3 Tdo 1101/2010
Datum rozhodnutí: 09.12.2010
Dotčené předpisy: § 234 odst. 1 tr. zák., § 235 odst. 1 tr. zák., § 41 odst. 1 tr. zák., § § 35 odst. 2 tr. zák.




3 Tdo 1101/2010 -23 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. prosince 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný T. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 4 To 732/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 60/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 2 T 60/2009, byl obviněný T. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 2 T 196/2006, a za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 12. 2006, sp. zn. 8 T 331/2006, který byl obžalovanému doručen dne 28. 12. 2006 a právní moci nabyl dne 28. 12. 2006. Trestného činu loupeže se dle zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že dne 12. 12. 2006 kolem 15.50 hodin na vlakovém nádraží v P.-H. přistoupil do vlaku H., přičemž v kupé během jízdy na trase Praha ­- Ústí nad Labem - Teplice tvrdil poškozenému M. S., že je nájemný vrah, a že má za úkol někoho zabít, přitom poškozenému ukázal blíže nezjištěnou pistoli stříbrné barvy s tlumičem, pak ho chytil pod krkem a přisunul k sedačce s tím, ať je v klidu a ticho, a nic se mu nestane, během jízdy poškozenému řekl, ať mu dá 500,- Kč, což tento ze strachu učinil a obžalovanému požadovanou finanční částku vydal, před příjezdem na vlakové nádraží v T. sdělil poškozenému, že si vezme jeho notebook a mobilní telefon a když vlak v čase 17.15 hodin zastavil na vlakovém nádraží v T., tak i s notebookem značky Acer Aspir 1651 VLMI a mobilním telefonem značky Siemens S65, patřící poškozenému, z vlaku vystoupil, čímž poškozenému způsobil škodu v celkové výši 27.600,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. března 1997, č. j. 3 T 1/97-95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. května 1997, č. j. 6 To 267/97-107, za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a uložený trest vykonal dne 17. srpna 2000 .

Za to byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 1. 2009, č. j. 2 T 196/2006-106, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Dále byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému M. S., částku 27.100,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 4 To 732/2009 , a to tak, že odvolání obviněného T. K. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný T. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 191 - 192) opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí ve věci je nesprávné, neboť rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 6. 2009, č. j. 2 T 60/2009-150, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a Krajský soud v Ústí nad Labem coby soud odvolací uvedené vady rozsudku soudu prvního stupně neodstranil, ačkoli tak měl a mohl učinit, a na místo toho důvodně podané odvolání zamítl.

Obviněný namítl, že jednání popsané ve výroku rozsudku nelze právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť aby se jednalo o trestný čin loupeže, musel by použít proti poškozenému M. S. násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, což se však nestalo. Obviněný nepopírá, že ve vlaku skutečně cestoval spolu s poškozeným, komunikoval s ním a ukázal mu stříbrnou pistoli, popírá však, že by mu touto pistolí vyhrožoval a činil tak v úmyslu zmocnit se jeho notebooku, mobilního telefonu, peněz či jiných věcí. Dle obviněného lze jeho jednání kvalifikovat nanejvýš jako trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák. Uvedl, že pro obdobné skutky ze dne 21. 2. 2007 a 2. 3. 2007 byl Okresním soudem v Ústí nad Labem uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání dle § 235 tr. zák. (sp. zn. 6 T 123/2007).

Obviněný dále brojí proti závěru nalézacího soudu v otázce použití ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. a jeho odsouzení jako zvlášť nebezpečného recidivisty, neboť se domnívá, že v jeho případě nebyly splněny vedle formálních požadavků také požadavky materiální, resp. že soudy chybně uvádějí celkovou dobu jeho pobytu na svobodě, když tvrdí, že byl na svobodě sotva jeden rok. Dále se obviněný domnívá, že posouzení jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy dle § 41 odst. 1 tr. zák. mělo být odvolacím soudem posuzováno také s ohledem na blížící se účinnost nového trestního zákoníku, který obsahuje novou úpravu této otázky.

Nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje obviněný dále v použití ustanovení o ukládání trestů, maje za to, že pochybil nejen soud prvního stupně a odvolací soud, ale také Okresní soud v Ústí nad Labem a Obvodní soud pro Prahu 5, neboť uvedené soudy projednávaly v podstatě shodnou trestnou činnost, kdy jednotlivé skutky byly spáchány v rozmezí od 12. 12. 2006 do 2. 3. 2007 a obviněný má za to, že se jedná o pokračování v trestném činu vydírání, za něž měl být uložen společný trest podle § 37a tr. zák. V případě, že Okresní soud v Teplicích a následně odvolací soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná, pak měl být uložen trest souhrnný podle § 35 odst. 2 tr. zák., a to nejen k rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 1. 2009, č. j. 2 T 196/2006-106, ale také k rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2009, č. j. 6 T 123/2007-271, neboť je zde dán vícečinný souběh těchto trestných činů.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 732/2009-168 ze dne 9. 12. 2009 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení a dále, aby dle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne vydání usnesení k podanému dovolání nevyjádřil.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 4 To 732/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným T. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Z daného vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že soudy zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to z důvodu nenaplnění prvku užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, resp. že jednání obviněného lze nanejvýše kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák.

Trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo, proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .

Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. R 1/1980). Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá.

Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. hodnota věci není rozhodná , ba není rozhodné ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková škoda, protože např. neměl žádnou věc u sebe apod. Z hlediska materiálního znaku trestného činu, tj. z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost, je třeba hodnotit, zda pachatel měl či neměl v úmyslu násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí podle potřeby stupňovat, zda přitom užil zbraně, zda útok byl namířen vůči osobě fyzicky slabé (např. vůči dítěti, staré osobě apod.) a zda úmysl pachatele směřoval ke zmocnění se věci nepatrné hodnoty či věci vyšší hodnoty, dále je třeba hodnotit osobu pachatele, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zda jde o ojedinělý exces nebo naopak o jednání opakované, které je projevem agresivní povahy pachatele, apod. (srov. R 1/1980). Jestliže je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost okolnostmi případu sice značně snížený, ale nikoli až na hranici požadovanou v § 3 odst. 2 tr. zák., nedovoluje zákon jiné řešení, než podřadit posuzované jednání pod přesně odpovídající skutkovou podstatu a kvalifikovat ho jako trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. Skutečnosti, že stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost je v důsledku určitých okolností výrazně snížený, je možné dát odpovídající výraz použitím řádných zákonných prostředků, např. uložením trestu s použitím § 40 tr. zák.

Úmysl pachatele (srov. § 4) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998 1). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle § 8 odst. 3, protože čin byl již dokonán (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon komentář díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1374 1377).

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl , dle odst. 2 písm. c) § 235 tr. zák.. pak spáchá-li takový čin se zbraní .

Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R 10/1979). Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (např. dopisem, telefonicky apod.). Osoba, které je vyhrožováno, nemusí být ani přítomna, neboť vyhrožovat lze v dopise apod. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (může např. směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku.

Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil, či nikoli (srov. R 27/1982).

Musí jít o jednání neoprávněné. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon komentář díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1388 - 1390).

Podle ustanovení § 89 odst. 5 tr. zák. je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším .

Při posuzování skutkového děje se zcela jistě nelze omezovat na pouhé slovní vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné se zabývat i vnitřní kauzální strukturou tohoto deliktu. Jak bylo vyloženo výše, trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se řadí k trestným činům, jenž mají dva objekty ochranu osobní svobody člověka a majetku. Současně se jedná o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť loupež je dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Nutno upozornit, že obviněný téměř totožnou argumentaci svých námitek uplatnil již v podaném odvolání a Krajský soud v Ústí nad Labem se jimi v odůvodnění svého usnesení ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 4 To 732/2009, pečlivě zabýval, jak se ostatně podává z usnesení samotného (str. 3 5 předmětného usnesení). Skutečnost, že námitky obviněného neshledal odvolací soud důvodnými, a v důsledku tedy z pohledu obviněného jím vytýkané údajné nedostatky neodstranil, pak obviněný shledává jako naplňující jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). V daném případě nelze odvolacímu soudu vytknout v procesním postupu žádná pochybení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Z daného vyplývá, že Nejvyšší soud nemůže modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí není v dovolacím řízení možný ani přípustný.

V dané věci obviněný uvedl, že nijak nepopírá, a v průběhu dosavadního řízení ani nepopíral, že s poškozeným cestoval ve stejném vlakovém kupé, komunikoval s ním a dokonce mu ukázal i stříbrnou pistoli, kterou měl u sebe, ale odmítl, že by poškozenému s touto pistolí jakkoliv vyhrožoval, a už vůbec ne v úmyslu zmocnit se jeho notebooku, mobilního telefonu, peněz či jiných věcí.

Obviněný se, byť velmi stručně, k jemu vytýkanému jednání doznal a trestnou činnost nepopřel. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný použil násilí (kdy poškozeného chytil pod krkem a přisunul jej k sedačce) a pohrůžku bezprostředního násilí se zbraní (kterou použil k zastrašení) vůči poškozenému, kterému v dané době bylo teprve 17 let, s úmyslem získat od poškozeného finanční hotovost a dále mobilní telefon a notebook. Tedy úmysl obviněného směřoval výlučně ke zmocnění se jakékoliv finanční částky či předmětů poškozeného, a to i za cenu užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl: Jednání obžalovaného, spočívající v tom, že se po dobu téměř devadesáti minut uzamkl s nezletilým poškozeným v kupé vlaku a za použití pistole, kterou držel v ruce (je nerozhodné, zda na poškozeného mířil či mu slovně zbraní vyhrožoval), po něm postupně požadoval vydání peněz a dalších věcí, přičemž ho současně opakovaně vyzýval, aby zůstal v klidu a nic se mu nestane, požadoval po něm sdělení adresy, přípravu verze, kterou ztrátu věcí vysvětlí a vyhrožoval mu násilím pro případ, že o činu někomu řekne, jednoznačně a bez nejmenších pochybností naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák . Nejvyšší soud se se závěrem, že jednání obviněného naplňuje po formální i materiální stránce skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ztotožnil.

Trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. je k trestnému činu vydírání podle § 235 tr. zák. v poměru speciality. Zákonodárce vyčleňuje z možných útoků proti svobodě rozhodování člověka za použití násilí anebo pohrůžky násilí určitou skupinu, kterou pokládá za společensky nejnebezpečnější. Činí to vytvořením skutkové podstaty trestného činu loupeže především s pomocí formálního znaku, jehož podstatou je, aby útok proti svobodě směřoval zároveň i ke zmocnění se cizí věci. Pokud jde o útoky omezující se jen na pohrůžku násilí, musí jít o pohrůžku bezprostředního násilí. Proto jestliže určité jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, je třeba ho posoudit jako trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. V žádném případě není možné prostřednictvím hodnocení materiálního znaku trestného činu zaměňovat jeho formální znaky za znaky skutkové podstaty jiného trestného činu, např. trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák., jak se někdy v praxi děje (srov. R 39/1989, s. 194).

V daném případě bylo jednání obviněného motivováno získáním věcí poškozeného, a to od samého počátku. K tomuto svému cíli obviněný použil jak násilí spočívající v osobním útoku na poškozeného, kterého chytil pod krkem a přitlačil k sedačce, tak především pohrůžkou násilí směřující jak vůči poškozenému, tak vůči jeho rodině, umocněnou tím, že obviněný měl u sebe po celou dobu zbraň, a za situace, kdy se obviněný s nezletilým poškozeným uzamkl ve vlakovém kupé na přibližně devadesát minut, a umocňoval obavy poškozeného prohlášeními, že je nájemný vrah, čímž vyvolal v poškozeném oprávněné obavy, že by mohl obviněný ublížit jemu či jeho rodině. Během této doby postupně obviněný na poškozeném žádal vydání peněz a dalších jeho osobních věcí a slovně nutil poškozeného k určitému jednání (sdělení adresy, ukázání občanského průkazu pro opsání osobních údajů poškozeného). Podmínka pohrůžky bezprostředního násilí je tak v daném případě splněna a naplňuje tak podmínku speciality ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák.

Námitka obviněného, že jiný soud (konkrétně Okresní soud v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 6 T 123/2007) obdobné jednání posoudil jako trestný čin vydírání, však nemůže změnit nic na závěru, že v dané věci soudy nižších stupňů správně kvalifikovaly jednání obviněného jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Obviněný dále brojil proti užití ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. a jeho odsouzení jako zvlášť nebezpečného recidivisty.

Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§ 42 odst. 1 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Kriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. je přísněji postihnout nepoučitelné delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Mimořádná přísnost trestu je zde zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulosti dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost mu musí být notoricky zjevná. Uložení zostřeného trestu lze v těchto případech ospravedlnit hledisky generální a individuální prevence (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).

Citované zákonné ustanovení takto vymezuje základní podmínky, za jejichž kumulativního splnění může být pachatel kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista.

První podmínka (formální) spočívá v tom, že pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přestože již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán , tedy přesto, že již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán (čímž se rozumí alespoň částečný výkon trestu, z povahy věci srov. § 41 odst. 2 tr. zák. - trestu odnětí svobody) a k tomuto potrestání lze přihlížet.

V posuzovaném případě splnění této podmínky (ve formálním smyslu) vyplývá ze zjištění popsaných mj. v rozsudku odvolacího soudu (str. 5 a 6), podle nichž obviněný T. K. spáchal skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., přesto, že byl v minulosti pro trestný čin loupeže podle stejného zákonného ustanovení odsouzen a potrestán, a dále byl odsouzen a potrestán za další trestné činy obdobné povahy (trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.).

Další podmínka (materiální) předpokládá, že okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost .

Při posuzování splnění tohoto předpokladu musí být, jak ostatně (demonstrativně) vyplývá z ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., zhodnocena především délka doby od posledního odsouzení do spáchání posuzovaného trestného činu. Přitom délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (viz rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). V průběhu výkonu tohoto (posledního) trestu měl totiž pachatel značně ztíženou možnost páchání další trestné činnosti. Při zkoumání podmínek, zda se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, je délka doby, která uplynula od posledního odsouzení jenom jedním, nikoliv však jediným hlediskem, které je nutno hodnotit v souvislosti s otázkou, zda stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je podstatně zvýšený (viz rozhodnutí č. 33/1968 Sb. rozh. tr.).

Pro úplnost je namístě připomenout, že při posuzování podmínek pro uznání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě . Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestného činu . Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).

V případě obviněného T. K. se z opisu z evidence rejstříků trestů podává, že obviněný po výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. 3 T 1/97, pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který vykonal dne 17. 8. 2000, nastoupil ihned trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 10. 1994, sp. zn. 2 T 128/91, pro trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Ten vykonal dnem 17. 1. 2001. Dnem 28. 11. 2003 vykonal trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 T 28/2001, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 19 T 191/2003, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 27 měsíců, který vykonal dnem 25. 2. 2006. Do jednání dne 12. 12. 2006 strávil obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody celkem 42 měsíců a na svobodě se pohyboval 2 roky 4 měsíce a 26 dnů, tedy více než dva roky.

Nalézací soud v odůvodnění rozsudku podrobně popsal a rozvedl kriminální minulost obviněného včetně popisu skutků, pro které byl obviněný uznán vinným (str. 4 - 7 rozsudku). Přestože nalézací soud nesprávně vypočetl dobu, kterou obviněný strávil na svobodě, kdy uvedl, že obviněný strávil na svobodě sotva jeden rok, nelze závěrům nalézacího, a posléze i odvolacího soudu, vytknout nesprávnou aplikaci ustanovení § 41 tr. zák. Nalézací soud podrobně odůvodnil, na základě jakých skutečností shledal osobu obviněného T. K. zvlášť nebezpečným recidivistou (str. 8 -10 rozsudku). Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje, a to i přesto, že nalézací soud nesprávně vypočetl dobu, po kterou obviněný pobýval na svobodě. Je totiž nutné připomenout, že obviněný T. K. je osobou s bohatou kriminální minulostí, když před nyní projednávanou trestní věcí byl již 17x soudně trestán, z toho jednou pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a dále zejména pro trestné činy majetkové krádež, neoprávněné držení platební karty, poškozování cizí věci, ale též trestný čin vydírání. Žádné polehčující okolnosti na jeho straně nebyly shledány.

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou týkající se ukládání trestů. Obviněný namítl, že soud prvního stupně a odvolací soud, stejně jako Okresní soud v Ústí nad Labem a Obvodní soud pro Prahu 5, pochybily, jelikož projednávaly v podstatě shodnou trestnou činnost, kdy byly jednotlivé skutky spáchány v rozmezí od 12. 12. 2006 do 2. 3. 2007, a měly tudíž dospět k závěru, že se jednalo o pokračování v trestném činu vydírání, kdy měl být obviněnému uložen společný trest dle § 37a tr. zák. Pokud soudy dospěly k závěru, že se nejednalo o pokračování v trestném činu vydírání s odkazem na různou právní kvalifikaci spáchaných skutků, pak měl být obviněnému uložen souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. nejen z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 2 T 196/2006, ale také z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 6 T 123/2007, neboť zde byl dán vícečinný souběh těchto trestných činů.

Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky , které musí být současně dány :
§ útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu ,
§ musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),
§ musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a
§ blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost).

Základní podmínkou pokračování v trestném činu je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin (srov. R 22/1990). Dílčí útoky (a to každý z nich) tedy musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu , a to popř. i různé alternativy téhož ustanovení (např. jednou pachatel neoprávněně vnikne do domu jiného , podruhé tam neoprávněně setrvá ; jestliže jsou splněny ostatní podmínky pokračování, jde o jeden trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1). Může se jednat dílem o skutkovou podstatu základní a dílem kvalifikovanou. Podle okolností může jít zčásti o trestný čin dokonaný a zčásti o nedokonaný, např. ve stadiu pokusu (srov. R 35/1961 a R 15/1996-I). Každý dílčí akt pokračování v trestném činu musí znovu naplňovat znaky trestného činu, ať dokonaného, nebo nedokonaného.

Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu (od stejnorodého vícečinného souběhu), je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. R 3/1972) viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon komentář díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 651 - 652.

V daném případě není naplněn ani první ze znaků pokračování v trestném činu, tj. naplnění stejné skutkové podstaty. V projednávaném případě bylo jednání obviněného kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., v případě projednávaném u Okresního osudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 123/2007 se jednalo o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Obvodní soud pro Prahu 5 projednával pod sp. zn. 19 T 191/2003 trestnou činnost kvalifikovanou jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za trestné činy z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců, který vykonal dnem 25. 2. 2006.

Jelikož v daném případě nedošlo ke splnění podmínky stejné skutkové podstaty trestných činů (pokračování v trestném činu dle § 89 odst. 3 tr. zák.), nebylo možno uvažovat o uložení společného trestu podle ustanovení § 37a tr. zák.

K námitce uložení souhrnného trestu je třeba uvést, že pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, tzn. zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli. Souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud je o činech rozhodováno alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek: musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a kterým byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (srov. R 50/1978).

Byl-li tedy pachateli uložen souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. a později byl dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem spáchaným po vyhlášení prvního rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest. Souběh by zde byl totiž jen v případě, kdyby již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (srov. R 34/1965).

Z výše uvedeného proto vyplývá, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující byť nepravomocný rozsudek (doručen trestní příkaz) za nějaký trestný čin. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (srov. R 8/1974-II.) - viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon komentář díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 309.

V projednávané věci uložení souhrnného trestu i k rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 T 123/2007, brání trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 8 T 331/2006, který byl obviněnému doručen dne 28. 12. 2006, tj. před spácháním skutků ve věci projednávané u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 123/2007 (skutky spáchané 21. 2. 2007, resp. 2. 3. 2007).

Nad rámec podaného dovolání je třeba uvést, že podle § 124 tr. ř. v rozsudku, jímž ukládá souhrnný trest, musí soud označit ty dřívější rozsudky, z nichž nový rozsudek zrušuje výrok o trestu a nahrazuje jej výrokem o trestu souhrnném .

V daném případě byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 2 T 60/2009, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 4 To 732/2009, ve vztahu k obviněnému T. K. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 2 T 196/2006, jímž byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 12. 2006, sp. zn. 8 T 331/2006, a obviněnému byl uložen souhrnný trest ve výměře tří roků a trest zákazu pobytu na území města Prostějova ve výměře čtyř roků. Zrušena byla i všechna další rozhodnutí na shora uvedené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Ve výroku rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 2 T 60/2009, (ani ve výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 4 To 732/2009) není specifikována sbíhající se trestná činnost, za kterou byly souhrnné tresty rovněž uloženy. V odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 4 To 732/2009, je sice zmíněn i trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 12. 2006, sp. zn. 8 T 331/2006, z čehož lze dovodit, že byl trestní příkaz zrušen, ale ve výroku trest z trestního příkazu zrušen nebyl (str. 6 usnesení cituje trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., kterými byl obviněný uznán vinným trestním příkazem). Pokud byla sbíhající se trestná činnost postižena souhrnným trestem, který byl v rámci postupu podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen, bylo namístě zrušit nejen tento výrok o trestu (tj. z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 2 T 196/2006), ale též i výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 12. 2006, sp. zn. 8 T 331/2006. S ohledem na rozsah dovolání, kdy obviněný toto pochybení v rámci podaného dovolání nenamítá, není možno tato pochybení soudů obou stupňů v daném stadiu trestního řízení napravit.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného T. K. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. prosince 2010

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a