3 Tdo 1086/2005
Datum rozhodnutí: 05.10.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1086/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. října 2005 o dovolání podaném obviněným K. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 50 To 358/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň jih pod sp. zn. 1 T 35/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 1 T 35/2004, byl obviněný K. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku. Za tento trestný čin mu byl podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 5.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost zaplatit O. z. p., se sídlem P., R., částku 2.446,50,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 50 To 358/2004, jímž tento rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám znovu rozhodl, že se obviněný K. P. uznává vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., jehož se dopustil skutkem (modifikovaným oproti obžalobě v podstatě shodně se soudem prvního stupně) spočívajícím v tom, že dne 13. 8. 2003 kolem 21.30 hodin při otáčecím manévru na vjezdu před domem v obci S. nedbal dostatečné opatrnosti a narazil zadní částí osobního automobilu jím řízeného značky Ford Scorpio do A. V., která v kritické době na vjezdu stála, a porušil tak ustanovení § 21 odst. 1 a § 24 odst. 1, 2 zák. č. 361/2000 Sb., přičemž v důsledku uvedeného jednání poškozená A. V. upadla na zem a utrpěla naražení krční páteře s poruchou dynamiky s následnou dobou pracovní neschopnosti a podstatného omezení v obvyklém způsobu života nejméně do 25. 8. 2003. Za tento trestný čin obviněnému uložil podle § 53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. peněžitý trest ve výši 3.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, obviněnému stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla O. z. p., se sídlem P., R., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 13. 1. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým jej napadl ve výrocích o vině a trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především zrekapituloval výsledky provedeného důkazního řízení a na tomto základě vyslovil názor, že soudy obou stupňů založily svá vadná rozhodnutí zejména na údajích poškozené a jejího manžela, ačkoliv jejich výpovědi obsahovaly řadu vnitřních rozporů a nelogičností a vykazovaly rozpory i mezi sebou navzájem. Pokud jde o příčinnou souvislost mezi jednáním dovolatele a způsobeným následkem spočívajícím v lehké újmě na zdraví poškozené A. V., dovolatel k závěrům obou soudů namítl, že kromě výše uvedených a pochybnosti vzbuzujících výpovědí, neměly soudy k dispozici žádný důkaz o tom, že zjištěné zranění poškozené bylo skutečně způsobeno jednáním dovolatele, když i znalecký posudek MUDr. K. takovou možnost pouze připouštěl. Dovolatel současně zdůraznil, že v okamžiku, kdy na závěr couvání stáčel svůj osobní automobil z místní komunikace na účelovou komunikaci vedoucí k nemovitosti poškozené, pak poškozená za jeho vozidlem nestála, přinejmenším nikoliv v okamžiku, kdy bylo vozidlo v pohybu. Podle dovolatele se odvolací soud spokojil s konstatováním, že poškozená následek (tj. své zranění) spoluzavinila, avšak dostatečně nevzal v úvahu, že rozhodující příčinou střetu mezi poškozenou a jeho vozidlem bylo jednání samotné poškozené, když se zcela nesmyslně a nepochopitelně pohybovala kolem vozu obviněného a střet s vozidlem zcela vědomě vyprovokovala a zavinila. Přitom poškozená jako chodkyně byla účastníkem silničního provozu a její povinností bylo respektovat zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, zejména ustanovení § 4 písm. a), § 53 a § 54 citovaného zákona. Podle dovolatelova přesvědčení bylo zřejmé, že rozhodující příčinou střetu bylo naprosto nezodpovědné jednání poškozené a nikoliv jeho vlastní chování, které s ohledem na namítané okolnosti střetu navíc nelze posoudit tak, že by porušil některou z důležitých povinností, jak to předpokládá ustanovení § 223 tr. zák. Z uvedených skutečností podle dovolatele vyplývá, že odvolacím soudem byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy a jeho jednání bylo po právní stránce nesprávně posouzeno. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 50 To 358/2004, ve smyslu ust. § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že dovolání bylo sice podáno s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však namítá toliko vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Údajně nesprávně zjištěný skutkový stav věci ovšem není důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř. Podle státního zástupce nelze v posuzované věci dovodit ani extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a soudy zjištěným skutkovým stavem. Státní zástupce současně vyslovil názor, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka dovolatele vztahující se k absenci jeho zavinění s ohledem na chování poškozené, jež si měla své zranění způsobit v převážné míře sama svým nezodpovědným chováním. Podle státního zástupce je v uvedeném směru dovolání zjevně neopodstatněné, neboť odvolací soud učinil skutkové zjištění, že ke zranění poškozené došlo v důsledku jejího sražení automobilem obviněného (dovolatele), který při couvání na účelovou komunikaci nedbal zvýšené opatrnosti uložené mu ustanovením § 21 odst. 1 a § 24 odst. 1, 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Na tomto základě soud správně dovodil zavinění obviněného (dovolatele) ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák., když poškozenou viděl a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že škodlivý následek nezpůsobí. Pokud k jeho jednání přistoupila další okolnost - spoluzavinění poškozené, nemá podle státního zástupce tato skutečnost na existenci příčinné souvislosti mezi nedbalostním jednáním dovolatele a vznikem škodlivého následku vliv. To, že se poškozená na nehodě svým spoluzaviněním také podílela, bylo pak soudem vzato v úvahu v rámci rozhodování o náhradě škody. Státní zástupce proto navrhl, aby podané dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby bylo učiněno za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí vyslovil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný K. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, byl mu uložen trest a ochranné opatření.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě dovolatel formálně poukázal na to, že jeho jednání bylo po právní stránce nesprávně posouzeno, avšak z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že tuto námitku primárně opřel o výtku vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, zejména pokud jde o dovolatelem namítané přecenění výpovědi poškozené a jejího manžela. Rozhodující příčinou střetu mezi automobilem dovolatele a poškozenou přitom mělo být chování poškozené, jímž inkriminovanou kolizi zcela vědomě vyprovokovala a zavinila. Podstatou dovolací argumentace (de facto) bylo tudíž dovolatelovo tvrzení, že k dopravní nehodě došlo za okolností pro něj podstatně příznivějších, jejichž existence - pokud by byla řádně a správně zjištěna -by jeho odsouzení za trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. prakticky vylučovala.

Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz str. 4 6 a též str. 7 rozhodnutí) i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě posuzované věci vycházely z odlišných skutkových zjištění než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně odvolací soud založil právní posouzení předmětného skutku, který na rozdíl od obžaloby a soudu prvního stupně nekvalifikoval jako úmyslný trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., nýbrž toliko jako nedbalostní trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. Své závěry v rozsahu požadovaném ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí náležitě vyložil a odůvodnil.

Poněvadž dovolatel poukázal v zásadě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a to ani v části týkající se absence jeho zavinění (viz. vyjádření státního zástupce, s nímž se v daném směru dovolací soud neztotožnil), neboť tento právní závěr by se musel odvíjet od jiného skutkového základu než z jakého vycházel odvolací soud.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde (viz obsah rozhodnutí odvolacího soudu) a konečně ani sám dovolatel (jenž se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem druhého stupně dokládaly.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a dalšími mezinárodněprávními instrumenty, jimiž je Česká republiky vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného K. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. října 2005



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler