3 Tdo 1067/2010
Datum rozhodnutí: 10.11.2010
Dotčené předpisy: § 235 odst. 1,2 písm. e) tr. zák., § 124 tr. ř.




3 Tdo 1067/2010-I- 77 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2010 dovolání, které podal obviněný M. P. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 3 To 767/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 93/2007, a rozhodl takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 3 To 767/2009, zrušuje v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného směřující proti skutku pod bodem 14) výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 71 T 93/2007.

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 71 T 93/2007 , byl obviněný M. P. Š. uznán vinným těmito trestnými činy:

1) Trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), jehož se dopustil tím, že dne 25. 4. 2006 na blíže neupřesněném místě v O., v úmyslu neoprávněně se obohatit, prostřednictvím telefonické prodejní linky společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., uzavřel na jméno poškozeného P. Č., jehož osobní údaje si bez jeho svolení opsal z jeho občanského průkazu na předchozím společném pracovišti, srozuměn s tím, že po něm bude poškozenou společností vymáhán vzniklý dluh, bez jeho vědomí a souhlasu smlouvu na poskytování telekomunikačních služeb vedenou pod zákaznickým účtem, na jejímž základě mu následně byly dodány 4 kusy SIM karet s telefonními čísly a dva dotované mobilní telefony značky Nokia 6101, za zvýhodněnou cenu 577,- Kč a značky Sony Ericsson K700i, za zvýhodněnou cenu 7,- Kč, kdy objednané zboží mu bylo doručeno na jméno poškozeného P. Č. na adresu, kdy při jeho převzetí složil jistinu ve výši 4.000,- Kč, přičemž následně, v souladu se svým původním záměrem, nijak nehradil částky fakturované za využívání poskytovaných telekomunikačních služeb, kdy tímto jednáním způsobil poškozené společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., škodu na nezaplacených službách po odečtení zaplacené jistiny ve výši 1.707,- Kč a škodu na rozdílu zvýhodněné a standardní ceny poskytnutých mobilních telefonů ve výši 8.970,­Kč, celkem tedy 10.677,- Kč (bod 1).

2) Trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěnou dobu ve dnech 5. 7. 2006, 6. 7. 2006, 7. 7. 2006 a v době kolem 03:50 hod. dne 8. 7. 2006 v M. O. řídil motocykl značky Kawasaki bez příslušného řidičského oprávnění ve smyslu § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) ve znění pozdějších předpisů, když není držitelem řidičského průkazu (bod 2).

3) Trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 30. 8. 2006 na blíže neupřesněném místě v O., prostřednictvím telefonické prodejní linky společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., uzavřel na jméno poškozené Z. K., bez jejího vědomí a souhlasu, srozuměn s tím, že po ní bude poškozenou společností vymáhán vzniklý dluh, smlouvu na poskytování telekomunikačních služeb vedenou pod zákaznickým účtem, na jejímž základě mu byla dodána SIM karta s telefonním číslem s tarifem 500 Naplno a dotovaný mobilní telefon zn. Sony Ericsson V 630i, za dotovanou cenu 977,- Kč, kdy zásilku převzal prostřednictvím České pošty, s. p., na adrese Z. K., M. O., jako obchodní balík pomocí jejího občanského průkazu, který jí za tímto účelem bez dovolení vzal v místě jejího bydliště, přičemž následně po zaplacení volací jistiny ve výši 3.000,- Kč a převzetí dotovaného mobilního telefonu, v souladu se svým původním záměrem, nijak nehradil částky fakturované za poskytování telekomunikačních služeb, kdy tímto jednáním způsobil poškozené společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., škodu na nezaplacených službách po odpočtu zaplacené jistiny ve výši 3.125,- Kč, a dále škodu na rozdílu zvýhodněné a standardní ceny vylákaného mobilního telefonu ve výši 6.600,- Kč, tedy celkem 9.725,- Kč (bod 3).

4) Trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle § 180d tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 23. 3. 2007 v době kolem 08.30 hod. v M. O., řídil osobní motorové vozidlo značky VW Scirocco, tmavě modré barvy, bez příslušného řidičského oprávnění ve smyslu § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, když není držitelem řidičského průkazu (bod 4).

5) Trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle § 180d tr. zák., jehož se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:

dne 28. 3. 2007 v 17.40 hod. v M. O., v blízkosti domu, řídil osobní motorové vozidlo značky VW Scirocco modré barvy, bez příslušného řidičského oprávnění ve smyslu § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) ve znění pozdějších předpisů, když není držitelem řidičského průkazu (bod 5);

dne 28. 3. 2007 v 17.57 hod. v M. O., v blízkosti domu řídil osobní motorové vozidlo značky VW Scirocco modré barvy, bez příslušného řidičského oprávnění ve smyslu § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) ve znění pozdějších předpisů, když není držitelem řidičského průkazu (bod 6);

dne 28. 3. 2007 v 18.41 hod. v M. O., v blízkosti domu řídil osobní motorové vozidlo značky VW Scirocco modré barvy, bez příslušného řidičského oprávnění ve smyslu § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) ve znění pozdějších předpisů, když není držitelem řidičského průkazu (bod 7);

dne 29. 3. 2007 v 08.05 hod. v M. O., v blízkosti domu řídil osobní motorové vozidlo značky VW Scirocco modré barvy, bez příslušného řidičského oprávnění ve smyslu § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) ve znění pozdějších předpisů, když není držitelem řidičského průkazu (bod 8);

dne 30. 3. 2007 ve 12.40 hod. v M. O., v blízkosti domu řídil osobní motorové vozidlo značky VW Scirocco modré barvy, bez příslušného řidičského oprávnění ve smyslu § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) ve znění pozdějších předpisů, když není držitelem řidičského průkazu (bod 9);

dne 30. 3. 2007 v 19.45 hod. v M. O., v blízkosti domu řídil osobní motorové vozidlo značky VW Scirocco modré barvy, bez příslušného řidičského oprávnění ve smyslu § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) ve znění pozdějších předpisů, když není držitelem řidičského průkazu (bod 10);

dne 1. 4. 2007 v 11.52 hod. v M. O., v blízkosti domu řídil osobní motorové vozidlo značky VW Scirocco modré barvy, bez příslušného řidičského oprávnění ve smyslu § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) ve znění pozdějších předpisů, když není držitelem řidičského průkazu (bod 11);

dne 2. 4. 2007 v 08.25 hod. v M. O., v blízkosti domu řídil osobní motorové vozidlo značky VW Scirocco modré barvy, bez příslušného řidičského oprávnění ve smyslu § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) ve znění pozdějších předpisů, když není držitelem řidičského průkazu (bod 12);

dne 5. 4. 2007 v 07.30 hod. v M. O., v blízkosti domu řídil osobní motorové vozidlo značky VW Scirocco modré barvy, bez příslušného řidičského oprávnění ve smyslu § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) ve znění pozdějších předpisů, když není držitelem řidičského průkazu (bod 13).

14) Trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 13. 4. 2007 v době kolem 09.30 hod. v M. O., v chodbě domu, před bytem poškozeného E. G., tohoto po oslovení, zda na něj podal trestní oznámení, poškozenému E. G. vyhrožoval tím, že "zda půjde svědčit, že ho viděl jezdit autem, tak má kamarády U., o tom se jim zmíní a budou se dít věci", kdy takto poškozeného nutil, aby ve věci nevypovídal jako svědek .

15) Trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 26. 6. 2007 v době kolem 12.35 hod. v O.-P., na ul. H., řídil motorové vozidlo značky VW Scirocco, ač si byl vědom skutečnosti, že není držitelem žádného řidičského oprávnění dle § 81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) ve znění pozdějších předpisů, přičemž byl kontrolován hlídkou Městské policie Ostrava .

Za skutky pod bodem 1 a 2 byl obviněný M. P. Š. odsouzen podle § 250 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2007 č. j. 71 T 268/2006-78 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2007 č. j. 3 To 177/2007-105, jímž byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 71 T 178/2006, jenž byl obviněnému doručen dne 29. 8. 2006 a nabyl právní moci dne 7. 9. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za skutky pod body 3 - 15 byl obviněný podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trest odnětí svody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou roků. Obviněnému byla též uložena podle § 228 odst. 1 tr. zák. povinnost uhradit škodu poškozené společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., v částce 20.402,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 71 T 93/2007, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením dne 24. 11. 2009, sp. 3 To 767/2009 , a to tak, že odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2010, č.j. 71 T 93/2007-255, byly podle § 419 věta třetí trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění zákona 306/2009 Sb., poměrně kráceny tresty uložené rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 71 T 93/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 3 To 767/2009, a to tak, že za skutky pod body 1) 2) výroku rozsudku byl souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců krácen na souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců a ve vztahu ke skutkům pod body 3) 15) výroku rozsudku bylo rozhodnuto, že zbytek trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel uložený ve výměře 2 (dvou) roků obviněný nevykoná. Usnesení nabylo právní moci dnem 1. 2. 2010.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. P. Š. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zopakoval svou již v odvolání uvedenou námitku, že v předmětném trestním řízení nebylo v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 a § 89 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 3 tr. ř. prokázáno, že se stal skutek pod bodem 14) uvedeného rozsudku. Jde zejména o to, že jediným přímým svědkem uvedeného skutkového děje byl svědek G., který, jak sám uvádí, byl v přípravném řízení příslušníky PČR donucován k výpovědi, která podle názoru obhajoby tak byla získána nezákonným způsobem. Dané obviněný dovozuje z údajně snížené v ěrohodnosti výpovědí svědků G., G. a V., a to výpovědí svědka P., který vypověděl, že vozidlo bylo v době, kdy se měl obviněný s tímto vozidlem dopouštět trestné činnosti ve smyslu ustanovení § 180d tr. zák., v opravě. Soud navíc odmítl provést výslech navrženého svědka M. (ohledně posouzení věrohodnosti výpovědi svědka P.) a uzavřel, že výpověď svědka P. považuje za nevěrohodnou, v čemž shledává obviněný vadu.

Dále obviněný namítl, že i v případě, že by bylo připuštěno, že se skutek pod bodem 14) stal, jak je popsán, pak by nemohl být posouzen jako trestný čin podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. Při jednání, jak je popsáno v bodě 14) skutkové věty rozsudku, nepoužil obviněný násilí. Nalézací soud pak dle přesvědčení obviněného vůbec nevyřešil, zda výrok dovolatele obsahující pohrůžku tím, že pokud půjde svědek G. proti němu svědčit, řekne o tom kamarádům U. a budou se dít věci , je pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy či obojího, a namítl, že soud odvolací pouze uvedl, že se mělo jednat o pohrůžku násilí, aniž by tuto úvahu podrobněji vysvětlil. Je přesvědčen, že pouhá zmínka o občanech U. není způsobilá vyvolat dojem, že má být vůči poškozenému užito násilí nebo mu bude způsobena jiná těžká újma. Taková konkrétní pohrůžka vůbec učiněna nebyla, takže nejsou naplněny formální znaky příslušného trestného činu. To, co bylo případně svědkovi řečeno, nelze považovat za pohrůžku násilím nebo jinou těžkou újmu, navíc není v rámci tohoto skutku ani naplněna potřebná míra společenské nebezpečnosti, zejména pokud svědek G. uvedl, že v něm vyjádření obviněného nevzbudilo obavy. Obviněný proto trvá na tom, že v řízení nebylo dosud v souladu s trestním řádem prokázáno, že by se stal skutek pod bodem 14) rozsudku.

Z výše uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 3 To 767/2009, zrušil, a přikázal, aby ji Krajský soud v Ostravě v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co stručně připomněl rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, a zopakoval námitky obviněného, uvedl, že právní posouzení skutku popsaného pod bodem 14) výroku o vině vzbuzuje pochybnosti, a to zejména z důvodů uvedených obviněným v jeho dovolání. Námitku obviněného týkající se neúplného výroku o vině ohledně předmětného skutku v tom směru, že v tzv. právní větě chybí specifikace škodlivého následku, jímž měl poškozenému hrozit, shledal důvodnou, neboť krajský soud bez bližšího rozvedení svých právních úvah tento nedostatek formálně vůbec nenapravil, pouze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mělo jít o pohrůžku násilím. Dle státního zástupce nelze přehlédnout, že pohrůžka vyjádřená obviněným byla zcela nekonkrétní a nebylo objektivně prokázáno, zda se mělo jednat o pohrůžku násilím nebo pohrůžku jinou těžkou újmou, a soudy se ani nezabývaly úvahami, do jaké míry byla tato pohrůžka myšlena vážně a jak reálně působila na obviněného a jeho další chování, čímž se závěr odvolacího soudu o pohrůžce násilím stává zcela nepřesvědčivý a nepodložený. Současně vyjádřil nesouhlas s posouzením společenské nebezpečnosti jednání obviněného, domnívaje se, že šlo o jednorázové, nikdy později již neopakované vyjádření určité pohrůžky týkající se svědectví poškozeného G. proti obviněnému, kterážto však vzhledem k aktuální situaci a poměrům obou aktérů nebyla poškozeným vnímána jako vážně míněná, akutní hrozba násilí, jež by mu kvůli jeho svědectví hrozilo. Z těchto důvodů shledal státní zástupce trestní sazbu stanovenou v § 235 odst. 2 tr. zák. jako zcela neadekvátní tomu, co se ve skutečnosti odehrálo, a poukázal na to, že se soudy nezabývaly přiměřeností takového trestního postihu z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., čímž se výrok o vině v bodě 14) jeví dle státního zástupce jako přinejmenším pochybný.

Státní zástupce současně shledal vadu výroku o souhrnném trestu, a to v tom smyslu, že v tomto výroku v rozporu s požadavky § 35 odst. 2 tr. zák. (nesprávně uvedeno tr. ř.) vůbec není specifikována sbíhající se trestná činnost, za kterou byl souhrnný trest také uložen, a není popsána dokonce ani v odůvodnění rozhodnutí. Navíc soud nalézací opomněl zrušit i výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 71 T 178/2006. Dle jeho názoru však tuto vadu již dovoláním, které zmíněné pochybení nenapadá, nebude možno napravit.

Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 3 To 767/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 3 To 767/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. P. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují částečně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především svědecké výpovědi svědka G., stejně jako nesprávné vyhodnocení svědeckých výpovědí G. a V.; neprovedení výslechu navrhovaného svědka M.) a vadná skutková zjištění (námitka nedostatečného šetření povahy vztahů mezi obviněným a svědky; námitka, že se obviněný ve své trestní minulosti nikdy nedopouštěl trestné činnosti, která by byla druhově obdobná trestné činnosti dle bodu 14), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nemají základ v provedených výpovědích; námitka, že výpověď jediného přímého svědka G. byla vynucena příslušníky Policie ČR) a vlastní verzi skutkového stavu věci (především námitka, že vozidlo, jímž se měl obviněný dopouštět trestné činnosti, bylo v rozhodné době v opravě). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. P. Š. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval částečně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit námitku obviněného M. P. Š. o nesprávné právní kvalifikaci skutku pod bodem 14), resp. nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.

Podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., se trestného činu vydírání dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti . Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění.
Podmínkou trestnosti jednání pachatele podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. je, že vydírání bylo spácháno na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi z pohnutky zde uvedené, tj. v souvislosti s výkonem jejich povinnosti . Pojem v souvislosti je pojem širší než pojem pro výkon [srov. § 221 odst. 2 písm. a), § 222 odst. 2 písm. a) tr. zák.]. Postačí jakákoli, byť vzdálená, souvislost. Nejčastěji půjde o vynucování násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby svědek nevypovídal proti pachateli či jeho příbuznému v trestním nebo jiném řízení, nebo aby pozměnil již učiněnou výpověď, popř. aby znalec podal nepravdivý nebo zkreslený posudek či tlumočník zkreslil tlumočenou výpověď nebo jiný úkon pachatele nebo jiné osoby. Z hlediska zavinění pachatel musí o těchto okolnostech vědět, a to nejen, že čin je páchán na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi, ale též že se tak děje v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.

V daném případě mělo jednání obviněného přimět svědka G., aby nevypovídal jako svědek o tom, že obviněného viděl jezdit motorovým vozidlem. Soudy obou stupňů spatřovaly naplnění podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. v tom, že svědek po oznámení věci na policii a po svém výslechu, byl navštíven obviněným, který mu před jeho bytem sdělil, že zda půjde svědčit, že ho viděl jezdit autem, tak má kamarády U., o tom se jim zmíní a budou se dít věci . Podle závěru odvolacího soudu obviněný pod pohrůžkou násilí, za níž je dle závěru odvolacího i nalézacího soudu možno považovat výhrůžku výše uvedenou, nutil svědka G., aby v jeho věci nevypovídal ve shodě s dalšími svědky.

Obviněný v daném případě násilí, tj. fyzickou sílu, nepoužil. Bylo tedy třeba posoudit, zda v daném případě došlo k jednání, které lze kvalifikovat jako pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy.

Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Osoba, které je vyhrožováno, nemusí být ani přítomna, neboť vyhrožovat lze v dopise apod. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (může např. směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku.

Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opomenout nebo trpět. Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod.

Obviněný poukazoval především na neúplný výrok o vině ve vztahu ke skutku pod bodem 14), a to v tom směru, že Okresní soud v Ostravě v tzv. právní větě rozsudku pochybil, když nespecifikoval škodlivý následek, jímž měl poškozenému hrozit. Odvolací soud pak následně toliko specifikoval v rámci odůvodnění, že se mělo jednat o pohrůžku násilí (str. 5 napadeného usnesení), aniž by však tento nedostatek napravil.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit se stručně o podmínce trestnosti pachatele podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., kdy vydírání bylo spácháno v daném případě na svědkovi (G.) z pohnutky v citovaném ustanovení uvedené, tj. v souvislosti s výkonem jeho povinnosti vypovídat o skutečnostech, které poznal svými smysly, neboť svědek G. byl svědkem v trestní věci obviněného. Z dikce zákona vyplývá, že za svědka ve smyslu § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu.

Nejvyšší soud je toho názoru, že ze samotného vyjádření obviněného vůči svědkovi poškozenému G., že má kamarády U. , jimž se zmíní o tom, že má jako poškozený svědčit v jeho trestní věci, resp. o tom, že ho viděl jezdit autem, a budou se dít věci , nelze dovodit povahu následku, který měl poškozenému hrozit, pokud by výzvy obviněného neuposlechl. Je pravdou, že ve veřejnosti je bohužel termín U. často spojován se závažnou trestnou činností, včetně násilné, ale ani tak nelze přehlédnout, že pohrůžka vyjádřená obviněným byla zcela nekonkrétní a nebylo objektivně prokázáno, zda se mělo jednat o pohrůžku násilím nebo pohrůžku jinou těžkou újmou. Navíc se soudy ani nezabývaly úvahami, do jaké míry byla tato pohrůžka myšlena vážně, jak reálně působila na svědka a jeho další chování či zda bylo např. známo, že by se obviněný s osobami této národnosti skutečně přátelil a do jaké míry tedy mohla být jeho hrozba reálná, a to za situace, kdy sám poškozený takovou výhrůžku reálnou neshledal, jak se podává z jeho výpovědi v rámci hlavního líčení ze dne 17. 9. 2007 (č. l. 159), kdy na dotaz, zda se domníval, že své výhrůžky obviněný myslí vážně nebo nikoliv, odpověděl, že si myslel, že by něčeho takového schopen nebyl, jsme sousedé, kdybych se bál, tak bych šel podat hned tr. oznámení .

Soudy v rámci skutkové věty rozsudku nijak nespecifikovaly škodlivý následek, tedy zda se jednalo o pohrůžku násilí či jiné těžké újmy, tak jak jsou vykládány soudní praxí, ani nekonkretizoval okolnosti k tomu vedoucí.

S uvedeným závěrem souvisí i zhodnocení společenské nebezpečnosti jednání obviněného. Především šlo o jednorázové, nikdy později již neopakované vyjádření určité pohrůžky týkající se svědectví poškozeného G. proti obviněnému. Ovšem tato pohrůžka zřejmě nebyla vzhledem k aktuální situaci a poměrům obou aktérů poškozeným vnímána jako vážně míněná akutní hrozba násilí, jež by mu kvůli jeho svědectví hrozilo. Je to patrné i ze skutečnosti, že bez jakýchkoli okolků svědectví podal a žádná další pohrůžka již vůči němu vyslovena nebyla, nemluvě o tom, že by skutečně došlo k nějakému odvetnému jednání ze strany obviněného nebo jiných osob. Soudy obou stupňů však dané skutečnosti opominuly a nezabývaly se přiměřeností takového trestního postihu z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Proto se výrok o vině v bodě 14) jeví jako přinejmenším neadekvátní dosud zjištěnému skutkovému stavu.

Pro výše uvedené důvody shledal Nejvyšší soud v této části dovolání obviněného M. P. Š. důvodným.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že shledal vadu výroku o souhrnném trestu z rozsudku nalézacího soudu, jak naznačil státní zástupce v rámci vyjádření k dovolání.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsazující rozsudek za jiný trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu .

Podle § 124 tr. ř. v rozsudku, jímž ukládá souhrnný trest, musí soud označit ty dřívější rozsudky, z nichž nový rozsudek zrušuje výrok o trestu a nahrazuje jej výrokem o trestu souhrnném .

V daném případě byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2008, č. j. 71 T 93/2007-208, zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2007, č.j. 71 T 268/2006-78, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2007, č. j. 3 To 177/2007-105, jímž byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 71 T 178/2006, jenž byl obviněnému doručen dne 29. 8. 2006 a nabyl právní moci dne 7. 9. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Ve výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2008, č. j. 71 T 93/2007-208, není specifikována sbíhající se trestná činnost, za kterou byl souhrnný trest také uložen, a není popsána ani v odůvodnění rozhodnutí. Pokud byla sbíhající se trestná činnost postižena souhrnným trestem, který byl v rámci postupu podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen, bylo namístě zrušit nejen tento výrok o trestu (tj. z rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 177/2007), ale též i výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 71 T 178/2006, který zrušením výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 To 177/2007, včetně pasáže o zrušení trestu za dřívější sbíhající se trestnou činnost opět nabyl účinnosti. Jak již uvedl ve svém vyjádření Nejvyšší státní zástupce s ohledem na rozsah dovolání nebude možno toto pochybení soudů obou stupňů v daném stadiu trestního řízení napravit.

IV.
Na podkladě všech zmíněných důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 3 To 767/2009, a to v části jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného směřující proti skutku obsaženému ve výroku rozsudku soudu I. stupně pod bodem 14). Podle § 265k odst. 2 tr. řádu byla dále zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, tj. zejména usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2010, sp. zn. 71 T 93/2007, v části jíž byl upraven v souladu s ustanovením § 419 věta třetí trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. trest ve vztahu k jednáním popsaným pod body 3) 15) výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2008, č. j. 71 T 93/2007-208. Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť v daném případě je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svém důsledku znamená, že část rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 71 T 93/2007, a to výrok o vině a trestu týkající se bodů 1) a 2) je pravomocná. Zbývající část, a to výrok o vině pod bodem 14) a výrok o trestu k této části se vztahující z rozsudku Okresního soudu v Ostravě, je nepravomocná, vrací se do stadia řízení před odvolacím soudem a bude na krajském soudu, aby opětovně zvážil, zda jednání obviněného popsané pod bodem 14) skutečně naplnilo znaky trestného činu. Rovněž vezme v úvahu, že nabyl účinnost nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., který zrušil trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., kdy na tuto skutečnost reagovalo usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2010, sp. zn. 71 T 93/2007. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu ovšem došlo ke zrušení tohoto usnesení v příslušné části.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata