3 Tdo 1080/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1080/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2005 o dovolání podaném obviněným R. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 8 To 140/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 2/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2004, č. j. 4 T 2/2003 - 1963, byl obviněný R. K. spolu s obviněnými R. T. a M. S.bod bodem 1) výroku uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že dne 9. 6. 2001 kolem 12.00 hod. v S., po předchozí vzájemné dohodě, vylákala obžalovaná M. S. do prostoru benzinového čerpadla A. D. P., poté co nasedl do jejího vozidla zn. Škoda Octavia, jako spolujezdec, přisedl zezadu do téhož vozidla obžalovaný R. K. a přiložil P. k hlavě pistoli, ke dveřím auta přiskočil obžalovaný R. T., přikázal poškozenému, aby dal ruce dozadu a obžalovaný K. mu nasadil pouta, obžalovaný T. vzal poškozenému klíče od jeho vozidla zn. Škoda Octavia 1,6, a obě auta odjela do lesa, do seníku v okolí obce H., když cestou do seníku obžalovaný K. sebral spoutanému poškozenému tři kusy zlatých řetězů a dva kusy zlatých náramků v hodnotě celkem 15.800,- Kč a částku 30.000,- Kč, kterou měl poškozený u sebe, po příjezdu do seníku nasadili poškozenému na hlavu černý igelitový pytel, obžalovaný T. jej ohrožoval pistolí, obžalovaný K. jej fyzicky napadl, tloukl jej basebalovou pálkou do hlavy i těla, požadovali po něm částku 200.000,- DM, které údajně měly být odcizeny S., polili mu nohy benzinem a vyhrožovali mu podpálením, poté jej svázaného převezli v kufru jeho vozidla do kůlny u domu, v obci S. V., okres Ch., kde jej opětovně fyzicky napadli, vyhrožovali mu likvidací rodiny a posléze jej přinutili podepsat plnou moc k prodeji jeho vozidla zn. Škoda Octavia 1,6, v hodnotě 254.900,- Kč, které mu na místě odebrali, rovněž mu odebrali jeho koženou bundu v hodnotě 7.200,- Kč a mobilní telefon Nokia 6150 v hodnotě 2.500,- Kč, a tímto jednáním mu způsobili škodu ve výši celkem 310.400,- Kč, přičemž v dalších týdnech do srpna 2001 donutili D. P. zaplatit postupně pomyslný dluh ve výši 70.000,- Kč, které předával poškozený obžalovanému T. Za tento trestný čin byl obviněný R. K. podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

O odvoláních, kterými předmětný rozsudek napadli obvinění R. K. a M. S., poškozený a v neprospěch obviněných též krajská státní zástupkyně v Plzni, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 8 To 140/2004, přičemž ohledně obviněného R. K. z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl, že se obviněnému R. K. podle § 234 odst. 1 tr. zák. ukládá trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon se podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. Jeho odvolání pak výrokem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. 12. 2004 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu a současně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný R. K. následně dovolání, jímž tato rozhodnutí napadl ve výrocích o vině a trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel na to, že oba soudy založily rozhodnutí o jeho vině zejména na výpovědích svědka (poškozeného) D. P. a odsouzené M. S. V uvedené souvislosti dovolatel především namítl, že výpověď svědka P. byla nevěrohodná, když ji svědek v průběhu trestního řízení opakovaně zásadně měnil. Podle dovolatele tato výpověď nebyla v souladu ani s dalšími důkazy, které měl soud k dispozici, zejména pokud jde o výpovědi policistů K., H., C. a svědků z blízkého okolí poškozeného. Dovolatel upozornil rovněž na skutečnost, že ve věci vypovídali policisté, z nichž někteří byli v době hlavního líčení již postaveni mimo službu, neboť u nich podle něj existovalo důvodné podezření, že v jiných trestních věcech manipulují s důkazy. Podle dovolatele rovněž nelze pominout roli spoluobviněné M. S., která zcela zjevně a ochotně spolupracovala s orgány činnými v trestním řízení a trest, který jí soud uložil, se jeví spíše jako symbolický, a to v podobě jakési odměny za úzkou spolupráci s policií, k níž pravděpodobně docházelo již před sdělením obvinění. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že jeho obvinění i celá jeho trestní věc vůči němu byly uměle vykonstruované a poškozený P. i jeho nejbližší byli zpracováni orgány policie tak, aby vypovídali v dovolatelův neprospěch. Soud tudíž vyhodnocoval nezákonně získané důkazy. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že se v daném případě stal obětí honby policistů na R. T., který je jeho dobrý přítel. Blízký vztah dovolatele k osobě R. T. byl pak zřejmě důvodem k dovolatelově policejní persekuci. V závěru dovolání proto navrhl, aby dovolací soud zrušil oba dovoláním napadené rozsudky ve výrocích o vině i trestu a přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který nejprve vyložil obsah dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na tomto základě dovodil, že dovolatel ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu v žádném směru nenamítá nesprávnost aplikace hmotného práva. Jeho dovolání tvoří pouze námitky, jejichž prostřednictvím orgánům činným v trestním řízení vytýká nesprávnost skutkových zjištění a nikoliv nesprávnost právního posouzení skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a posléze potvrzeného i soudem druhostupňovým. Podle názoru státního zástupce by skutkové námitky dovolatele mohly z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mít význam pouze v případě, že by bylo možné učinit závěr o extrémním nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů. Takové námitky však dovolatel nevznesl a ani Nejvyšší státní zastupitelství v rámci své vlastní přezkumné činnosti nezjistilo, že by v posuzované věci výše uvedený extremní nesoulad existoval. Vyjádření k dovolání obviněného shrnul státní zástupce tak, že dovolatel napadenému rozsudku ani jemu předcházejícímu řízení nevytkl žádnou vadu podřaditelnou pod některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Proto navrhl, aby dovolací soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce současně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný R. K. je podle § 265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky směřující vůči rozporům v provedených důkazech (především ve výpovědích poškozeného) a zejména vůči kvalitě důkazů, z nichž soudy vycházely při zjišťování skutkového stavu věci. Podle tvrzení dovolatele spoluobviněná M. S. spolupracovala s policií zřejmě ještě před sdělením obvinění a na některé svědecké výpovědi měly vliv nepřípustné zásahy orgánů policie (svědci byli zpracováváni ). Dovolatel poukázal na to, že jeho obvinění bylo vykonstruováno, stejně jako následně celá jeho trestní věc. Vyslovil přesvědčení, že se stal obětí policejní perzekuce pro svůj blízký vztah ke spoluobviněnému R. T. I když to v dovolání výslovně neuvedl, v kontextu uplatněných námitek naznačil, že inkriminovaným skutkem není vinen a pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen neprávem.

Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz str. 9 12 rozhodnutí) i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě posuzované věci vycházely z odlišného hodnocení důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku. Své závěry oba soudy v rozsahu požadovaném ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve svých rozhodnutí vyložily a odůvodnily.

Poněvadž dovolatel poukázal v zásadě pouze na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Přitom už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku vůči pravomocným rozhodnutím ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se soudy učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (jenž se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné významné skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením dokládaly.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného R. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler