3 Tdo 1089/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 36 tr. ř., čl. 40 odst. 3 předpisu č. 2/1993Sb., § 145 odst. 1 tr. zákoník, § 15 odst. 1 tr. zákoník, § 21 tr. zákoník, § 122 odst. 2 tr. zákoník



3 Tdo 1089/2015-13

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2015 o dovolání, které podal obviněný M. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 To 22/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 119/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. V. odmítá .

Odůvodnění: I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 7 T 119/2014 , byl obviněný M. V. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), spáchaném ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 18. 8. 2013 v době okolo 10:00 hodin B., před několika okolo stojícími osobami napadl poškozeného M. K., a to z důvodu údajného finančního dluhu, který měl mít poškozený vůči němu, kdy nejprve do poškozeného strčil a udeřil ho pěstí do tváře a poté, co poškozený upadl na zem, tak do něho kopnul, a to nejméně 1x do oblasti hlavy a 1x do oblasti měkkých částí trupu vlevo, čímž poškozenému způsobil zranění spočívající ve zhmoždění hlavy, projevující se otokem a krevní podlitinou v oblasti levého ucha, zhmoždění levé bederní krajiny, projevující se bolestivostí v oblasti levé ledviny, mnohočetné kontuze hlavy včetně obličejové části bez fraktur, kontuze slinné žlázy vlevo, následkem čehož musel být poškozený odvezen Zdravotnickou záchrannou službou do Úrazové nemocnice v Brně, kde byl v době od 18. 8. 2013 do 20. 8. 2013 hospitalizován a následkem těchto zranění byl po dobu 1 týdne výrazně omezen v běžných denních činnostech, kdy musel být srozuměn s tím, že kopáním do hlavy může vzniknout krvácení pod a nad obaly mozkové, zhmoždění mozku, případně zlomenina lebky, což lze označit za život ohrožující stav, při kopání do levé poloviny trupu může dojít k poranění sleziny či levé ledviny s život ohrožujícím krvácením do dutiny břišní či zapobřišnicového prostoru .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, se sídlem Benešova 10, Brno, částku ve výši 7.079 Kč.

Dále bylo rozsudkem rozhodnuto, že se G. P., podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 6. 2014, č. j. 6ZT 41/2014-20, pro skutek, v němž byl spatřován zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek jmenovaný spáchal. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, se sídlem Benešova 10, Brno, ve vztahu ke G. P. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 7 T 119/2014, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků rozsudku.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 To 22/2015 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 To 22/2015, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 257-258), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkazuje na dovolací důvod podle písm. c) s tím, že neměl v řízení obhájce, ačkoli jej z důvodu nutné obhajoby mít měl, a písm. g) , kdy namítá, že soudy nesprávně právně posoudily skutková zjištění a následně zjištěný skutkový stav nesprávně právně kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítl, že se v jeho věci jednalo o nutnou obhajobu, a přestože mu byla ustanovena obhájkyně, na hlavním líčení dne 29. 9. 2014 požádala jak obhájkyně, tak obviněný o ukončení jejího působení. K tomuto však došlo až po vynesení rozsudku, kdy obhájkyně ještě podala odvolání. Přestože tedy byl z formálního hlediska zastoupen, má za to, že došlo k citelnému omezení jemu zaručeného práva na obhajobu ve věcné (obsahové) rovině. Pokud obviněný a obhájce shodně konstatují problémy s výkonem obhajoby, není právo na obhajobu fakticky plně naplňováno. Soud měl dle jeho názoru přednostně vyřešit právní zastoupení jeho osoby, jelikož tím, že toto neučinil, je nutno hlavní líčení dne 29. 9. 2014 posuzovat jakoby obhájce neměl.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že subjektivní stránka trestného činu, tedy úmysl, musí krýt nejen samotné jednání, ale i následek. Následek trestného činu přitom musí být naplněn v kvalifikované míře, tedy nikoli pouze jako ublížení na zdraví, ale jako těžké ublížení na zdraví, což dle obviněného nebylo v projednávané věci splněno. Obviněný namítá, že k těžké újmě na zdraví, jak je definována v § 122 odst. 2 tr. zákoníku, v projednávané věci nedošlo, a to přesto, že své jednání dokončil a dokonal. Již z této skutečnosti vyplývá, že by předmětné jednání mělo být kvalifikováno dle ustanovení o dokonaných trestných činech. Znalec ve vztahu k této otázce uvedl, že vzhledem k tomu, že nevznikly žádné zlomeniny obličejového skeletu, hodnotil násilí jako násilí střední intenzity, které není obecně schopné vyvolat vážnější poranění. Soudy tak ve svém hodnocení překročily limity dané jim znaleckým posudkem. Obviněný odmítá úvahu soudu o obecných následcích kopu do hlavy, kdy poukazuje na různorodost takového útoku, a to na příkladu bojových sportů. Významným vodítkem by měl být motiv pachatele, kdy v projednávané věci bylo primárním spouštěčem útoku vrácení peněžních prostředků, tedy jakékoli poškození zdraví poškozeného by nebylo v zájmu obviněného.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265j tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 To 22/2015, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Případně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 7 T 119/2014, a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 To 22/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g), l ) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. c), g).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

Jedná se o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. § 36 tr. ř. a § 42 zákona č. 218/2003, Sb. zákona o soudnictví ve věcech mládeže), neboť právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) je však svým vymezením užší , neboť jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu . Pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (R 48/2003, R 23/2007-II., NS 17/2002-T 413 a NS 19/2003-T 455). Současně má Nejvyšší soud za to, že výklad tohoto dovolacího důvodu nelze pojímat čistě restriktivně, a že tedy pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou splněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003). Naplnění tohoto dovolacího důvodu nicméně nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby (srov. NS 19/2003-T 455 a TR NS 17/2005-T 806).

Obviněný namítl, že na počátku hlavního líčení dne 29. 9. 2014 jeho tehdejší právní zástupkyně požádala o zproštění ustanovení, s čímž on souhlasil. Ke zproštění však došlo až po vynesení rozsudku, kdy obhájkyně ještě podala odvolání, a obviněný je proto přesvědčen, že byť byl z formálního hlediska zastoupen, došlo k citelnému omezení jemu zaručeného práva na obhajobu ve věcné (obsahové) rovině.

Obviněnému byla ustanovena obhájkyně Mgr. Iva Podskalská dne 28. 4. 2014, neboť obviněný nevyužil svého práva obhájce si zvolit, a nebyl mu zvolen ani jinou k tomu oprávněnou osobou, přičemž se jednalo o případ nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. (č. l. 80). Mgr. Iva Podskalská následně udělila substituční plnou moc Mgr. L. P., advokátní koncipientce (č. l. 81), která ji během některých úkonů zastupovala.

Hlavní líčení proběhlo dne 20. 8. 2014 za přítomnosti obviněného i jeho advokátky. Následně bylo hlavní líčení odročeno na 29. 9. 2014. Po zahájení zasedání, po sdělení podstatného obsahu dosavadního jednání a poučení obžalovaných, obhájkyně obviněného požádala o zproštění ustanovení z důvodu ztráty důvěry ze strany klienta, tj. obviněného. Uvedla, že jí o tomto obviněný informoval 5 minut před zahájením hlavního líčení, což obviněný potvrdil. K dotazu soudu pak obviněný uvedl, že dle jeho názoru nevykonává obhájkyně to, co by měla, přičemž nevyužil soudem navržené možnosti promluvit si s obhájkyní. Obhájkyně následně k dotazu soudu uvedla, že je připravena obviněného zastupovat. Soud obviněnému dále sdělil, že v případě, kdyby měl nějaký problém, nechť toto písemně sdělí soudu. Následně bylo pokračováno v započatém hlavním líčení. Obhájkyně během hlavního líčení kladla znalcům i svědkům otázky a navrhovala provedení dalších důkazů (protokol o hlavním líčení č. l. 159-168). Dne 17. 10. 2014 pak byla Městskému soudu v Brně doručena její žádost o zproštění povinnosti obhajoby (č. l. 183-184). Stejného dne bylo Městskému soudu v Brně doručeno i odvolání obviněného sepsané obhájkyní (č. l. 193-195). Ke zproštění povinnosti obhajování obviněného došlo opatřením Městského soudu v Brně dne 21. 10. 2014 (č. l. 196). Obviněnému byl následně ustanoven jiný obhájce.

S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný byl řádně zastoupen obhájcem, a přestože z výše uvedeného i z obsahu spisu je zřejmé, že komunikace mezi ním a jemu ustanovenou obhájkyní byla problematická, nutno uvést, že se tak stalo zejména v důsledku jednání obviněného, obhájkyně řádně dostála své obhajovací povinnosti, včetně podání řádného opravného prostředku, aby obviněný neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu. Porušení ustanovení o nutné obhajobě, tedy naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., Nejvyšší soud neshledal.

Nad rámec je možno uvést, že pokud nebyl obviněný spokojen s tím, jakým způsobem byla vedena jeho obhajoba, měl dostatek času i prostoru (mezi prvním a druhým jednáním uběhl více než měsíc) předmětné výtky se svou obhájkyní konzultovat, případně se přímo obrátit na soud s žádostí o zproštění její obhajovací povinnosti.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný namítl nenaplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaném ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dále posouzení jeho jednání jako nedokonaného činu, namísto činu dokonaného, a s tím související námitku, že nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví, a proto měla být věc kvalifikována jako ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Předmětné námitky jsou pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné.

Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).

Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Způsobení těžké ujmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Těžká újma na zdraví je definována v § 122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami:
a) je to jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění,
b) které je zároveň některým z taxativně uvedených případů: zmrzačení, ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy, delší dobu trvající porucha zdraví.

Rozdíl mezi těžkou újmou na zdraví a ublížením na zdraví spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v § 122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník § 122 odst. 2 písm. j) vyjadřuje slovy delší dobu trvající porucha zdraví . Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví může být delší nebo i kratší než je v soudní praxi vžitá hranice šesti týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. R 13/1966; dále R II/1965). Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je však závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci .

K naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně , nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně R 22/1968-I.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 tr. zákoníku (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1527 1530).

Na úmysl obviněného je třeba při absenci jeho plného doznání usuzovat z konkrétních zjištěných skutečností, zejména pak z mechanismu vedení útoku, jeho intenzity, délky jeho trvání, toho, do jakých částí těla byl útok směřován, zda se jednalo o údery nahodile vedené či údery směřující na konkrétní části těla.

Dle skutkových zjištění obviněný napadl poškozeného M. K. tak, že nejprve do poškozeného strčil a udeřil ho pěstí do tváře, a poté, co poškozený upadl na zem, tak do něho kopnul, a to nejméně jedenkrát do oblasti hlavy a jedenkrát do oblasti měkkých částí trupu vlevo.

Nalézací soud po vyhodnocení všech okolností konstatoval, že obviněný své údery pěstí a kopy opakoval, přičemž použil větší sílu při vedení rány a především některé z těchto úderů směřoval do hlavové části i měkkých částí těla poškozeného. Obviněný zaútočil na osobu ležící, resp. schoulenou na zemi, kdy směřoval kopy do oblasti hlavy, tedy evidentně do té části těla, u níž lze předpokládat způsobení závažných poranění, a to již z toho důvodu, že hlava člověka je obecně velmi zranitelná a nachází se zde životně důležitý orgán, kterým je mozek, stejně jako smyslová ústrojí oči, ústa, nos, uši, kdy je současně obecně známou skutečností, že některé kosti lidské lebky jsou velmi křehké. Kop směřoval taktéž do oblasti levé poloviny trupu, kde jsou uloženy životně důležité orgány, zejména ledviny a slezina, kterážto je orgánem mimořádně křehkým.

Nalézací soud uvedený závěr stran hrozící těžké újmy na zdraví dostatečně konkretizoval ve skutkové větě rozsudku, kde je vedle údajů o rozsahu a následcích újmy, kterou poškozený skutečně utrpěl, jasně popsáno, jaká konkrétní těžká újma na zdraví poškozenému bezprostředně hrozila ( kopáním do hlavy může vzniknout krvácení pod a nad obaly mozkové, zhmoždění mozku, případně zlomenina lebky, což lze označit za život ohrožující stav, při kopání do levé poloviny trupu může dojít k poranění sleziny či levé ledviny s život ohrožujícím krvácením do dutiny břišní či zapobřišnicového prostoru ). Nalézací soud pak v rámci odůvodnění rozsudku uvedl, že byť znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, posoudil zranění poškozeného jako zranění lehká, má soud za to, že s ohledem na rozhodné okolnosti vyplývající z provedených důkazů, tj. vzhledem k intenzitě útoku, jeho zaměřenosti především do měkkých částí trupu, kdy sám znalec uvedl, že pouhým jediným kopem do této oblasti může být způsobeno závažné zranění některého z vnitřních orgánů, je třeba jednání obžalovaného soudit jako nedokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (str. 6 rozsudku nalézacího soudu).

Vzhledem k použitému mechanismu útoku a jeho intenzitě Nejvyšší soud neshledává na závěrech soudů stran posouzeného jednání obviněného jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku žádných nesrovnalostí, neboť zcela reálně hrozilo způsobení vážné poruchy zdraví, a pouze v důsledku reflexního vykrytí ran ze strany poškozeného se tak nestalo.

Ve vztahu k subjektivní stránce uvedeného trestného činu lze uvést, že s ohledem na jednání obviněného lze usuzovat na jeho přinejmenším srozumění s hrozícím následkem ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V tomto směru lze zcela odkázat na odůvodnění nalézacího soudu (str. 6-7 rozsudku), který uvedl, že obviněný si při útoku na poškozeného počínal takovým způsobem, že musel být srozuměn s následkem svého jednání v podobě způsobení těžké újmy na zdraví, když své údery pěstí i kopy opakoval, použil větší sílů při vedení rány a především některé z těchto úderů směřoval do hlavové části i měkkých částí trupu těla poškozeného . Nelze opomenout ani tu skutečnost, že útočil na osobu ležící. Odvolací soud v rámci předmětné námitky uvedl, že i průměrně nadaný jedinec si musí být vědom, že takovým útokem, tedy kopáním do hlavy a měkkých částí trupu ležící osoby, může poškozenému způsobit vážnou poruchu zdraví (str. 3 napadeného usnesení). Na srozumění lze podle soudu v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu R 34/2007, R II/1965 či R16/64) zcela jednoznačně usuzovat vzhledem k intenzitě útoku (velká zraňující síla), a zejména pak ze způsobu jeho provedení (úder a kopy do obličeje nohou).

Pokud pak obviněný namítá, že kopy jsou různé intenzity, pak provedeným dokazováním (zejména znaleckým posudkem a výslechem znalce) bylo prokázáno, že obviněný vedl útok nikoli zanedbatelnou intenzitou. Obviněný útok a zranění poškozeného, a to jak zranění způsobená, tak zranění jeho útokem hrozící, bagatelizuje, kdy pro srovnání poukazuje na zranění, která mohou utrpět profesionální sportovci v rámci bojových klání. Takové přirovnání je zcela nevhodné. Útok obviněného na poškozeného nebyl veden v rámci nějaké dozorované profesionální hry dvou osob vzájemně si vědomých pravidel předmětného kontaktního sportu, ale z příčin ryze malicherných (údajný dluh ve výši 400 Kč), kdy se uchýlil k násilí vůči jiné osobě, aby ji přiměl k tomu, aby splnila jeho požadavky, přičemž ji napadl ve značně zranitelné pozici (ležící na zemi). Stalo se tak navíc na veřejném místě za přítomnosti dalších osob. Nejvyšší soud se tedy se závěrem, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém (§ 15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku), zcela ztotožňuje.

S ohledem na výše uvedené tedy neshledal ani námitku stran dokonání předmětného jednání za důvodnou.

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. V. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. září 2015

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu