3 Tdo 1084/2015
Datum rozhodnutí: 16.09.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



3 Tdo 1084/2015 -23
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2015 o dovolání podaném J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 8 To 38/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 115/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 92 T 115/2014, byl J. V. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třicetišesti měsíců. Stejným rozsudkem byli L. F., trvale bytem M. B., t. č. ve VTOS ve V. O., a J. V. zproštěni návrhu na potrestání, u L. F. pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a u J. V. pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že předmětný skutek spáchali obvinění. Výrokem podle § 229 odst. 3 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podali J. V. a státní zástupkyně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 8 To 38/2015 tak, že je jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal J. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný J. V. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Nejprve podotkl, že si je vědom důvodů obsažených v § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., které vymezují povahu a dosah dovolání z hlediska hmotně právních vad, a byť se jeho dovolání v části opírá o námitky zasahující do skutkového stavu, má za to, že tyto nejsou osamoceny pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dále uvedl, že nebyly naplněny hmotně právní znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, a to ať již jde o stránku subjektivní (nebyl dán úmysl), tak i o stránku objektivní (absentuje právně relevantní jednání, následek i příčinná souvislost mezi jednáním a následkem). Rovněž se domnívá, že se nalézací soud dostatečně nevypořádal s důkazy, které byly u hlavního líčení provedeny, a při jejich hodnocení se částečně odchýlil od skutkového stavu a přisvědčil argumentům státního zástupce. Nalézací soud poté nesprávně vyhodnotil skutkový stav věci, když se nevypořádal s důkazním stavem v plné výši a pominul příznivé okolnosti pro osobu obviněného, kdy důležitost chráněných zájmů vyhodnotil částečně izolovaně a částečně zkresleně, přičemž ve stadiu hodnocení skutku soud vybočil z důsledného naplnění ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nepřiměřený akcent pak byl kladen na nepřímý důkaz v podobě pachové stopy, která má charakter důkazu podpůrného, kdy však ve vztahu k dokazované skutečnosti je stopou zcela osamocenou. Pakliže nalézací soud založil svůj odsuzující výrok na existenci pachové stopy, tato důkazní hodnota neumožnila soudu spolehlivě dospět k závěru o vině obviněného, zejména když neexistují žádné přímé důkazy, které by pachovou stopu v jakékoli formě podpořily a objektivizovaly. Dále poukázal na skutečnost, že v demonstrativním výčtu zvláštních způsobů dokazování není výslovně zařazena metoda pachových stop, jejich snímání, vyhodnocování a použití v trestním řízení. Jestliže obecnou věrohodnost důkazu pachové zkoušky nelze žádnými metodami přezkoumat, pak tento nepřímý a pouze podpůrný důkaz nemůže založit ve výsledku orgánů činných v trestním řízení to, že ztotožněná osoba z pachové stopy se jednoznačně a bez pochybností dopustila trestného činu. Rovněž poznamenal, že mu bylo zamítnuto provedení výslechu techniků, kteří se podíleli na snímání pachových stop a nebylo tak možné ověřit podrobnosti týkající se manipulace s pachovými snímači, zda byly dodrženy všechny předepsané postupy pro zajištění pachových stop, či náležitá způsobilost technika odebírajícího vzorky pachových stop. Rovněž z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že metoda pachové identifikace je značně subjektivní a musí být objektivizována dalšími prostředky k uznání viny řetězem dalších přinejmenším nepřímých důkazů. V neposlední řadě se nalézací soud nedostatečně zabýval tvrzením obviněného o komplotu policistů vůči jeho osobě. Obviněný dále upozorňuje na rozpory ve výpovědích policistů R. L., P. K. a T. K., přičemž tyto označuje za nevěrohodné. Obviněný rovněž připomněl, že kriminalisté, kteří prováděli úkony spojené s podezřením z údajné trestné činnosti obviněného, jsou vyšetřováni ze strany GIBS s podezřením na zneužití pravomoci úřední osoby, přičemž policista R. L. byl dokonce stíhán vazebně. Nalézací soud se spokojil s objektivním zjištěním pachové stopy, ve spojení s výpovědí policistů (trestně stíhaného R. L. a jeho podřízeného P. K.) jako s dostatečným podkladem pro své rozhodnutí. Přitom však pominul navrhované vyslechnutí techniků, kteří pachové stopy zajišťovali a prováděli, přičemž své rozhodnutí soud nijak neodůvodnil, v důsledku čehož lze na tyto nahlížet jako na tzv. opomenuté důkazy. Odvolací soud se následně s těmito důkazními návrhy nijak nevypořádal, když toliko obecně uvedl, že řízení nebylo zatíženo žádnými podstatnými vadami. Je patrné, že soudy prvního a druhého stupně založily své výrokové části rozhodnutí na zcela vadných závěrech a nedostály své povinnosti ke kritériím daným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř. a § 207 a násl. tr. ř., přičemž do zákonného postupu se promítla povrchnost zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vědom si skutečnosti, že dovolacím důvodem nemohou být skutkové námitky, obviněný shrnul, že svojí argumentací poukazuje na rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů, jež nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, zejména pak na neprovedené důkazy, kdy vlastní skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je jejich obsahem. Výsledkem je pak nesprávná aplikace hmotného práva. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 8 To 38/2015, a navazující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 92 T 115/2014, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby zrušil i rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu a dále aby věc byla vrácena postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265 l odst. 1 tr. ř. až do stadia soudu I. stupně s příslušnými závaznými pokyny k doplnění dokazování.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 23. 6. 2015 po seznámení s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Byť obviněný ve svém dovolání opakovaně uvádí, že si je vědom podstaty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., takřka veškeré námitky zaměřil na oblast provedeného dokazování, kdy podává svou verzi pro interpretaci jednotlivých důkazů. Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci ovšem uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména vyhodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí), dále i neprovedení části důkazů (neprovedení výslechu techniků, kteří pachové stopy zajišťovali a prováděli), přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.

Právně relevantně sice obviněný uvádí námitku stran nenaplnění znaků skutkové podstaty, konkrétně subjektivní a objektivní stránky, avšak i v tomto vychází z odlišné interpretace provedených důkazů, než ke které dospěly soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud přitom v tomto směru neshledal žádné pochybení, když obviněný jednal zjevně v přinejmenším nepřímém úmyslu, jelikož si byl vědom jemu uloženého zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel, a přesto, jak bylo v rámci dokazování prokázáno, řídil motocykl. Pokud dále namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty předmětného trestného činu, tuto tezi již blíže nerozvádí. Avšak s přihlédnutím k jednání obviněného, který přes jemu uložený zákaz řídil motocykl, a k následku ve formě maření výkonu soudního rozhodnutí, jakož i k příčinné souvislosti mezi těmito, lze konstatovat, že i objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku byla naplněna.

Obviněnému lze přisvědčit v tom, že pachovou stopu nelze při absenci jakéhokoli dalšího usvědčujícího důkazu považovat za stěžejní důkaz pro vyslovení odsuzujícího výroku, jak ostatně vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1063/2012). Nelze se však ztotožnit s názorem obviněného, že pachová stopa stojí v tomto případě sama o sobě a neexistují žádné další důkazy, které by ji v jakékoli formě podpořily a objektivizovaly, když soud mohl tento důkaz podpořit výpověďmi policistů R. L. a P. K. Dále pak samotná okolnost, že kriminalisté, kteří prováděli úkony spojené s trestnou činností obviněného, byli vyšetřováni ze strany GIBS s podezřením na zneužití pravomoci úřední osoby, ještě nezakládá stav, za kterého by soud nesměl připustit jejich výpovědi v průběhu dokazování, resp. nesměl by tyto hodnotit jako věrohodné.

Nesprávný je rovněž argument obviněného stran použitelnosti pachové stopy, jelikož v demonstrativním výčtu zvláštních způsobů dokazování není výslovně zařazena metoda pachových stop. Jak totiž vyplývá z § 89 odst. 2 tr. ř., za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. V rámci trestního řízení jde o to, aby byla zjištěna pravdivost těch skutkových okolností, na kterých závisí rozhodnutí o vině a trestu. Za tímto účelem je třeba, aby byla zjednána nikoli úplná, ale tak vysoká míra pravděpodobnosti, která se podle pravidel lidské zkušenosti jeví být dostatečnou, a to aby odůvodnila rozhodování soudu.

K námitce stran neprovedení výslechu techniků, kteří pachové stopy zajišťovali a prováděli, lze uvést, že na tuto okolnost nelze nahlížet jako na tzv. opomenutý důkaz, a to za situace, kdy soud měl jednak k dispozici odborné vyjádření (č. l. 206 a následující) s výsledkem zkoumání z oboru metody pachové identifikace, kde došlo k ztotožnění J. V., a dále pak soud mohl vycházet z dalších důkazů ve formě (svědeckých) výpovědí, přičemž tyto se v konečném souhrnu jeví jako dostatečné pro náležité objasnění věci, tak výslech příslušných techniků by (za daného stavu) zjevně neúměrně protahoval trestní řízení. Za dané situace se navíc jedná o námitku procesního charakteru, kterou nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. Nejvyšší soud v tomto rovněž připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, byť ve vztahu k neprovedení výslechu techniků, kteří pachové stopy zajišťovali a prováděli, se měly soudy vyjádřit a uvést, proč k takovému postupu nepřistoupily. Přesto, Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování.

Dále lze uvést, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěru, že se obviněný dopustil maření výkonu úředního rozhodnutí tím, že přes zákaz řízení všech motorových vozidel dne 15. 10. 2013 řídil motocykl , přičemž tyto závěry jsou dokazovány nejen svědeckými výpověďmi policistů R. L. a P. K., ale i dalšími skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, a to zejména pachovou stopou, resp. jejím vyhodnocením a ztotožněním obviněného, lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nelze tak přisvědčit námitkám obviněného, že soudy prvního a druhého stupně nedostály své povinnosti ke kritériím daným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., resp. § 89 a násl. tr. ř. a § 207 a násl. tr. ř. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zcela přiléhavá. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. září 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu