3 Tdo 108/2011
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 223 tr. zák.




3 Tdo 108/2011 -25 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 o dovolání podaném S. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 487/2010 ze dne 23. 9. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 54/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 15 T 54/2010 ze dne 27. 7. 2010 byl dovolatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 trestního zákona účinného do dne 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu dvou let a bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.

V předmětné věci podal S. O. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 5 To 487/2010 ze dne 23. 9. 2010 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal S. O. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (byť uvedl písm. b/, ze slovní citace je však nepochybné, že zvolil právě zmíněný dovolací důvod). V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že konstatování soudů spočívající v obecně definované povinnosti věnovat se řízení, dostatečně pozorně sledovat provoz na komunikaci před vozidlem a přizpůsobit rychlost jízdy povětrnostním podmínkám jsou právě jenom obecné a v jeho případě tak nebylo specifikováno konkrétně jeho jednání ve vztahu k porušení důležité povinnosti. Z uvedeného dovodil, že pokud je uvedeno, že přehlédnul chodce na vyznačeném přechodu a zranil jej, tak uvedené jednání nemůže být samo o sobě takové, které by umožnilo závěr, že porušil důležitou povinnost a nejde tak o předmětný trestný čin bez zjištění dalších okolností, jakými je rychlost pohybu vozidla, způsob chůze poškozené apod. Dále namítl absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, když nebylo dostatečně zkoumáno, zda si i v případě nedbalostního trestného činu mohl takový následek představit a zda tedy bylo možné i přes vynaložení veškeré opatrnosti z jeho strany střetu zabránit. V důsledku uvedených skutečností tak má za to, že v předmětné věci soudy obou stupňů z takto uvedených důvodů dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. za užití § 265 l odst. 1 tr. ř. zrušil citované usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející (citovaný) rozsudek Okresního soudu v Hodoníně a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky s tím, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka poukazující na nekonkrétnost označení povinností, které měl svým způsobem jízdy porušit a zavinit tak dopravní nehodu spojenou se zraněním poškozené. K tomu uvedl, že z učiněných skutkových zjištění plyne, že dovolatel v kritické době nedostatečně sledoval dopravní situaci a srazil chodkyni, která přecházela po přechodu pro chodce zleva doprava z jeho pohledu. Přitom samotný směr chůze poškozené vylučuje možnost, že tato vstoupila do vozovky náhle, takže žádný konkrétní druh porušení některé ze základních povinností řidiče nebylo třeba zjišťovat. Proto také navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Tak je tomu i v posuzované věci, když dovolatel pouze polemizuje s tím, jak měla být učiněná skutková zjištění interpretována. V tomto směru je namístě uvést, že jeho námitky stran absence jím porušené důležité povinnosti uložené mu podle zákona a absence příčinné souvislosti mezi jeho zaviněním a vzniklým následkem mají právně relevantní charakter, současně jsou však zjevně neopodstatněné.

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně je namístě zdůraznit, že soud podrobně popsal, jakým způsobem si dovolatel v rozhodné době počínal. To s tím, že také označil (a v důvodech přijatého rozhodnutí) i rozvedl, jaká konkrétní ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (dále jen silniční zákon) dovolatel porušil. Pokud soud prvního stupně (ve shodě se soudem odvolacím) označil dovolatelem porušené ustanovení § 5 odst. 1 písm.b), h) a § 18 odst. 1 silničního zákona, vycházel z učiněných skutkových zjištění a současně nepochybil, pokud zmíněná ustanovení silničního zákona označil za natolik zásadní, že dospěl nakonec i k závěru, že jejich porušením dovolatel současně porušil také důležitou povinnost uloženou mu (jako řidiči) podle zákona. Uvedená ustanovení silničního zákona totiž nelze vnímat jako ustanovení obecná (samozřejmá), ale jedná se naopak o zásadní (konkrétně popsané) povinnosti řidiče, která musí být dodržována a respektována. Takové povinnosti, jako plně se věnovat řízení vozidla, dostatečně sledovat provoz na komunikaci před svým vozidlem a přizpůsobení rychlosti jízdy povětrnostním podmínkám, jsou jednoznačně povinnostmi základními s konkrétním obsahem. Pokud je dovolatel porušil (nerespektoval) je nepochybné, že současně také porušil důležité povinnosti, které pro něj (jako řidiče) ze zákona plynou. Stran absence namítané příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a vzniklým následkem v podobě zranění poškozené je namístě uvést, že i s ohledem na již řečené a znovu s ohledem na učiněná skutková zjištění je nepochybné, že dovolatel srazil chodkyni v době, kdy tato se již prokazatelně nacházela hluboko na vyznačeném přechodu pro chodce a nelze tak mít za to, že šlo o její pouhé přehlédnutí. Ostatně i toto dovolatelem označené přehlédnutí bylo právě výsledkem jeho neopatrné jízdy a porušení již uvedených základních ustanovení obsažených v silničním zákoně.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. února 2011

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka