3 Tdo 1098/2013
Datum rozhodnutí: 16.10.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1098/2013-21
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 o dovolání, které podal obviněný V. V. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci sp. zn. 31 To 28/2013 ze dne 22. 5. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 44/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s e dovolání obviněného V. V. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 6 T 44/2012, byl obviněný V. V. uznán vinným v bodě I. zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v bodě II. písm. a) přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1 alinea 2, odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, v písm. b) přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, v písm. c) přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst.1 tr. zákoníku, v bodě III. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, to na skutkových základech popsaných ve výroku citovaného rozsudku. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § podle 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání obviněného V. V. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 31 To 28/2013 , jímž odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí podal v zákonné lhůtě obviněný dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl nesprávnost hmotně právního posouzení skutků, jak je zjistily soudy prvního a druhého stupně. To mělo spočívat v chybném hodnocení věrohodnosti jediné přímé svědkyně, poškozené N. V., která po pravomocném skončení věci sdělila obhájci, že se od otce dozvěděla o jeho odsouzení, u soudu nevypověděla podle pravdy, měla na otce vztek, nyní po dovršení 18-ti let žije opět u rodičů. Dovolatel poukázal na dřívější útěky poškozené z domova před jeho obviněním, kdy se stýkala s partou kamarádů v nočních hodinách a z obav z postihu a ve vzteku ho křivě obvinila.

Obviněný se domáhal takto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, zproštění obžaloby nebo vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření státnímu zástupci činnému u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten konstatoval, že dovolatel neuvedl k údajně vadnému právnímu posouzení skutků žádné konkrétní argumenty. Je zřejmé, že pouze nesouhlasí se skutkovými zjištěními nalézacího i odvolacího soudu. Předkládá svou verzi, že poškozená jej obvinila ze vzteku a v obavě, aby nebyla trestána za útěk z domova. Blíže nezdůvodňuje svou verzi skutkového stavu. Nereaguje na podrobné, logické a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nenamítá ani nesprávné hodnocení důkazů.

Státní zástupce proto uzavřel, že dovolatelovy důvody zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ten ve skutečnosti nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení.

Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) dovolání odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný V. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci nejedná.

V posuzované věci obviněný V. V. nenapadal právní posouzení skutků, nýbrž se snažil poukazem na údajnou nevěrohodnost poškozené prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.

Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, které skutečnosti soudy vzaly v trestní věci za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Z odůvodnění rozhodnutí je též patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného. Z těchto hledisek odpovídá odůvodnění napadených rozhodnutí požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé nelze shledat extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají obsahové zakotvení v provedených důkazech. Soudy své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vyložily. Podstatné je, že se soudy nedopustily vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nutno pak ještě zdůraznit, že právě posuzování věrohodnosti poškozené svědkyně byla věnována enormní pozornost, tato byla pečlivě hodnocena i se zřetelem k závěrům znaleckých vyšetření, spolehlivě byla takto vysvětlena i možná motivace svědkyně ke změně výpovědi ve prospěch obviněného. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného V. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. října 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka

Vypracoval: JUDr. Pavel Šilhavecký