3 Tdo 1080/2013
Datum rozhodnutí: 30.10.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1080/2013-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2013 o dovolání, které podal obviněný R. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 9 To 156/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 71/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 1 T 71/2012 , byl obviněný R. D. uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) trestního zákoníku [tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník )], na tom skutkovém základě, že

od měsíce března 2011 do 20. 3. 2012, s výjimkou cca 2 letních měsíců roku 2011, kdy nesdíleli společné obydlí, v místě společného bydliště H., K., soudní okres R., zejména psychicky týral svou družku P. G. B., roz. F., tak, že mu musela odevzdávat veškeré finanční prostředky, které jí byly vypláceny, včetně přídavku na děti, výživné na děti od jejich otců si musela nechávat zasílat na účet jeho matky, k němuž neměla přístup, takže zůstala bez finančních prostředků, o peníze na nutné výdaje pro domácnost ho musela prosit, při společném nákupu se musela dovolovat, co smí koupit, po celou dobu soužití jí hrubě urážel výroky, že je debil, že má IQ opice a dalšími výroky uvedenými ve spise, zakazoval jí kamkoliv chodit, neustále ji kontroloval, vyhrožoval jí, že ji zabije, že na ni zavolá kamarády z K., že jí zpřeráží hnáty a skončí na vozíku, naposledy jí vyhrožoval dne 20. 3. 2012, kdy jí říkal, že děti budou bez mámy, že skončí na vozíku, že mu na to stačí levý a pravý hák, že má poslední šanci zavolat policii jinak, že to nestihne, opakovaně ji i s jejími nezletilými dětmi vyhodil z bytu, když pak od něho skutečně po fyzickém napadení, po kterém musela vyhledat lékařské ošetření na chirurgické ambulanci v B., v červenci 2011 odešla, omlouval se jí, proto se k němu asi po dvou měsících, v domnění, že se jejich soužití zlepší, i se svými dětmi vrátila zpět, obžalovaný však ve svém psychickém týrání pokračoval, denně ji urážel, dne 16. 3. 2012, poté co ji seřval , ji znovu fyzicky napadl, chytil ji za krk, vyhrožoval, že jí příště vytrhne ohryzek, a tohoto jednání se dopouštěl před jejími nezletilými dětmi, aby ušetřili finanční prostředky nesměly starší děti na základě jeho zákazu navštěvovat mateřskou školu a všestranně se tak rozvíjet, dětem znemožňoval spát na posteli a dívat se na televizi v obývací místnosti s tím, že jde o jeho majetek a nechtěl jimi být rušen, několikrát děti neměly co jíst a musely čekat, až obžalovaný přijde domů a nějaké peníze, které přesně odpočítal, na jídlo dá, nezletilého i bil, koncem léta 2011 tak, že měl rudá záda i zadek a počůral se, což mu ještě hrubě vytkl, jednou, když seděl u stolu, mu řekl, že je sráč , chytil ho za ruku a přehodil přes celý stůl, řval na něj, že je buzna , několikrát ho chytil za nohu a zvedl ho tak, že visel hlavou dolů, děti se ho pro jeho hrubé chování bály a jeho jednání všichni vnímali jako příkoří.

Za to byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 9 To 156/2013 , tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a následně podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. D. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že soudy se náležitě nevypořádaly se znaky skutkové podstaty, což v konečném důsledku vedlo k tomu, že skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku a skutková zjištění rozvedená v jeho odůvodnění neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být uznán vinným shora uvedeným zločinem. Jednání obviněného popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku postrádá zjištění konkrétních skutkových okolností, které by odpovídaly zákonným znakům skutkové podstaty předmětného zločinu. Psychické týrání poškozené spočívající v tom, že musela odevzdávat veškeré finanční prostředky, podle obviněného neodpovídá intenzitou nakládání, které by mohlo způsobit těžké příkoří, a to zejména proto, že obviněnému ve skutečnosti zasílala na účet jeho matky pouze výživné od svědka M., přičemž z těchto prostředků byla hrazena elektřina ve společné domácnosti. S ostatními finančními prostředky (přídavky na děti, rodičovský příspěvek, příspěvek na bydlení a příspěvek na zakoupení lůžek) mohla poškozená volně nakládat. Stejně tak nelze zlé nakládání spatřovat ani v hrubých urážkách poškozené, neboť se jednalo pouze o reakci obviněného na specifika jejich partnerského soužití, jež tvoří vždy oba partneři. Obviněný si navíc tento vzor chování přisvojil na základě své předchozí zkušenosti s chováním vlastních rodičů. Ve vztahu k týrání nezletilého obviněný v obecné rovině uvedl, že ne vždy se setkáváme s rodinami, kde je dítě zahrnováno láskou, někdy dítě svým způsobem dokonce trpí, ale přesto nelze hovořit o týrání. Příčinou negativního chování k dítěti může být samotné chování dítěte nebo charakterová či emocionální odchylka, která rodiči zabraňuje vytvořit si kladný vztah ke komukoliv, včetně vlastního dítěte. Podle obviněného nebyl naplněn ani znak páchání činu po delší dobu, neboť z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že poškozená s obviněným nežila ve společné domácnosti nejen v průběhu letních měsíců roku 2011, ale rovněž v období od prosince 2011 do jara 2012. Učiněná skutková zjištění tak neumožňují jednoznačně vymezit přesněji určenou dobu, po kterou měl obviněný předmětný trestný čin páchat a zejména stanovit jeho rozsah a intenzitu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 9 To 156/2013, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 1 T 71/2012, ve výroku o vině a trestu, a vrátil věc soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) k dovolání uvedl, že polemika obviněného o tom, které finanční částky byly zasílány na účet jeho matky, a které byly zasílány přímo poškozené, je primárně skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Navíc se tyto námitky poněkud míjejí s obsahem tzv. skutkové věty, kde se uvádí, že poškozená obviněnému musela odevzdávat veškeré finanční prostředky , nikoli že všechny prostředky byly zasílány přímo obviněnému, resp. jeho matce. Další námitky lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nepovažuje je však za důvodné. Ke znaku týrání jsou ve skutkové větě popsány nejen dva případy fyzického napadení poškozené, ale i konkrétní formy jednání obviněného spočívajícího v týrání psychickém absolutní kontrola obviněné při nakládání s penězi, výhrůžky usmrcením nebo zmrzačením včetně komentářů, že děti budou bez mámy, či opakované vyhození z bytu. Podle státního zástupce takové jednání vykazuje objektivní znaky týrání . Pokud obviněný toto jednání označil za projev specifik jeho soužití s poškozenou, pak to podle státního zástupce svědčí o jeho nekritickém přístupu k vlastnímu jednání, resp. o jeho poněkud svérázných představách o partnerském soužití. Pokud jde o chování obviněného vůči nezletilým dětem, pak odepření sledování televize by podle státního zástupce patrně samo o sobě týráním nebylo. Za hraniční lze považovat to, že obviněný znemožňoval dětem spát v posteli a příležitostně jim omezoval přísun potravy. O zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, tj. o týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku však šlo evidentně v případě nezletilého, kdy se obviněný dopouštěl i násilí fyzického, které minimálně ve dvou případech bylo značně intenzivní. S ohledem na věk dětí (nezletilý nedosáhl v době páchání trestné činnosti ani věku pěti let) si nelze dost dobře představit, že by se tyto děti chovaly vůči obviněnému takovým způsobem, aby to činilo přijatelnějším jeho zlé nakládání s nimi. Z hlediska existence znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu pak nejsou rozhodné případné negativní zkušenosti obviněného z jeho vlastního dětství nebo horší sociální situace jeho domácnosti. Námitka, podle které poškozená s dětmi nežila ve společné domácnosti s obviněným po celou dobu uvedenou ve skutkové větě, je námitkou primárně skutkovou. Přestože lze připustit určité nepřesnosti týkající se časového vymezení skutku ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nelze to považovat za vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně i za předpokladu, že by poškozená po část zimy 2011 2012 nežila s obviněným ve společné domácnosti, dopouštěl se obviněný protiprávního jednání po dobu cca 8 9 měsíců. Tuto dobu považuje státní zástupce za postačující i z hlediska zákonného znaku páchání činu po delší dobu ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Obviněný R. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Po seznámení se s obsahem dovolání Nejvyšší soud zjistil, že takto vymezenému dovolacímu důvodu odpovídá pouze část námitek uplatněných obviněným. Za relevantně uplatněnou nelze považovat především námitku, jíž obviněný pouze zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů, když poukazoval na to, že poškozená mu nemusela odevzdávat veškeré finanční prostředky, nýbrž mu posílala za účelem úhrady elektřiny pouze výživné od svědka M. a s ostatními penězi mohla volně nakládat. Jeho námitka nenapadala právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejím prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkou tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.

Pokud jde o další námitky obviněného spočívající v tom, že jeho jednání bylo chybně zahrnuto pod pojem týrání, nelze s nimi souhlasit. Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří usnesení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zlé nakládání může směřovat do oblasti fyzické i psychické, případně do jejich kombinace. Na jednání pachatele je přitom třeba nahlížet jako na celek, takže pokud takové jednání spočívá jak v ojedinělých fyzických útocích, tak v častějším psychickém působení pachatele na poškozené, je způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak týrání ve smyslu citovaného ustanovení. V daném případě spočíval skutek v různorodých jednáních, která se vyznačovala různou intenzitou působení vůči poškozeným. Není přitom pochyb o tom, že jejich kombinace ve svém souhrnu vyvolávala u poškozených nepřetržitý stres a obavy, které vnímali jako těžké příkoří. To je patrné nejen ve vztahu k poškozené, ale také ve vztahu k jejím nezletilým dětem, a především ve vztahu k nezletilému. Toto zlé nakládání, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti a dlouhodobosti, přitom nelze relativizovat odkazem na specifika soužití s poškozenou či negativní zkušenosti obviněného z mládí. Oba soudy tak postupovaly správně, pokud jednání obviněného kvalifikovaly jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku.

Na správnosti této právní kvalifikace nemůže nic změnit ani námitka obviněného směřující proti závěru nalézacího soudu o době, po kterou měl obviněný sdílet s poškozenou a jejími dětmi společné obydlí. Obviněný v této souvislosti argumentoval především výpovědí poškozené, která uvedla, že společné obydlí se svými dětmi opustila nejen v období léta 2011, ale rovněž v období od prosince 2011 do jara 2012. Tato námitka je však především námitkou skutkovou, nikoli právní, a proto nemůže založit uplatněný dovolací důvod. Nehledě na to, je sice pravdou, že je v této otázce jistá nesrovnalost mezi skutkovými závěry obsaženými ve skutkové větě a vyjádřením poškozené zachyceným v odůvodnění rozsudku, proti vyjádření poškozené nicméně stojí samotná výpověď obviněného u hlavního líčení o nárůstu četnosti hádek s poškozenou na začátku roku 2012 (č. l. 257). Především však lze souhlasit s názorem státního zástupce, že tato nejasnost nemůže mít vliv na právní posouzení, neboť i zbývající doba přibližně osmi až devíti měsíců, po kterou se obviněný jednání dopouštěl, je v daných souvislostech postačující k naplnění znaku po delší dobu ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. října 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký