3 Tdo 1088/2011
Datum rozhodnutí: 24.08.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.




3 Tdo 1088/2011 -35

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. srpna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným H. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2011, č. j. 3 To 17/2011-2436, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 2/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2010, č. j. 35 T 2/2010-2346, byl obviněný H. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) na tom skutkovém základě, že v období let 2001 až 2009 v O. a jinde společně se zemřelým T. H. s cílem neoprávněně získat finanční prostředky a způsobit zároveň škodu ČEZ Distribuce, a. s., T., D., po předchozí dohodě s odběrateli uvedené společnosti a s jejich plným vědomím nabízel a za úplatu vesměs 0,50,- Kč až 1,- Kč za 1 kWh zkreslení prováděl mechanické zásahy do elektroměrů, když po odstranění plomb a sejmutí krytů elektroměrů změnou polohy číslic číselníků pomocí cizího předmětu a následném nasazení krytů a nahrazení plomb falzifikáty, mechanicky nedovoleně snižoval údaje o odběru a spotřebě elektrické energie, přičemž role byly rozděleny tak, že obžalovaný zpravidla kontaktoval odběratele, nabízel tuto službu, dohodl termín a výši odměny, zajistil účast T. H., dopravil jej na místo a přebíral platby, přičemž T. H. prováděl vlastní manipulaci s elektroměrem, čímž dosáhl toho, že poškozená a. s. ČEZ Distribuce měla mylné informace o množství skutečně odebrané elektrické energie, takže fakturovala za její odběr v daném odběrném místě nižší částky než ty, na které měla nárok, a takto provedl neoprávněné zásahy na odběrných místech v případech podrobně popsaných v bodech 1) až 20) výroku rozsudku, přičemž celkem způsobil ČEZ Distribuce, a. s., škodu ve výši nejméně 4.300.628,- Kč . Za to byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost nahradit společnosti ČEZ Distribuce, a. s., T., D., zastoupené zmocněncem JUDr. I. S., advokátem AK Solil, Linke, Richtr & spol., škodu ve výši 1.485.117,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená společnost podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 4. 2011, č. j. 3 To 17/2011-2436, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 4. 2011 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byl uznán vinným i spácháním skutků popsaných pod body 7) až 12) a 16) až 20). Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil nesouhlas se svým odsouzením pro shora uvedené skutky (dílčí útoky). Podle jeho přesvědčení je v této části výroku o vině obsah provedených důkazů v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, které z nich dovodil soud prvního stupně. Dovolatel zdůraznil, že byl uznán vinným pouze na základě nepřímých důkazů, které se však, s výjimkou fotografie před restaurací ve Š. (bod 20), vztahovaly k jiným útokům uvedeným v odsuzujícím rozsudku, ohledně nichž svou vinu nepopíral. Vzhledem k absenci byť i nepřímých důkazů k těm dílčím útokům, jejichž spáchání naopak popřel, soudy jeho vinu i v těchto bodech obžaloby dovodily ze stejného způsobu provedení, místní spojitosti a skutečnosti, že osoby, které si měly nechat upravovat elektroměry, byly stejně jako on provozovateli restaurací. Jestliže by se dopouštěl trestné činnosti sám, lze připustit, že taková úvaha soudů by byla v podstatě logická. Protože však samotné manipulace s elektroměry prováděl právě již zesnulý T. H., u nějž také byly zajištěny i pomůcky a matrice, je presumpce automatické účasti dovolatele u všech skutků pouze ničím nepodloženou hypotézou. To znamená, že pokud jde o rozsah dovolatelem spáchané trestné činnosti, je nutno považovat rozhodnutí obou soudů za nesprávná, a to i v rovině právního posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem na shora uvedené důvody proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 3 To 17/2011-2436, ze dne 18. 4. 2011 zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí .

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která předně poukázala na to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) ani jiná procesní pochybení.

K dovolatelem namítanému extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy státní zástupkyně uvedla, že ten je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. Do oblasti důkazního řízení zasahuje dovolací soud pouze v případě, dojde-li k popření základních požadavků na dodržení zásad spravedlivého procesu (opomenuté důkazy, důkazy získané nezákonným způsobem z hlediska procesních norem, nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé). Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která v napadeném rozsudku akceptoval také odvolací soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, však státní zástupkyně extrémní rozpor neshledala. Skutková zjištění mají dle jejího názoru obsahovou oporu v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., zejména pokud jde o posouzení věrohodnosti svědků. Námitky dovolatele přitom směřují právě proti hodnocení jednotlivých ve věci provedených důkazů, kdy se svým mimořádným opravným prostředkem domáhá hodnocení jiného, a to pro sebe příznivějšího.

Protože státní zástupkyně shledala podané dovolání neopodstatněným, navrhla jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání udělila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný H. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti v rozsahu, v jakém mu byla kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů v této souvislosti vytkl, že závěr o tom, že spáchal také dílčí útoky popsané pod body 7) až 12) a 16) až 20) výroku rozsudku soudu prvního stupně, založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů, resp. pouze na důkazně nepodložených domněnkách. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v jeho neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily provedené důkazy k jeho tíži a navíc vycházely ze skutečností, jež neměly ve výsledcích dokazování náležitou oporu. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který de facto neodpovídal rozsahu jeho jednání. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při naznačování vlastní verze skutkového děje (podle níž mohl inkriminované dílčí útoky spáchat již zemřelý T. H. sám a bez jeho vědomí) pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaných skutků jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhané trestné činnosti nebylo dovolateli prokázáno v takovém rozsahu, v němž byl nakonec uznán vinným. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané účasti na dílčích útocích ad 7) až 12) a 16) až 20) výroku rozsudku za prokázané. Na tomto místě je třeba říci, že při svých hodnotících úvahách v těchto případech nevycházel pouze ze stejného způsobu manipulace s elektroměry, jako v případě skutků, k nimž se obviněný doznal, ani z toho, že adresáty této služby byli vždy provozovatelé restaurací na O. či B. K jednotlivým shora uvedeným skutkům provedl také další důkazy, které podrobně rozebral a v rozsudku vysvětlil, proč je s ohledem na shodný modus operandi při všech dílčích útocích považoval za dostatečný podklad pro závěr, že obviněný se podílel i na jejich spáchání (viz příslušné pasáže odůvodnění rozsudku na stranách 22 až 25). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se obdobnými námitkami obviněného, které tvoří obsah i nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku (dovolání), a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč jim nepřiznal důvodnost (viz str. 14, 15 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného H. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. srpna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler