a s přihlédnutím k obsahu napadeného rozhodnutí. V návrhu předsedkyně senátu ve věci obviněného J. L. ovšem nejsou obsaženy žádné z uvedených důvodů, na jejichž podkladě by bylo možné dospět k závěru o nezbytnosti odložení výkonu trestu odnětí svobody uloženého napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 7 To 1/2011.

Pokud jde o druhý důvod, uvedený obviněným a spočívající v nevyhovujícím zdravotním stavu jak fyzickém, tak psychickém, je namístě poukázat na ustanovení § 325 odst. 1 tr. ř., které říká, že předseda senátu může přerušit výkon trestu na potřebnou dobu, je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou nemocí. Nejvyšší soud konstatuje, že si je na základě lékařským zpráv založených ve spise vědom skutečnosti, že obviněný je osobou trpící organickým postižením mozku s dysartrií (dětskou mozkovou obrnou s neurologickým korelátem), nicméně neshledal, že by se jednalo o onemocnění, které by bránilo obviněnému ve výkonu trestu odnětí svobody. K námitce, že je do rozhodnutí Nejvyššího soudu dostačující nařízená ústavní psychiatrická léčba, Nejvyšší soud uvádí, že obviněnému byl výkon ústavní psychiatrické léčby uložen dle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy za situace, kdy pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. Přestože tedy byla obviněnému uložena ústavní psychiatrická léčba, nejedná se o léčbu přímo související s onemocněním obviněného, resp. jeho psychickým či fyzickým stavem.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem nebyly zjištěny důvody k odložení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. v trestní věci obviněného J. L., a proto byl návrh předsedkyně senátu soudu prvního stupně zamítnut.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. L. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. srpna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a