3 Tdo 1077/2015
Datum rozhodnutí: 09.09.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 12 odst. 2 tr. zákoník, § 358 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1077/2015 -24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 9. září 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Š. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 7 To 117/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 296/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2015, č. j. 2 T 296/2014-199, byl obviněný Š. C. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě, že dne 5. 5. 2013 kolem 06.00 hod. v P., v Ž. u., na chodníku poblíž baru A. při vzájemném fyzickém napadání s P. D. tohoto zasáhl střepem ze sklenice a dále jej opakovaně pěstmi udeřil minimálně do oblasti hlavy, čímž mu způsobil 3 cm dlouhou řeznou ránu na hřbetu prsteníčku levé ruky s porušením obalu šlachy extenzoru, tedy poranění, které si vyžádalo lékařské ošetření, ovšem nezpůsobilo výraznější omezení v běžném způsobu života poškozeného P. D. . Za to byl podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, s přihlédnutím k 314e odst. 2 tr. ř. , odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře sto hodin.

Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 7 To 117/2015, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému při nezměněném výroku o vině znovu podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře sto hodin, avšak za použití ustanovení § 62 odst. 1 tr. zákoníku a § 63 odst. 1 tr. zákoníku. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 31. 3. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v odvoláním neúspěšně napadeném výroku o vině i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Š. C. následně dovolání , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že soudy obou stupňů neměly k dispozici jediný důkaz svědčící o tom, že by vůbec poškozeného P. D. napadl. Přestože nikdo ze svědků takovou variantu skutkového děje nepotvrdil, nebyl v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zproštěn. Rozhodnutí o jeho vině je podle dovolatele založeno výhradně na důkazně nepodložených domněnkách orgánů činných v trestním řízení. Při hmotně právním posouzení stíhaného skutku soudům vytkl, že nesprávně interpretovaly zásadu subsidiarity trestní represe, jejíž důsledná aplikace by v daném případě odůvodňovala rozhodnutí o postoupení věci správnímu orgánu příslušnému k rozhodnutí o přestupcích. Dovolatel je totiž přesvědčen, že společenská škodlivost jeho jednání byla v daném případě zcela nepatrná. Šlo pouze o drobnou vzájemnou rozepři s poškozeným. Soudy však při posouzení dané otázky nesprávně akcentovaly jeho předchozí odsouzení pro násilnou trestnou činnost. Tím ovšem porušily další trestněprávní zásadu ne bis in idem. Na podporu své argumentace dovolatel poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu vymezující znaky a charakter trestného činu výtržnictví, která podle jeho názoru vyznívá v jeho prospěch.

Závěrem dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 7 To 117/2015, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2015, č. j. 2 T 296/2014, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který úvodem poukázal na to, že podstatná část námitek obviněného deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Konkrétně jde o výhrady vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, tedy vůči jejich skutkovým závěrům. V této souvislosti státní zástupce připomněl, že průlom do skutkových zjištění soudů lze v dovolacím řízení připustit pouze zcela výjimečně, a sice v případech, kdy jsou v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Existenci takového rozporu však obviněný výslovně nenamítl a v daném případě jej podle názoru státního zástupce ani dovodit nelze, když soud prvního stupně veškeré podstatné důkazy pro rozhodnutí, opatřené v souladu s procesními předpisy, nejen provedl, ale současně je řádně a logickým způsobem vyhodnotil.

Pokud jde o hmotně právní námitku dovolatele stran nesprávného výkladu zásady subsidiarity trestní represe oběma soudy, státní zástupce ji - s poukazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, a na ně navazující soudní judikaturu - nepovažuje za opodstatněnou. Skutková zjištění totiž v posuzovaném případě podle jeho mínění neumožňují závěr, že jednání obviněného neslo natolik specifické rysy, aby je z hlediska spodní hranice trestnosti bylo možno podřadit pod nejlehčí, běžně se vyskytující případy skutkové podstaty trestného činu výtržnictví a bylo tak namístě uvažovat o aplikaci principu ultima ratio. Závěrem státní zástupce poukázal na nesprávné chápání zásady ne bis in idem ze strany dovolatele se zdůrazněním, že v posuzovaném případě nebyl opětovně trestně stíhán pro trestný čin, o kterém by již bylo v minulosti v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Pokud soud prvního stupně předchozí dovolatelovo odsouzení pro násilný delikt hodnotil jako okolnost významnou pro posouzení jeho osoby, počínal si zcela v souladu se zákonem.

Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil i pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal ve věci rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c/) tr. ř.

Obviněný Š. C. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Jsou-li výše uvedená teoretická východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje skutkové závěry soudů, pokud jde o průběh vzájemné fyzické potyčky s poškozeným P. D. Jedná se totiž o námitky ryze procesní povahy, které směřují k revizi zjištěného skutkového stavu věci, z něhož soudy vycházely při hmotně právním posouzení jeho jednání. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech.

Nejvyšší soud tento závěr učinil i při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně, neboť v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.

Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že soud zjištěný skutkový stav věci opřel nikoli o vlastní domněnky a ničím nepodložené hypotézy, jak mu vytýká dovolatel, ale především o výpověď M. V., očitého svědka vzájemného fyzického napadání mezi obviněným Š. C. a poškozeným P. D., který dostatečně podrobně vylíčil, co potyčce mezi nimi předcházelo, kde a jakým způsobem proběhla a v co vyústila. Je třeba dodat, že soud nehodnotil tuto výpověď nekriticky a izolovaně, nýbrž v návaznosti na další procesně relevantní důkazy, zejména svědectví B. P., která poskytla v baru A. prvotní ošetření poškozenému P. D., a důkazy listinné (v bližším viz příslušné pasáže písemného vyhotovení rozsudku na str. 2 až 5). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl v tomto směru žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) náležitě odůvodnil (viz část na str. 2 dole a 3 napadeného rozsudku). Rovněž on přesvědčivě vysvětlil, proč obhajobě obviněného, spočívající v popírání žalovaného jednání, neuvěřil a proč shledal napadený výrok o vině za prokázaný bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.

Pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podřadit toliko právně relevantní námitku obviněného, že jeho jednání ani v podobě zjištěné soudy obou stupňů nemělo být právně kvalifikováno jako čin soudně trestný, ale věc měla být se zřetelem k zásadě užití norem trestního práva jako nejzazšího prostředku (ultima ratio) řešena podle norem jiného právního odvětví (zde jako přestupek).

Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal opodstatnění.

Namítaný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví, samozřejmě nelze zpochybňovat a trestní zákoník jej konečně promítá i do ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. To však na druhou stranu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti pravidelně zdůrazňuje, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Nadále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Jinými slovy, byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, stát nemůže rezignovat na svou roli garanta účinné ochrany oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.

Otázku škodlivosti činu pro společnost je třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Těmito kritérii jsou povaha a závažnost trestného činu, které jsou určovány způsobem jeho provedení a následky a dále osobou pachatele, měrou jeho zavinění, pohnutkou k činu a záměrem nebo cílem, který činem sledoval. Přitom se obecně vychází z pojetí, podle nějž se úvaha o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, uplatní pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy lze uvažovat o uplatnění odpovědnosti podle jiné právní normy (např. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).

Na tomto místě je třeba znovu připomenout skutková zjištění soudů, z nichž Nejvyšší soud vycházel při svém rozhodování a která lze stručně shrnout tak, že obviněný se dne 5. 5. 2013 v baru A. v Ž. u. na P. setkal s poškozeným P. D., což oba jako staří známí nesli s neskrývanou nelibostí. Atmosféru silného napětí mezi nimi zaregistroval člen tzv. ochranky baru, svědek M. V., který je proto raději preventivně vyzval, aby si případně své nevyřízené účty z minulosti vyrovnali venku. Na to oba aktéři zareagovali tak, že v krátkém časovém sledu za sebou bar opustili a brzy na to se počali vzájemně napadat na ulici (na přilehlém chodníku). Jejich ostrá výměna názorů, na kterou se obviněný dopředu vyzbrojil odnesenou sklenicí, pak vyústila v poměrně hluboké řezné poranění na prstu levé ruky u P. D. a frakturu nosních kůstek a další drobná zranění ve tváři obviněného Š. C.

Takto zjištěné skutkové okolnosti, popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedené v jeho odůvodnění, právní posouzení předmětného skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku plně odůvodňují.

Z hlediska charakteru, intenzity a průběhu útoku se dovolatel dopustil nepochybně jedné z nejzávažnějších forem výtržnického jednání, když se na místě veřejnosti přístupném vzájemně fyzicky napadal s jinou osobou. Co do významu následku zvyšuje závažnost inkriminované výtržnosti skutečnost, že vyústila v krvavé zranění nejen jeho samého, ale též druhého účastníka konfliktu. Zjevně tedy nešlo pouze o bagatelní, nevinnou potyčku, při níž by oba aktéři spíše demonstrovali své odhodlání podstoupit pěstní souboj pro případ, že protivník zaútočí jako první. Nejvyšší soud nepřehlédl ani skutečnost, že dovolatel s poškozeným po předchozí vzájemné konkludentní dohodě přistoupili k vyřizování svých účtů na ulici v centru P., kde museli v době kolem šesté hodiny ranní počítat s přítomnosti dalších kolemjdoucích osob, které tak budou proti své vůli konfrontovány s výjevem způsobilým vyvolat v člověku pocity úzkosti, strachu a nezřídka i obav o vlastní zdraví a bezpečnost. Tím zřetelně projevili sklony k bezohlednosti vůči svému okolí a současně hrubou neúctu k elementárním pravidlům slušného občanského soužití. Soud prvního stupně při posouzení společenské škodlivosti činu správně přihlédl i k tomu, že dovolatel si výše rekapitulovaným způsobem počínal ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu, který si odpykával za vysoce závažný protiprávní čin proti životu a zdraví. Pokud vzal tuto významnou skutečnost v potaz, postupoval zcela v souladu se zákonem. Ústavně zakotvenou zásadu ne bis in idem , podle níž - zjednodušeně řečeno - nemůže být o jednom skutku s konečnou platností rozhodnuto více než jedenkrát, si dovolatel vyložil zcela nesprávně. Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání výstižně poukázal i státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství.

Protože dovolání obviněného Š. C. bylo dílem opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu