3 Tdo 108/2004
Datum rozhodnutí: 10.03.2004
Dotčené předpisy:




3 Tdo 108/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. března 2004 dovolání obviněného P. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 2 To 96/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 13/97, a rozhodl t a k t o :

Dovolání P. G. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2003, sp. zn. 10 T 13/97, byl obviněný P. G. uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 241 odst. 1 tr. zákona, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 7. 1998, sp. zn. 10 T 39/98-110 byl odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zákona za použití ust. § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 a půl roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 7. 1998, sp. zn. 10 T 39/98-110, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali obvinění J. L., roz. D., P. G. a krajský státní zástupce v Brně odvolání, kterým se zabýval dne 14. 10. 2003 ve veřejném zasedání Vrchní soud v Olomouci. Ten svým rozsudkem z podnětu odvolání krajského státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám nově rozhodl tak, že obviněného P. G. uznal vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona ve znění účinném do 30. 4. 2001. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 241 odst. 1 tr. zákona, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 7. 1998, sp. zn. 10 T 39/98-110, mu uložil podle § 241 odst. 2 tr. zákona, ve znění účinném do 30. 4. 2001, za použití ustanovení § 35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 7. 1998, sp. zn. 10 T 39/98-110, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odvolání obviněných J. L. a P. G. byla uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci podle § 256 tr. řádu zamítnuta.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění odvolacího soudu, že následně poté, co obžalovaní ml. J. L. a ml. P. P. s vědomím obžalovaného dokončili jednání podrobně popsané ve výroku tohoto rozsudku, dne 12. 12. 1994 mezi 05.00 08.50 hodinou ve videopůjčovně s barem v B., vylákal pod záminkou rozhovoru nezletilou J. T. do objektu WC, uzamkl dveře a požadoval po J. T. pohlavní styk a když odmítala a plakala, kroutil jí rukama a narážel s ní zády o zeď a vyhrožoval jí, že ji odsud nepustí; poté, přestože ho odstrkávala rukama a dávala slovně najevo nesouhlas, ji svlékl a vykonal na ní soulož.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný P. G. ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém napadá výrok o vině i navazující výrok o trestu odsuzujícího rozsudku, přičemž se výslovně odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Vyslovuje názor, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.



V odůvodnění svého dovolání argumentuje tím, že trestní stíhání proti němu trvalo více jak devět let, během této doby byl rozsudkem Krajského soudu v Brně dvakrát po sobě v plném rozsahu zproštěn obžaloby a že uznán vinným byl až po více než osmi letech v pořadí třetím rozsudkem Krajského soudu v Brně, který byl následně ještě znovu změněn napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci. Uvádí, že průtahy v řízení nastaly bez jakéhokoliv jeho zavinění, aniž by se projednávaná věc vymykala případům běžně projednávaným v rámci příslušnosti soudu podle § 17 odst. 1 tr. řádu.

Obviněný je přesvědčen, že se právo státu na jeho stíhání a potrestání dostalo do extrémního rozporu s jeho právem na projednání záležitosti v přiměřené lhůtě, díky čemuž se stát svého práva svým postupem zbavil a že trestní stíhání mělo být v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu zastaveno pro nepřípustnost ještě před vynesením napadeného rozsudku. V této souvislosti odkazuje i na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, na ustanovení § 2 odst. 4 tr. řádu a na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tz 316/2001.



Protože je přesvědčen, že v jeho případě byla naplněna kriteria pro zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti, navrhuje v petitu svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby sám rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který považuje dovolání P. G. za zjevně neopodstatněné. Připomíná, že důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11 odst. 1 tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně, představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního řízení. Aby mohl být úspěšně uplatněn v trestním řízení odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, musel by být důvod pro zastavení trestního stíhání takovou smlouvou stanoven jednoznačně. Konstatuje, že v případě zvažované Úmluvy tomu tak není, přičemž ani dovolatelem parafrázovanému znění čl. 6 odst. 1 Úmluvy nekoresponduje žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání. Poukazuje příkladmo i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a na rozhodovací praxi Ústavního soudu České republiky, který opakovaně zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.



Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tedy navrhuje, aby dovolání P. G. bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a odvolacím soudem byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že obsah dovolání je s použitým dovolacím důvodem v souladu, neboť dovolatel se domáhá rozhodnutí, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno pro nepřípustnost a tomuto jeho názoru také odpovídá jeho argumentace v odůvodnění dovolání.

Pokud však jde o posouzení opodstatněnosti námitek obviněného, Nejvyšší soud přisvědčil názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a posuzované dovolání shledal zjevně neopodstatněným. Nelze se ztotožnit s názorem obviněného, že v důsledku délky trestního stíhání se stát zbavil svého práva a povinnosti toto řízení dokončit výrokem o vině a o trestu v odsuzujícím rozsudku. Nejvyšší soud se rovněž neztotožňuje s názorem obviněného, že v jeho případě nastaly okolnosti dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, jakož i s extenzivním výkladem tohoto ustanovení, jak obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl. Je zcela zřejmé, že závazek zastavit trestní stíhání v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního řízení z dovolatelem uváděné Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod explicitně nevyplývá a nelze si její obsah vykládat tak, jak to dovolatel činí. V posuzovaném případě ostatně ani nelze konstatovat, že k délce řízení předcházejícího napadenému rozsudku došlo vlivem nečinnosti či jiného liknavého postupu orgánů činných v trestním řízení; námitka v tomto směru také nebyla dovolatelem uplatněna a dovolatel sám naopak ve svém mimořádnému opravném prostředku genezi celého řízení zdůrazňuje.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že námitky obviněného v tom směru, že mělo být zastaveno jeho trestní stíhání ještě před vynesením napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci nemohou obstát a podané dovolání je tedy zjevně neopodstatněné. Konečně lze dovolatele odkázat i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. II. ÚS 32/03, kde je tato problematika řešena.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného P. G. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. března 2004

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h