3 Tdo 1067/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoník



3 Tdo 1067/2013 -15

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2013 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obv. O. J. , proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 173/2013 ze dne 29. května 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 19/2013, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 173/2013 ze dne 29. května 2013 zrušuje . II . Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu s e Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 19/2013 ze dne 27. 2. 2013 byl obviněný O. J. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále je tr. zákoník), který byl spatřován ve skutečnosti, že ačkoli si byl vědom skutečnosti, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 30 T 91/2011, který nabyl právní moci téhož dne, mu byl uložen (mimo jiné) trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu pěti let, přesto se na území hl. m. P. zdržoval, aniž k tomu měl vážný důvod a aniž by požádal o povolení, a to nejméně dne 6. 2. 2013, kdy byla v době kolem 16:45 hod. v P., na náměstí R. poblíž vchodu do metra kontrolována hlídkou Policie ČR jeho totožnost, neboť byl na tomto místě přítomen jako svědek trestného činu spáchaného jinou osobou, a dále dne 21. 2. 2013, kdy byl v době kolem 11:00 hod. v P., T., ve středisku A. s. kontrolován hlídkou Policie ČR a následně zadržen. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců a pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obv. J. rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 61 To 173/2013 ze dne 29. května 2013 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 6 T 46/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněného J., včas a za splnění všech zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, přičemž za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že nelze souhlasit s postupem odvolacího soudu, který obviněnému uložil souhrnný trest, a to proto, že v dané věci nejde o vícečinný souběh, a tedy ani o vztah souhrnnosti trestů. To proto, že základním předpokladem pro uložení souhrnného trestu je souběh trestných činů, tj. spáchání více trestných činů (v případě ukládání souhrnného trestu, jakožto jedné z forem trestání souběhu, však může jít pouze o případ tzv. vícečinného souběhu, tj. o více skutků) spáchaných stejným pachatelem předtím, než byl pro některý z nich vyhlášen soudem prvního stupně první odsuzující rozsudek. Zdůraznil, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující - byť nepravomocný - rozsudek za nějaký trestný čin téhož pachatele. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (srov. č. 8/1974-II. Sb. rozh. trestního). Jinými slovy, souhrnný trest lze dle nejvyššího státního zástupce ukládat jen tehdy, jestliže by již v pořadí prvním odsuzujícím rozhodnutím bylo možné ukládat trest za veškerou sbíhající se trestnou činnost téhož obviněného. Poukázal však na skutečnost, že o takový případ v nyní posuzované věci nejde, neboť předmětné trestní řízení se vedlo o skutku, který byl spáchán dne 6. 2. 2013 a 21. 2. 2013 a ohledně kterého byl první odsuzující rozsudek vyhlášen Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 27. 2. 2013 pod sp. zn. 1 T 19/2013, avšak skutek, který byl projednáván Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 46/2013 a dle názoru Městského soudu v Praze má být ve vztahu souběhu, byl spáchán dne 7. 3. 2013, tj. až poté, co byl v jiné věci vyhlášen odsuzující rozsudek. Proto odvolací soud nepostupoval správně, když výrok o samostatně ukládaném trestu zrušil a uložil obviněnému souhrnný trest. Shrnul tak, že posouzení, zda jsou v určitém případě splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákona, tedy hmotně právního předpisu a rozsudek Městského soudu v Praze tak spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a tím je dán dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud ad 1. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 61 To 173/2013, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, ad 2. dále postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a ad 3. v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., aby rozhodl v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil obviněný O. J. prostřednictvím svého obhájce. V tomto svém vyjádření uvedl, že je člověkem bez domova, který žije na ulici, a to v rámci hlavního města P., které je fakticky jeho bydlištěm. Současně toliko v P. je schopen zajistit si neoficiální práci jako pomocná síla zejména ve stavebnictví a dále poukázal na skutečnost, že v rámci P. existuje systém sociální pomoci pro lidi v obdobné životní situaci. Policie ČR obviněného na území hlavního města opakovaně kontroluje a obviněný je opakovaně trestán, když skutkově i právně jde o jednoduchou věc, nicméně s fatálním zásahem do svobody člověka. Dle obhajoby je nepochopitelné, že žádný z orgánů činných v trestním řízení nepřistoupil k aplikaci ust. § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když jediným závadným jednáním obviněného je právě pobyt na území P., a to nikoli z důvodů páchání trestné činnosti, ale z existenčních důvodů. Obhájce obviněného vyjádřil přesvědčení, že trestní právo nepřípustně svými prostředky řeší sociální problém skupiny obyvatel, kteří se nedobrovolně ocitli na ulici, když s ohledem na aktuální ekonomickou situaci jsou tito lidé schopni přežívat toliko v P. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud aplikací § 43 odst. 2 tr. zákoníku alespoň částečně zhojil absenci nekonání společného řízení k projednání všech skutků spáchaných odsouzeným. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť rozhodnutí o dovolání nemůže vést k podstatné změně situace obviněného, když současně otázka, která má být řešena nemá po právní stránce zásadní význam. Současně vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání, vyjma situace, kdy by Nejvyšší soud rozhodoval podle § 265m tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Námitky proti uloženému trestu lze v rámci dovolacího řízení (kromě trestu svobody na doživotí) vznést toliko pod dvěma dovolacími důvody, a to jednak pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř., a to pouze s tím, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva (než jsou otázky druhu a výměry trestu), jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. I kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a § 31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v ustanovení § 33 tr. zák., není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (viz rozhodnutí č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Z výše uvedeného je tak zřejmé, že dovolací námitka týkající se uloženého souhrnného trestu byla uplatněna z hlediska předmětného dovolacího důvodu právně relevantně a v daném případě i důvodně. V dané věci lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tz 62/72 ze dne 15. 1. 1973 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod pořad. č. 8/1974), podle kterého více trestných činů (přečinů) je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující - byť nepravomocný - rozsudek za nějaký trestný čin (přečin). Činy spáchané po odsuzujícím rozsudku od doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu. Je tedy zřejmé, že pokud byl v nyní posuzované věci vynesen odsuzující rozsudek dne 27. 2. 2013, nelze trestnou činnost spáchanou obviněným po tomto datu považovat za trestnou činnost spáchanou v souběhu s nyní posuzovanou trestnou činností, nýbrž jako recidivu. Nelze ani přisvědčit námitkám obviněného (jeho obhájce), že vynesením souhrnného trestu došlo k nápravě skutečnosti, že nebylo vedené společné řízení pro tyto skutky. Je sice pravdou, že předmětných skutků, které byly posouzeny jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1písm. c) tr. zákoníku (a které byly vedeny u Obvodního soudu pro Prahu pod sp. zn. 1 T 19/2013 a 6 T 46/20123) se obviněný J. dopustil krátce po sobě (únor a březen 2013), na území města P. (což by svědčilo pro skutečnost, že se jedná o pokračování v trestné činnosti), avšak nelze přehlédnout ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř., podle kterého pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Bylo-li o uvedeném trestném činu konáno zkrácené přípravné řízení, nastávají účinky sdělení obvinění ve smyslu ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. doručením návrhu na potrestání obviněnému, což bylo v posuzovaném případě dne 23. 2. 2013 (což vylučuje ukládání společného trestu) a přestože byl v dané věci dne 27. 2. 2013 vynesen i rozsudek sp. zn. 1 T 19/2013, obviněný přesto pokračoval v tomto jednání a dne 7. 3. 2013 byl opět zadržen, když se znovu dopouštěl jemu přisuzovaného přečinu (věc Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 6 T 46/2013). Z výše uvedeného je tak zřejmé, že ani nebylo technicky možné vést o těchto skutcích jedno řízení a současně ani nebyly dány podmínky pro uložení souhrnného (úhrnného či společného) trestu. V této souvislosti je nutno zmínit další možné pochybení odvolacího soudu při ukládání souhrnného trestu, když z předmětného spisu žádným způsobem nevyplývá, že by odvolací soud provedl důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 6 T 46/2013, ačkoli to bylo jeho povinností, pokud chtěl takto souhrnný trest ukládat (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 125/93 ze dne 17. 9. 1993, podle kterého o uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. (§ 43 odst. 2 tr. zákoníku) by zásadně nemělo být rozhodnuto bez toho, že soud provede důkaz spisem ve věci, v níž byl vydán rozsudek, ve vztahu ke kterému je dán vztah souhrnnosti. Provedení důkazu jen opisem rozsudku je nedostatečné, protože mohou nastat skutečnosti, které z obsahu rozsudku nevyplývají a které vylučují uložení souhrnného trestu).

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 173/2013 ze dne 29. května 2013. Zrušil také podle § 265k odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Praze pak podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset odvolání obviněného J. znovu projednat. Při novém rozhodování je potom soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného v neprospěch obviněného, není soud povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).

Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka